ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.4860.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 4860/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v exekuční věci oprávněného Auto Belák s. r. o. , se sídlem ve Valašských Kloboukách, Smetanova 771, PSČ 766 01, identifikační číslo osoby 01561502, zastoupeného JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, PSČ 763 26, proti povinným 1/ J. S. , 2/ M. M. , a 3/ P. S. , pro 3 854 650 Kč s příslušenstvím, o zastavení exekuce vůči třetímu povinnému, vedené u soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 203 Ex 04729/16, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 28. června 2016, č. j. 59 Co 156/2016-15, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
JUDr. Tomáš Vrána, soudní exekutor Exekutorského úřadu Přerov (dále jen „soudní exekutor“), usnesením ze dne 2. března 2016, č. j. 103 Ex 04729/16-10, zastavil exekuční řízení „co do povinného P. S.“ (třetí povinný).
K odvolání oprávněného Auto Belák s. r. o. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudního exekutora (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudní exekutor a odvolací soud vyšli z toho, že:
1/ Třetí povinný společně s ostatními povinnými (J. S. a M. M.) způsobil oprávněnému v únoru 2014 úmyslným jednáním škodu na majetku ve výši nejméně 3 854 650 Kč.
2/ Usnesením ze dne 6. srpna 2014, č. j. KSBR 27 INS 17685/2014-A-7, Krajský soud v Brně zjistil úpadek třetího povinného a povolil jeho řešení oddlužením, které následně usnesením ze dne 4. prosince 2014, č. j. KSBR 27 INS 17685/2014-B-9, schválil.
3/ Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 21. září 2015, č. j. 61 T 4/2015-1323, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. prosince 2015, č. j. 2 To 88/2015-1447 (dále jen „trestní rozhodnutí“), byli všichni povinní uznáni vinnými ze spáchání úmyslného trestného činu a v souvislosti s tímto jednáním jim bylo uloženo zaplatit oprávněnému na náhradě škody částku 3 854 650 Kč. Ve vztahu ke třetímu povinnému nabyla tato rozhodnutí právní moci dne 8. prosince 2015.
4/ Dne 9. února 2016 byl soudnímu exekutorovi doručen exekuční návrh, kterým se oprávněný domáhal, aby soud pověřil soudního exekutora vedením exekuce proti všem povinným, a to na základě pravomocných trestních rozhodnutí.
5/ Dne 18. února 2016 obdržel soudní exekutor pokyn Okresního soudu ve Zlíně z téhož dne, č. j. 24 EXE 421/2016-26, aby zastavil exekuční řízení.
Odvolací soud na uvedeném základě dospěl k závěru, že s ohledem na §140e zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve vazbě na §140a insolvenčního zákona, v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci, neboť vymáhaná pohledávka nepatří mezi pohledávky za majetkovou podstatou (§168 insolvenčního zákona) či pohledávky postavené jim na roveň (§169 insolvenčního zákona).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil i napadené rozhodnutí soudního exekutora a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení.
Za dovolacím soudem dosud neřešenou považuje dovolatel otázku, zda je možné v exekučním řízení vymáhat pohledávku oprávněného z titulu náhrady škody způsobené úmyslným trestným činem v případě, kdy byl zjištěn úpadek povinného a způsobem řešení tohoto úpadku je oddlužení.
Podle dovolatele dospěl soudní exekutor i odvolací soud k absurdnímu výkladu, že poškozený, kterému byla způsobena škoda úmyslným trestným činem, „musí posečkat s jejím uspokojením, až do skončení insolvenčního řízení, které mnohdy trvá několik let, zpravidla pět“. Cituje §140b insolvenčního zákona, tvrdí, že rozhodnout o povinnosti nahradit škodu způsobenou trestným činem lze v průběhu insolvenčního řízení, přesto se poškozený nemůže uspokojit na majetku škůdce, dokud nebude insolvenční řízení skončeno.
Dovolatel poukazuje na to, že jeho pohledávka není podle odvolacího soudu pohledávkou za majetkovou podstatou či pohledávkou jí na roveň postavenou a pro její uspokojení v insolvenčním řízení je nutné tuto pohledávku přihlásit do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku, „byť může být přiznána až poté, co tato lhůta uplyne“. Takový výklad však považuje za absurdní, když „ostatní věřitelé budou uspokojování v rámci insolvenčního řízení, zatímco poškozený bude vyčkávat na jeho konec, aby teprve mohlo být zahájeno exekuční řízení“.
S poukazem na §416 odst. 1 insolvenčního zákona a s uplatněním argumentu a maiori ad minus dovozuje, že nelze-li od dluhu vzniknuvšího trestným činem ani osvobodit, a lze-li nárok vymáhat i po (úspěšném) skončení oddlužení, existuje dluh i v průběhu oddlužení a lze jej vymáhat také paralelně s probíhajícím insolvenčním řízením.
Dovolatel konečně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se nevypořádal s odvolacími námitkami a „rezignoval na jakékoli právní principy a držel se striktně pouze textu zákonu bez zkoumání hlubšího významu“.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 18. září 2016, tj. naposledy ve znění zákona č. 375/2015 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu a v souvislosti s úpravou systému pojištění vkladů.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky formulované dovolatelem, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu zcela vyřešena.
Podle §5 písm. d/ insolvenčního zákona věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.
Podle §165 insolvenčního zákona věřitelé, kteří své pohledávky uplatňují podáním přihlášky, se uspokojují v závislosti na způsobu řešení úpadku, a to rozvrhem při konkursu, plněním reorganizačního plánu při reorganizaci nebo plněním při oddlužení, nestanoví-li zákon jinak (odstavec 1). Zákon může stanovit, že podle odstavce 1 se uspokojují i někteří věřitelé, kteří nepodávají přihlášku pohledávky, splňují-li zákonem stanovené podmínky (odstavec 2). Jinak než postupem podle odstavce 1 lze v insolvenčním řízení uspokojit z majetkové podstaty pouze pohledávky, o kterých tak stanoví tento zákon; uspokojení jiných pohledávek je vyloučeno (odstavec 3).
Podle §109 insolvenčního zákona se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky (…) c/ výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§168) a pohledávky jim na roveň postavené (§169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle §203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému (odstavec 1). K rozhodnutím a opatřením přijatým při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c/ se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Je-li to nezbytné k naplnění účelu insolvenčního řízení, může insolvenční soud kdykoli i bez návrhu pozastavit vykonatelnost nebo odložit právní moc rozhodnutí nebo opatření přijatých při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c/; může také zakázat přijetí rozhodnutí nebo opatření připravovaných při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c/. Proti rozhodnutí insolvenčního soudu podle věty druhé mohou podat odvolání účastníci řízení o výkon rozhodnutí nebo exekučního řízení; těmto osobám, jakož i orgánu nebo osobě, která rozhodnutí nebo opatření při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce přijala nebo připravovala, se rozhodnutí insolvenčního soudu podle věty druhé doručuje zvlášť (odstavec 6).
Podle §140b insolvenčního zákona nejde-li o řízení uvedená v §140a, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží.
Podle 140e insolvenčního zákona v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty; to neplatí pro nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle §203 odst. 5 (odstavec 1). Pro výkon rozhodnutí nebo exekuci nařízenou nebo zahájenou v rozporu s omezením podle odstavce 1 platí §109 odst. 6 obdobně (odstavec 2).
Podle §43a odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, jestliže nejsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, soud udělí exekutorovi pokyn, aby exekuční návrh částečně nebo úplně odmítl nebo zamítl nebo aby exekuční řízení zastavil. Tímto pokynem je exekutor vázán.
Podle §409 odst. 2 insolvenčního zákona dispoziční oprávnění k majetku, náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, včetně toho majetku, s nímž dlužník nemohl dosud nakládat v důsledku účinků nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužník; to neplatí, jde-li o majetek, který slouží k zajištění. Majetek, který dlužník získá poté, co nastanou účinky schválení oddlužení, z té části příjmů, která nepodléhá oddlužení, nenáleží do majetkové podstaty. Výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala takový majetek, lze za trvání oddlužení nařídit nebo zahájit a provést jen pro pohledávky, které nemají být uspokojeny při oddlužení a současně které vzniknou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení.
Podle §416 odst. 1 insolvenčního zákona osvobození podle §414 a 415 se nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, a dále pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti.
Již v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“), Nejvyšší soud dovodil, že z uspokojení v insolvenčním řízení jsou (faktickou cestou) vyloučeny pohledávky, které věřitel, jemuž insolvenční zákon předepisuje uplatnění pohledávky vůči dlužníku podáním přihlášky, nepřihlásil v průběhu insolvenčního řízení vůbec nebo pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, které věřitel neuplatnil v průběhu insolvenčního řízení postupem dle §203 insolvenčního zákona (takže se o nich insolvenční správce nedozvěděl).
Jestliže oprávněný v dovolání namítá, že ostatní věřitelé budou uspokojováni v rámci insolvenčního řízení, zatímco on musí vyčkávat na jeho konec, pak opomíjí, že pohledávka na náhradu škody je standardní pohledávkou, která mohla být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou pohledávky. Pohledávka na náhradu škody totiž dovolateli vznikla již v únoru 2014 (nikoliv až jejím přiznáním v trestním řízení), zatímco insolvenční řízení bylo zahájeno (až) 27. června 2014. Od tohoto data až do uplynutí lhůty určené v rozhodnutí o úpadku pro přihlašování pohledávek (tj. do 5. září 2014) mohl dovolatel svou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení a jeho pohledávka (pokud by byla zjištěna) by se uspokojovala stejným způsobem jako pohledávky ostatních přihlášených věřitelů. Pohledávka dovolatele, který nerespektoval procesní pravidla pro přihlašování pohledávek, nemůže být v rámci insolvenčního řízení uspokojována (srov. usnesení ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 NSČR 118/2013).
Dovolatel, vzhledem k tomu, že svou pohledávku nepřihlásil do insolvenčního řízení, nemůže být v průběhu tohoto řízení uspokojován v rámci plnění splátkového kalendáře jako způsobu provádění oddlužení.
Zbývá vyřešit, zda je možné tuto pohledávku, jež podle §416 odst. 1 insolvenčního zákona nepodléhá osvobození od placení pohledávek, vymáhat v průběhu insolvenčního řízení výkonem rozhodnutí či exekucí.
V usnesení ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2846/2016, Nejvyšší soud vysvětlil, že pohledávky na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti jsou jediným druhem pohledávek, které – ač mohou (mají) být v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka uspokojovány v mezích zvoleného způsobu oddlužení – se v neuhrazeném rozsahu po úspěšně splněném oddlužení nepromění (v důsledku rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů) v naturální obligace. Řečené platí bez zřetele k tomu, že pohledávky na náhradu škody na zdraví způsobené „úmyslným porušením právní povinnosti“ jsou v insolvenčním řízení uspokojovány v přednostním režimu jako pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (srov. §169 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, v rozhodném znění). Oproti tomu pro pohledávky z titulu peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, sice výluka z přiznaného osvobození platí též, jde však o pohledávky vyloučené v insolvenčním řízení z uspokojení podle §170 písm. d/ insolvenčního zákona. U obou typů pohledávek popsaných v §416 odst. 1 insolvenčního zákona je pro jejich vynětí z působnosti přiznaného osvobození určující úmysl dlužníka, když jde o legislativní vyjádření myšlenky, podle které by se dlužníku neměla vyplácet „úmyslná trestná činnost“ a obecněji ani „úmyslně způsobená škoda“.
V důvodové zprávě k vládnímu návrhu novely insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 - 2013) jako tisk č. 929/0 [přijaté posléze s účinností od 1. ledna 2014 jako zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů], konkrétně v Obecné části důvodové zprávy týkající se souběhu exekuce a insolvenčního řízení (bod 1.3 iii) předkladatel uvedl:
„Hlavní zásady insolvenčního řízení jsou vyjádřeny v ustanovení §5 insolvenčního zákona a dále pak rozváděny v jiných ustanovením insolvenčního zákona. Jejich podstatou je suspendování procesních práv individuálního uspokojení pohledávek věřitelů a jeho nahrazení kolektivním procesem uspokojení pohledávek věřitelů v rámci insolvenčního řízení. Účelem těchto zásad je zabránit destrukci dlužníkova majetku jako celku jak jednotlivými věřiteli (§109 insolvenčního zákona), tak dlužníkem (§111 insolvenčního zákona) a podporovat princip poměrného uspokojení všech věřitelů (bez zřetele k tomu, zda mají judikátní pohledávky).
(...)
Je-li zahájeno insolvenční řízení, individuální práva jsou nahrazena kolektivními právy všech dlužníkových věřitelů a v souladu s insolvenčním zákonem se i věřitel, který postupoval individuální cestou, musí podřídit pravidlům kolektivního insolvenčního řízení.
(...)
Ministerstvo spravedlnosti má po odborných diskusích zájem na minimalizaci střetů exekučního práva s právem úpadkovým. Tento zájem je hoden vyšší ochrany, než zájem věřitele s exekučním titulem na zajištění priority pro případ vymáhání pohledávky po skončení insolvenčního řízení. Z tohoto důvodu je vhodné vymezit, že zjištění dlužníkova úpadku nebo dlužníkova hrozícího úpadku brání též samotnému nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. (…) Výjimka z tohoto pravidla se připouští pouze u pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, u kterých lze provést výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek náležící do majetkové podstaty dlužníka, a to pouze postupem podle ustanovení §203 odst. 5 insolvenčního zákona.
(...)
Vzájemný vztah řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) a insolvenčního řízení bude podrobněji upraven též pro způsob řešení dlužníkova úpadku reorganizací a oddlužením. Navrhovaná úprava má za cíl odstranit pochybnosti o tom, jakým způsobem se má přistupovat k dříve zahájeným řízením o výkon rozhodnutí (exekučním řízením) ohledně pohledávek, které byly nebo měly být přihlášeny do reorganizace nebo do oddlužení poté, co nastaly účinky schváleného reorganizačního plánu nebo účinky schválení oddlužení a jak v této souvislosti naložit s exekučními tituly ohledně pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují. Dále návrh předpokládá úpravu, která postaví najisto, jakým způsobem nakládat s exekučními tituly týkajícími se pohledávek vzniklých poté, co nastaly účinky schválení reorganizačního plánu nebo schválení oddlužení. Navrhované řešení předpokládá možnost vést výkon rozhodnutí nebo exekuci jen ohledně majetku, který neslouží k uspokojení věřitelů podle reorganizačního plánu nebo podle schváleného způsobu oddlužení.“
K výkladu §140e insolvenčního zákona se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2015, uveřejněném pod číslem 83/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm dospěl k následujícím závěrům:
1/ S účinností od 1. ledna 2014 (po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb.) zakazuje §140e insolvenčního zákona v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty.
2/ Při oddlužení plněním splátkového kalendáře vymezuje odchylku od pravidla obsaženého v §140e insolvenčního zákona §409 odst. 2 insolvenčního zákona. Ten určuje, že dispoziční oprávnění k majetku, náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, včetně toho majetku, s nímž dlužník nemohl dosud nakládat v důsledku účinků nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužník; to neplatí, jde-li o majetek, který slouží k zajištění. Majetek, který dlužník získá poté, co nastanou účinky schválení oddlužení, z té části příjmů, která nepodléhá oddlužení, nenáleží do majetkové podstaty. Výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala takový majetek, lze za trvání oddlužení nařídit nebo zahájit a provést jen pro pohledávky, které nemají být uspokojeny při oddlužení a současně které vzniknou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení.
V takto ustaveném právním rámci lze uvést, že cílem insolvenčního řízení je upřednostnění kolektivního zájmu všech věřitelů před individuálními zájmy jednotlivého věřitele. Tento (kolektivní) zájem požívá vyšší ochrany, proto jakmile nastanou účinky rozhodnutí o úpadku, způsobuje zákaz obsažený v §140e odst. 1 insolvenčního zákona neodstranitelný nedostatek podmínky exekučního řízení a je-li exekuce přes tento zákaz zahájena (podle §35 odst. 2 exekučního řádu doručením exekučního návrhu exekutorovi), musí být (podle §104 odst. 1 o. s. ř., §43a odst. 6 exekučního řádu, §140e odst. 1 insolvenčního zákona) zastavena (insolvenční soud může do takové exekuce zasahovat způsobem podle §140e odst. 2, §109 odst. 6 insolvenčního zákona). Výjimkou, v případě řešení úpadku oddlužením, je pouze pohledávka vzniklá po schválení oddlužení, jestliže taková pohledávka nemá být uspokojena při oddlužení. Jinou výjimku pro tento způsob řešení úpadku insolvenční zákon nestanoví.
Pohledávku na náhradu škody způsobenou úmyslným porušením právních povinností (nejde-li o pohledávku za majetkovou podstatou či pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou), jež vznikla před uplynutím propadné lhůty pro přihlašování pohledávek stanovené rozhodnutím o úpadku, lze v průběhu insolvenčního řízení uspokojit (za předpokladu, že je následně zjištěna) pouze tehdy, pokud ji věřitel v uvedené lhůtě uplatní v insolvenčním řízení přihláškou pohledávky. Nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci na majetek ve vlastnictví dlužníka či majetek patřící do majetkové podstaty dlužníka pro takovou pohledávku za trvání účinků rozhodnutí o úpadku nelze, a pokud se tak stane, musí být vykonávací či exekuční řízení zastaveno.
Pro poměry dané věci lze shrnout, že pohledávka dovolatele z titulu práva na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právních povinností vznikla jednáním povinných v únoru 2014, tj. před zahájením insolvenčního řízení na majetek třetího povinného (insolvenční řízení bylo zahájeno dne 27. června 2014). Do doby zahájení insolvenčního řízení, ani do nabytí účinků rozhodnutí o úpadku (zveřejněním v insolvenčním rejstříku dne 6. srpna 2014) nebylo exekuční řízení zahájeno. Exekuční řízení bylo zahájeno doručením exekučního návrhu exekutorovi dne 9. února 2016, v době, kdy účinky rozhodnutí o úpadku třetího povinného trvaly. Zahájení exekučního řízení tudíž bránil zákaz stanovený §140e insolvenčního zákona a výjimka uvedená v §409 odst. 2 insolvenčního zákona se neuplatní (pohledávka vznikla před schválením oddlužení a mohla být uspokojována – kdyby byla řádně přihlášena – v mezích způsobu řešení úpadku, tj. plněním splátkového kalendáře). Vzhledem k tomu, že vedení exekučního řízení bránil uvedený zákaz, nebyly splněny všechny podmínky pro vedení exekuce a exekutor byl povinen zahájené exekuční řízení ve vztahu k třetímu povinnému zastavit.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž věcně správné.
U přípustného dovolání přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti i k vadám řízení uvedeným v §242 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovolacími námitkami, neboť dovolatel v tomto směru vytýká napadenému rozhodnutí nepřezkoumatelnost, když má za to, že soud pouze uvedl znění ustanovení insolvenčního zákona, aniž se vypořádal s námitkami uvedenými v odvolání.
V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
Poměřováno těmito závěry Nejvyšší soud vadu spočívající v možné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí neshledává, když z napadeného rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami byl odvolací soud veden (za podstatnou považoval okolnost, že exekuční řízení bylo zahájeno v době trvání účinků rozhodnutí o úpadku, a dále skutečnost, že vymáhaná pohledávka není pohledávkou za majetkovou podstatou či pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou).
K tomu lze dodat, že z §157 odst. 2 o. s. ř. [který upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení.
Jiné (než shora vypořádané) vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, se ze spisu nepodávají.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.), neboť dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit věcnou správnost napadeného rozhodnutí.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř., když oprávněný nebyl s dovoláním úspěšný a vznikla mu povinnost nahradit povinným účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Podle obsahu spisu však třetímu povinnému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu