ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.4364.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 4364/2016-1768
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a/ Ing. Karla Kuny , se sídlem v Ústí nad Orlicí, Velké Hamry 393, PSČ 562 01, jako insolvenčního správce dlužníka ANIDOR s. r. o., identifikační číslo osoby 27473261, a b/ Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o. , se sídlem v Čadci, Hurbanova 208/62, PSČ 022 01, Slovenská republika, identifikační číslo 45533075, zastoupeného Mgr. Milanem Musilem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovaným 1/ V. H. , zastoupenému Mgr. Radkem Látem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 547, PSČ 530 02, 2/ P. S. , zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, 3/ Mgr. Petru Stejskalovi , LL. M., advokátu, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, jako správci konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s., identifikační číslo osoby 00174131, zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, 4/ obci Brněnec, se sídlem v Brněnci, Moravská Chrastová 77, identifikační číslo osoby 276464, zastoupené Mgr. Lucií Šimáčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 834/17, PSČ 110 00, 5/ České republice - České správě sociálního zabezpečení, Krajské správě sociálního zabezpečení pro Pardubický kraj , se sídlem v Pardubicích, U Stadionu 2729, PSČ 530 02, a 6/ T. J. , zastoupenému Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, PSČ 110 00, o zaplacení částky 79.990,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 183/2007, o dovolání žalobce a/ proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. dubna 2016, č. j. 22 Co 577/2009-1704, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. dubna 2016, č. j. 22 Co 577/2009-1704, se zamítá v rozsahu, v němž odvolací soud tímto rozsudkem zamítl žalobu co do povinnosti třetího žalovaného zaplatit žalobci a/ úrok z prodlení za dobu od 12. září 2007 do 27. září 2007.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. dubna 2016, č. j. 22 Co 577/2009-1704, se mění takto:
1/ Rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 13. března 2009, č. j. 7 C 183/2007-558, se ve vztahu mezi žalobcem a/ a třetím žalovaným v bodě I. výroku potvrzuje – s výjimkou týkající se úroku z prodlení za dobu od 12. září 2007 do 27. září 2007 – v tom znění, že třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobci a/ do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 79.990,50 Kč s příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 28. září 2007 do 31. prosince 2007 ve výši 9,75 %, za dobu od 1. ledna 2008 do 30. června 2008 ve výši 10,50 %, za dobu od 1. července 2008 do 31. prosince 2008 ve výši 10,75 %, za dobu od 1. ledna 2009 do 30. června 2009 ve výši 9,25 %, za dobu od 1. července 2009 do 31. prosince 2009 ve výši 8,50 %, za dobu od 1. ledna 2010 do 30. června 2010 ve výši 8,00 %, za dobu od 1. července 2010 do 30. června 2012 ve výši 7,75 %, za dobu od 1. července 2012 do 31. prosince 2012 ve výši 7,50 %, za dobu od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2017 ve výši 7,05 %, za dobu od 1. ledna 2018 do 30. června 2018 ve výši 7,50 %, za dobu od 1. července 2018 do 31. srpna 2018 ve výši 8,00 %, a za dobu od 1. září 2018 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí.
2/ Třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobci a/ do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů řízení částku 86.553,60 Kč, k rukám zástupkyně žalobce a/.
3/ T řetí žalovaný je povinen zaplatit žalobci a/ do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 47.880 Kč k rukám zástupkyně žalobce a/.
III. T řetí žalovaný je povinen zaplatit žalobci a/ do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.566 Kč k rukám zástupkyně žalobce a/.
Odůvodnění:
[1] Žalobce [ANIDOR s. r. o. (dále též jen „společnost A“)] se žalobou podanou 11. září 2007 domáhal po žalovaných (1/ V. H., 2/ P. S., 3/ Mgr. Petru Stejskalovi, LL. M., jako správci konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s., 4/ obci Brněnec, 5/ České republice - České správě sociálního zabezpečení, Krajské správě sociálního zabezpečení pro Pardubický kraj a 6/ T. J.) společně a nerozdílně zaplacení částky 79.990,50 Kč s příslušenstvím tvořeným specifikovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 12. září 2007 do zaplacení.
[2] Žalobu (z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody) odůvodnil tím, že první žalovaný (jako tehdejší správce konkursní podstaty úpadce) v rámci zpeněžování majetku konkursní podstaty úpadce uzavřel (jako prodávající) se společností Darren, s. r. o. (dále jen „společnost D“) [jako kupujícím] 1. (respektive 2.) června 2005 smlouvu o prodeji úpadcova podniku (dále též jen „smlouva o prodeji podniku“). Společnost D (jako prodávající) smlouvou o prodeji části podniku prodala část takto nabytého podniku 1. (respektive 2.) června 2005 žalobci (jako kupujícímu). První žalovaný (poté, co 12. září 2005 odstoupil od smlouvy o prodeji podniku) zabavil finanční hotovost nacházející se v pokladně žalobce (zahrnul ji do prostředků úpadce), aniž ji sepsal do konkursní podstaty úpadce. Úpadce (respektive třetí žalovaný) se tak bezdůvodně obohatil na úkor žalobce. Vzhledem k neutěšenému stavu konkursní podstaty již vrácení těchto peněz (z konkursní podstaty) není možné (je zřejmé, že nemůže dojít k uspokojení žalobcovy pohledávky), čímž žalobci vznikla škoda, za kterou odpovídají bývalý správce konkursní podstaty úpadce (první žalovaný) i současný správce konkursní podstaty úpadce. Ostatní žalovaní pak odpovídají žalobci za vzniklou škodu tím, že jako členové věřitelského výboru nepostupovali při výkonu funkce s odbornou péčí (nic neučinili a naopak schvalovali protiprávní jednání správce konkursní podstaty, jehož výsledkem bylo prohospodaření úpadcových prostředků). Vůči P. S., se žaloba podává jednak proto, že odpovídá za škodu (jako druhý žalovaný), jednak proto, že (jako třetí žalovaný) je (současným) správcem konkursní podstaty úpadce.
[3] Rozsudkem ze dne 13. března 2009, č. j. 7 C 183/2007-558, Okresní soud ve Svitavách (dále též jen „okresní soud“):
1/ Vyhověl žalobě ve vztahu k prvnímu a třetímu žalovanému (bod I. výroku).
2/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení téže částky i po druhém, čtvrtém, pátém a šestém žalovaném (bod II. výroku).
3/ Uložil prvnímu a třetímu žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení částku 31.324 Kč a k rukám zástupce žalobce částku 38.993,53 Kč, s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhému z nich (bod III. výroku).
4/ Uložil žalobci nahradit druhému, čtvrtému a šestému žalovanému vyčíslené náklady řízení (body IV. až VI. výroku).
5/ Určil, že pátý žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod VII. výroku).
6/ Uložil prvnímu a třetímu žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení částku 657 Kč, s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhému z nich (bod VIII. výroku).
[4] Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k těmto závěrům:
1/ K 12. (respektive) 13. září 2005 se v pokladně žalobce nacházela částka 79.990,50 Kč, tvořená převážnou měrou vklady společníků (jednatelky Nikolety Gaškové). Ta do pokladny vložila v době od 1. června 2005 do 12. září 2005 částku 440.000 Kč, v době těsně před odstoupení od smlouvy dne 31. srpna 2005 částku 50.000 Kč a 7. září 2005 částku 100.000 Kč. Po tomto posledním vkladu nevyplývá z pokladní knihy žádná podstatnější položka, kterou by se zvýšil zůstatek ze „zdrojů výrobní činnosti“ žalobce; převážná část položek je naopak záporných.
2/ Tento zůstatek (79.990,50 Kč) nebyl žalobci vydán po odstoupení od smlouvy o prodeji podniku a z dokazování vyplynulo, že jej správce konkursní podstaty měl použít na úhradu dlužné energie za měsíc srpen 2005.
3/ Podstatné (však) není, nač správce konkursní podstaty zůstatek použil, nýbrž to, že jej převzal a nevydal žalobci.
4/ Z výpisu z účtu úpadce (z vkladů na účet z 30. září 2005) vyplývá, že částka zhruba odpovídající žalované částce byla vložena na úpadcův účet a neexistují (nebo alespoň nebyly předloženy) žádné doklady úpadce o původu těchto peněz. Lze proto připustit, že jde právě o větší část zůstatku žalobcovy pokladny; ani to však není podstatné pro rozhodnutí ve věci.
5/ Podstatné je, že tyto peníze se nacházely ke dni odstoupení od smlouvy o prodeji podniku v pokladně žalobce, jemuž nebyly vydány.
6/ Kdyby předmětné peněžní prostředky byly řádně sepsány do konkursní podstaty, byla by opodstatněná argumentace žalovaných, že by se žalobce měl domáhat „vydání peněz“ vylučovací žalobou. Soud ale dovodil, že k soupisu peněžních prostředků do konkursní podstaty úpadce nedošlo. Odpovědnost za tento nesprávný postup nese první žalovaný jako tehdejší správce konkursní podstaty úpadce.
7/ Uzavřel-li soud, že peněžní prostředky nebyly řádně sepsány do konkursní podstaty, a přesto v ní byly spotřebovány, pak se konkursní podstata obohatila na úkor žalobce; třetí žalovaný byl proto (jako současný správce konkursní podstaty úpadce) zavázán k zaplacení bezdůvodného obohacení s tím, že plněním prvního žalovaného (který odpovídá za nesprávný postup) nebo třetího žalovaného zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého z nich.
8/ Současný správce konkursní podstaty úpadce postupoval po svém jmenování do funkce v souladu s platnou právní úpravou; ve velmi krátké době připravil a zrealizoval nový prodej podniku a nelze mu klást za vinu skutečnosti vzniklé před jeho jmenováním do funkce. Proto soud zamítl žalobu proti druhému žalovanému a proti třetímu žalovanému jí vyhověl jen z titulu odpovědnosti konkursní podstaty za bezdůvodné obohacení.
9/ Odpovědnost tvrzenou žalobcem u ostatních žalovaných z titulu jejich členství ve věřitelském výboru soud nedovodil.
[5] Proti rozsudku okresního soudu podali včasná odvolání žalobce (proti bodům II. a IV. až VII. výroku), první a třetí žalovaný (proti bodům I., III. a VIII. výroku) a druhý žalovaný (proti bodu IV. výroku).
[6] V průběhu odvolacího řízení Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k návrhu žalobce rozhodl usnesením ze dne 4. května 2010, č. j. 22 Co 577/2009-724, podle ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), že namísto dosavadního žalobce bude v řízení ve vztahu k druhému, čtvrtému, pátému a šestému žalovanému pokračováno jako s novým žalobcem se společností Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o. (dále též jen „společnost AB“).
[7] Odvolací soud pak na základě podaných odvolání rozsudkem ze dne 15. března 2012, č. j. 22 Co 577/2009-1573, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 23. března 2012, č. j. 22 Co 577/2009-1588:
1/ Změnil rozsudek okresního soudu v bodu I. výroku tak, že žalobu zamítl i v rozsahu, ve kterém se původní žalobce (nyní žalobce a/) domáhal zaplacení žalované částky i po prvním a třetím žalovaném (první výrok).
2/ Potvrdil rozsudek okresního soudu v bodu II. výroku (druhý výrok), a to již ve vztahu ke společnosti AB (nynější žalobce b/).
3/ Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu (třetí a čtvrtý výrok).
[8] Odvolací soud poté, co částečně zopakoval dokazování, dospěl k závěru, že důvodná jsou pouze odvolání prvního a třetího žalovaného. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
1/ Okresnímu soudu lze přitakat v závěru, že kdyby dotčené prostředky nebyly sepsány v konkursní podstatě, pak by vylučovací žaloba skutečně nebyla možná (a přicházela by v úvahu žaloba na plnění - o zaplacení peněžité částky). Oproti okresnímu soudu však odvolací soud uzavřel, že (i) na základě aktualizace soupisu konkursní podstaty, provedené k 7. říjnu 2005, byly uvedené prostředky správcem konkursní podstaty řádně sepsány do konkursní podstaty úpadce.
2/ Předmětem opětovného soupisu konkursní podstaty byl podnik coby věc hromadná [§5 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“)], takže prakticky není myslitelné, aby soupis podniku obsahoval každou nejmenší položku (což platí i pro peněžní prostředky). Takový majetek je přitom sepisován v různé době (v návaznosti na to, kdy jej správce konkursní podstaty objevil) a soupis může doznat změn. Tak tomu bylo i v této věci, kdy správce konkursní podstaty úpadce sepsal k 7. říjnu 2005 peněžní prostředky v pokladně a na bankovních účtech.
3/ Žalobce a/ tak byl legitimován k podání vylučovací žaloby (bez ohledu na to, zda k tomu byl vyzván konkursním soudem), což neučinil a podal žalobu na plnění opřenou o „závazkové“ důvody. Tato žaloba je však nepřípustná, neboť obchází hmotněprávní úpravou uvažovaný procesní prostředek ochrany práva osoby, která má k věci právo nepřipouštějící její soupis, v podobě vylučovací žaloby. Žaloba o vydání bezdůvodného obohacení tak vůči (současnému) správci konkursní podstaty úpadce (třetímu žalovanému) nemůže obstát.
4/ Závěr ad 2/ však předurčuje (vzhledem k závěru o řádném soupisu peněžních prostředků a možnosti shora nastíněné obrany cestou vylučovací žaloby) rovněž neúspěch žaloby o náhradu škody vůči ostatním žalovaným. U nich se jinak bylo možno ztotožnit i se správnými skutkovými a právními závěry okresního soudu o nedostatku průkazu porušení jakékoli právní povinnosti a ostatních hmotněprávních předpokladů odpovědnosti za škodu. Lze dodat, že vzhledem k přijatým závěrům bylo nadbytečné se zabývat některými dalšími argumenty procesní obrany žalovaných (mimo jiné též dohodou o narovnání ze dne 19. prosince 2007).
[9] Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. března 2012, ve znění usnesení ze dne 23. března 2012, podali dovolání oba žalobci. Rozsudkem ze dne 31. srpna 2015, č. j. 29 Cdo 2515/2012-1658 [ který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu ], pak Nejvyšší soud rozhodl o těchto dovoláních tak, že:
1/ Odmítl dovolání žalobce b/ (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení mezi tímto žalobcem a žalovanými (body V. a VI. výroku).
2/ Zamítl dovolání žalobce a/ v rozsahu, v němž se týkalo prvního žalovaného (bod II. výroku), a rozhodl o nákladech dovolacího řízení mezi tímto žalobcem a prvním žalovaným (bod IV. výroku).
3/ Zrušil rozsudek odvolacího soudu ve znění výše označeného usnesení v měnícím zamítavém výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi žalobcem a/ a třetím žalovaným a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (bod III. výroku).
[10] Jako s žalobcem a/ přitom Nejvyšší soud již jednal s Ing. Karlem Kunou (dále jen „K. K.“), jako insolvenčním správcem společnosti A, jenž se stal účastníkem řízení 13. května 2015 postupem podle §264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
[11] Nejvyšší soud argumentoval ve vztahu k otázkám otevřeným dovoláním žalobce a/ následovně:
1/ Jak Nejvyšší soud rozvedl již při posuzování přípustnosti dovolání dovolatele b/, závěr, že smlouva, kterou ohledně úpadcova podniku uzavřel první žalovaný (jako prodávající) se společností D (jako kupujícím) 1. (respektive 2.) června 2005, byla platně uzavřenou smlouvou o prodeji úpadcova podniku, přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2323/2007, uveřejněném ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 6 [ ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS 516/2007, které je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Ústavního soudu ], na který v podrobnostech odkazuje a na jehož závěrech nemá důvod cokoli měnit ani pro poměry této věci. Z rozsudku se též podává, že tehdejší správce konkursní podstaty úpadce (první žalovaný) od smlouvy o prodeji podniku účinně odstoupil proto, že kupující (společnost D) porušil povinnost doplatit včas a řádně kupní cenu.
Dovolací námitka, že uvedená smlouva nebyla platnou smlouvou o prodeji úpadcova podniku, tak zjevně důvodná není.
2/ Podle skutkových závěrů okresního soudu (jež odvolací soud potud převzal) peněžní prostředky, o něž se vede spor, nacházející se v pokladně, jež měla patřit původnímu žalobci, byly spotřebovány bezprostředně poté, co první žalovaný odstoupil 12. září 2005 od smlouvy o prodeji podniku (na úhradu dlužné energie za měsíc srpen 2005). V takové situaci lze ovšem s dovolatelem a/ souhlasit v tom, že závěr odvolacího soudu, že odpovídajícím prostředkem nápravy pro společnost A byla vylučovací žaloba, odporuje závěrům, jež k možnosti takového postupu ohledně peněz zformuloval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2003, uveřejněném pod číslem 85/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1702/2010, uveřejněném pod číslem 111/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek . Závěr, že peněžní prostředky, o něž se konkursní podstata obohatila plněním třetí osoby po prohlášení konkursu na majetek dlužníka a ohledně kterých nejsou splněny předpoklady pro podání vylučovací žaloby, lze vymáhat (po konkursní podstatě reprezentované správcem konkursní podstaty) jako pohledávku za podstatou žalobou o splnění povinnosti (žalobou o jejich zaplacení), pak Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 5394/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2011, pod číslem 106.
Dovolání je proto potud důvodné.
3/ S dovolatelem a/ lze obecně souhlasit v tom, že pro posouzení, zda ze skutkových zjištění odvolacího soudu lze odvodit po stránce právní závěr, že předmětné peněžní prostředky byly sepsány (k 7. říjnu 2005) do konkursní podstaty úpadce, jsou určující judikatorní závěry, jež Nejvyšší soud zformuloval k náležitostem soupisu v rozsudku ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněném pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2006“) . Tam Nejvyšší soud uzavřel, že soupis majetku konkursní podstaty úpadce musí vedle označení sepisovaného majetku způsobem umožňujícím jeho identifikaci a jeho ocenění obsahovat i důvod soupisu, jakož i údaj o tom, kdy byla příslušná položka sepsána; ze soupisu má být také patrno, kdy (a z jakého důvodu) správce konkursní podstaty příslušnou položku ze soupisu vyloučil, případně kdy příslušná položka soupisu opustila majetek podstaty v důsledku svého zpeněžení [§18 a §18a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) ]. V pochybnostech o době soupisu příslušné položky se má za to, že dotčený majetek byl sepsán dne, kdy správce konkursní podstaty tuto skutečnost oznámil konkursnímu soudu. Nejvyšší soud nicméně dodává, že v jednom ze svých dalších rozhodnutí (jež vychází z R 19/2006) též vysvětlil, že jsou-li pochybnosti o tom, jaký majetek zařadil správce konkursní podstaty do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, je třeba provést výklad obsahu soupisu v souladu s pravidly zakotvenými v ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Teprve tehdy, není-li možné ani provedeným výkladem zjistit, jaký majetek správce do soupisu zařadil, lze uzavřít, že v dané části nemá soupis žádné právní účinky (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1003/2009, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 139).
Odvolací soud v mezích právního posouzení této otázky přiléhavě vystihl, že peněžní prostředky byly po 12. září 2005 (poté, co první žalovaný odstoupil od smlouvy o prodeji podniku) převzaty do konkursní podstaty úpadce (lhostejno, zda v konečném důsledku právem) jako součást úpadcova podniku [v konkursní podstatě znovu sepsaného po 12. září 2005 poté, co společnost D v červnu 2005 (ještě v den koupě) vytvořila z úpadcova podniku 3 organizační složky, které prodala (aniž předtím za podnik sama zaplatila zbytek kupní ceny) společnosti A].
Úsudek, podle kterého skutková zjištění odvolacího soudu dovolují uzavřít, že peněžní prostředky byly k 7. říjnu 2005 sepsány (odděleně) v konkursní podstatě úpadce, je s výše označenou judikaturou Nejvyššího soudu v souladu a dovolání potud není důvodné. Ve světle závěrů, jež činí nesprávným úsudek odvolacího soudu, že odpovídajícím prostředkem nápravy pro společnost A byla žaloba o vyloučení peněžních prostředků ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, jde nicméně o úsudek, jenž se může projevit jen při úvaze o správnosti postupu prvního žalovaného (v režimu §8 odst. 2 ZKV).
[12] Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu podanou žalobcem a/ odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. března 2017, sp. zn. IV. ÚS 3611/15. Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu podanou žalobcem b/ odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 24. května 2016, sp. zn. III. ÚS 3545/15.
[13] Rozsudkem ze dne 12. dubna 2016, č. j. 22 Co 577/2009-1704, odvolací soud:
1/ Změnil rozsudek okresního soudu v bodu I. výroku ve vztahu mezi žalobcem a/ a třetím žalovaným tak, že žalobu zamítl i vůči třetímu žalovanému (první výrok).
2/ Uložil žalobci a/ zaplatit třetímu žalovanému na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 5.880,60 Kč (druhý výrok).
3/ Uložil žalobci a/ zaplatit třetímu žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 5.566 Kč (třetí výrok).
[14] Odvolací soud především poukázal na závěry Nejvyššího soudu (z rozsudku ze dne 31. srpna 2015) reprodukované výše v odstavci [11] , dále zdůraznil vázanost právními názory Nejvyššího soudu, načež – vycházeje z ustanovení §27a ZKV, §351 odst. 1 obch. zák. a §457 obč. zák. – shledal odvolání třetího žalovaného důvodným, argumentuje takto: [15] Skutkový stav nedoznal oproti předchozímu rozsudku odvolacího soudu žádných změn, a odvolací soud nepovažoval za nutné jej jakkoli doplňovat.
[16] Právní úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku je úpravou komplexní a uplatní se jak pro občanskoprávní vztahy, tak pro obchodní závazkové vztahy, jelikož obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (srov. §1 odst. 2 obch. zák.). Jak uvedl Ustavní soud např. ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 383/05 (jde o nález ze dne 10. října 2007, uveřejněný pod číslem 156/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu):
„Z dikce ustanovení §457 obč. zák. jednoznačně plyne, že je-li smlouva neplatná nebo byla zrušena, je důsledkem toho povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Restituční povinnost tedy stíhá pouze účastníky smlouvy, tj. smluvní strany. Ty mají vůči sobě vzájemnou povinnost vrátit si vše, co podle neplatné smlouvy dostaly. Ze zákona vzniká tzv. synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána (srov. Švestka, J. Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J.: Občanský zákoník, komentář, 10. vydání, C. H. Beck, Praha, 2006, str. 820). Z toho je zřejmé, že věcně legitimováni (ať již jde o aktivní nebo pasivní legitimaci) z plnění z neplatné smlouvy jsou pouze účastníci smlouvy na obou stranách.“
Shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1136/2006 (jde o rozsudek ze dne 11. prosince 2008) nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1615/2006 (jde o rozsudek ze dne 29. ledna 2009).
[17] Vdaném případě z dokazování vyplynulo, že společnost A provozovala v areálu v Brněnci činnost pouze v souvislosti s uzavřením smlouvy o prodeji části podniku se společností D, která celý podnik předtím koupila od správce konkursní podstaty úpadce (k tomu srov. i datum vzniku společnosti A, tj. 28. duben 2005).
[18] Tato smlouva o prodeji části podniku byla shledána absolutně neplatnou, proto jejím účastníkům (a nikomu jinému) vznikla vzájemná restituční povinnost. K provozování své činnosti pak společnost A používala i tzv. pokladnu, tj. peněžní prostředky v hotovosti uložené na příslušném místě v areálu v Brněnci. Z provedeného dokazování tato skutečnost zcela nepochybně vyplynula, jak konstatoval i Nejvyšší soud. Je tedy zřejmé, že prostředky uložené v této pokladně, ať již byl jejich původ jakýkoli, byly určeny k provozování této činnosti. Prostředky v pokladně byly poté sepsány do konkursní podstaty úpadce jako součást podniku úpadce (po odstoupení tehdejšího správce konkursní podstaty úpadce od smlouvy o prodeji podniku se společností D). Tomuto závěru pak zcela odpovídá i skutečnost, že společnost D se vylučovací žalobou vůči správci konkursní podstaty úpadce domáhala v rámci požadavku na vyloučení podniku mj. vyloučení peněžních prostředků v pokladně.
[19] Sporem dotčené finanční prostředky a finanční prostředky, které byly předmětem shora označeného řízení o vylučovací žalobě, byly tedy řešeny stejným aktualizovaným soupisem ke dni 7. října 2005; představují tytéž peníze. Je proto otázkou, z jakého důvodu k těmto prostředkům uplatňovala v řízení o vylučovací žalobě vlastnické právo společnost D (za podpory žalobce a/ jako vedlejšího účastníka řízení) a posléze se téhož peněžitého plnění domáhá žalobce a/ (řízení v této věci bylo zahájeno až 12. září 2007, tj. již po převážně zamítavém rozhodnutí soudů ve věci excindační žaloby). Z uvedeného je tak patrna účelovost zvoleného postupu, kdy poté, co společnost D neuspěla, se plnění začala domáhat osobně a majetkově propojená společnost (žalobce a/).
[20] Odvolací soud tudíž uzavírá, že třetí žalovaný není pasivně legitimován k vydání peněžních prostředků, uložených společností A v pokladně v souvislosti s provozováním podniku v areálu v Brněnci. Tyto prostředky si měly vypořádat společnosti A a D při vypořádání vztahů vzniklých z absolutně neplatné smlouvy o prodeji části podniku.
[21] Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu z 12. dubna 2016 podal dovolání žalobce a/. Přípustnost dovolání vymezuje dovolatel ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně má jít o otázku:
a/ Vypořádání účastníků neplatné smlouvy.
b/ Pasivní legitimace správce konkursní podstaty k zaplacení (vydání) peněžních prostředků, sepsaných třetí osobě do konkursní podstaty úpadce.
c/ Vlivu odstoupení od smlouvy účastníkem smlouvy (správcem konkursní podstaty úpadce) na osobu, která nebyla účastníkem smlouvy.
d/ Vydání překvapivého rozhodnutí, aniž by dovolatel byl poučen o odlišném právním názoru odvolacího soudu.
[22] Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[23] a/ K vypořádání účastníků neplatné smlouvy.
Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, jak odvolací soud dovodil, že smlouva o prodeji části podniku uzavřená mezi společností A a společností D je neplatná. Lze se pouze domnívat, že odvolací soud tento závěr patrně převzal z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2010, č. j. 10 Cmo 57/2010-436, který ale zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. října 2015, č. j. 29 Cdo 460/2011-508. Nejvyšší soud ale přitakal odvolacímu soudu v závěru o neplatnosti smlouvy o prodeji části podniku proto, že předmětem prodeje nebyla samostatná organizační složka podniku. Předmětem převodu nebyly žádné peněžní prostředky ani pokladna, takže společnost A neměla důvod vypořádávat hotové peníze se společností D.
[24] b/ K pasivní legitimaci správce konkursní podstaty.
Podle skutkových zjištění peněžní prostředky ve vlastnictví společnosti A nezabavila společnost D a nebyly ani předmětem převodu (plněním) smlouvy o prodeji části podniku (takže se na ně nevztahuje vypořádání z neplatné smlouvy). Částku 79.999,50 Kč zabavil správce konkursní podstaty úpadce a bezdůvodně se o ni obohatila konkursní podstata úpadce, která je povinna je vydat. Správce konkursní podstaty úpadce je proto ve sporu pasivně věcně legitimován.
[25] c/ K účinkům odstoupení od smlouvy na třetí osobu.
Odstoupení od smlouvy má vždy účinky pouze mezi smluvními stranami – účastníky smlouvy a nemá však vliv na třetí subjekty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2013 sp. zn. 32 Cdo 2300/2012). Odstoupení od smlouvy o prodeji podniku tak nemá vliv na společnost A.
[26] d/ K překvapivosti rozhodnutí.
Potud dovolatel namítá, že v závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace třetího žalovaného je napadené rozhodnutí tzv. překvapivým rozhodnutím, když jde o závěr, k němuž odvolací soud neposkytl dovolateli možnost skutkově a právně argumentovat a jímž nebylo v předchozích fázích řízení argumentováno. Potud dovozuje rozpor např. s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1559/2007, ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, a ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 2497/2013.
[27] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[28] Dovolání v dané věci je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřených otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[29] Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[30] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[31] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
[32] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“):
§31 (ZKV)
(…)
(2) Pohledávkami za podstatou, pokud vznikly po prohlášení konkursu, jsou
(…)
b/ náklady spojené s udržováním a správou podstaty,
(…)
Bezdůvodné obohacení
§451 (obč. zák.)
(1) Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
(2) Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
§3028 (o. z.)
(…)
(3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání k 7. říjnu 2005, kdy správce konkursní podstaty úpadce sepsal (po odstoupení od smlouvy o prodeji úpadcova podniku z 12. září 2005) do konkursní podstaty peněžní prostředky v pokladně a na bankovních účtech úpadcova podniku a do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), nedoznalo změn. Ustanovení §451 obč. zák. v citované podobě rovněž platilo již k 7. říjnu 2005 a do 1. ledna 2014, kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, též nedoznalo změn. Jeho použitelnost v dané věci v době od 1. ledna 2014 vyplývá z §3028 odst. 3 o. z.
[33] Již v rozsudku z 31. srpna 2015 Nejvyšší soud uzavřel, že peněžní prostředky, o něž se konkursní podstata obohatila plněním třetí osoby po prohlášení konkursu na majetek dlužníka a ohledně kterých nejsou splněny předpoklady pro podání vylučovací žaloby, lze vymáhat (po konkursní podstatě reprezentované správcem konkursní podstaty) jako pohledávku za (konkursní) podstatou žalobou o splnění povinnosti (žalobou o jejich zaplacení), odkazuje v dotčeném směru na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5394/2008 (srov. odstavec [11], bod 2/ výše). K závěru, že v takovém případě jde o pohledávku za (konkursní) podstatou ve smyslu §31 odst. 2 písm. b/ ZKV, se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 22. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 317/2013, v rozsudku ze dne 22. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2913/2013, nebo v rozsudku ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015.
[34] Odvolací soud buduje právní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí na nezměněném skutkovém stavu (oproti předchozímu rozsudku odvolacího soudu). V předchozím rozsudku (ze dne 15. března 2012) však odvolací soud po skutkové stránce uzavřel, že (i) na základě aktualizace soupisu konkursní podstaty, provedené k 7. říjnu 2005, byly uvedené prostředky správcem konkursní podstaty řádně sepsány do konkursní podstaty úpadce (srov. shrnutí v odstavci [8] bodu 1/ výše), k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 31. srpna 2015 tak, že „odvolací soud v mezích právního posouzení této otázky přiléhavě vystihl, že peněžní prostředky byly po 12. září 2005 (poté, co první žalovaný odstoupil od smlouvy o prodeji podniku) převzaty do konkursní podstaty úpadce (lhostejno, zda v konečném důsledku právem) jako součást úpadcova podniku“ a že „úsudek, podle kterého skutková zjištění odvolacího soudu dovolují uzavřít, že peněžní prostředky byly k 7. říjnu 2005 sepsány (odděleně) v konkursní podstatě úpadce, je s výše označenou judikaturou Nejvyššího soudu (míněno R 19/2006) v souladu“.
[35] Těmto skutkovým závěrům, na něž popsaným způsobem navazuje i argumentace obsažená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015, neodpovídá právní posouzení věci obsažené v napadeném rozhodnutí.
[36] Jestliže sporné peněžní prostředky byly k 7. říjnu 2005 sepsány (odděleně) v konkursní podstatě úpadce, jestliže podle skutkových závěrů okresního soudu [ jež odvolací soud převzal v předchozím rozsudku (ze dne 15. března 2012) a napadeným rozhodnutím již nekorigoval ] , spotřeboval předmětnou částku po opětovném soupisu podniku do konkursní podstaty úpadce správce konkursní podstaty na úhradu dlužné energie za měsíc srpen 2005 (srov. shrnutí v odstavci [4] bodu 2/ výše) a jestliže podle těchto skutkových závěrů šlo o majetek původního žalobce (srov. shrnutí v odstavci [4] bodu 1/ výše), pak je zjevné, že tím, že předmětné peněžní prostředky byly v konkursní podstatě spotřebovány, se konkursní podstata bezdůvodně obohatila na úkor původního žalobce (později žalobce a/, dnes K. K. jako reprezentant majetkové podstaty žalobce a/). Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy správné není.
[37] Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl nesprávně a že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), změnil dovoláním napadené rozhodnutí v tom duchu, že rozsudek okresního soudu potvrdil co do povinnosti třetího žalovaného (jako správce konkursní podstaty úpadce) zaplatit žalobci a/ (dovolateli) předmětnou částku (79.990,50 Kč) s příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení (§243d písm. b/ o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že pro rozhodnutí jsou postačující již závěry formulované výše k problematice bezdůvodného obohacení konkursní podstaty úpadce, nepokládal Nejvyšší soud za nutné zabývat se dalšími dovolacími námitkami.
[38] Jelikož skutková zjištění soudů ani obsah spisu nedokládají dřívější dobu prodlení, určil Nejvyšší soud počátek prodlení ode dne, kdy třetímu žalovanému byla doručena žaloba, tedy od 26. září 2007 (srov. doručenku u č. l. 14). Dluh se tak stal splatným (v souladu s §563 obč. zák.) prvního dne poté (čtvrtek 27. září 2007), takže od pátku 28. září 2007 je konkursní podstata reprezentovaná třetím žalovaným v prodlení s placením; k právu věřitele požadovat příslušenství pohledávky za (konkursní) podstatou vzniklé prodlením správce konkursní podstaty s její úhradou; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2003, sp. zn. 29 Odo 565/2001, uveřejněný pod číslem 27/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V rozsahu týkajícím se úroku z prodlení za dobu před 28. zářím 2007 Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
[39] Výši úroku z prodlení stanovil Nejvyšší soud v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, ve znění účinném do 30. června 2010 (srov. článek II nařízení vlády č. 33/2010 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb.); srov. dále i §19 odst. 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
[40] Ve vztahu mezi žalobcem a/ a třetím žalovaným je v konečném důsledku rozsudek odvolacího soudu zčásti rozsudkem měnícím (v rozsahu týkajícím se úroku z prodlení za dobu před 28. zářím 2007), takže potud je v souladu s §224 odst. 2 o. s. ř. na místě rozhodnout (mezi těmito účastníky) o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
[41] Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně se opírá o ustanovení §142 odst. 1 a 3 o. s. ř., když žalobce a/ až na nepatrnou část (tvořenou nepřiznanou částí úroků z prodlení) se žalobou vůči třetímu žalovanému uspěl, čímž mu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ty v dané věci sestávají především z nákladů tvořených odměnou advokáta za celkem 12 úkonů právní služby, přiznané podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), vždy ve znění rozhodném podle doby započetí právní služby (§8 odst. 1 advokátního tarifu), konkrétně z odměny advokáta za:
1/ přípravu a převzetí zastoupení (plná moc z 2. října 2008, č. l. 112), §11 odst. 1 písm. a/ advokátního tarifu,
2/ písemné podání soudu týkající se věci samé (podání z 6. října 2008, č. l. 121-132), §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu,
3/ účast na jednání před soudem (protokol o jednání ze 7. října 2008, č. l. 134-137), §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu,
4/ písemné podání soudu týkající se věci samé (podání z 18. listopadu 2008, č. l. 188-189), §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu,
5/ a 6/ účast na jednání před soudem, které trvalo více než 2 hodiny (protokol o jednání z 20. listopadu 2008, č. l. 233-239), §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu,
7/ písemné podání soudu týkající se věci samé (podání z 25. listopadu 2008, č. l. 251-252), §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu,
8/ a 9/ účast na jednání před soudem, které trvalo více než 2 hodiny (protokol o jednání z 6. ledna 2009, č. l. 276-279), §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu,
10/ písemné podání soudu týkající se věci samé (podání z 12. ledna 2009, č. l. 281-282), §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu,
11/ účast na jednání před soudem (protokol o jednání z 12. února 2009, č. l. 360-361), §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu,
12/ písemné podání soudu týkající se věci samé (podání z 24. února 2009, č. l. 362-366), §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu,
13/ účast na jednání před soudem (protokol o jednání z 5. března 2009, č. l. 529-531), §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu.
[42] Advokát původního žalobce účtoval odměnu za celkem 14 úkonů právní služby, k čemuž Nejvyšší soud uvádí, že obsah spisu dokládá existenci dalších 2 úkonů právní služby (celkem tedy 15, nikoli 14), a to: 1/ písemného podání soudu z 19. listopadu 2008 (č. l. 23-24), jímž původní žalobce rozšířil žalobu o úroky z prodlení, 2/ písemného podání soudu ze 4. března 2009 (č. l. 519-521), jímž původní žalobce zformuloval závěrečný návrh. K tomu budiž řečeno, že žádný z těchto úkonů právní služby nepovažuje Nejvyšší soud za účelně vynaložený náklad. Podání z 19. listopadu 2008 předcházelo podání z 18. listopadu 2008, přičemž Nejvyšší soud nenalézá rozumný důvod, pro který by obsah obou podání sepsaných v rozmezí 2 dnů neměl být činěn jako podání jediné. Podání ze 4. března 2009 (závěrečný návrh) bylo sepsáno poté, co okresní soud odročil jednání konané 12. února 2009 na 5. března 2009 za účelem doplnění dokazování a čtení závěrečných návrhů (č. l. 361). Mezi těmito jednáními však zástupce žalobce zaslal soudu ještě písemné podání z 24. února 2009, přičemž Nejvyšší soud nenalézá rozumný důvod, pro který by obsah obou podání neměl tvořit podání jediné.
[43] Vzhledem k době uskutečnění úkonů právní služby (v rozmezí od 2. října 2008 do 5. března 2009) se považuje za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění a jeho příslušenství (§8 odst. 1 advokátního tarifu). Původní žalobce až do 19. listopadu 2008 nepožadoval příslušenství pohledávky, takže první 3 úkony právní služby se počítají pouze z jistiny (z částky 79.990,50 Kč), čemuž odpovídá (dle §7 advokátního tarifu) 4.300 Kč za 1 úkon právní služby (celkem 12.900 Kč). Dalších 10 úkonů právní služby (počínaje tím z 18. listopadu 2009, jenž měl být společný s úkonem právní služby z 19. listopadu 2008) se počítá z jistiny a příslušenství tvořeného zákonným úrokem z prodlení ke dni započetí úkonu právní služby, což činí:
1/ pro (jedno) podání z 18. a 19. listopadu 2008 částku 89.509,67 Kč, čemuž odpovídá (dle §7 advokátního tarifu) 4.700 Kč,
2/ pro účast na jednání před soudem 20. listopadu 2008, které trvalo více než 2 hodiny, částku 2 x 89.556,66 Kč, čemuž odpovídá (dle §7 advokátního tarifu) 2 x 4.700 Kč,
3/ pro podání z 25. listopadu 2008 částku 89.674,13 Kč, čemuž odpovídá (dle §7 advokátního tarifu) 4.700 Kč,
4/ pro účast na jednání před soudem 6. ledna 2009, které trvalo více než 2 hodiny, částku 2 x 90.641,56 Kč, čemuž odpovídá (dle §7 advokátního tarifu) 2 x 4.740 Kč,
5/ pro podání z 12. ledna 2009 částku 90.763,19 Kč, čemuž odpovídá (dle §7 advokátního tarifu) 4.740 Kč,
6/ pro účast na jednání před soudem 12. února 2009 částku 91.391,61 Kč, čemuž odpovídá (dle §7 advokátního tarifu) 4.780 Kč,
7/ pro podání z 24. února 2009 částku 91.634,87 Kč, čemuž odpovídá (dle §7 advokátního tarifu) 4.780 Kč,
8/ pro účast na jednání před soudem 5. března 2009 částku 91.817,31 Kč, čemuž odpovídá (dle §7 advokátního tarifu) 4.780 Kč.
[44] Za oněch 10 úkonů právní služby tak jde celkem o částku 47.360 Kč a spolu s částkou 12.900 Kč za první 3 úkony právní služby celkem o částku 60.260 Kč. Režijní paušál za 13 úkonů právní služby po 300 Kč činí celkem 3.900 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Další n áklady právního zastoupení pak činí náhrada za promeškaný čas ve výši 2.100 Kč (21 půlhodin po 100 Kč) počítaná podle §14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu. Celkem jde o částku 66.260 Kč. Spolu s částkou 13.915 Kč, odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, jde celkem o částku 80.175 Kč. Na cestovném advokáta náleží dalších 3.178,60 Kč (srov. vyúčtování na č. l. 522-524) a na zaplaceném soudním poplatku za žalobu 3.200 Kč (srov. č. l. 105). Jiné účelně vynaložené náklady řízení před soudem prvního stupně u žalobce a/ ze spisu neplynou. Celkem tak Nejvyšší soud přiznal žalobci a/ k tíži třetího žalovaného na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 86.589,60 Kč, k rukám zástupkyně žalobce a/ (§149 odst. 1 o. s. ř.).
[45] Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ustanovení §224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s §142 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnému žalobci a/ i potud vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Ty v dané věci sestávají opět především z nákladů tvořených odměnou advokáta za úkony právní služby, přiznané podle advokátního tarifu, vždy ve znění rozhodném podle doby započetí právní služby (§8 odst. 1 advokátního tarifu). Zde je nutno mít na paměti, že jde pouze o ty úkony právní služby, jež byly advokátem původního žalobce a následně žalobce a/ vynaloženy ve vztahu k výroku, jenž se týkal třetího žalovaného. V tomto směru jde o odměnu advokáta za:
1/ vyjádření k odvolání třetího žalovaného (podání z 20. listopadu 2009, č. l. 645-652), §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu,
2/ účast na jednání před odvolacím soudem (protokol o jednání ze 4. května 2010, č. l. 720-722), §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu,
3/ písemné podání soudu týkající se věci samé (podání z 24. února 2012, č. l. 1292 - 1299), §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu,
4/ a 5/ účast na jednání před odvolacím soudem, které trvalo více než 2 hodiny (protokol o jednání z 6. března 2012, č. l. 1486-1491), §11 odst. 1 písm. g/ advokátního tarifu,
6/ dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z 15. března 2012 (podání ze 4. června 2012, č. l. 1596-1602).
[46] Vzhledem k době uskutečnění úkonů právní služby (v rozmezí od 20. listopadu 2009 do 4. června 2012) se považuje za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění a jeho příslušenství tvořeného zákonným úrokem z prodlení ke dni započetí úkonu právní služby (§8 odst. 1 advokátního tarifu), což činí:
1/ pro podání z 20. listopadu 2009 částku 96.852,88 Kč, čemuž odpovídá (dle §7 advokátního tarifu) 4.980 Kč,
2/ pro účast na jednání před odvolacím soudem 4. května 2010 částku 99.790,61 Kč, čemuž odpovídá (dle §7 advokátního tarifu) 5.100 Kč,
3/ pro podání z 24. února 2012 částku 111.045,90 Kč, čemuž odpovídá (dle §7 advokátního tarifu) 5.580 Kč,
4/ pro účast na jednání před odvolacím soudem 6. března 2012, které trvalo více než 2 hodiny 2 x částku 111.232,22 Kč, čemuž odpovídá (dle §7 advokátního tarifu) 2 x 5.580 Kč,
5/ pro podání ze 4. června 2012 částku 112.756,63 Kč, čemuž odpovídá (dle §7 advokátního tarifu) 5.620 Kč.
[47] Za oněch 6 úkonů právní služby tak jde celkem o částku 32.440 Kč . Režijní paušál za 6 úkonů právní služby po 300 Kč činí celkem 1.800 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Další n áklady právního zastoupení pak tvoří náhrada za promeškaný čas ve výši 300 Kč (3 půlhodiny po 100 Kč) počítaná podle §14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu (srov. vyúčtování na č. l. 1481-1483). Celkem jde o částku 34.540 Kč. Spolu s částkou 7.253 Kč, odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, jde celkem o částku 41.793 Kč. Na cestovném advokáta náleží dalších 338 Kč (srov. opět vyúčtování na č. l. 1481-1483), na zaplaceném soudním poplatku za první dovolání 5.000 Kč (srov. č. l. 1625) a na cestovném K. K. k odvolacímu jednání konanému 7. dubna 2016 dalších 749 Kč (srov. vyúčtování na č. l. 1694-1696). Jiné účelně vynaložené náklady (druhého) dovolacího řízení ze spisu neplynou. Celkem tak Nejvyšší soud přiznal žalobci a/ k tíži třetího žalovaného na náhradě nákladů odvolacího řízení (včetně nákladů prvního dovolacího řízení) částku 47.880 Kč, k rukám zástupkyně žalobce a/ (§149 odst. 1 o. s. ř.).
[48] Výrok o nákladech (druhého) dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 a 3 o. s. ř., když dovolatel byl s dovoláním úspěšný (neuspěl jen v nepatrné části u příslušenství). Účelně vynaložené náklady dovolacího řízení pak u dovolatele sestávají z odměny za 1 úkon právní služby (dovolání z 25. července 2016, č. l. 1728-1734), přiznané podle advokátního tarifu ve znění účinném do 30. června 2018, pouze z jistiny ve výši 79.990,50 Kč (srov. §8 odst. 1 advokátního tarifu, v rozhodném znění ), čemuž odpovídá (dle §7 advokátního tarifu) 4.300 Kč. Spolu s režijním paušálem ve výši 300 Kč (§13 odst. 1 advokátního tarifu) a částkou 966 Kč , odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, tvoří náhrada nákladů dovolacího řízení částku 5.566 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalobci a/ k tíži třetího žalovaného, k rukám zástupkyně žalobce a/ (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. srpna 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu