ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.819.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 819/2018-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Ing. Tomáše Pachmana , se sídlem v Kladně, Ctiborova 3091, PSČ 272 01, jako insolvenčního správce dlužníka JIP – Papírny Větřní, a. s., identifikační číslo osoby 45022526, zastoupeného Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 34313, PSČ 102 00, proti žalovanému H. H., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, o zaplacení částky 4 195 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 EVC 1/2017, o dovolání Mgr. Zuzany Orbesové, se sídlem v Olomouci, Železniční 469/4, PSČ 779 00, jako insolvenční správkyně dlužníka JIP – Papírny Větřní, a. s., zastoupené Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 34313, PSČ 102 00, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. srpna 2017, č. j. 5 Co 720/2017-103, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. srpna 2017, č. j. 5 Co 720/2017-103, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 12. dubna 2017, č. j. 5 EVC 1/2017-69, Okresní soud v Českém Krumlově:
1/ Zastavil řízení (bod I. výroku).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
3/ Vrátil žalobci část zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 534 Kč (bod III. výroku).
Okresní soud vyšel z toho, že:
1/ Žalobce [Ing. Tomáš Pachman (dále jen „T. P.“), jako insolvenční správce dlužníka JIP – Papírny Větřní, a. s.] podal žalobu o zaplacení částky 4 195 EUR s příslušenstvím dne 23. února 2017.
2/ Usnesením ze dne 23. ledna 2017, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-B-239, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „insolvenční soud“) odvolal T. P. z funkce insolvenčního správce dlužníka a insolvenční správkyní ustanovil Mgr. Zuzanu Orbesovou (dále jen „Z. O.“). Toto rozhodnutí nabylo právní moci 21. února 2017.
Na výše uvedeném základě okresní soud dospěl k závěru, že T. P. nebyl oprávněn k podání žaloby a podmínky pro postup podle §107 zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.), nejsou dány, neboť T. P. ztratil způsobilost být účastníkem řízení ještě před jeho zahájením.
Okresní soud – odkazuje na §103 a §104 odst. 1 o. s. ř. – proto uzavřel, že řízení „je třeba zastavit z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínek řízení (chybějící aktivní legitimace)“.
K odvolání Z. O. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 31. srpna 2017, č. j. 5 Co 720/2017-103:
1/ Potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
V záhlaví usnesení označil odvolací soud Z. O. jako „žalobkyni“, s tím, že je zastoupena advokátkou Mgr. Petrou Schinnenburgovou (dále jen „P. S.“).
Odvolací soud konstatoval, že k přechodu funkce z původního na nového insolvenčního správce dochází okamžikem účinnosti usnesení o odvolání insolvenčního správce a určení nového insolvenčního správce. K tomu došlo dne 25. ledna 2017 v 8.38 hodin, kdy bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno usnesení insolvenčního soudu ze dne 23. ledna 2017. Právní moc tohoto usnesení ani neschopnost insolvenčního soudu sdělit dobu nabytí právní moci nejsou pro posouzení věci významné. Od 25. ledna 2017 byla osobou oprávněnou podat žalobu Z. O. Jestliže žalobu podal dne 23. února 2017 T. P., pak ji podal někdo, kdo k tomu neměl způsobilost.
Proti usnesení odvolacího soudu podala Z. O. dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného“ práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně jde dle dovolatelky o tuto otázku:
Jsou dány důvody pro zastavení řízení v situaci, kdy došlo k nepřesnosti v označení insolvenčního správce, jakožto žalobce, aniž by soud dal žalobci možnost věc napravit v době po podání žaloby, když změna v osobě insolvenčního správce nebyla v době podání žaloby vyznačena ve veřejných rejstřících?
K položené otázce argumentuje dovolatelka tak, že v dané věci neexistoval nedostatek podmínky řízení v podobě chybějící aktivní legitimace na straně žalobce, neboť subjektem hmotného práva byl (a je) dlužník. Insolvenční správce jedná svým jménem na účet dlužníka a označuje se způsobem, z něhož je patrno, že tak činí při výkonu funkce insolvenčního správce. Navzdory procesně formálnímu nedostatku, který byl způsoben pochybením v zápisech ve veřejných rejstřících v době podání žaloby, neexistují žádné pochybnosti o tom, že šlo o právní jednání insolvenčního správce týkající se majetkové podstaty dlužníka.
Dovolatelka dále poukazuje na to, že v době podání žaloby byl v obchodním i insolvenčním rejstříku uveden jako „zástupce insolvenčního správce“ T. P. a Z. O. byla zapsána jako insolvenční správce dlužníka do obchodního rejstříku dne 20. března 2017. V insolvenčním rejstříku je stále zapsán T. P. jako „zástupce insolvenčního správce“ a Z. O. je uváděna jako zvláštní správce.
Podle dovolatelky měl okresní soud učinit vhodná opatření „k odstranění vad“ postupem dle §104 odst. 2 o. s. ř. nebo žalobce vyzvat k doložení písemného prohlášení nové insolvenční správkyně, že schvaluje úkony svého předchůdce.
S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2131/99 (které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, vydaná v době od 1. ledna 2001 - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), dovolatelka argumentuje tím, že v případě závěru o nedostatku věcné legitimace účastníka řízení bylo namístě žalobu zamítnout, nikoli řízení zastavit.
V neposlední řadě dovolatelka zdůrazňuje, že T. P. měl souhlas věřitelského výboru k zastoupení advokátem pro toto řízení. Dále tvrdí, že insolvenční správce je osobou pověřenou k zastupování dlužníka; jde o zákonné zastoupení, jehož účelem je ochrana zájmů zastoupeného a Z. O. jednání předchozího insolvenčního správce schválila.
Dovolání v dané věci je přípustné podle §237 o. s. ř., když v posouzení procesních (nikoli hmotných, jak nesprávně uvádí dovolatelka) otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, dovoláním otevřených, jde o věc dovolacím soudem v insolvenčních souvislostech beze zbytku neřešenou.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a občanského soudního řádu:
§9 (insolvenčního zákona)
Procesními subjekty podle tohoto zákona jsou
a) insolvenční soud,
b) dlužník,
c) věřitelé, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníku,
d) insolvenční správce, popřípadě další správce,
e) státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení nebo do incidenčního sporu, a
f) likvidátor dlužníka.
§40 (insolvenčního zákona)
(1) Insolvenční správce jedná svým jménem na účet dlužníka, pokud na něho přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou. Označuje se způsobem, z něhož je patrno, že tak činí při výkonu funkce insolvenčního správce; součástí jeho označení je i nezaměnitelné označení dlužníka, s jehož majetkovou podstatou nakládá.
(2) Jednáním podle odstavce 1 jsou zejména právní úkony, jimiž insolvenční správce zpeněžuje majetkovou podstatu nebo s ní jinak nakládá, a jeho úkony v incidenčních sporech, jakož i v dalších sporech, kterých se účastní místo dlužníka.
(3) Insolvenční správce může pověřit svého zaměstnance i zaměstnance dlužníka, aby za něho jednal v soudních a jiných řízeních; tím není dotčena jeho odpovědnost podle tohoto zákona.
§229 (insolvenčního zákona)
(1) Zákon stanoví v závislosti na průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku náležejícího do majetkové podstaty, kdo je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními, případně komu přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně části těchto oprávnění nebo pouze ohledně některých z nich.
(2) Je-li majetek náležející do majetkové podstaty ve vlastnictví jiné osoby než dlužníka, lze právo této osoby s takovým majetkem nakládat omezit jen zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu.
(3) Nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními
a/ dlužník v době do rozhodnutí o úpadku,
b/ dlužník v době od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku,
c/ insolvenční správce v době od prohlášení konkursu,
d/ dlužník v době od povolení reorganizace a
e/ dlužník v době od povolení oddlužení.
§230 (insolvenčního zákona)
(1) Správou majetkové podstaty se rozumí zejména činnost, jakož i právní úkony a opatření z ní vyplývající, pokud směřuje k tomu, aby
a/ nedocházelo ke znehodnocení majetkové podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní náleží,
b/ majetek náležející do majetkové podstaty byl využíván v souladu se svým určením, pokud tomu nebrání jiné okolnosti,
c/ se majetková podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem ke stavu majetkové podstaty a obvyklým obchodním příležitostem,
d/ byly vymoženy pohledávky dlužníka včetně plnění z neplatných a neúčinných právních úkonů.
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona jak v době zahájení řízení (23. února 2017), tak v době vydání napadeného usnesení odvolacího soudu.
§1443 (o. z.)
Při skončení správy učiní správce s účinky zavazujícími beneficienta vše, co je vzhledem k tomu nutné nebo co je nezbytné k zamezení ztráty.
§19 (o. s. ř.)
Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má právní osobnost; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
§104 odst. 1 (o. s. ř.)
Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Z obsahu spisu je patrno, že:
1/ Žalobu (č. l. 2 až 7) podala (ve formě návrhu na vydání evropského platebního rozkazu) 23. února 2017 prostřednictvím své datové schránky (č. l. 1) jménem T. P. advokátka P. S. (které jediné lze u takto podané žaloby přičítat podpis na žalobě), a to na základě procesní plné moci, kterou jí T. P. udělil dne 6. února 2017 (srov. kopie procesní plné moci, č. l. 9).
2/ Podáním datovaným 3. března 2017, doručeným soudu prostřednictvím datové schránky téhož dne (č. l. 34) zaslala advokátka P. S. jménem T. P. soudu opravenou žalobu (ve formě návrhu na vydání evropského platebního rozkazu), v níž je jako žalobce opět označen T. P. (č. l. 36 až 43).
3/ T. P. k výzvě okresního soudu (provedené usnesením ze dne 14. března 2017, č. j. E EVC 1/2017-45) zaplatil dne 23. března 2017 soudní poplatek ze žaloby ve výši 5.667,50 Kč (srov. záznam č. l. 46).
4/ Podáním datovaným 29. března 2017, doručeným soudu prostřednictvím datové schránky 30. března 2017 (č. l. 57) advokátka P. S. jednající jako zástupce T. P. soudu mimo jiné sdělila, že vzhledem ke změně insolvenčního správce (výše již citovaným usnesením insolvenčního soudu z 23. ledna 2017) „žádá žalobce o provedení změny v rubru ve věci a tedy o provedení změny osoby správce“ z T. P. na Z. O.
5/ Poté, co okresní soud vydal usnesení o zastavení řízení, v jehož záhlaví jako žalobce označil T. P. zastoupeného advokátkou P. S. (jíž bylo usnesení též doručeno), podáním datovaným 26. dubna 2017, doručeným soudu prostřednictvím datové schránky 26. dubna 2017 (č. l. 71) advokátka P. S. (které jediné lze u tohoto podání přičítat podpis na něm), jednající jako zástupce Z. O., podala proti onomu usnesení odvolání, o němž následně rozhodl odvolací soud napadeným usnesením. Procesní plná moc, kterou by Z. O. zmocnila ke svému zastupování v řízení před odvolacím soudem respektive před okresním soudem advokátku P. S., ve spise není založena [procesní plná moc ze dne 28. listopadu 2017 (č. l. 122) prokazuje toto zastoupení pro dovolací řízení].
Na základě shrnutí obsahu spisu, jak bylo provedeno výše, Nejvyšší soud k právnímu posouzení věci odvolacím soudem úvodem předesílá, že způsob, jakým odvolací soud rozhodl o odvolání Z. O., by neobstál, ani kdyby jeho závěry na téma nezpůsobilosti T. P. být účastníkem řízení byly správné. Kdyby totiž mělo platit to, co soudy nižších stupňů uvedly o nezpůsobilosti T. P. být (jako žalobce) účastníkem řízení, pak by bylo nutno se ptát, na jakém základě projednal odvolací soud odvolání Z. O. věcně a proč nezkoumal, na jakém základě činí jménem Z. O. procesní úkony v řízení advokátka P. S. Jestliže odvolací soud v důvodech napadeného rozhodnutí měl za „nezpůsobilého“ účastníka řízení (žalobce) T. P., pak ovšem nemohl pokládat za účastnici řízení Z. O. Jinak řečeno, argumentace obsažená v napadeném rozhodnutí mohla vést jen k odmítnutí odvolání Z. O. jako podaného někým, kdo k odvolání není oprávněn (§218 písm. c/ o. s. ř.), i to ovšem až poté, co by odvolací soud vyšetřil nedostatek průkazu zastoupení odvolatelky Z. O. advokátkou P. S. S argumentací odvolacího soudu je pak v příkrém rozporu i to, že sám v záhlaví svého usnesení označil Z. O. jako (jedinou) žalobkyni.
Nejvyšší soud nemá žádných pochyb (a sdílí tak závěr odvolacího soudu) o tom, že v dané věci podala žalobu osoba, která již nevykonávala funkci insolvenčního správce. V souladu s §89 odst. 1 insolvenčního zákona se Z. O. stala insolvenční správkyní (namísto T. P.) již okamžikem zveřejnění usnesení ze dne 23. ledna 2017 v insolvenčním rejstříku (25. ledna 2017, v 8.38 hodin), bez ohledu na to, kdy usnesení nabylo právní moci (21. února 2017). Připouští-li sama dovolatelka, že T. P. podal žalobu v době po zveřejnění usnesení o změně insolvenčního správce v insolvenčním rejstříku, pak dozajista nemůže obstát její argumentace, že se tak stalo v důsledku „procesně formálního nedostatku, který byl způsoben pochybením v zápisech ve veřejných rejstřících v době podání žaloby“. Požadavek, aby insolvenční správce postupoval při výkonu funkce s odbornou péčí (§38 odst. 1 insolvenčního zákona), přitom zahrnuje i povinnost insolvenčního správce vědět, že rozhodnutí insolvenčního soudu jsou účinná okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§89 odst. 1 insolvenčního zákona).
Dále Nejvyšší soud považuje za nutné vyslovit se k námitkám dovolatelky, týkajícím se právní úpravy způsobilosti být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.) a neodstranitelného nedostatku podmínky řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.).
Vedl-li se před Nejvyšším soudem nebo i Ústavním soudem spor o aplikaci závěru o nedostatku podmínky řízení spočívajícím v tom, že účastník řízení nemá způsobilost jím být, šlo buď o situaci, kdy bylo namístě zvážit postupy dle §43 o. s. ř. co do označování účastníků řízení, nebo o situaci, kdy nepanovala jistota v tom, zda určitý (úplně označený) subjekt práva takovou způsobilost má (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 346/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 1997, pod číslem 47).
V projednávané věci se prohlášením konkursu na majetek dlužníka stal osobou s dispozičními oprávněními (§229 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona) insolvenční správce, jenž mohl (a měl) činit právní úkony k vymožení pohledávek dlužníka (§230 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona). Přitom funkci insolvenčního správce vykonával T. P., tedy fyzická osoba, které občanský zákoník přiznává způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti narozením (§15 odst. 1, §23 o. z.). Ustanovení insolvenčního zákona pak určují, kdy tato fyzická osoba získává oprávnění nakládat s majetkem dlužníka (viz např. výše uvedený odkaz na §229 odst. 3 insolvenčního zákona).
Stejně jako ztráta oprávnění nakládat se svým majetkem (s majetkovou podstatou) nečiní z dlužníka fyzické osoby osobu, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení [srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1566/96, uveřejněné pod číslem 17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo bod XXIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 364 - 366 (188 - 190)], neztrácí fyzická osoba, která je insolvenčním správcem dlužníka, způsobilost být účastníkem řízení (kterou měla i předtím, než na ni přešlo právo nakládat s majetkem dlužníka) jen proto, že přestala být osobou oprávněnou disponovat s majetkem dlužníka a tedy i osobou oprávněnou jednat svým jménem na účet dlužníka (§40 odst. 1 insolvenčního zákona). V takovém případě je namístě (stejně jako by tomu bylo u žaloby dlužníka podané poté, co v důsledku prohlášení konkursu na jeho majetek ztratil oprávnění nakládat s majetkem) žalobu zamítnout pro nedostatek aktivní legitimace a nikoli řízení o ní zastavit (jak ostatně namítá i dovolatelka).
Odvolací soud shora uvedené principy nerespektoval, což činí napadené rozhodnutí nesprávným.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že skutečnost, že žalobu podala jako insolvenční správce dlužníka osoba, která tuto funkci již nevykonávala (byla této funkce zproštěna nebo z ní byla odvolána), nepředstavuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku způsobilosti být ke dni zahájení řízení účastníkem řízení.
Dále Nejvyšší soud uvádí, že insolvenční správce dlužníka je správcem cizího majetku, konkrétně majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněného pod číslem 16/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a má povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§38 insolvenčního zákona).
Podle důvodové správy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 – 2003) jako tisk č. 362 (dále jen „důvodová zpráva“), [Zvláštní část, k §1400 až 1404], se šestý díl osnovy (§1400 až 1474) věnuje ustanovením o správě cizího majetku a svěřenských fondech, s tím, že:
„Ustanovení o správě cizího majetku jsou subsidiárně použitelná pro všechny případy, kdy někdo spravuje cizí majetek pro někoho jiného, vyjma případů správy podle druhé části zákoníku, kde je speciálně upravena správa společného jmění manželů a správa majetku nezletilých dětí v rámci práva rodinného. Přirozeně, nejen zvláštní zákon, ale i smlouva mohou od této úpravy stanovit odchylky, a odchylky mohou vyplynout i z povahy věci (§1400).“
Insolvenční zákon obsahuje řadu ustanovení týkajících se insolvenční správy majetku; tam, kde o některých aspektech insolvenční správy majetku mlčí, však je namístě si položit otázku, zda a v jakém rozsahu lze (nevylučuje-li to ani povaha insolvenční správy majetku) na insolvenční správu majetku subsidiárně aplikovat některá z ustanovení občanského zákoníku, týkající se správy cizího majetku (§1400 až §1447 o. z.). Z povahy insolvenční správy majetku je přitom zřejmé, že jako nepoužitelná lze pro insolvenční řízení vyloučit ustanovení o prosté správě cizího majetku (§1405 až §1408 o. z.). Subsidiární použitelnost ustanovení týkajících se plné správy cizího majetku (§1409 až §1447 o. z.) však takto paušálně nelze odmítnout. U každého z ustanovení občanského zákoníku, týkajících se plné správy cizího majetku je třeba provést test jejich subsidiární použitelnosti pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) poměřením s těmi ustanoveními insolvenčního zákona, která upravují insolvenční správu majetku, jakož i (tam, kde insolvenční zákon předmětnou materii neupravuje výslovně) posouzením, zda subsidiární použitelnost příslušného ustanovení občanského zákoníku nevylučuje sama povaha insolvenční správy majetku (což je postup, který předjímá i citovaná pasáž důvodové zprávy).
Ve výše ustaveném právním rámci pak Nejvyšší soud uzavírá, že ustanovení §1443 o. z. (jak citováno výše) patří k těm ustanovením občanského zákoníku, jejichž subsidiární použitelnost pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) nevylučuje žádné z ustanovení insolvenčního zákona týkajících se insolvenční správy majetku ani povaha insolvenční správy majetku.
V důvodové zprávě (Zvláštní část, k §1438 až §1447) se též uvádí, že:
„Ustanovení §1443 navrhuje přijmout konvenční konstrukci, známou i z analogických úprav jiných právních institutů, totiž že správce má povinnost učinit i po skončení správy vše, co je fakticky nutné nebo právně nezbytné za tím účelem, aby beneficient neutrpěl škodu.“
Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolatelka specifikuje důvody, pro které žalobu podal T. P., nikoli Z. O. Vysvětluje, že v době podání žaloby nebylo pravomocné usnesení insolvenčního soudu o odvolání T. P. z funkce insolvenčního správce a ustanovení Z. O. insolvenční správkyní, přičemž „nebylo možné vyčkat nabytí právní moci tohoto usnesení, neboť existovalo nebezpečí, že se nároky žalobce vůči žalovanému promlčí“.
Tytéž skutečnosti dovolatelka uplatnila již v odvolání (ze dne 26. dubna 2017) proti rozhodnutí okresního soudu.
Nelze pominout ani časový sled událostí. Jakkoli od zániku funkce T. P. (25. ledna 2017) do podání žaloby (23. února 2017) uplynul téměř měsíc, nemělo by být přehlédnuto, že T. P. zmocnil advokátku P. S. (sídlící v Hamburku, zjevně znalou německých poměrů) k zastupování již 6. února 2017.
Případný závěr, že T. P. jednal v mezích §1443 o. z., by se měl promítnout také v tom, že P. S. mohla následně jednat bez dalšího v řízení za Z. O., ačkoliv jí plnou moc udělil jen T. P.
Lze tedy shrnout, že řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není ani potud úplné (a tedy správné) a dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (i pro okresní soud) závazný (§243g odst. 1 věta první část za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu