ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.5412.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 5412/2015-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně CENTRAL GROUP 23. investiční a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Strži 1702/65, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63999102, proti žalovanému S. P., zastoupenému Mgr. Jiřím Urbanem, advokátem, se sídlem v Holasicích, J. Fučíka 154, PSČ 664 61, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 31/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2015, č. j. 8 Cmo 195/2015-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 9. července 2014, č. j. 23 Cm 31/2014-35, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 3.750.000 Kč s 6% úrokem od 4. ledna 2012 do zaplacení (bod I. výroku); dále rozhodl, že žalobkyně nemá podle ustanovení §142a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
Rozsudkem ze dne 8. dubna 2015, č. j. 23 Cm 31/2014-55, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:
1/ Žalobkyně se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhala plnění ze směnky vlastní vystavené společností LAMPYRIS s. r. o. (po změně obchodní firmy ForLight Systems spol. s r. o. – dále též jen „společnost F“) na řad žalobkyně dne 22. října 2008, znějící na směnečný peníz 3.750.000 Kč, se splatností dne 31. prosince 2011, za jejíž zaplacení převzal směnečné rukojemství žalovaný (dále též jen „sporná směnka“). Originál sporné směnky k návrhu nepřipojila s tím, že se nachází u notářky JUDr. Evy Nohejlové (dále též jen „notářka E. N.“), která jej odmítá žalobkyni vydat.
2/ Mezi žalobkyní (jako zájemcem) a společností F (jako zprostředkovatelem) byla dne 22. října 2008 uzavřena zprostředkovatelská smlouva, v níž se zprostředkovatel (výstavce sporné směnky) zavázal vyvíjet činnost vedoucí k tomu, aby žalobkyně měla příležitost koupit 100% obchodních podílů ve společnosti Nuselská cz, s. r. o. Smluvní strany se dále dohodly, že zprostředkovateli pro případ, že v důsledku jeho činnosti dojde k realizaci označené transakce, bude náležet provize ve výši 16.500.000 Kč (bez daně z přidané hodnoty). Žalobkyně zaplatila zprostředkovateli jistinu na (budoucí) provizi ve výši 3.500.000 Kč.
3/ Sporná směnka byla (podle čl. VI. zprostředkovatelské smlouvy) vystavena k zajištění případného závazku zprostředkovatele vrátit žalobkyni (nevznikne-li společnosti F podle podmínek dohodnutých ve zprostředkovatelské smlouvě nárok na sjednanou provizi) zpět poskytnutou jistinu ve výši 3.750.000 Kč.
4/ Žalobkyně a společnost F (za níž jednal na základě plné moci žalovaný) předaly dne 22. října 2008 spornou směnku notářce E. N. do zajišťovací notářské úschovy, o níž notářka sepsala protokol č. j. N 737/2008. Současně se smluvní strany dohodly na podmínkách, za nichž bude notářka povinna směnku buď zničit, nebo vydat žalobkyni.
5/ Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2011, č. j. 42 Cm 46/2009-93, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. srpna 2013, č. j. 3 Cmo 416/2012-194, byla společnosti F uložena povinnost vrátit žalobkyni zaplacenou jistinu na provizi ve výši 3.750.000 Kč. Rozhodnutí nabyla právní moci dne 10. října 2013.
6/ Žalobkyně vyzvala dopisem ze dne 31. října 2013 notářku E. N., aby jí z notářské úschovy vydala spornou směnku. Notářka po projednání žádosti se společností F a s odkazem na čl. III. protokolu ze dne 22. října 2008, č. j. N 737/2008 (podle kterého v situaci, kdy zprostředkovatel doručí notářce prohlášení o tom, že nárok na vrácení jistiny na provizi neuznává, ponechá notářka spornou směnku v úschově do doby, než se účastníci dohodnou na dalším postupu, nebo než pravomocné rozhodnutí soudu nestanoví, jak má notář s uschovanou směnkou naložit) odmítla spornou směnku žalobkyni vydat.
7/ Usnesením ze dne 4. dubna 2014, č. j. 23 Cm 31/2014-27, soud prvního stupně uložil podle ustanovení §129 odst. 2 o. s. ř. notářce E. N., aby spornou směnku (jako listinu potřebnou k důkazu) předložila soudu ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení; notářka tak následně učinila a soud poté ve věci vydal směnečný platební rozkaz.
Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že listina, z níž žalobkyně uplatňuje svá práva vůči žalovanému, obsahuje všechny náležitosti požadované čl. I. §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), a je proto platnou směnkou vlastní.
Výhrady žalovaného, podle nichž v projednávané věci vůbec nebyly splněny podmínky pro vydání směnečného platebního rozkazu (neboť žalobkyně spornou směnku k podanému návrhu nedoložila, není jejím „řádným majitelem“ a není oprávněna vůči žalovanému uplatňovat žádná postižní práva), nepovažoval soud prvního stupně za opodstatněné. Z ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř. podle soudu prvního stupně především nevyplývá, že by žalobkyně byla povinna předložit originál směnky již spolu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu. Neměla-li žalobkyně originál směnečné listiny k dispozici proto, že se nacházel v notářské úschově, nebránilo soudu nic v tom, aby si takovou listinu postupem podle ustanovení §129 odst. 2 o. s. ř. od notáře vyžádal. To platí v poměrech dané věci tím spíše, nebylo-li v silách žalobkyně (přestože společnost F nesplnila směnkou zajištěnou a pravomocným rozhodnutím uloženou povinnost vrátit žalobkyni zaplacenou jistinu na provizi) originál směnky získat. Soud uvedeným postupem také „neustavil“ žalobkyni do pozice majitele směnky, jak mylně dovozoval žalovaný; tím totiž žalobkyně byla i v situaci, kdy se směnka nacházela v notářské úschově.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalobkyně byla majitelkou sporné směnky, přičemž nesprávným (procesně vadným) neshledal ani postup soudu prvního stupně, kterým opatřil pro řízení potřebný důkaz (spornou směnku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel především nesouhlasí s právním názorem, z něhož vyšly soudy nižších stupňů a podle kterého není podstatné, kdo má v době podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu originál směnky ve faktickém držení a z jakých důvodů jím není schopen disponovat právě žalobce. Byl-li by takový názor správný, veškeré úschovní smlouvy, jejichž prostřednictvím měl být ochráněn výstavce směnky před protismluvním uplatněním směnečných nároků, by zcela ztratily smysl.
Dále zdůrazňuje, že ke vzniku směnečného závazku nepostačuje pouhé uvedení remitenta na směnce, ale je nezbytné, aby taková osoba také získala směnku do svého držení. Teprve tímto okamžikem se remitent může stát osobou oprávněnou k výkonu práv ze směnky. Stejný princip ostatně platí i pro další nabyvatele směnky, jak se podává např. z důvodů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 1285/2006.
Postupem soudu prvního stupně, který si nesprávnou aplikací ustanovení §129 odst. 2 o. s. ř. „vynutil“ vydání originálu směnečné listiny z úschovy třetí osoby, byla žalobkyně podle přesvědčení dovolatele „nezákonně obdařena“ směnečnými právy, jimiž by jinak nedisponovala. Nemohla-li žalobkyně v poměrech dané věci předložit originál směnky, měl soud prvního stupně místo zvoleného postupu (správně) nařídit jednání. Potud dovolatel odkázal rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 25. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 1869/2006, a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 328/2009 (naposledy označené rozhodnutí bylo uveřejněno pod číslem 137/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše uvedených důvodů dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného rozhodnutí, zdůrazňujíc, že dovolatel od samého počátku odhlíží od podstaty práva, kterou je ochrana spravedlnosti, přičemž upřednostňuje formalistický výklad jednotlivých ustanovení. Podle žalobkyně je zcela nepochybné, že jí byl spornou směnkou zajištěný nárok pravomocně přiznán a nebyl dlužníkem splněn. Stejně tak nemůže být pochyb o tom, že vystavená směnka nebyla vlastnictvím notářky, u níž byla uschována, ale bylo tímto způsobem pouze „znesnadněno“ použití směnky žalobkyní. Jestliže notářka i přes pravomocné rozhodnutí soudu o tom, že zajištěný nárok existuje, nevydala směnku (nesprávně interpretujíc jednu pasáž protokolu o notářské úschově) žalobkyni, bylo by zjevně nespravedlivé a nepřiměřené odpírat žalobkyni práva, která jí v souvislosti se směnkou náleží.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 4235/2009 (uveřejněném pod číslem 68/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vysvětlil, že předložení prvopisu směnky je (jak se podává z ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř.) jedním z předpokladů pro to, aby soud mohl k návrhu žalobce rozhodnout ve věci směnečným platebním rozkazem. Při zkoumání podmínek pro vydání směnečného platebního rozkazu přitom musí soud předběžně posoudit předloženou listinu a (mimo jiné) vyhodnotit, zda z formálního hlediska lze na ni nahlížet jako na směnku, tj. jinak řečeno, zda splňuje náležitosti vyžadované pro směnku směnečným zákonem (srov. ve vztahu ke směnce cizí ustanovení čl. I. §1 a ve vztahu ke směnce vlastní čl. I. §75 směnečného zákona), a zda žalobci podle obsahu předložené listiny svědčí aktivní věcná legitimace k výkonu práv ze směnky. Nedoloží-li žalobce prvopis směnky, a to ani přes případnou výzvu soudu prvního stupně, nebo dospěje-li soud k (byť z pohledu konečného výsledku sporu pouze předběžnému) závěru, že žalobcem předložená listina není (platnou) směnkou, popřípadě že žalobce podle obsahu směnky není věcně legitimován, nemůže návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu vyhovět a ve věci nařídí jednání (srov. §175 odst. 1, větu poslední, o. s. ř.).
K tomu Nejvyšší soud nicméně (tamtéž) doplnil, že zabývat se (z pohledu naplnění předpokladů, za nichž lze ve věci rozhodnout směnečným platebním rozkazem) tím, zda žalobce před vydáním směnečného platebního rozkazu osvědčil svou aktivní věcnou legitimaci, má (z hlediska posouzení, zda by měl být směnečný platební rozkaz k námitkám žalovaného zrušen či ponechán v platnosti) význam jen tehdy, není-li aktivní věcná legitimace žalobce doložena (prokázána) ani v průběhu řízení o včas uplatněných námitkách. V situaci, kdy podle výsledků řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu není pochyb o tom, že žalobci aktivní věcná legitimace k vymáhání práv ze směnky svědčí, nemůže ani (předchozí) nesprávný procesní postup soudu prvního stupně při vydání směnečného platebního rozkazu (co do úsudku, že žalobce je podle obsahu předložené směnky věcně legitimován) představovat vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jinak řečeno, i kdyby soud vydal směnečný platební rozkaz v rozporu s ustanovením §175 o. s. ř. (bez splnění formálních předpokladů pro jeho vydání), nemůže být jen tato okolnost důvodem procesního neúspěchu žalobce (důvodem pro zrušení směnečného platebního rozkazu) v situaci, kdy (současně) je podle výsledků řízení zřejmé, že žalobcem uplatněný nárok je jinak věcně opodstatněný. Opačný názor by byl zjevně v rozporu s požadavky, jež na postup soudu při projednávání konkrétního sporu klade občanský soudní řád (srov. ustanovení §2 o. s. ř., podle kterého v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob).
Pro poměry projednávané věci z výše řečeného plyne, že pro rozhodnutí o námitkách žalovaného (o tom, zda vydaný směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, nebo jej bude nutné zrušit) nebylo významné, jestli postup soudu prvního stupně předcházející vydání směnečného platebního rozkazu (výzva soudu k předložení originálu sporné směnky adresovaná notářce E. N.) odpovídal ustanovení §129 odst. 2 o. s. ř., nýbrž posouzení, zda žalobou uplatněný nárok je (se zřetelem k namítaným skutečnostem) po právu.
Ani Nejvyšší soud přitom nemá žádné pochybnosti o tom, že v situaci, kdy důvod pro další setrvání sporné směnky v zajišťovací notářské úschově již zjevně – s ohledem na výsledek řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 42 Cm 46/2009 – pominul (bylo-li soudem pravomocně rozhodnuto, že žalobkyně má vůči výstavci směnky právo na zaplacení směnkou zajištěné pohledávky, nemůže být nadále sporné ani to, zda má být sporná směnka vydána z notářské úschovy žalobkyni) a soudu prvního stupně byl prvopis sporné směnky (navzdory tomu, že tak neučinila sama žalobkyně, nýbrž na výzvu soudu notářka E. N.) doložen, nemůže být námitka zpochybňující aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k výkonu práv ze sporné směnky důvodná.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle ustanovení §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu