ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.3350.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 3350/2016-482
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce P. M. , zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68/3, PSČ 760 01, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích č. p. 169, PSČ 679 76, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 45/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2016, č. j. 2 Cmo 175/2014-368, ve znění usnesení ze dne 20. července 2016, sp. zn. 2 Cmo 175/2014, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 60.984 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. února 2014, č. j. 43 Cm 45/2009-306, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 15. ledna 2009, č. j. 43 Sm 93/2008-31, jímž uložil žalovanému zaplatit původnímu žalobci (J. Š.) částku 14.426.018 Kč s 6% úrokem od 7. června 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 48.086 Kč a na náhradě nákladů řízení celkem částku 299.002,60 Kč (výrok I.) Dále rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Původní žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal plnění ze směnky vlastní vystavené dne 13. června 2000 žalovaným na řad K. M. (dále též jen „K. M.“), znějící na směnečný peníz 14.426.018,05 Kč, splatné 4. června 2008 (dále též jen „sporná směnka“).
2/ Sporná směnka byla vystavena jako blankosměnka bez uvedení údajů směnečné sumy a data splatnosti.
3/ Podle smlouvy o vyplňovacím právu směnečném, uzavřené mezi K. M. (jako věřitelem) a žalovaným (jako dlužníkem) dne 13. června 2000 (dále též jen „smlouva o vyplňovacím právu“), měla vystavená (blanko)směnka zajišťovat „případné závazky věřitele“, jež „mohou vzniknout“ z (jiné) blankosměnky vystavené dne 23. prosince 1997 na řad České spořitelny, a. s., za jejíž zaplacení převzal věřitel směnečné rukojemství. K. M. byl přitom oprávněn doplnit na blankosměnce chybějící údaje v případě, že „obdrží od příslušného Krajského obchodního soudu směnečný platební rozkaz o zaplacení požadované částky“, vydaný na základě (blanko)směnky vystavené dne 23. prosince 1997.
4/ Remitent převedl indosamentem ze dne 20. prosince 2005 dosud nevyplněnou blankosměnku na původního žalobce. Ten blankosměnku následně doplnil o chybějící údaje, a to „někdy koncem roku 2015“.
5/ Ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaný (mimo jiné) uvedl, že „žádá soud, aby uložil K. M. předložit směnečný platební rozkaz, na jehož základě byl oprávněn doplnit na směnku chybějící údaje, neboť údaje ve směnce byly podle názoru žalovaného vyplněny v rozporu s touto dohodou“.
Na takto ustaveném základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení čl. I. §10 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), uzavřel, že námitka nesprávného vyplnění blankosměnky žalovanému nejen přísluší, ale je i důvodná.
Přitom zdůraznil, že na základě skutečností zjištěných z výpovědi původního žalobce a svědka D. P. nemá pochybnosti o tom, že původní žalobce nabyl blankosměnku ve zlé víře, když jeho „postavení jako indosatáře lze hodnotit skutečně jako simulované, nevážně myšlené a tudíž ve zlé víře zorganizované ke škodě dlužníka“. Šlo zjevně o osobu nastrčenou, která (…) byla využita, ba zneužita“ K. M. a D. P. evidentně s cílem dosažení osvobození od soudního poplatku za řízení (…) a vyloučit případné kauzální námitky“.
Podle soudu prvního stupně bylo v řízení rovněž prokázáno, že chybějící údaje směnečné sumy a data splatnosti byly na blankosměnku doplněny v rozporu se smlouvou o vyplňovacím právu, neboť v okamžiku doplnění blankosměnky nebyl směnečný platební rozkaz vydaný na základě blankosměnky vystavené dne 23. prosince 1997 ještě v právní moci [rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2005, č. j. 5 Cm 120/2006-116, kterým byl směnečný platební rozkaz vůči K. M. zrušen, změnil Vrchní soud v Olomouci (tak, že ponechal směnečný platební rozkaz vůči K. M. v platnosti) až rozsudkem ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 7 Cmo 509/2006-230]. Podmínky pro vyplnění blankosměnky sjednané ve smlouvě o vyplňovacím právu tak nebyly (v době vyplnění blankosměnky) splněny.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., ve které byl zrušen směnečný platební rozkaz ve výroku o nákladech řízení co do částky 172.034,60 Kč; ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti co do směnečného peníze ve výši 14.426.018 Kč s 6% úrokem od 7. června 2008 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 48.086 Kč a ve výroku o nákladech řízení celkem co do částky 126.968 Kč (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud nejprve předeslal, že indosoval-li remitent (jak bylo v řízení zjištěno) na původního žalobce blankosměnku ještě před jejím doplněním, může žalovaný namítat nesprávné vyplnění blankosměnky pouze za předpokladu, že v řízení také prokáže, že původní žalobce nabyl blankosměnku ve zlé víře nebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.
Poté, co „zopakoval“ dokazování protokoly o jednání před soudem prvního stupně ze dne 8. listopadu 2011 a 14. června 2012 (v nichž je zachycen obsah výpovědi slyšených svědků), pak odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) uzavřel, že zlou víru ani hrubou nedbalost původního žalobce při nabytí blankosměnky nelze (z jeho výslechu ani z výslechu svědka Průši) dovodit. Podle odvolacího soudu lze sice v jednání původního žalobce (z pohledu vynaloženého úsilí zjistit, za jakých podmínek může být blankosměnka doplněna o chybějící údaje) spatřovat „určitou míru nedbalosti vycházející i z jeho poměrů osoby práva neznalé“, v žádném případě však nelze dojít k závěru, že „tato nedbalost dosáhla takové intenzity, aby ji bylo možné označit za hrubou nedbalost“.
Soud prvního stupně proto pochybil, jestliže se za tohoto stavu námitkou žalovaného, že blankosměnka nebyla vyplněna v souladu s ujednáním obsaženým ve smlouvě o vyplňovacím právu, věcně zabýval.
Žalovaným vznesená námitka ostatně není podle odvolacího soudu ani důvodná. Smlouva o vyplňovacím právu obsahovala jedinou podmínku pro vyplnění chybějících údajů na blankosměnce spočívající v tom, že K. M. obdrží směnečný platební rozkaz vydaný soudem na základě blankosměnky vystavené dne 23. prosince 1997. Tato podmínka přitom nepochybně splněna byla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, jednak na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že napadené rozhodnutí založil na nesprávném právním názoru, podle něhož žalovanému s ohledem na provedenou indosaci (blanko)směnky může svědčit právo bránit se námitkou excesivního vyplnění blankosměnky jen tehdy, jestliže prokáže nedostatek dobré víry indosatáře při nabytí (blanko)směnky. Takový závěr však podle dovolatele odporuje smyslu a účelu ustanovení čl. I. §10 směnečného zákona, z něhož lze dovodit, že hrubá nedbalost nebo zlá víra při nabývání směnky jsou relevantními okolnostmi ovlivňujícími přístup směnečného dlužníka k námitce nesprávného vyplnění blankosměnky jen v případě, že žalobce nabyl již vyplněnou směnku. V situaci, kdy blankosměnku vyplňoval (jako v projednávané věci) sám žalobce, udál se exces při vyplnění „v rovině vztahu mezi žalobcem a žalovaným“ a směnečnému dlužníkovi musí svědčit obrana v podobě námitky excesivního vyplnění blankosměnky vždy bez dalšího.
Za nesprávné má dovolatel rovněž úvahy, na jejichž základě odvolací soud dospěl k závěru, že původní žalobce se při nabývání směnky hrubé nedbalosti nedopustil. Původní žalobce věděl, že sporná směnka „vznikla vyplněním blankosměnky a nevynaložil žádné úsilí k tomu, aby prověřil, zda směnka byla vyplněna řádně či nikoliv“. Takové počínání lze nepochybně právně kvalifikovat jako hrubou nedbalost.
Konečně dovolatel namítá, že odvolací soud založil své rozhodnutí (co do závěru o absenci zlé víry nebo hrubé nedbalosti původního žalobce při nabývání blankosměnky) na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým dospěl soud prvního stupně. Odvolací soud přitom nepostupoval v souladu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř., když důkazy provedené soudem prvního stupně (zejména výslechy svědků) nezopakoval a svá zjištění čerpal pouze z protokolů o jednáních, v nichž jsou výpovědi dotčených svědků zachyceny. Potud dovolatel rovněž odkazuje na (v dovolání blíže specifikovanou) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu.
Z uvedených důvodů dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soud zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, popř. zamítnout jako nedůvodné, maje závěry napadeného rozhodnutí za věcně správné.
Podle žalobce je dovolání především polemikou žalovaného se skutkovými závěry odvolacího soudu, podle nichž se původní žalobce při nabývání směnky neprovinil hrubou nedbalostí, ani mu nelze vytýkat zlou víru. Žalovaný ostatně žádnou konkrétní, tj. skutkově řádně vymezenou námitku nesprávného vyplnění blankosměnky ve včas podaných námitkách nevznesl. I kdyby tedy původní žalobce vskutku při nabývání sporné směnky jednal ve zlé víře nebo se dopustil hrubé nedbalosti, nepostačoval by takový závěr ještě sám o sobě k tomu, aby se žalovaný vydanému směnečnému platebnímu rozkazu ubránil.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak již proto, že v dovolání uplatněná argumentace směřuje výlučně ke zpochybnění závěru odvolacího soudu, podle kterého žalovanému námitka nesprávného vyplnění blankosměnky v poměrech dané věci nesvědčí. Dovolatel ovšem přehlíží, že jakkoli odvolací soud nepřiznal žalovanému právo bránit se proti směnečnému platebnímu rozkazu výše označenou námitkou (nemaje za splněné podmínky přípustnosti takové námitky stanovené v čl. I. §10 směnečného zákona), současně uzavřel, že žalovaným uplatněná námitka není ani důvodná, neboť k porušení vyplňovacího práva původním žalobcem nedošlo. Správnost tohoto právního závěru odvolacího soudu dovolatel nijak nezpochybnil.
Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací činnosti opakovaně vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě postačuje k vyhovění (resp. k zamítnutí) návrhu, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno; přezkum posouzení dovoláním zpochybněných právních otázek totiž za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
V této souvislosti – nad rámec výše uvedeného a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení – Nejvyšší soud dále poznamenává, že ve shodě s odvolacím soudem nemá žádné pochybnosti o tom, že jedinou podmínkou, na jejíž splnění bylo podle smlouvy o vyplňovacím právu vázáno právo remitenta doplnit do sporné blankosměnky chybějící údaje, byla okolnost, že remitent „obdrží od příslušného Krajského obchodního soudu směnečný platební rozkaz o zaplacení požadované částky“, vydaný na základě (blanko)směnky vystavené dne 23. prosince 1997, za jejíž zaplacení převzal remitent směnečné rukojemství. O tom, že uvedená podmínka byla splněna, rovněž pochyb není (směnečný platební rozkaz remitent nejen „obdržel“, ale rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 7 Cmo 509/2006-230, bylo i ve vztahu k remitentovi rozhodnuto o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 1. července 2016), která podle ustanovení §7 bodu 7., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 14.474.104 Kč) částku 50.100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 10.584 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 60.984 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 8. 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu