ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.829.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 829/2016-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, proti žalovaným 1) A. K. , zastoupenému JUDr. Josefem Jurasem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8, PSČ 702 00 a 2) J. P., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 587/2012, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. března 2015, č. j. 4 Cmo 56/2015-262, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. března 2015, č. j. 4 Cmo 56/2015-262, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. ledna 2015, č. j. 3 Cm 587/2012-251, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Směnečným platebním rozkazem ze dne 19. září 2012, č. j. 3 Cm 587/2012-9, Krajský soud v Ostravě uložil žalovaným, aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně částku 14.719.407,50 Kč s 6% úrokem z částky 14.719.545,61 Kč za dobu od 7. srpna 2009 do 4. září 2009, z částky 14.719.482,23 Kč za dobu od 5. září 2009 do 14. října 2009 a z částky 14.719.407,50 Kč za dobu od 15. října 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 49.065,15 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 738.420 Kč.
První žalovaný podal proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, o nichž nebylo doposud rozhodnuto. Podáním ze dne 24. dubna 2014 (viz č. l. 180-182 spisu) pak první žalovaný požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Usnesením ze dne 15. ledna 2015, č. j. 3 Cm 587/2012-251, Krajský soud v Ostravě návrh prvního žalovaného na ustanovení zástupce zamítl.
Přitom zdůraznil, že podle ustanovení §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), patří mezi podmínky pro ustanovení zástupce účastníku (kromě toho, že žadatel splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků) také skutečnost, že je to třeba k ochraně jeho zájmů, neboť účastník „není schopen činit patřičným způsobem procesní úkony“. K ustanovení advokáta pak soudy přistupují tehdy, vyžadují-li to zájmy účastníka, tedy zejména v řízení skutkově i právně složitém.
Podle soudu prvního stupně však v projednávané věci o takový případ nejde. Z námitek ani z dalších podání prvního žalovaného totiž „nelze dovodit, že by se v problematice dostatečně neorientoval nebo že by bylo nad jeho síly činit kvalifikovaně procesní úkony“. Z učiněných podání je naopak „zcela zřetelná jeho orientace ve věci a v procesních postupech“. Pominout ostatně nelze ani okolnost, že s ohledem na ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř. první žalovaný navíc „již v podstatě nemůže tvrdit žádné další podstatné skutečnosti“.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání prvního žalovaného v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého prvnímu žalovanému není v poměrech dané věci potřeba k ochraně jeho zájmů ustanovit zástupce. Z obsahu spisu se podle odvolacího soudu podává, že první žalovaný není v nerovném postavení vůči žalobkyni, když dosáhl vysokoškolského vzdělání a s ohledem na své působení v několika obchodních společnostech (včetně společnosti, která vystavila směnku, jejíhož zaplacení se žalobkyně v projednávané věci domáhá) je zjevně schopen samostatně jednat jak v obchodně závazkových vztazích, tak při uplatňování práv z těchto vztahů vzniklých. Písemná podání, která první žalovaný ve věci učinil, jsou pak „v dostatečné míře srozumitelná a přiléhavá a nic nenasvědčuje tomu, že by první žalovaný nebyl schopen dostatečně hájit své zájmy v tomto řízení“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., maje za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, kdy ochrana zájmu účastníka občanského soudního řízení vyžaduje (v tomto řízení) ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že dostatečně nezkoumal povahu řízení a nezabýval se tím, zda je věc skutkově a právně jednoduchá či složitá a výrazně přecenil osobní předpoklady žadatele v tom smyslu, zda je schopen sám se efektivně bránit. V posuzované věci je třeba speciálních znalostí vyplývajících ze směnečného a šekového zákona, navíc procesní obrana proti směnečnému platebnímu rozkazu a řízení o námitkách je ještě komplikovanější než „normální“ občanské soudní řízení.
Podle dovolatele se měl odvolací soud při hodnocení kvality podání prvního žalovaného ve věci zabývat také tím, zda tato podání sepisoval dovolatel sám či s pomocí třetích osob. V této souvislosti též zdůrazňuje, že zatímco na straně žalobkyně vystupuje jedna z největších komerčních bank v České republice, jež disponuje nejen vlastním právním oddělením s řadou právníků, majících speciální znalosti o vymáhání směnečné pohledávky, ale spolupracuje i s řadou renomovaných advokátů, první žalovaný právní vzdělání nemá, navíc je od 3. září 2015 ve výkonu trestu, kde nemá možnost si opatřit potřebné právní informace pro postup v řízení.
Odvolací soud konečně nerespektoval ani kritéria, která pro ustanovení zástupce v civilním sporném řízení vymezil (v obecné rovině) Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. října 2015, sp. zn. 22 Cdo 2662/2015.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání prvního žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když v řešení dovolatelem předestřené právní otázky (tj. ve výkladu ustanovení §30 o. s. ř.) je napadené rozhodnutí v rozporu s (z části později ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §30 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit (odstavec 1). Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (odstavec 2).
Jak plyne z již výše uvedeného, předmětem dovolacího přezkumu je otázka, zda ustanovení zástupce dovolateli (prvnímu žalovanému) je „nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů“ (§30 odst. 1 o. s. ř.) a „zda ochrana zájmů“ prvního žalovaného vyžaduje, aby jeho zástupcem byl ustanoven advokát (§30 odst. 2 o. s. ř.). Z rozhodnutí soudů obou stupňů se přitom podává, že neměly za splněný již předpoklad „nezbytné potřeby ochrany zájmů“ prvního žalovaného plynoucí z §30 odst. 1 o. s. ř. (k tomu, aby prvnímu žalovanému mohl být ustanoven „jakýkoli zástupce“).
Jde-li posouzení podmínky „nezbytné potřeby ochrany zájmů“ účastníka (jako jednoho z předpokladů pro vyhovění žádosti o ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř.), je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v následujících závěrech:
1/ Při rozhodování o návrhu na ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř. musí soud zkoumat jak povahu daného řízení (jeho skutkovou a právní složitost), tak osobní předpoklady žadatele (tj. zdali je schopen se sám efektivně bránit). V případě pochybností o tom, zda k efektivní obraně práv a oprávněných zájmů postačuje jen plnění poučovací povinnosti soudu či je potřebné účastníku k ochraně jeho práv ustanovit zástupce, je přitom třeba s ohledem na ochranu ústavně zaručeného práva účastníka na právní pomoc a s tím spojeného práva na přístup k soudu rozhodnout ve prospěch ustanovení zástupce (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2662/2015, na které přiléhavě poukazuje rovněž dovolatel).
2/ Advokát bude ustanoven zástupcem zejména tehdy, jde-li o věc po stránce skutkové nebo právní složitou (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2094/2014, v literatuře pak např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 197).
3/ T o, zda ochrana zájmů účastníka, který nemá právnické vzdělání, vyžaduje ustanovení zástupce z řad advokátů, musí soud posoudit vždy v poměrech konkrétní věci, přičemž jen okolnost, že účastník sám podá žalobu, reaguje na výzvy soudu, podává vyjádření a snaží se v řízení chránit své zájmy, neznamená, že ochrana jeho zájmů ustanovení zástupce nevyžaduje. Ochrana zájmů účastníka – bez ohledu na to, zda jde o řízení sporné, nesporné, exekuční či jiné řízení upravené v zákoně o zvláštních řízeních soudních – přitom bude zpravidla vyžadovat ustanovení zástupce z řad advokátů zejména v případech, kdy nepůjde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva (§138 odst. 1 o. s. ř.). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 1819/2015, a ze dne 24. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4529/2015 (uveřejněné pod číslem 109/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci soudy nižších stupňů při posuzování, zda ochrana zájmů prvního žalovaného vyžaduje ustanovení zástupce z řad advokátů, shora vymezená kriteria zjevně nerespektovaly.
Z obsahu spisu především nelze bez dalšího usuzovat na to, že by ze strany prvního žalovaného šlo o zřejmě bezúspěšné bránění práva. Se zřetelem k obsahu námitek, které první žalovaný podal proti směnečnému platebnímu rozkazu (srov. č. l. 19-22 spisu), nelze danou věc hodnotit ani jako skutkově či právně jednoduchou. První žalovaný totiž uplatňuje nejen četné námitky směnečné a kauzální, ale namítá též neoprávněné, popř. nesprávné vyplnění blankosměnky, přičemž minimálně v souvislosti s naposledy zmíněným okruhem námitek mohou být řešeny otázky, jež z pohledu právní teorie i soudní praxe lze jednoznačně řadit (nejen v rovině hmotněprávní) k těm složitějším. Za tohoto stavu pak nemůže být překážkou pro ustanovení zástupce k ochraně zájmů prvního žalovaného ani okolnost, že písemná podání, jež první žalovaný v řízení dosud učinil, jsou (jak podotýká odvolací soud) „v dostatečné míře srozumitelná a přiléhavá“.
Jelikož usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu