ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.1509.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1509/2016-717
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Mgr. Pavla Klána, se sídlem v Praze 7, U průhonu 40, PSČ 170 00, správce konkursní podstaty úpadce TESLAMP Holešovice a. s., se sídlem v Praze 7, U Papírny 9/614, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 00009784, zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, proti žalovaným 1) České spořitelně, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené Mgr. Markem Pilařem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, PSČ 110 00, a 2) České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, za účasti AMBERSHORE UK LIMITED, Company No. 06347673, se sídlem v Londýně, 3rd Floor, 5 Lloyds Avenue, EC3N 3AE, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, PSČ 150 00, o zaplacení 3.668.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 225/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2015, č. j. 72 Co 31/2015-577, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2015, č. j. 72 Co 31/2015-577, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 16. ledna 2014, č. j. 29 C 225/2007-492, zamítl žalobu o zaplacení 3.668.000.000 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. až IV.).
Vyšel přitom (mimo jiné) z toho, že:
1) Dne 13. února 1996 uzavřel Fond národního majetku ČR (jako prodávající) se společností TES PRAHA a. s. (jako kupující) smlouvu o úplatném převodu cenných papírů č. 049/96, jejímž předmětem byl převod 100 % akcií společnosti Tesla Holešovice, a. s., Praha (nyní TESLAMP Holešovice a. s., dále jen „pozdější úpadkyně“ či „úpadkyně“) za kupní cenu 893.000.000 Kč.
2) Dne 3. května 1996 uzavřela první žalovaná (jako věřitel) se společností TES PRAHA a. s. (jakožto dlužníkem) smlouvu o úvěru č. 420/001/96 (dále též jen „smlouva o privatizačním úvěru“), na jejímž základě poskytla dlužníku úvěr ve výši 893.000.000 Kč na úhradu kupní ceny 100 % akcií pozdější úpadkyně (článek II). Součástí smlouvy bylo i ujednání (článek VIII. odst. 2 písm. e/) o tom, že do představenstva a dozorčí rady pozdější úpadkyně budou zvoleni „zástupci“ první žalované (do každého orgánu po jednom zástupci) s tím, že toto uspořádání bude trvat po celou dobu trvání smlouvy.
3) Téhož dne uzavřely první žalovaná (jakožto zástavní věřitel) a pozdější úpadkyně (jakožto zástavce) zástavní smlouvy, jimiž byly zastaveny nemovitosti vlastněné pozdější úpadkyní k zajištění závazků společnosti TES PRAHA a. s. ze smlouvy o privatizačním úvěru. Další zástavní smlouvy uzavřely obě strany po 1. červenci 1996.
4) Dne 11. srpna 1997 uzavřela první žalovaná (jako věřitel) s pozdější úpadkyní smlouvu o převzetí dluhu, kterou druhá jmenovaná převzala závazek splácet dluh společnosti TES PRAHA a. s. ze smlouvy o privatizačním úvěru, jenž v té době činil 755.500.000 Kč.
5) Dne 30. ledna 1998 uzavřela první žalovaná (jako věřitel) s pozdější úpadkyní (jako dlužníkem) smlouvu o devizovém úvěru ve výši 31.331.000 DEM č. 700/011/98, jehož účelem bylo částečné splacení privatizačního úvěru ze dne 3. května 1996 (dále též jen „smlouva o devizovém úvěru“).
6) Dne 6. března 2002 byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2002, č. j. 99 K 19/2000-519, prohlášen konkurs na majetek úpadkyně.
7) Žalobu podanou správcem konkursní podstaty úpadkyně proti první žalované o vydání bezdůvodného obohacení, získaného plněním přijatým první žalovanou (jakožto věřitelkou) od pozdější úpadkyně na základě shora uvedených smluv o privatizačním úvěru a o devizovém úvěru, soudy zamítly pro nedostatek pasivní věcné legitimace první žalované. Nejvyšší soud o této žalobě rozhodoval rozsudky ze dne 20. září 2011, sp. zn. 33 Cdo 2865/2008, a ze dne 31. srpna 2015, sp. zn. 32 Cdo 4328/2013, v nichž uzavřel, že smlouvy o převzetí dluhu ze dne 11. srpna 1997 a o devizovém úvěru ze dne 30. ledna 1998 jsou sice neplatné podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) pro rozpor s §161e odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), nicméně plněním pozdější úpadkyně podle těchto smluv se bezdůvodně obohatila společnost TES PRAHA a. s., za kterou bylo plněno, a nikoli první žalovaná, které bylo plnění poskytnuto. Nejvyšší soud současně vysvětlil, že vzhledem k prodlení společnosti TES PRAHA a. s. se splácením dluhu a k zástavním smlouvám, kterými úpadkyně zajišťovala úvěrové smlouvy, měla první žalovaná na základě §332 odst. 1 věty druhé obch. zák. povinnost plnění od úpadkyně přijmout.
8) V projednávané věci se žalobce domáhá náhrady škody, kterou měly obě žalované způsobit úpadkyni na jejím podniku jakožto věci hromadné porušením svých zákonných i smluvních povinností. První žalovaná zneužila dle žalobce svého vlivu (plynoucího z poskytnutého úvěru a blankosměnek vystavených společníky T. E. S. spol. s r. o., jediného akcionáře společnosti TES PRAHA a. s.) na společnost TES PRAHA a. s. (jediného akcionáře pozdější úpadkyně) a přes zákaz finanční asistence plynoucí z §161e obch. zák. přinutila pozdější úpadkyni k uzavření smlouvy o převzetí dluhu (ze smlouvy o privatizačním úvěru), smlouvy o devizovém úvěru a zástavních smluv. V důsledku těchto smluv pozdější úpadkyně uhradila první žalované celkem 929.177.467,49 Kč. Tím, že první žalovaná požadovala po (pozdější) úpadkyni plnění závazků z výše uvedených (neplatných) smluv, a totéž činila i druhá žalovaná (jíž byla část pohledávek z těchto smluv postoupena), došlo podle žalobce k podfinancování a následné „likvidaci provozuschopnosti“ podniku (pozdější) úpadkyně.
Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalované neporušily žádnou smluvní ani zákonnou povinnost, a není tudíž splněn ani první předpoklad vzniku jejich odpovědnosti za údajnou škodu vzniklou úpadkyni; proto žalobu zamítl.
Ve výroku označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé (první výrok), změnil jej v nákladových výrocích II. až IV. (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud označil závěr soudu prvního stupně (o tom, že žalované se nedopustily žádného protiprávního jednání) za předčasný, resp. neúplný, maje za to, že soud prvního stupně pominul některá z jednání, jež žalobce vytýká žalovaným a v nichž spatřuje příčinu tvrzené škody, a uzavíraje, že tento závěr „sám o sobě zamítnutí žaloby neodůvodňuje“.
Nárok žalobce však odvolací soud považoval za nedůvodný proto, že mezi jím tvrzenými protiprávními jednáními žalovaných a údajnou škodou na podniku úpadkyně není dána příčinná souvislost.
Odvolací soud žalobci vytkl, že „zcela pomíjí naprosto zásadní fakt, že k jím namítanému neoprávněnému odčerpávání prostředků úpadkyně na základě“ smlouvy o převzetí dluhu, smlouvy o devizovém úvěru a zástavních smluv, „jakož i pozdějšímu uplatňování pohledávek z těchto smluv vyplývajících, které jej dále poškozovalo, došlo jen a pouze proto, že sama úpadkyně – její statutární orgán (představenstvo) – s uzavřením uvedených smluv souhlasila, tj. zákonným způsobem projevila vůli být těmito (byť neplatnými) smlouvami vázána. Je přitom nepodstatné, zda první žalovaná disponovala prostředky, jejichž prostřednictvím mohla působit na vůli kvalifikované většiny členů představenstva úpadkyně“, neboť ti byli povinni podle §194 odst. 5 obch. zák. – pod sankcí vzniku odpovědnosti za škodu – vykonávat svou působnost s náležitou péčí a i přes případný „tlak“ první žalované upřednostnit zájmy pozdější úpadkyně před zájmy vlastními. Pokud by členové představenstva pozdější úpadkyně takto postupovali, žádná z výše označených smluv by nebyla uzavřena a v důsledku toho by nemohla vzniknout ani žádná z pohledávek, jejichž úhradou či vymáháním měla být pozdější úpadkyni způsobena žalobou uplatněná škoda.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí částečně na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a částečně na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o tyto otázky:
1. Uzavřou-li dvě strany absolutně neplatnou smlouvu, je bez dalšího vyloučena odpovědnost jedné ze stran za škodu vzniklou na základě této smlouvy druhé straně, a to přesto, že první strana uplatňovala práva z této neplatné smlouvy, přijímala na jejím základě od druhé strany plnění a tato plnění si „vynucovala“?
2. Stíhá zákaz finanční asistence podle §161e odst. 1 obch. zák. pouze samotnou „obmyšlenou“ společnost?
3. Může být za škodu způsobenou konkursním řízením a prohlášením konkursu odpovědná osoba, která podala návrh na prohlášení konkursu a na tomto návrhu setrvá, ačkoli k doložení své aktivní věcné legitimace uplatňuje pohledávku, o níž ví nebo vědět musí, že se jedná o pohledávku neexistující?
Ve vztahu k první otázce dovolatel zdůrazňuje, že na uzavření všech smluv se podílely obě strany (pozdější úpadkyně i první žalovaná), přičemž to byla první žalovaná, kdo smlouvy koncipoval a jejich uzavření inicioval. S ohledem na ustanovení §42 obč. zák., resp. §268 obch. zák. lze uvažovat maximálně o spoluzavinění poškozené (pozdější úpadkyně), nikoliv o nedostatku příčinné souvislosti mezi uzavřením smluv a vzniklou škodou. Škoda nebyla (nemohla být) způsobena výlučně jednáním pozdější úpadkyně. Opačný závěr odvolacího soudu je v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 25 Cdo 1097/2002, ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 25 Cdo 1882/2006, ze dne 28. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 174/2012, a ze dne 30. května 2012, sp. zn. 25 Cdo 4850/2009, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 25 Cdo 983/2009.
Odvolací soud pominul, že uzavření neplatných smluv vytvořilo „jakousi výchozí platformu“ pro další protiprávní či nemravné jednání žalovaných, přičemž právě tato následná jednání v konečném důsledku ke škodě vedla“. Jeho závěr odporuje i zásadě nemo turpitudinem suam allegare potest .
Jde-li o druhou a třetí otázku, dovolatel má za to, že jejich řešení přijaté soudem prvního stupně není správné, přičemž odvolací soud se s ním „dílčím způsobem ztotožnil“.
Konečně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že porušil poučovací povinnost podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (v důsledku čehož je jeho rozhodnutí překvapivé), a že nezrušil rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost.
První žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné a dovolání za nedůvodné. Poukazujíc na závěry formulované Nejvyšším soudem ve (výše označených) rozsudcích sp. zn. 33 Cdo 2865/2008 a sp. zn. 32 Cdo 4328/2013, zdůrazňuje, že to byla společnost TES PRAHA a. s., která požádala o poskytnutí úvěru a navrhla jeho zajištění nemovitým majetkem pozdější úpadkyně, přičemž o obsahu těchto smluv strany vyjednávaly řadu měsíců. Zákaz finanční asistence byl vtělen do obchodního zákoníku až s účinností od 1. července 1996, tedy po uzavření smlouvy o privatizačním úvěru a řady zástavních smluv. V této souvislosti první žalovaná poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 2964/2008. I kdyby tedy vznikla úpadkyni škoda, nemůže za ni odpovídat první žalovaná. Zákaz finanční asistence směřuje podle přesvědčení první žalované vůči společnosti (tj. zde vůči pozdější úpadkyni); byla to ona, kdo uvedený zákaz (smlouvami uzavřenými po 1. červenci 1996) porušil. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Druhá žalovaná taktéž považuje dovolání za nedůvodné a současně za nepřípustné, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Řešení druhé a třetí otázky předestřené dovolatelem nečiní dovolání přípustným již proto, že na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud zamítl žalobu pouze proto, že neshledal příčinnou souvislost mezi tvrzenými protiprávními jednáními žalovaných a tvrzenou škodou.
Dovolání je však přípustné k zodpovězení první otázky, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a již odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Z té se podává, že k uzavření smlouvy jakožto dvoustranného právního úkonu může dojít toliko za součinnosti obou smluvních stran; to platí i pro smlouvu absolutně neplatnou. Vznikne-li jedné ze smluvních stran škoda v důsledku absolutní neplatnosti dvoustranné smlouvy, je třeba posuzovat porušení povinností při jejím uzavření na obou smluvních stranách. Nelze brát v úvahu jen jednání jedné ze smluvních stran, nýbrž je třeba zvažovat míru účasti obou smluvních stran na způsobení neplatnosti smlouvy. Protiprávní úkon je totiž předpokladem jak odpovědnosti za škodu, tak spoluúčasti poškozeného na vzniku škody podle §441 obč. zák. (srov. dovolatelem přiléhavě citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1097/2002, sp. zn. 25 Cdo 4850/2009, či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 174/2012).
Názor odvolacího soudu, podle něhož skutečnost, že smlouvy (v důsledku jejichž neplatnosti měla úpadkyni vzniknout tvrzená škoda) uzavřela pozdější úpadkyně, vede sama o sobě a bez dalšího k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi neplatností těchto smluv a tvrzenou škodou, je s těmito závěry v rozporu.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval vytýkanými vadami řízení, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud především posoudí, zda jednání, která žalobce vytýká žalovaným a v nichž spatřuje příčinu jím tvrzené škody, lze považovat za porušení právní povinnosti. Dospěje-li k závěru, že tomu tak je, vysvětlí, podle jakých ustanovení (zejména občanského či obchodního zákoníku) je třeba tvrzenou odpovědnost žalovaných za škodu posoudit, a následně se bude zabývat tím, zda jsou splněny ostatní předpoklady odpovědnosti žalovaných za (žalobcem tvrzenou) škodu podle těchto ustanovení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2018
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu