ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.3478.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 3478/2017-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Sano, a. s. , se sídlem v Praze 4, Štětkova 1638/18, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 24 25 67 65, zastoupené JUDr. Zbyňkem Jirouškem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Táborská 65/29, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) H + P Waldweg s. r. o., se sídlem v Praze 4, Sinkulova 767/14, PSČ 147 00, identifikační číslo osoby 28 07 85 94, a 2) V. H. , zastoupenému Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1004/14, PSČ 120 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 97/2014, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2016, č. j. 5 Cmo 240/2016-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15.294,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. července 2015, č. j. 50 Cm 97/2014-81, ponechal vůči druhému žalovanému (V. H.) v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. června 2014, č. j. 50 Cm 97/2014-15, jímž uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 1.000.000,- Kč s 6% úrokem od 11. března 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu 3.333,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Šlo přitom o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když jeho první rozsudek ze dne 10. září 2014, č. j. 50 Cm 97/2014-36, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. března 2015, č. j. 5 Cmo 82/2015-67, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného rozsudkem ze dne 11. října 2016, č. j. 5 Cmo 240/2016-126, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a odkazuje na ustanovení §175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že tvrzení druhého žalovaného o úhradách směnkou zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru nebylo obsaženo v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Navíc k případným úhradám uskutečněným v době po vydání směnečného platebního rozkazu lze přihlédnout (až) ve vykonávacím nebo exekučním řízení „v rámci návrhu na zastavení exekuce“.
Neopodstatněnou shledal i výhradu, podle níž měla směnka zajišťovat „úvěr“ (jen) do doby zřízení zástavního práva; naopak měl za prokázané, že vrácení směnky „bylo podmíněno“ splněním povinnosti první žalované podle smlouvy o úvěru.
Konečně odvolací soud zdůraznil, že žalobce prokázal svůj nárok již tím, že předložil originál platné a pravé směnky, na které je druhý žalovaný jako dlužník podepsán; bylo tak na druhém žalovaném, aby tvrdil a prokázal, proč „nemá být pro okolnosti ležící mimo směnečný vztah na směnku placeno zcela nebo zčásti“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které má přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázek hmotného a procesního práva, zda:
1) „Lze podání žalovaného podané u soudu po lhůtě k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, jímž však žalovaný jím již dříve a včas podané námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu dále precizuje a dotvrzuje, považovat za námitky opožděné a tedy se jimi zabývat?“
2) „Může být důsledkem případného rozporu mezi jednotlivými námitkami (…) jejich odmítnutí jako nedůvodných (případně neprojednatelných)?“
Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, že v podání ze dne 2. září 2014 „upřesnil“ námitky (ze dne 4. července 2014) v tom, že „část úvěru, jehož splácení bylo směnkou zajišťováno, byla prodejem zástavy splacena“; proto „nepřekročil limity vymezené včas podanými námitkami“.
Současně − dovolávaje se závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 1970/2014 – namítá, že případná rozpornost námitek (donucení a tíseň při podpisu směnky) není důvodem proto, aby soud takové námitky odmítl či k nim nepřihlédl.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání druhého žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, plně odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1) V námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá (k tomu srov. např. důvody usnesení ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 101/2009“).
2) Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný přitom nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít − podle jeho názoru − význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.).
Srov. např. rozsudek ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a R 101/2009, usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení ze dne 20. září 2017, sp. zn. 29 Cdo 2484/2017.
O tom, že výhrady, podle nichž byla zástava zpeněžena (navíc pod cenou) a při poskytování úvěru „byly ztrženy“ další částky (viz podání druhého žalovaného ze dne 2. září 2014), nebyly obsaženy ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, ani o tom, že nejde o pouhé doplnění včas uplatněných námitek, nemá Nejvyšší soud sebemenší pochybnosti.
Konečně je zjevné, že odvolací soud nezaložil své právní posouzení věci na závěru o „vzájemném rozporu“ uplatněných námitek, v jehož důsledku by vyhodnotil námitky jako neprojednatelné (či nedůvodné).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného Nejvyšší soud odmítl a druhému žalovanému vznikla povinnost hradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Ty sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 9. června 2017), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 1.003.333,- Kč) 12.340,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 15.294,40 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu