ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.385.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 385/2017-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Ing. Jiřího Hanáka , se sídlem v Ostravě, Hradeckého 309, PSČ 720 00, jako insolvenčního správce dlužníka Eiffage Construction Česká republika, s. r. o. , identifikační číslo osoby 15504158, zastoupeného JUDr. Klárou Tomaierovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, PSČ 170 00, proti žalovanému DAZE MEDIA s. r. o., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Masná 1493/8, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 26787059, zastoupenému JUDr. Miroslavem Pavlasem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Fügnerova 650/12, PSČ 702 00, o zaplacení částky 3.180.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 89/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2016, č. j. 7 Cmo 157/2016-101, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2016, č. j. 7 Cmo 157/2016-101, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 20. dubna 2016, č. j. 1 Cm 89/2012-91, Krajský soud v Ostravě zastavil řízení (bod I. výroku) podle §96 odst. 1, 2 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu zpětvzetí žaloby a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 106 600 Kč (bod II. výroku).
Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně tím, že zastavení řízení zavinil žalobce zpětvzetím žaloby, odkazuje potud na §146 odst. 2 větu první o. s. ř. Výši nákladů žalovaného, k jejichž úhradě zavázal žalobce, určil podle §11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za 5 úkonů právní služby (příprava převzetí věci, vyjádření k žalobě, účast u jednání dne 14. března 2015, vyjádření ze dne 19. června 2015 a 14. března 2016), s tím, že mimosmluvní odměna za 1 úkon činí podle §7 bodu 6. advokátního tarifu 21 020 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů za 5 úkonů právní služby po 300 Kč mělo jít o částku 106 600 Kč.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení tak, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (první výrok), a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř., pro něž žalovanému nelze přiznat náklady řízení. Tyto důvody spatřoval odvolací soud v počáteční pasivitě žalovaného (který nereagoval na výzvu žalobce před podáním žaloby) a v plnění povinností žalobce v postavení insolvenčního správce. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl podle §224 odst. 1 a §150 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, maje za to, že odvolací soud se při posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných pro aplikaci §150 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, polemizuje se závěrem odvolacího soudu o splnění podmínek pro aplikaci §150 o. s. ř., a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdí a dovolateli přizná náklady odvolacího a dovolacího řízení.
Konkrétně dovolatel tvrdí, že na smlouvu o poskytování reklamních a propagačních služeb bylo částečně plněno a žalobce měl k dispozici veškerou fotodokumentaci a internetovou prezentaci. Zdůrazňuje, že na počátku sporu nebyl nečinný, na výzvu žalobce reagoval, s žalobcem vedl několik jednání, dlouhodobě spolupracoval s jednatelkou dlužníka a v reakci na návrh na mimosoudní vyřízení věci požadoval úhradu alespoň části nákladů ve výši 40 000 Kč.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout pro vady, případně je odmítnout jako nepřípustné nebo zamítnout jako nedůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného je přípustné podle §237 o. s. ř., a to v řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení §150 o. s. ř.; v tomto směru právní posouzení věci odvolacím soudem odporuje dále označené judikatuře Nejvyššího soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §146 odst. 2 o. s. ř., jestliže některý z účastníků řízení zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Podle §150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Judikatura Nejvyššího soudu ustáleně spočívá na závěrech, podle nichž:
1) Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Přitom zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v ustanovení §150 o. s. ř.) vykládat restriktivně. Srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněného pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 2/2014“), dále závěry obsažené např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 51, ročníku 2008, pod pořadovým číslem 189, a v nálezu ze dne 12. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 56, ročníku 2010, pod pořadovým číslem 4.
2) Důvod hodný zvláštního zřetele k odepření náhrady nákladů řízení ve smyslu §150 o. s. ř. není dán, jestliže žalobce poté, co přišel o aktivní věcnou legitimaci k vymáhání uplatněného nároku, na žalobě setrval (takže musela být zamítnuta). K tomu srov. opět závěry obsažené v R 2/2014.
3) Ustanovení §150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace ustanovení §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013 a ze dne 23. srpna 2015, sp. zn. 21 Cdo 3217/2015.
4) Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, postoj účastníků v průběhu řízení a podobně. Nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být − ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně − jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Právní posouzení věci odvolacím soudem (co do splnění podmínek pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.) shora uvedené judikatuře neodpovídá, neboť odvolací soud nepřihlédl ke všem právně významným okolnostem. Zejména pominul skutečnost, že dovolatel již v odporu ze dne 30. ledna 2013, podaném proti platebnímu rozkazu Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. ledna 2013, č. j. 1 Cm 89/2012-18, tvrdil, že žalobci ničeho nedluží, jelikož ze smlouvy o poskytování reklamních a propagačních služeb ze dne 30. března 2011 bylo obapolně plněno. Výslovně uvedl, že pro žalobce provedl službu v rozsahu dle smlouvy a odměnu za tuto službu mu žalobce řádně zaplatil. Setrval-li žalobce za této situace na žalobě, nemůže po 30. lednu 2013 úspěšně uplatnit důvody zvláštního zřetele hodné pro odepření náhrady nákladů řízení dovolateli ve smyslu §150 o. s. ř.
Lze uzavřít, že nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně dovolateli za úkony právní služby učiněné jeho advokátem po tomto datu (vyjádření ze dne 19. května 2015, účast na jednání dne 21. května 2015, vyjádření ze dne 19. června 2015 a ze dne 14. března 2016) je v rozporu se závěry obsaženými v R 2/2014. Užití §150 o. s. ř. není minimálně v tomto rozsahu opodstatněné.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž správné není a dovolání je potud důvodné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). V další fázi řízení bude povinností odvolacího soudu vypořádat se pro účely aplikace §150 o. s. ř. pro dobu před 30. lednem 2013 též s námitkou žalovaného, že reagoval na předžalobní výzvu žalobce.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. března 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu