ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.14.2018.1
MSPH 88 INS XY
188 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 14/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Milanem Poláškem v právní věci žalobce J. A ., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem, se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, PSČ 272 01, proti žalované JUDr. Stanislavě Vohradské , se sídlem v Hostivicích, Čsl. armády 1, PSČ 253 01, jako insolvenční správkyni dlužnice S. A., o určení pravosti a výše pohledávek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice S. A ., narozené XY, bytem XY, vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS XY, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2017, č. j. 188 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 88 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 24. srpna 2017, č. j. 188 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) odmítl žalobu, kterou se žalobce (J. A.) domáhal vůči žalované (JUDr. Stanislavě Vohradské, jako insolvenční správkyni dlužnice) určení, že nezajištěné, nevykonatelné a popřené pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení dlužnice S. A. pod č. 2/2 ve výši 122 328 Kč, č. 2/3 ve výši 19 493 Kč, č. 2/4 ve výši 11 934 Kč, č. 2/5 ve výši 12 124 Kč, a dále zajištěná vykonatelná pohledávka č. 2/1 v popřené výši 1 061 344,40 Kč, jsou po právu (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení insolvenčního soudu v rozsahu vykonatelné pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení pod č. 2/1 ve výši 1 061 344,40 Kč potvrdil, a v části týkající se pohledávek přihlášených pod č. 2/2 ve výši 122 328 Kč, č. 2/3 ve výši 19 493 Kč, č. 2/4 ve výši 11 931 Kč a č. 2/5 ve výši 12 124 Kč změnil tak, že žaloba se neodmítá.
Proti usnesení odvolacího soudu, a to proti té části výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o odmítnutí žaloby na určení, že pohledávka č. 2/1 ve výši 1 061 344,40 Kč je po právu, podala žalovaná dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále též jen „o. s. ř.“), obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Z ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu vyplývá, že spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. To, že „vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci nejde), ani v režimu §237 o. s. ř.
V posuzované věci se srozumitelný údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává, když k přípustnosti dovolání dovolatelka pouze uvedla, že „podává dovolání dle ustanovení §237 z důvodu, že má soudem vyřešená právní otázka být posouzena jinak (poslední z důvodů uvedených v §237 o. s. ř.)“. Takové vymezení přípustnosti dovolání není způsobilým vymezením a nemůže se jednat (odkazem dovolatelky na „poslední z důvodů uvedených v §237 o. s. ř.“) ani o přípustnost založenou tím, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, když dovolatelka neuvádí, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první a §243f odst. 2 o. s. ř., neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §202 odst. 1 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu