ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.5706.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 5706/2017-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce M. H. , zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2/2, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) HP Eurotherm s. r. o., se sídlem v Plzni, U Seřadiště 79/219, PSČ 326 00, identifikační číslo osoby 28 01 28 44, zastoupené JUDr. Josefem Hlaváčem, advokátem, se sídlem v Plzni, Martinská 608/8, PSČ 301 00, 2) J. E. , zastoupenému JUDr. Petrem Bauerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Purkyňova 593/10, PSČ 301 00, a 3) K. P. , zastoupenému JUDr. Josefem Hlaváčem, advokátem, se sídlem v Plzni, Martinská 608/8, PSČ 301 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 133/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2017, č. j. 12 Cmo 197/2017-200, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Směnečným platebním rozkazem ze dne 18. září 2014, č. j. 47 Cm 133/2014-33, Krajský soud v Plzni uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci směnečný peníz ve výši 1.180.000,- Kč s 6% úrokem od 19. dubna 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.933,33 Kč a náhradu nákladů řízení.
Proti označenému směnečnému platebnímu rozkazu podali žalovaní námitky.
V průběhu námitkového řízení Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 24. srpna 2017, č. j. 12 Cmo 197/2017-200, potvrdil usnesení ze dne 24. dubna 2017, č. j. 47 Cm 133/2014-183, jímž Krajský soud v Plzni zamítl návrh žalobce (M. H.), aby do řízení „namísto něj“ vstoupila společnost MONEY LEND, s. r. o., se sídlem v Kladně, gen. Klapálka 1698, PSČ 272 01, identifikační číslo osoby 27 19 16 81 (dále jen „společnost“).
Odvolací soud – maje za splněné podmínky vyžadované ustanovením §107a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ustanovením čl. I. §11 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, a ustanoveními §514 a §1103 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že „procesní návrh žalobce“ (rozuměj návrh na vstup společnosti do řízení podle ustanovení §107a o. s. ř.) je zneužitím práva podle ustanovení §2 o. s. ř.
Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudů nižších stupňů o návrzích žalobce na vstup společnosti do řízení (§107a o. s. ř.), opírajících se o smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 10. června 2016, když první návrh na vstup společnosti do řízení soudy nižších stupňů zamítly (srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. června 2016, č. j. 47 Cm 133/2014-150, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2017, č. j. 12 Cmo 327/2016-165) proto, že (jak plyne z odůvodnění usnesení odvolacího soudu) žalobce směnku, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, společnosti nepředal a že jsou opodstatněné výhrady žalovaných, podle nichž je návrh žalobce zneužitím práva.
Odvolací soud s poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 2650/2012, zdůraznil, že smlouva o postoupení pohledávky „byla uzavřena poté, co byl žalobci soudem prvního stupně sdělen předběžný názor, že ve vztahu k druhému a třetímu žalovanému se žaloba jeví jako nedůvodná z důvodu nemožnosti regresu mezi směnečnými rukojmími. Důsledkem uvedeného předběžného názoru by byl procesní neúspěch žalobce ve sporu, spojený nevyhnutně s povinností hradit náklady řízení vzniklé těmto žalovaným. Za této situace lze považovat postup žalobce, který podal návrh na vstup nabyvatele práva do řízení (a nikoli poprvé) za zneužití práva ve smyslu §2 o. s. ř, neboť je zjevně vedeno úmyslem vyhnout se v případě neúspěchu úhradě nákladů řízení vzniklých protistraně přenesením této povinnosti na právnickou osobu která ji nebude schopna splnit. Uvedený závěr je odůvodněn jednak samotným obsahem smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 10. června 2016, týkající se úplaty za postoupení pohledávky, jejíž splatnost je vázána na vymožení pohledávky, jednak skutečnostmi týkajícími se velmi pravděpodobné nesolventnosti společnosti. Jak vyplývá z obchodního rejstříku, společnost nemá zapsán již od 9. března 2016 žádný předmět podnikání a dlouhodobě neplní svou zákonnou povinnost zakládat do Sbírky listin obchodního rejstříku dokumenty dle §66 písm. c) zákona č. 304/2013 Sb. (výroční zprávy, účetní závěrky apod.). Poslední účetní závěrka založená do Sbírky listin je za rok 2013, což o současných majetkových poměrech společnosti nic nevypovídá. Z obsahu spisu ohledně společnosti dále vyplývá, že nemá žádný nemovitý majetek a Finančním úřadem pro Středočeský kraj je od 8. srpna 2015 evidována jako nespolehlivý plátce daně z přidané hodnoty. Ze všech uvedených skutečností lze dovodit, že společnost jako nabyvatel pohledávky, která je předmětem řízení, nevykonává žádnou činnost, ze které by jí mohly plynout finanční prostředky potřebné pro případnou úhradu závazků vzniklých jí v případě neúspěchu v tomto sporu. Stejně tak lze dovodit, že nemá ani žádný majetek, který by na úhradu zmíněných závazků mohla použít“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, v obecné poloze odpovídá závěrům, které Nejvyšší soud formuloval např. v usnesení ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněném pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Současně Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že v poměrech dané věci (viz výstižné odůvodnění usnesení odvolacího soudu) vskutku jde o výjimečný případ pro aplikaci ustanovení §2 o. s. ř.
Přitom nelze přehlédnout, že dovolatel nijak nezpochybňuje (viz obsah dovolání) existenci skutečností, týkajících se obsahu smlouvy o postoupení pohledávky, záměru dovolatele a poměrů společnosti, na nichž odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci.
Zjevně neopodstatněná je i výhrada dovolatele, podle níž je usnesení odvolacího soudu „v rozporu s principem předvídatelnosti a legitimního očekávání“, když odvolací soud v zásadě (jen) zopakoval argumenty, které vyslovil již v předchozím usnesení ze dne 7. března 2017.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že nic nebrání tomu, aby společnost, která se nestala účastníkem řízení, převedla směnku zpět na žalobce.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu