ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.2416.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 2416/2016-213
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Mgr. Evy Budínové, se sídlem ve Frýdku - Místku, Dobrovského 724, PSČ 738 01, jako insolvenční správkyně dlužníka Multipark Olza a. s., se sídlem v Českém Těšíně, Pod Zvonek 356, PSČ 737 01, identifikační číslo osoby 27 82 39 11, zastoupené Mgr. Zuzanou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem ve Frýdku - Místku, Politických obětí 118, PSČ 738 01, proti žalovaným 1) B. B., a 2) H. B., zastoupeným Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem, se sídlem ve Frýdku - Místku, Farní 19, PSČ 738 01, o zaplacení částky 4.500.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 123/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. ledna 2016, č. j. 57 Co 587/2015-157, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 32.186,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 5. ledna 2016, č. j. 57 Co 587/2015-157, potvrdil rozsudek ze dne 27. března 2015, č. j. 17 C 123/2011-127, kterým Okresní soud v Karviné (mimo jiné) uložil žalovaným (B. a H. B.) zaplatit společně a nerozdílně k rukám insolvenční správkyně dlužníka Multipark Olza a. s. (Mgr. Evy Budínové) částku 4.500.000,- Kč.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 21. října 2009 uzavřeli žalovaní (jako prodávající) a dlužník (Multipark Olza a. s. jako kupující) smlouvu o prodeji nemovitostí ve smlouvě specifikovaných (dále jen „smlouva“ a „nemovitosti“), a to za kupní cenu 5.191.200,- Kč, která měla být uhrazena tak, že část kupní ceny ve výši 2.000.000,- Kč byla zaplacena před podpisem smlouvy, část kupní ceny ve výši 2.500.000,- Kč byla uhrazena na účet prodávajících uvedený ve smlouvě a zbývající část kupní ceny ve výši 691.200,- Kč měla být uhrazena po „odstranění dřevin jejich pokácením ve výši do 10 cm nad zemí a odstranění plotu z nemovitostí“, s tím, že dřeviny měly být odstraněny nejpozději do 28. února 2010 a plot měl být odstraněn nejpozději do 31. května 2010. Návrh na vklad vlastnického práva dlužníka k nemovitostem měl být podán po zaplacení celé kupní ceny a smluvní strany se zavázaly vyklizené nemovitosti „si předat“ nejpozději do 31. května 2010.
2) Žalovaní v souladu se smlouvou odstranili dřeviny na pozemcích; „neodstranili ale kovový plot, nebyl sepsán předpokládaný zápis o předání a převzetí nemovitostí a nedošlo ani k převodu vlastnického práva k nemovitostem“.
3) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. září 2010, č. j. KSOS 34 INS 8581/2010-A-10, rozhodl o úpadku dlužníka a insolvenční správkyní ustanovil Mgr. Evu Budínovou; usnesením ze dne 18. listopadu 2010, č. j. KSOS 34 INS 8581/2010-A-14, prohlásil konkurs na majetek dlužníka. V době prohlášení konkursu smlouvu zcela nesplnili ani žalovaní, kteří neodstranili kovový plot a a nepřevedli vlastnické právo k nemovitostem, ani dlužník, který nezaplatil zbývající část kupní ceny (691.200,- Kč).
4) Insolvenční správkyně se ve lhůtě určené ustanovením §253 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nevyjádřila, že smlouvu splní.
Na tomto základě odvolací soud shledal správným právní posouzení věci soudem prvního stupně, podle něhož žalovaným vznikla v souladu s ustanovením §451 a §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), povinnost vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 4.500.000,- Kč (tj. ve výši zaplacené části kupní ceny).
Přitom zdůraznil, že před uzavřením smlouvy probíhala mezi smluvními stranami jednání o jejím obsahu, v nichž „se odrazila vůle“ dlužníka zakoupit nemovitosti „bez jakýchkoli překážek v podobě dřevin či plotu, a to pro účely budoucí plánované výstavby, přičemž žalovaní projevili vůli dřevin a plotu odstranit, avšak poté, co jim bude vyplacena záloha na kupní cenu. Ve sjednané výši kupní ceny se promítla nejen samotná hodnota porostů či plotu, ale také jakási ztráta, která měla být žalovaným způsobena odstraněním těchto porostů, když se jednalo o ovocný sad“.
Souhlasil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož byly splněny podmínky pro odstoupení žalobkyně od smlouvy podle ustanovení §253 odst. 1 insolvenčního zákona, když v době prohlášení konkursu nebyla smlouva splněna dlužníkem, který nedoplatil kupní cenu, ani žalovanými, kteří neodstranili plot, k čemuž se ve smlouvě zavázali (plot kovový). Přitom právo žalobkyně (insolvenční správkyně) rozhodnout se, zda splní smlouvu o vzájemném plnění, je vymezeno zákonnou patnáctidenní lhůtou počítanou od prohlášení konkursu na majetek dlužníka, po jejímž marném uplynutí nastala nevyvratitelná domněnka, že insolvenční správkyně od smlouvy odstupuje.
Konečně odvolací soud dodal, že v situaci, kdy „se žalovaní ještě před zahájením insolvenčního řízení dozvěděli, že dlužník nemá zájem na dokončení projektu (na odkoupení nemovitostí) a odmítá doplatit kupní cenu“, měli být bdělí svých práv a přihlásit pohledávku z titulu náhrady škody na nemovitostech (vzniklých v důsledku odstranění dřevin) v rámci insolvenčního řízení (§253 odst. 4 insolvenčního zákona).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné k řešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu zodpovězeny, a to, zda:
1) „Je možno považovat za smlouvu o vzájemném plnění, která nebyla zcela splněna ve smyslu ustanovení §253 insolvenčního zákona, také kupní smlouvu, na které nejsou úředně ověřené podpisy smluvních stran, jak tuto podmínku stanoví §37 odst. 6 vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem“?
2) „Lze uplatnit ustanovení §253 odst. 4 insolvenčního zákona v případě, kdy dojde k prohlášení konkursu až poté, co uplyne závazná lhůta k podání přihlášek věřitelů stanovená v rozhodnutí o úpadku“?
Dovolatelé mají za to, že „smlouva trpí vadou, v důsledku které nelze při zachování platné legislativy převést vlastnické právo k převáděným nemovitým věcem“. Jelikož závazek dovolatelů převést vlastnické právo „zanikl pro nemožnost plnění“, nemohlo být aplikováno ustanovení §253 insolvenčního zákona „o plnění vzájemném“.
Dále akcentují, že odvolací soud měl „řešit vzájemné vypořádání za použití obecných zásad o vypořádání nároků ze zrušené smlouvy“; užití ustanovení §253 odst. 4 insolvenčního zákona shledávají v poměrech dané věci nesprávným.
Dovolatelé zpochybňují rovněž správnost závěru odvolacího soudu argumentem, podle něhož nerespektuje „existenci smlouvy inominátní a na ni navazující kupní smlouvy jakožto dvou na sobě nezávislých kontraktů“. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýkají, že „v rozporu s výsledky provedeného dokazování a zásadou zákazu libovůle dotvářel skutkový stav a nepřihlédl k provedeným důkazům“. To platí i o závěru ohledně nesplnění povinnosti odstranit (kovový) plot; dle žalobců totiž šlo o živý plot, který soudy označily jako „dřevinu“.
Konečně dovolatelé považují rozhodnutí odvolacího soudu za „nezvykle tvrdé“, když se v jeho důsledku „ocitli v situaci, kdy budou nadále povinni vrátit do majetkové podstaty dotčenou částku, i když je nezpochybnitelné, že došlo ke znehodnocení jejich pozemků tím, že splnili požadavky dlužníka, aby zlikvidovali sad nacházející se na těchto pozemcích“.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Rozhodné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázek dovolateli otevřených, dosud Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězených.
Ke skutečnosti, že podpisy smluvních stran na smlouvě nebyly ověřeny.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §46 obč. zák. písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků (odstavec 1). Pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině (odstavec 2).
Podle ustanovení §133 odst. 2 obč. zák., převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
Podle ustanovení §588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
Podle ustanovení §37 odst. 6 vyhlášky č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, (katastrální vyhláška), katastrální úřad v řízení o povolení vkladu zkoumá, zda ve smlouvě podle §36 jde skutečně o písemné projevy vůle osob v ní uvedených, se zvláštním zřetelem k těm, jejichž právo na základě smlouvy zaniká nebo se omezuje. Katastrální úřad považuje projev vůle osob za zjištěný, jestliže a) jejich vlastnoruční podpisy na prvopisu smlouvy byly úředně ověřeny podle zvláštního právního předpisu, b) smlouva byla sepsána ve formě notářského zápisu, c) smlouva obsahuje prohlášení advokáta o pravosti podpisu, d) právnická osoba předložila podpisový vzor ověřený způsobem podle písmene a) nebo c) shodný s podpisem na smlouvě a výpis z obchodního rejstříku nebo jiného zákonem stanoveného rejstříku, popřípadě jiný doklad o právní subjektivitě a o osobě oprávněné jednat za právnickou osobu, nebo e) účastník smlouvy uzná pravost svého podpisu před katastrálním úřadem. V případě, že nelze zjistit projev vůle žádným z uvedených způsobů, zjistí se pravost podpisu jiným vhodným způsobem. Projev vůle zástavního věřitele v zástavní smlouvě není třeba zjišťovat.
Nejvyšší soud již v důvodech rozsudku ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1201/2004, který obstál i v rovině ústavní, když usnesením ze dne 22. prosince 2005, sp. zn. III. ÚS 550/05, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti němu podanou, uzavřel, že „právní předpisy nestanoví, že podmínkou platnosti právního úkonu, jímž se převádí nemovitost, je ověření podpisu smluvních stran“.
Přitom absence „úředně ověřených podpisů smluvních stran“ zjevně nezpůsobuje „nemožnost“ splnit závazek k převodu vlastnického práva, když dovolateli odkazované ustanovení katastrální vyhlášky výslovně upravuje i další možné způsoby „zjištění projevu vůle“ stran smlouvy.
V poměrech dané věci navíc smluvní strany (dlužník a žalovaní) ve smlouvě (srov. její bod IV.) výslovně dohodly postup nejen pro případ, že by je katastrální úřad vyzval k opravě či doplnění návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitostem, nýbrž i pro případ, že by katastrální úřad rozhodl o zamítnutí takového návrhu.
K výkladu ustanovení §253 odst. 4 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) a dovolateli akcentovanému použití „obecných zásad o vypořádání nároků ze zrušené smlouvy“.
Podle ustanovení §253 insolvenčního zákona, nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu splnit místo dlužníka a žádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo může od smlouvy odstoupit (odstavec 1). Jestliže se insolvenční správce do 15 dnů od prohlášení konkursu nevyjádří tak, že smlouvu splní, platí, že od smlouvy odstupuje; do té doby nemůže druhá strana od smlouvy odstoupit, není-li v ní ujednáno jinak (odstavec 2). Je-li druhý účastník smlouvy povinen plnit ze smlouvy jako první, může své plnění odepřít až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zabezpečeno plnění vzájemné; to neplatí, jde-li o smlouvu uzavřenou druhým účastníkem po zveřejnění rozhodnutí o úpadku (odstavec 3). Odstoupí-li insolvenční správce od smlouvy, může druhý účastník smlouvy uplatňovat náhradu tím způsobené škody přihláškou pohledávky. Pohledávky druhého účastníka z pokračování smlouvy po prohlášení konkursu jsou pohledávkami za majetkovou podstatou (odstavec 4). Druhý účastník smlouvy se nemůže domáhat vrácení částečného plnění, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku, proto, že za toto plnění neobdržel od dlužníka vzájemné plnění (odstavec 5).
Podle ustanovení §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle ustanovení §457 obč. zák., je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle ustanovení §458 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada (odstavec 1). S předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře (odstavec 2). Ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil (odstavec 3).
Nejvyšší soud předesílá, že nemá pochybnosti o tom, že smlouva, uzavřená mezi dlužníkem a žalovanými, nebyla žádnou ze smluvních stran zcela splněna (dlužník nezaplatil zbývající část kupní ceny a žalovaní nepřevedli na dlužníka vlastnické právo k nemovitostem). Konstatování odvolacího soudu, podle něhož žalovaní měli povinnost podat návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem až po zaplacení celé kupní ceny, je pro takové posouzení bez právního významu. K závěru, že smlouva (o převodu nemovitostí) je smlouvou o vzájemném plnění ve smyslu ustanovení §253 odst. 1 insolvenčního zákona, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2014, sen. zn. 29 ICdo 20/2012, uveřejněný pod číslem 49/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Za stavu, kdy se žalobkyně (insolvenční správkyně dlužníka) do patnácti dnů od prohlášení konkursu na majetek dlužníka nevyjádřila tak, že smlouvu splní, je správný rovněž závěr odvolacího soudu, podle něhož nastala nevyvratitelná domněnka, že odstoupila od smlouvy, v důsledku čehož smlouva zanikla; účastníkům (smluvním stranám) současně vznikla (vzájemná) povinnost vrátit druhému vše, co podle ní dostali (s výjimkou upravenou ustanovením §253 odst. 5 insolvenčního zákona), a to v rozsahu určeném ustanovením §458 obč. zák., tj. povinnost vydat (vrátit) bezdůvodné obohacení.
V poměrech dané věci tak žalovaným vznikla povinnost vrátit dlužníku (jinými slovy, zaplatit do majetkové podstaty dlužníka) částku, kterou od dlužníka z titulu plnění na kupní cenu podle smlouvy obdrželi (tj. 4.500.000,- Kč). Jakkoli na smlouvu částečně plnili i žalovaní [tím, že v souladu se smlouvou z nemovitostí odstranili dřeviny (pokáceli sad)], je zjevné, že dlužník se v důsledku takového plnění smlouvy žalovanými nijak neobohatil, pročež nešlo (nemohlo jít) ani o případ, kdy by žalovaným náležela peněžitá náhrada ve smyslu ustanovení §458 odst. 1 věty druhé obč. zák.
Majetková újma, která vznikla žalovaným v důsledku plnění závazku ze smlouvy a která spočívá ve snížení hodnoty nemovitostí, přitom není „plněním“, jehož „hodnota“ by mohla být zohledněna v rámci vypořádání (zaniklé) smlouvy podle (obecných) pravidel platných pro vypořádání bezdůvodného obohacení.
Konečně Nejvyšší soud neshledává opodstatněnou ani výhrady dovolatelů, týkající se hodnocení důkazů soudy obou stupňů, a to ve vztahu k jejich závěru, že ujednání ohledně „odstranění dřevin a plotu“ bylo „součástí“ smlouvy (a částka ve výši 4.500.000,- Kč byla čás
V tomto směru dovolatelé, byť formálně namítají nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – nesouhlasí se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, tj. uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemají (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Přitom samotné hodnocení důkazů totiž nelze − se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. − úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu.
V poměrech dané věci pak nejde ani o případ, že by skutkové závěry, na nichž vybudovaly své právní závěry soudy nižších stupňů, byly v extrémním rozporu se skutkovými zjištění učiněnými v průběhu řízení, respektive že by způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, nesl znaky libovůle a nedovoleně tak zasahoval do práva žalovaných na spravedlivý proces.
Rovněž výklad smlouvy, jak jej provedly soudy nižších stupňů, odpovídá zásadám určeným v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a formulovaným např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, a z obsahu spisu se nepodávají ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, Nejvyšší soud dovolání žalovaných jako nedůvodné zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].
Nad rámec shora uvedeného a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud doplňuje, že v rozsudku ze dne 30. září 2016, sp. zn. 29 Cdo 1387/2014, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nárok věřitele na vrácení plnění ze smlouvy o vzájemném plnění, včetně smlouvy o smlouvě budoucí, od níž insolvenční správce odstoupil, je podřaditelný pod nároky označené v ustanovení §253 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, jako „náhrada tím způsobené škody“. Nejde o pohledávku za majetkovou podstatou, ale o pohledávku, kterou musí druhá smluvní strana (věřitel dlužníka) uplatnit přihláškou. Odstoupí-li insolvenční správce od smlouvy o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době, kdy již druhá smluvní strana nemůže takto vzniklou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení (neboť uplynula přihlašovací lhůta), může ji uplatnit přihláškou i po uplynutí této propadné lhůty, aniž by šlo o přihlášku opožděnou.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když Nejvyšší soud zamítl dovolání žalovaných a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 18. dubna 2016), která podle §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 4.500.000,- Kč) částku 26.300,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí 32.186,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. dubna 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu