ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.13.2016.1
178 ICm XY
104 VSPH XY
MSPH 78 INS XY
sp. zn. 29 ICdo 13/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce BP Integralis Limited, se sídlem Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PC 1097, Nikósia, Kyperská republika, registrační číslo 255048, zastoupeného Mgr. Ivo Siegelem, advokátem, se sídlem v Praze, Školská 695/38, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. Martinu Šípovi, se sídlem v Praze 6, Podbabská 1014/20, PSČ 160 00, jako insolvenčnímu správci dlužnice J. M., o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 178 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice J. M., narozené XY, bytem v XY, pod sp. zn. MSPH 78 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2015, č. j. 178 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 78 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze 7. září 2015, č. j. 178 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 78 INS XY), se s výjimkou potvrzujícího výroku ve věci samé v rozsahu nezajištěné pohledávky č. 4 ve výši 10.000,- Kč a měnícího výroku ve věci samé, podle něhož má žalobce za dlužnicí nezajištěnou pohledávku č. 1 ve výši 29.200,- Kč, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 178 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že žalobce (BP Integralis Limited) má za dlužnicí (J. M.) tyto pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení:
- dílčí pohledávku č. 1 ve výši 109.823,98 Kč a 20.793,98 Kč, obě zajištěné zástavním právem k (ve výroku rozhodnutí specifikované) nemovitosti (dále jen „nemovitost);
- dílčí pohledávku č. 2 ve výši 842.987,09 Kč, zajištěnou zástavním právem k nemovitosti;
- dílčí pohledávku č. 3 ve výši 110.690,10 Kč;
- dílčí pohledávku č. 4 ve výši 10.000,- Kč;
- dílčí pohledávku č. 5 ve výši 80.000,- Kč, zajištěnou zástavním právem k nemovitosti (výrok I.).
„Ve zbytku“ žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky II. a III.)
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Dne 3. května 2010 uzavřely dlužnice (jako podnikatelka) a 1. faktorská s. r. o. (dále jen „původní věřitelka“) smlouvu o úvěru (podle ustanovení §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“), na základě které dlužnice „skutečně obdržela“ úvěr ve výši „40000,- Kč“ (správně „400.000,- Kč“), přičemž na splátkách zaplatila (jen) 164.270,- Kč.
2) Téhož dne původní věřitelka a dlužnice uzavřely k zajištění pohledávek ze smlouvy o úvěru smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti (dále jen „zástavní smlouva“).
Ujednání obsažené v bodu VII. 7. zástavní smlouvy, podle něhož pro případ prodeje zástavy v době, kdy trvá zástavní právo sjednané touto smlouvou, a po dobu tří následujících měsíců, zvolí způsob prodeje zástavní věřitel, který přitom přihlédne k oprávněným zájmům zástavce, shledal insolvenční soud platným, s tím, že ani případná neplatnost zmíněného ujednání, které řeší způsob případného prodeje zástavy, by nezpůsobila neplatnost celé zástavní smlouvy.
S poukazem na ustanovení bodu VII. 3. smlouvy o úvěru [podle něhož věřiteli vzniká právo na okamžité splacení celého úvěru mimo jiné tehdy, když proti dlužníku nabude právní moci (…) usnesení o jeho úpadku, respektive podá-li dlužník sám na sebe insolvenční návrh, nastává splatnost „celé půjčky“ k okamžiku, kdy byl insolvenční návrh doručen soudu] insolvenční soud dovodil, že splatnost (celého) úvěru nastala v den, kdy dlužnice podala insolvenční návrh (tj. 27. dubna 2012). Současně doplnil, že ujednání obsažené v bodu VII. 5. smlouvy o úvěru sice umožňovalo věřiteli rozhodnout o odložení splatnosti pohledávky, ovšem „žádný z aktů komunikace“ mezi žalobcem a dlužnicí nelze za takové rozhodnutí považovat.
Dále insolvenční soud zdůraznil, že „základní atributy smlouvy o úvěru nelze považovat za odporující dobrým mravům“, když jde o „běžnou smlouvu o podnikatelském úvěru a k ní se vážící zajišťovací smlouvu“. „Poněkud jinou situaci zjistil ohledně ujednání o smluvních pokutách“, když „výše některých z nich a důvody pro zatížení dlužnice těmito pokutami v konkrétních situacích naplňují nutnost jejich moderace“.
Ve vztahu k jednotlivým žalobou uplatněným nárokům insolvenční soud uzavřel, že:
a) Dlužnice neprokázala, že by dílčí pohledávku č. 1 v rozsahu částky 109.823,98 Kč zaplatila, když splátky dlužnice (v celkové výši 164.270,- Kč) „nejdříve pokrývaly příslušenství jistiny“.
b) Jde-li o dílčí pohledávku č. 2 (kapitalizované sjednané úroky), pak „po propočtu pohledávky ke dni splatnosti úvěru 27. dubna 2012“, pohledávka představuje částku 842.987,09 Kč.
c) V případě dílčí pohledávky č. 3 „po propočtu pohledávky ke dni splatnosti úvěru“ byla dlužnice k tomuto dni v prodlení s placením splátek tak, že 3 % z ceny nesplacených splátek představují částku 110.690,10 Kč.
d) Jde-li o dílčí pohledávku č. 4 (smluvní pokutu) dlužnice nesplnila smluvní pokutou zajištěnou povinnost oznámit věřiteli, že na sebe podala insolvenční návrh. Sjednaná výše smluvní pokuty (80.000,- Kč) shledal nepřiměřenou, pročež ji snížil (s argumentem, že porušením povinnosti dlužnice žalobci nevznikla žádná škoda) na částku 10.000,- Kč.
e) V případě dílčích pohledávek č. 5 a 6 ve výši 2x 80.000,- Kč z titulu smluvních pokut dlužnice porušila povinnost sjednanou v zástavní smlouvě, když přestala platit pojistné a způsobila „zánik pojištění zastavené věci a zánik vinkulace pojistného plnění ve prospěch žalobce“. Jelikož „ve skutečnosti“ dlužnice porušila pouze jednu povinnost (zánik vinkulace pojistného plnění důsledkem zániku pojištění), shledal po právu pouze pohledávku z titulu smluvní pokuty ve výši 80.000,- Kč.
Za stavu, kdy insolvenční soud vyhodnotil jako platnou zástavní smlouvu, měl za oprávněný i požadavek žalobce na uspokojení dílčích pohledávek č. 1, 2 a 5 ze zajištění (zástavního práva k nemovitosti).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. září 2015, č. j. 178 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 78 INS XY), rozsudek insolvenčního soudu potvrdil v bodě I. výroku v rozsahu nezajištěné pohledávky č. 4 ve výši 10.000,- Kč a ve zbytku jej změnil tak, že žalobce má za dlužnicí nezajištěnou pohledávku č. 1 ve výši 29.200,- Kč; v části, v níž se žalobce domáhal určení pohledávky č. 1 ve výši 80.623,98 Kč a zajištění pohledávky č. 1 v celé přihlášené výši 420.793,98 Kč (zástavním právem k nemovitosti), určení pohledávky č. 2 ve výši 842.987,09 Kč a pohledávky č. 5 ve výši 80.000,- Kč obou zajištěných zástavním právem k nemovitosti, a určení nezajištěné pohledávky č. 3 ve výši 110.690,10 Kč, žalobu zamítl (první výrok).
Dále odvolací soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a žalobci uložil zaplatit státu na soudním poplatku částku 2.000,- Kč (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud v prvé řadě předeslal, že insolvenční soud v řízení provedl pouze jeden listinný důkaz (vyrozuměním o zápisu do živnostenského rejstříku ze dne 8. července 2009), když protokoly o jednání ze dne 9. září 2014 a 25. listopadu 2014 neobsahují žádné údaje o provedení důkazů jinými listinami; proto s poukazem na ustanovení §213 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), doplnil dokazování o důkazy účastníky navržené v řízení před insolvenčním, přičemž dospěl k následujícím zjištěním a závěrům:
1) Dne 3. května 2010 uzavřely původní věřitelka a dlužnice smlouvu o úvěru, v níž dlužnice (označená též místem podnikání a identifikačním číslem osoby) prohlásila, že jako podnikatel využije úvěr pro podnikatelské účely a původní věřitelka se zavázala poskytnout dlužnici úvěr ve výši 400.000,- Kč. Dlužnice dala původní věřitelce pokyny, jak s částkou úvěru naložit a původní věřitelka se zavázala tyto pokyny splnit, přičemž dlužnice žádala, aby jí z úvěru byla v hotovosti poskytnuta částka 10.790,- Kč, jejíž převzetí potvrdila podpisem smlouvy, a současně žádala a zplnomocnila původní věřitelku, aby z poskytnutého úvěru za ni bezodkladně uhradila částku 29.200,- Kč na označený účet, s tím, že jde o úhradu pohledávky paní D. D.
Splácení úvěru včetně příslušenství ostatních nároků bylo sjednáno ve 240 měsíčních splátkách po 5.690,- Kč k 28. dni měsíce, poprvé dne 28. června 2010 a naposledy dne 28. května 2030. Ve smlouvě bylo dále, mimo jiné, sjednáno, že podá-li dlužnice sama na sebe insolvenční návrh, nastává splatnost celé půjčky k okamžiku jeho doručení soudu. Zároveň bylo sjednáno, že pokud dlužnici vznikne povinnost okamžitého splacení celého úvěru, může věřitel rozhodnout o odložení okamžiku vzniku této povinnosti, a může přitom určit nový okamžik jejího vzniku. Smlouva dále obsahovala ujednání, že pokud dlužnice podá na sebe insolvenční návrh, je povinna tuto skutečnost oznámit věřiteli nejpozději do tří dnů od doručení návrhu soudu. Pro případ nedodržení této lhůty byla sjednána smluvní pokuta ve výši 20 % půjčené částky (tj. 80.000,- Kč). Téhož dne uzavřely smluvní strany i zástavní smlouvu k zajištění všech pohledávek ze smlouvy o úvěru včetně jejich příslušenství.
2) Dne 27. dubna 2012 byl Městskému soudu doručen insolvenční návrh dlužnice spojený s návrhem na povolení oddlužení. Usnesením ze dne 17. srpna 2012 (A-13) byl zjištěn úpadek dlužnice a povoleno jeho řešení oddlužením. Nemovitost žalovaný zpeněžil v dobrovolné dražbě konané dne 20. března 2013 za cenu dosaženou vydražením ve výši 1.260.000,- Kč.
3) Pohledávku, kterou od původní věřitelky nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávek (ze dne 14. října 2011), žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice přihláškou pohledávky ze dne 28. března 2013 v celkové výši 1.792.101,07 Kč, z toho zajištěnou ve výši 1.423.781,07 Kč a nezajištěnou ve výši 368.320,- Kč, sestávající z celkem 6 pohledávek, a to pohledávky č. 1 ve výši 420.793,98 Kč (jistina úvěru 400.000,- Kč a zákonný úrok z prodlení 20.793,98 Kč) zajištěné nemovitostí, pohledávky č. 2 ve výši 842.987,09 Kč (kapitalizované úroky 801.330,- Kč a zákonný úrok z prodlení 41.657,09 Kč) zajištěné nemovitostí, nezajištěné pohledávky č. 3 ve výši 288.320,- Kč (smluvní pokuta za prodlení s vrácením celého zesplatněného úvěru), nezajištěné pohledávky č. 4 ve výši 80.000,- Kč (smluvní pokuta za neoznámení zahájení insolvenčního řízení ve sjednaném termínu), pohledávky č. 5 ve výši 80.000,- Kč (smluvní pokuta dle zástavní smlouvy za zrušení pojištění zajištěné nemovitosti) a pohledávky č. 6 ve výši 80.000,- Kč (smluvní pokuta dle zástavní smlouvy za zrušení vinkulace) obou zajištěných nemovitostí.
4) Při přezkumném jednání konaném dne 14. května 2013 žalovaný částečně popřel pohledávky ve výši 1.481.131,07 Kč, a to pohledávku č. 1 do výše 109.823,98 Kč (z důvodu, že v rozsahu 29.200,- Kč nevznikla pro neposkytnutí úvěru v této částce, v částce 59.830,- Kč zanikla zaplacením a v rozsahu příslušenství, tedy v částce 20.793,98 Kč nevznikla, neboť k zesplatnění úvěru došlo až ke dni 28. února 2013 a ke dni rozhodnutí o úpadku tak činil zákonný úrok z prodlení 0,- Kč), pohledávku č. 2 co do pravosti z důvodu, že nevznikla (ke kapitalizaci úroku nedošlo) a pro rozpor s dobrými mravy, pohledávku č. 3 co do pravosti z důvodu, že nevznikla do rozhodnutí o úpadku a pro rozpor s dobrými mravy, pohledávku č. 4 co do pravosti z důvodu, že nevznikla, neboť žalobci nevznikla žádná škoda a dílčí pohledávky č. 5 a 6 shodně co do pravosti z důvodu, že nevznikly z důvodu neplatnosti zástavní smlouvy a pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaný také popřel pořadí pohledávek č. 1, 2, 5 a 6, a to právo na uspokojení ze zajištění, z důvodu neplatnosti zástavní smlouvy.
Na tomto základě odvolací soud ve shodě se soudem insolvenčním dovodil, že smlouva o úvěru není smlouvou spotřebitelskou; k odlišným závěrům ovšem dospěl, jde-li o „datum zesplatnění“ pohledávky ze smlouvy o úvěru.
Podle odvolacího soudu insolvenční soud zcela pominul tvrzení žalovaného ohledně okamžitého zesplatnění úvěru žalobcem až dnem 22. února 2013 a „k němu označený listinný důkaz - výzvu ze dne 22. února 2013“, která je „obsažena v elektronickém spise dostupném v aplikaci ISIR“. Z tohoto důkazu zjistil, že označeného data adresovala původní věřitelka dlužnici výzvu k okamžité úhradě celého úvěru, tzn. všech dosud nesplacených splátek za celou sjednanou dobu úvěru, včetně veškerého dosud nesplaceného příslušenství, tj. úroku z prodlení, smluvních pokut a dalších nároků, ve lhůtě 15 dnů od doručení této výzvy. Současně dlužnici „opakovaně oznámila postoupení pohledávky žalobci dne 14. října 2011“, s tím, že původní věřitelka může nadále pohledávku spravovat svým jménem, avšak na účet žalobce.
V situaci, kdy ve zmíněné výzvě původní věřitelka vyčíslila dluh k 28. únoru 2013, včetně jeho výše a jednotlivých nároků, je – pokračoval odvolací soud – „zcela zřejmé, že k zesplatnění úvěru nedošlo ke dni podání insolvenčního návrhu dlužnice spojeného s návrhem na povolení oddlužení, ale až v době po rozhodnutí o jejím úpadku. Výzva přitom obsahuje nabídku smíru a stanoví podmínky, za nichž může nadále dlužnice pokračovat ve splácení úvěru ve splátkách. K zesplatnění úvěru tak došlo nejdříve uplynutím 15 denní lhůty stanovené dlužnici pro splnění smírných podmínek“. Věřitelka tak využila možnost rozhodnout o odložení okamžiku vzniku povinnosti splatit celý úvěr a jeho splatnost tak nenastala ke dni podání insolvenčního návrhu dlužnicí.
Z tohoto závěru se podle odvolacího soudu podává důvodnost popření pravosti pohledávky č. 2 (kapitalizovaných úroků s příslušenstvím), pohledávky č. 3 (smluvní pokuty za prodlení s vrácením zesplatněného úvěru), jakož i pohledávky č. 1 co do výše uplatněného příslušenství (úroku z prodlení od zesplatnění) v částce 20.793,98 Kč, neboť tyto pohledávky nevznikly před rozhodnutím o úpadku dlužnice a v případě jejich vzniku po rozhodnutí o úpadku jde o pohledávky, které se podle ustanovení §170 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku.
Závěr o zesplatnění úvěru až v době po rozhodnutí o zjištění úpadku dlužnice se tak promítá i do pohledávky č. 1 nejen v rozsahu uplatněných úroků z prodlení od zesplatnění v částce 20.793,98 Kč, ale také v rozsahu dlužnicí ve splátkách uhrazené jistiny ve výši 59.830,- Kč, o kterou je třeba rovněž je třeba pohledávku č. 1 ponížit, neboť v této výši zanikla zaplacením.
Jde-li o žalobcem uplatněné právo na oddělené uspokojení dílčích pohledávek č. 1, 2 a 5, odvolací soud na rozdíl od soudu insolvenčního uzavřel, že zástavní smlouva je absolutně neplatná podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve spojení s ustanovením §165a odst. 1 a §169 písm. c) obč. zák., a to s ohledem ujednání bodu IV. odst. 1. zástavní smlouvy, podle něhož „… výběr způsobu zpeněžení závisí výhradně na rozhodnutí zástavního věřitele, který přihlíží k oprávněným zájmům a součinnosti zástavce“. Zmíněné ustanovení tak dovolovalo věřiteli uspokojit pohledávku ze smlouvy o úvěru i jinými způsoby, než uvedenými v kogentním ustanovení §165a odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé, jímž byla žaloba zčásti zamítnuta, podal žalobce dovolání, namítaje, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jde-li o výklad obsahu právního úkonu (výzvy k plnění ze dne 22. února 2013); otázka (ne)platnosti zástavní smlouvy, jde-li o ujednání, podle něhož výběr způsobu zpeněžení závisí výhradně na rozhodnutí zástavního věřitele, který přihlíží k oprávněným zájmům a součinnosti zástavce, dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nebyla (podle jeho názoru) řešena.
Dovolatel akcentuje, že odvolací soud obsah výzvy vyhodnotil v rozporu s výkladovými pravidly obsaženými v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98 a v usnesení ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007. V této souvislosti poukázal na žalobní tvrzení, podle nichž k zesplatnění úvěru z důvodu zhoršení zajištění (zánik pojištění a vinkulace) došlo již 16. prosince 2011, když dlužnice nereagovala na nabídku smíru spočívajícího v nápravě vzniklého stavu, s tím, že nejpozději se stal úvěr splatným dnem podání insolvenčního návrhu dlužnicí (27. dubna 2012), a to v souladu se smlouvou o úvěru. Z výzvy samotné tak neplyne vůle „jednajícího“ k odložení okamžiku zesplatnění úvěru.
Jde-li o otázku (ne)platnosti zástavní smlouvy, dovolatel akcentuje, že sporné smluvní ustanovení „pouze navazuje na zákonnou dikci §165a odst. 1 obč. zák.“; stanoví-li, že výběr způsobu zpeněžení závisí výhradě na rozhodnutí zástavního věřitele, je tomu nutno rozumět tak, že zástavní věřitel je sice oprávněn zvolit způsob zpeněžení, ovšem pouze takový, který předvídá občanský zákoník.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odporuje níže uvedené judikatuře Nejvyššího soudu.
K (ne)platnosti zástavní smlouvy.
Nejvyšší soud se otázkou (ne)platnosti zástavní smlouvy (z pohledu v ní obsaženého ujednání, podle něhož „výběr způsobu zpeněžení závisí výhradně na rozhodnutí zástavního věřitele“) zabýval (mimo jiné) v rozsudcích ze dne 24. února 2016, sen. zn. 21 ICdo XY, a ze dne 26. března 2014, sen. zn. 21 ICdo XY.
V nich formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož o tzv. propadnou zástavu jde jen tehdy, bylo-li v zástavní smlouvě nebo v dohodě o vypořádání dědictví, na základě kterých bylo zřízeno zástavní právo, popřípadě v samostatně uzavřené smlouvě (dohodě), ujednáno, že zajištěná pohledávka nebude uspokojena z výtěžku zpeněžení zástavy, ale tím, že zástava propadne zástavnímu věřiteli nebo že si zástavní věřitel ponechá zástavu za (v dohodě nebo smlouvě) určenou cenu; zvláštní zákon, který by „stanovil jinak“ (a připouštěl by uspokojení zajištěné pohledávky prostřednictvím tzv. propadné zástavy), předvídaný v ustanovení §169 písm. e) obč. zák., nebyl přijat. Propadnutí zástavy zástavnímu věřiteli nebo ponechání si zástavy zástavním věřitelem za určenou cenu se uskutečňuje − ve snaze zastřít skutečné (zakázané) právní jednání − nejrůznějšími „právními cestami“, například kupní smlouvou, byla-li uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, pod číslem 131) nebo smlouvou o postoupení pohledávky, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka zástavního věřitele byla uspokojena tím, že zastavená pohledávka se stane majetkem zástavního věřitele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2006, sp. zn. 29 Odo 728/2003, uveřejněný pod číslem 152007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Současně dovodil, že ujednání obsažené v zástavní smlouvě, podle něhož „výběr způsobu zpeněžení závisí výhradně na rozhodnutí zástavního věřitele, který přihlíží k oprávněným zájmům a součinnosti zástavce“, nenasvědčuje tomu, že by zástava měla (mohla) být podle smlouvy na návrh žalobce zpeněžena jinak, než jak je předepsáno v ustanovení §165a odst.1 obč. zák.
Na tomto závěru nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani v poměrech dané věci; opačný závěr odvolacího soudu tak zjevně neobstojí.
K výkladu výzvy ze dne 22. února 2013.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěrech, podle nichž lze obsah právního úkonu vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000). Ani následné jednání smluvních stran nemůže nahradit projev vůle, který není v jejich písemném právním úkonu vyjádřen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 1657/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 26 Cdo 1405/2007).
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu se závěr, že slovně vyjádřený právní úkon lze vykládat podle vůle konajícího jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem, plně prosadí i při výkladu úkonů obchodněprávních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 780/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2012, pod číslem 134, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4565/2010, a ze dne 15. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 2810/2011).
Při respektování shora zmíněných zásad nemá Nejvyšší soud (na rozdíl od soudu odvolacího) v poměrech projednávané věci pochybnosti o tom, že výzva neobsahuje žádné „rozhodnutí“ (projev vůle) původní věřitelky o odložení (již dříve nastalé) splatnosti pohledávky ze smlouvy o úvěru. Samotný požadavek na „úhradu všech dosud nesplacených splátek za celou sjednanou dobu úvěru, včetně veškerého dalšího dosud nesplaceného příslušenství, tj. úroků z prodlení, smluvních pokut a dalších oprávněných nároků“, za takové rozhodnutí považovat nelze ani ve vazbě na vyčíslení „základních nároků ze smlouvy o úvěru“. Tomu ostatně nasvědčuje i formulace, podle níž jde o „výzvu ke sjednání smíru“ pro účely „pokračování ve splácení úvěru formou splátek ve sjednané výši“, to vše za předpokladu, že dlužnice ve výzvě specifikované povinnosti (včetně úhrady vyčíslených nároků) ve stanovené lhůtě splní.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je v rozsahu dovoláním dotčeném zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný; o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu