ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.1778.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1778/2016-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce JUDr. Miroslava Nypla , advokáta, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, jako správce konkursní podstaty úpadce TES PRAHA a. s., identifikační číslo osoby 64949133, zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, proti žalovanému Mgr. Pavlu Klánovi , jako správci konkursní podstaty úpadce TESLAMP Holešovice a. s., identifikační číslo osoby 00009784, zastoupenému Mgr. Luisem Velázquezem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 390/18, PSČ 186 00, o zaplacení částky 500 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 40/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2015, č. j. 72 Co 263/2015-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 826 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 9. února 2015, č. j. 5 C 40/2011-118, Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl žalobu, kterou se žalobce (JUDr. Miroslav Nypl, jako správce konkursní podstaty úpadce TES PRAHA a. s.) domáhal po žalovaném (Mgr. Pavlu Klánovi, jako správci konkursní podstaty úpadce TESLAMP Holešovice a. s.) zaplacení částky 500 000 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Přestože dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, ve vztahu k té části prvního výroku rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, a ve vztahu ke druhému výroku rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, neobsahuje dovolání žádnou argumentaci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
V části, ve které dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, pak Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k dovolatelem předkládaným právním otázkám plyne, že:
1/ Vyplatí-li zástavní dlužník do konkursní podstaty osobního dlužníka zajištěnou pohledávku, zaniká zástavní právo zánikem zajištěné pohledávky, stejně jako zaniká tím, že zástavní věřitel složí do konkursní podstaty obvyklou cenu zástavy. Zánikem zástavního práva je odstraněn důvod pro sepis majetku (zástavy) do konkursní podstaty. Srov. rozsudek ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo 924/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2011, pod číslem 11, důvody rozsudku ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 883/2012, uveřejněného pod číslem 125/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 3869/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2013, pod číslem 154, rozsudek ze dne 22. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 317/2013, a rozsudek ze dne 22. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2913/2013.
2/ Možnost zástavního dlužníka přivodit zánik zástavního práva tím, že do konkursní podstaty osobního dlužníka uhradí zajištěnou pohledávku nebo složí obvyklou cenu zástavy, náleží zástavnímu dlužníku až do zpeněžení zástavy (rozsudek ze dne 21. března 2007, sp. zn. 29 Odo 594/2005).
3/ Oprávnění správce konkursní podstaty (nebo konkursního soudu při výkonu dohlédací činnosti) reagovat na vyplacení zajištění pohledávky nebo složení ceny zástavy vyloučením ze soupisu majetku konkursní podstaty není pravomocným skončením sporu o vyloučení zástavy omezeno. Srov. opět rozsudek sp. zn. 29 Odo 594/2005, rozsudek ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněný pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2006“), usnesení ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 1211/2009, a usnesení ze dne 25. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3144/2010.
4/ Je-li konkursní soud žádán, aby se v mezích své dohlédací činnosti znovu vyslovil k tomu, zda důvody soupisu trvají, pak úsudek o správnosti jeho reakce (o tom, zda měl sám dát správci pokyn k vyloučení majetku ze soupisu) je třeba vést především na základě zjištění, zda se po skutkové či právní stránce vůbec změnila situace oproti stavu, jenž jej v dřívější době vedl k opodstatněné výzvě podle §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“). K tomu viz R 24/2006.
5/ Součástí řádné správy konkursní podstaty je i povinnost správce zabezpečit, aby do konkursní podstaty nebyl přijímán majetek, jenž do ní nenáleží (srov. rozsudek ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 5394/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2011, pod číslem 106).
6/ Zjistí-li správce konkursní podstaty, že do soupisu pojal věc, jež do podstaty nenáleží, je povinen ji ze soupisu vyřadit, a to bez ohledu na to, zda a s jakým výsledkem byl ohledně jejího vyloučení veden spor (srov. např. R 24/2006, rozsudek ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 12/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2007, pod číslem 106, a usnesení ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1596/2007).
7/ Jedním z práv, jež se pojí se soupisem věci do konkursní podstaty, je právo věc držet, užívat a požívat její plody a užitky, a to i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty, bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci. K tomu viz rozsudek ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněný pod číslem 43/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 3793/2010, uveřejněný pod číslem 97/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z citované judikatury plyne, že v případě zániku zástavního práva podle §27 odst. 5 ZKV uhrazením zajištěné pohledávky nebo složením ceny zástavy, je správce konkursní podstaty úpadce – osobního dlužníka – v rámci řádné správy podstaty oprávněn a současně povinen takový majetek (zástavu) ze soupisu vyřadit, a to bez ohledu na výsledek vylučovacího řízení ohledně takového majetku. Právo na plody a užitky zastavené věci náleží do podstaty za dobu od soupisu věci do konkursní podstaty do složení ceny zástavy do konkursní podstaty.
Jestliže odvolací soud v dané věci uzavřel, že žalobce neměl nárok na vydání bezdůvodného obohacení (jež mělo spočívat v tom, že žalovaný užíval nemovitosti sepsané do konkursní podstaty TES PRAHA a. s.) za dobu od 1. března 2009 do 7. března 2011, když žalovaný složil žalobci do konkursní podstaty úpadce TES PRAHA a. s. dne 21. února 2008 obvyklou cenu zástavy (nemovitostí), je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou judikatorní praxí Nejvyššího soudu.
Zbývá dodat, že námitkou, že částka složená žalovaným do konkursní podstaty úpadce TES PRAHA a. s. neodpovídá obvyklé ceně zástavy, dovolatel brojí proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, tj. uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto nelze přehlédnout, že dovolatel potud pouze v obecné rovině vyslovuje „přesvědčení“, že složená částka neodpovídá obvyklé ceně zástavy, aniž by tuto svou námitku jakkoliv blíže konkretizoval, tj. polemizoval se závěry soudů nižších stupňů, které vycházely především ze závěrů znaleckého posudku.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení žalovaného advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 24. března 2016) z tarifní hodnoty 500 000 Kč, která podle §7 bodu 6. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, činí 10 300 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2 226 Kč jde o částku 12 826 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. dubna 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu