ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.4595.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 4595/2015-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Z. K. , zastoupeného JUDr. Raem V. Uppaluri, advokátem, se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, PSČ 110 00, proti žalovanému V. R. , zastoupenému JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, PSČ 280 02, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 33/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2015, č. j. 2 Cmo 304/2014-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. dubna 2014, č. j. 49 Cm 33/2010-122, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 9. dubna 2010, č. j. 49 Cm 33/2010-14, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 10.000 EUR s 6% úrokem od 6. ledna 2010 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 62.312 Kč, (výrok I.); dále rozhodl o nákladech námitkového řízení mezi účastníky (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III.).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. května 2015, č. j. 2 Cmo 304/2014-154, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz se zrušuje (první výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a o náhradě nákladů řízení státu (třetí výrok).
Odvolací soud – poté, co zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně – vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1/ Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal plnění ze směnky vlastní vystavené žalovaným na řad žalobce v Puerto de la Cruz dne 26. října 2009, znějící na směnečný peníz 10.000 EUR a splatné dne 5. ledna 2010 (dále též jen „sporná směnka“).
2/ Sporná směnka zajišťovala pohledávky žalobce vůči žalovanému vzniklé na základě pracovní smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným ústně v září 2009 (dále též jen „pracovní smlouva“). Podle této smlouvy měl žalobce jako zaměstnanec vykonávat pro žalovaného jako zaměstnavatele na Kanárských ostrovech práci kuchaře s tím, že práce měla být vykonávána v restauraci pronajaté žalobcem.
3/ Žalobce se dohodl se žalovaným na měsíční mzdě ve výši 1.500 EUR.
4/ Pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným trval od 26. září 2009 do 26. října 2009, kdy byl – s ohledem na ukončení provozu restaurace – rozvázán na základě ústní dohody. Neplatnosti rozvázání pracovního poměru se žádný z účastníků nedovolával.
5/ Dopisem ze dne 27. prosince 2009 (jímž reagoval na předchozí dopis žalovaného ze dne 15. prosince 2009) se žalobce vzdal svého nároku na mzdu v rozsahu převyšujícím částku 970 EUR.
6/ Žalovaný vyplatil žalobci zálohu na mzdu ve výši 100 EUR a proti zbývající (dosud neuhrazené) části žalobcovy pohledávky (z titulu nevyplacené mzdy za výše uvedené období) započetl dopisem ze dne 15. prosince 2009 svou pohledávku vůči žalobci „rovnající se součtu plateb, které žalobce uskutečnil v souvislosti s jeho pracovním poměrem“. Šlo o platbu letenky ve výši 210 EUR a o platbu za ubytování žalobce ve výši 723 EUR.
Na tomto základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že žalovaným uplatněná kauzální námitka, podle níž žalobci z pracovněprávního vztahu nic nedluží, je důvodná.
Přitom zdůraznil, že právní úprava obsažená v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1. ledna 2007 do 31. prosince 2011, sice nebránila uzavření směnečné dohody, podle které zaměstnavatel jako dlužník zajistí směnkou splnění svého závazku vůči zaměstnanci jako věřiteli, nároky žalobce z pracovního poměru však již byly zcela vypořádány. Směnka tak v současné době „zajišťuje neexistující závazek žalovaného, v důsledku čehož se plnění z ní nelze s úspěchem domáhat“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které mají být dovolacím soudem „posouzeny jinak“. Požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti a uloží žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (se zřetelem k datu zahájení řízení v dané věci, k tomu srov. bod 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Jedinou otázkou, ve vztahu k níž dovolatel (posuzováno podle obsahu) vymezuje (v souladu s požadavkem plynoucím z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.) předpoklady přípustnosti dovolání (argumentem, že při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentované usneseními ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, a ze dne 23. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 4090/2009), je posouzení „důkazního břemene výstavce“.
Na posouzení otázek souvisejících s rozložením důkazního břemene v daném řízení však napadené rozhodnutí odvolacího soudu zjevně vůbec nespočívá. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení důkazního břemene některým z účastníků řízení, naopak rozhodné skutečnosti pro posouzení projednávané věci (ve vazbě na vznesenou kauzální námitku žalovaného) měl za prokázané. Poukaz dovolatele na závěry formulované Nejvyšším soudem ve výše označených rozhodnutích (v nichž se Nejvyšší soud zabýval otázkou, kterého z účastníků tíží důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) je tudíž – vzhledem k poměrům projednávané věci – nepřípadný.
Ve vztahu k ostatním dovolatelem předestíraným otázkám (výše dohodnuté mzdy, skončení pracovního poměru a vzdání se práva na zaplacení části dlužné mzdy), pak dovolatel nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (způsobem odpovídajícím ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nespecifikuje, která z podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. zakládajících přípustnost dovolání je podle něj splněna).
Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom ustálena v závěru, podle kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“ a „R 4/2014“), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Dovolatel v posuzované věci k otázce přípustnosti dovolání uvedl jen to, že „odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň má být vyřešená právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak“. K tomu lze poznamenat, že mělo-li být dovolání (podle dovolatele) přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“ (srov. znění §237 o. s. ř.), šlo by o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (takový údaj se však z dovolání nepodává). Jestliže by naopak mělo být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, muselo by být z obsahu dovolání rovněž patrné (kromě vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, o níž v dané věci jde), od které "soudní praxe" se řešení označené právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně opět R 4/2014). Ani takový údaj se ovšem z dovolání (posuzovaného potud z obsahového hlediska) nepodává, když dovolatel v něm (byť jen slovně) nekonkretizuje (s výjimkou označených rozhodnutí k otázce důkazního břemene) judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při posuzování některé z právních otázek odchýlit.
Samotný argument, podle kterého by měl dovolací soud předestřené otázky „posoudit jinak“, pak významově neodpovídá žádnému z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. shodně např. důvody R 80/2013 nebo R 4/2014).
V důsledku této vady (§241a odst. 2 o. s. ř.), jíž dovolatel neodstranil v dovolací lhůtě (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), pak Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva otevíraných uplatněnou dovolací argumentací (srov. v této souvislosti též důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle ustanovení §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu