ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.19.2016.1
MSPH 90 INS XY
190 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 19/2016-218
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Zrůstek a partneři v. o. s. , se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25589644, jako insolvenčního správce dlužníka B., proti žalovaným 1/ O. R ., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému obecným zmocněncem O. R., narozeným XY, 2/ O. R ., narozenému XY, bytem XY, a 3/ L. R ., narozenému XY, bytem XY, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 190 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka B. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2015, č. j. 190 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2015, č. j. 190 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 20. května 2014, č. j. 190 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
Zamítl žalobu o určení, že právní úkon dlužníka (B.), kterým dlužník uhradil žalovaným (1/ O. R., 2/ O. R. ml. a 3/ L. R.) částku 10 500 000 Kč, je neúčinný (bod I. výroku).
Zamítl žalobu vůči prvnímu žalovanému ohledně požadavku na zaplacení částky 10 500 000 Kč s příslušenstvím, vůči druhému žalovanému ohledně požadavku na zaplacení částky 5 475 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši od 2. června 2011 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 5 025 000 Kč v zákonné výši za dobu od 2. června 2011 do 23. října 2013, vůči třetímu žalovanému ohledně požadavku na zaplacení částky 5 475 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši od 2. června 2011 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 5 025 000 Kč v zákonné výši za dobu od 2. června 2011 do 23. října 2013, a ohledně požadavku, aby platební povinnost všech žalovaných byla společná a nerozdílná (bod II. výroku).
Zavázal druhého žalovaného zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 5 025 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 24. října 2013 do zaplacení (bod III. výroku).
Zavázal třetího žalovaného zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 5 025 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 24. října 2013 do zaplacení (bod IV. výroku).
Rozhodl o nákladech řízení (bod V. výroku).
Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 2. června 2011 uzavřel dlužník se společností Czech Inc., a. s. (dále jen „společnost C“) celkem 3 kupní smlouvy ohledně bytových jednotek č. 18, 21 a 22 v budově č. p. XY postavené na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY v XY. Kupní ceny činily 2 850 000 Kč a dvakrát 3 600 000 Kč a měly být zaplaceny prostřednictvím zprostředkovatele - společnosti SAFAS s. r. o. (dále jen „společnost S“).
2/ V účetnictví dlužníka se nacházely dva výdajové pokladní doklady ze dne 15. června 2011, oba označené „č. 1/6/11“, každý na částku 5 025 000 Kč, a to ve prospěch žalovaného 3/ s účelem platby „vyplacení vkladu podnikatele“ a ve prospěch „O. R. s bydlištěm XY“, přičemž podle místa trvalého pobytu (zjištěného výpisem z Centrální evidence obyvatel) šlo o žalovaného 2/. Platby byly „v účtu hlavní knihy pro pokladnu dlužníka“ zaúčtovány dne 15. června 2011 jako „2x Výdej hot. vratka vkladu spole“.
3/ V účetnictví dlužníka se dále nacházel příjmový pokladní doklad „č. 2/6“ ze dne 30. června 2011 na částku 10 500 000 Kč. Ta byla přijata od společnosti S s účelem platby „ÚHRADA KUPNÍ CENY“. Platba byla „v účtu hlavní knihy pro pokladnu dlužníka“ zaúčtována dne 30. června 2011 jako „příjem hot. úhrada faktury“.
4/ Dne 3. srpna 2011 byl na dlužníka podán věřitelský insolvenční návrh, jímž bylo zahájeno insolvenční řízení vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 90 INS XY. Usnesením insolvenčního soudu ze dne 2. srpna 2012, č. j. MSPH 90 INS XY, byl zjištěn úpadek dlužníka a usnesením ze dne 2. října 2012, č. j. MSPH 90 INS XY, insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
5/ Žalovaní byli (jsou) společníky dlužníka a první žalovaný byl (je) jednatelem dlužníka.
6/ Žalobce ( Advokátní kancelář Zrůstek, Lůdl a partneři v. o. s., v současnosti Zrůstek a partneři v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka) se podanou žalobou domáhal vůči žalovaným jednak určení, že právní úkon dlužníka, kterým uhradil žalovaným částku 10 500 000 Kč, byl neúčinným právním úkonem, a jednak společného a nerozdílného zaplacení této částky s úrokem z prodlení v zákonné výši za dobu od 2. června 2011 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dlužník uzavřel dne 2. června 2011 se společností C tři kupní smlouvy ohledně převodu vlastnického práva ke třem bytovým jednotkám; kupní cena činila 2 850 000 Kč a dvakrát 3 600 000 Kč. Druhý žalovaný žalobci dne 30. ledna 2013 do protokolu sdělil, že částka ve výši 10 500.000 Kč byla „vypořádána proti vkladu společníků“. Rovněž dlužník ve svém podání insolvenčnímu soudu dne 16. prosince 2011 sdělil, že uvedená částka byla žalovaným vyplacena „jako náhrada vkladu vzniklá v předchozích letech investiční činností“. Žalobce považoval přijaté plnění ve prospěch žalovaných za jejich bezdůvodné obohacení a odpůrčí žalobu tak podal „z opatrnosti“.
7/ Dne 19. prosince 2011 se první žalovaný jako jednatel dlužníka vyjádřil (A-27), že „utržené finanční prostředky byly vyplaceny jako náhrada vkladu podnikatele vzniklá v předchozích letech investiční činností“. Druhý žalovaný jako zástupce dlužníka uvedl při prohlídce dlužníkova sídla dne 30. ledna 2013 (jak plyne z „Protokolu o provedení prohlídky“; B-26), že "celá částka ve výši 10,5 mil. Kč byla dlužníkovi uhrazena formou zápočtu a následně vypořádána proti vkladu společníků". V písemném vyjádření (č. l. 8) pak žalovaní konstruovali obranu, že plnění představuje částku vrácenou „na základě půjček poskytnutých v minulosti dlužníkovi“. U jednání dne 20. března 2014 pak žalovaní svou obranu zcela změnili. Žalovaní totiž popřeli, že by od dlužníka jakékoli peníze přijali a tvrdili, že „vypořádání vkladu společníků bylo provedeno pouze účetně“.
Na tomto základě insolvenční soud měl za prokázané, že druhému a třetímu žalovanému (každém z nich) byla dne 15. června 2011 dlužníkem vyplacena částka 5 025 000 Kč. Obranu žalovaných považoval za nevěrohodnou, případně za nesrozumitelnou, přičemž jejich námitky obsáhle rozebral a vysvětlil, z jakého důvodu tvrzení žalovaných neuvěřil.
K námitce žalovaných, kteří posléze uváděli, že od dlužníka nepřijali žádné plnění, insolvenční soud uvedl, že bylo na nich, aby takovou skutečnost prokázali. Přes poučení dle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a poučení „o břemenu důkazním“ však dle insolvenčního soudu druhý a třetí žalovaní neprokázali, že plnění neobdrželi. Přitom insolvenční soud zamítl návrhy žalovaných na provedení dalších důkazů (výpověď jednatele společnosti S učiněnou v rámci trestního řízení, daňová přiznání a účetní závěrky společnosti C a výpis z účtu společnosti S za červen 2011 k prokázání toho, že kupní cena nebyla složena do úschovy), které podle úsudku insolvenčního soudu nemohly prokázat tvrzení, že peníze od dlužníka neobdrželi, ale vztahovaly se pouze k tvrzení, že dlužník neobdržel od společnosti C úhradu kupní ceny, jež bylo pro toto rozhodnutí irelevantní. Odmítl i námitku, že nebylo možné prokázat negativní skutečnosti.
Insolvenční soud tak uzavřel, že dlužník druhému a třetímu žalovanému (každému ve výši 5 025 000 Kč) poskytl plnění bez právního důvodu (neboť důvod plnění nebyl vysvětlen ani zjištěn). Prvnímu žalovanému dlužník ničeho neuhradil. Proto musí druhý a třetí žalovaní dle §451 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku (dále také jen „obč. zák.“), takové bezdůvodné obohacení vydat. Současně vzal v úvahu, že u bezdůvodného obohacení nebyla v občanském zákoníku konstruována „pasivní solidarita“, neboť každý dlužník je povinen věřiteli vydat to, oč se sám obohatil (§451 odst. 1 obč. zák.).
Protože insolvenční soud žalobu posoudil jako žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, nikoli jako žalobu odpůrčí [věcnou příslušnost insolvenčního soudu měl za založenou pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2014, č. j. 190 ICm XY, 103 VSPH XY (MSPH 90 INS XY)], žalobu v části požadující určení neúčinnosti provedené platby vůči všem žalovaným zamítl a druhému a třetímu žalovanému uložil zaplatit do majetkové podstaty (každému z nich) 5 025 000 Kč s výše specifikovaným příslušenstvím (za výzvu k zaplacení považoval až doručení žaloby dne 22. října 2013, proto přiznal právo na úrok z prodlení až ode dne 24. října 2013); ve zbylém rozsahu, jak uvedeno shora, žalobu zamítl.
K odvolání všech tří žalovaných (prvního žalovaného proti bodu V. výroku, druhého žalovaného proti bodům III. a V. výroku a třetího žalovaného proti bodům IV. a V. výroku) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. až V. výroku tak, že zamítl žalobu o povinnosti žalovaných společně a nerozdílně vydat do majetkové podstaty dlužníka plnění z neúčinného právního úkonu ve výši 10 500 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud při přezkumu rozsudku insolvenčního soudu vyšel pouze z toho že:
1/ Žalobce se žalobou podanou podle §235 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a výslovně podle §241 a §242 insolvenčního zákona domáhal určení neúčinnosti právního úkonu spočívajícího v úhradě částky 10 500 000 Kč dlužníkem ve prospěch žalovaných a uložení povinnosti žalovaným vydat přijaté plnění na základě neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužníka včetně příslušenství.
2/ K výzvě insolvenčního soudu učiněné usnesením ze dne 21. října 2013, č. j. 190 ICm XY, žalobce na svém stanovisku setrval a ničeho nezměnil na tom, že odporuje právnímu úkonu zaplacení částky 10 500 000 Kč dlužníkem ve prospěch žalovaných.
3/ Při jednání soudu konaném dne 20. března 2014 žalobce zopakoval své stanovisko odkazem na podanou žalobu a její doplnění.
4/ Pochybnost o předmětu sporu neměl ani Vrchní soud v Praze, jenž k námitce věcné nepříslušnosti soudu uplatněné v řízení žalovanými rozhodl usnesením ze dne 6. ledna 2014, č. j. 190 ICm XY, 103 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni krajské soudy, neboť jde o incidenční spor ve smyslu §159 odst. 1 písm. d/ a h/ insolvenčního zákona, vyvolaný na základě odpůrčí žaloby.
5/ Bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu ohledně zamítnutí žaloby v části, kterou bylo požadováno určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka spočívajícího v úhradě částky 10 500 000 Kč žalovaným, nebyl odvoláním napaden a nabyl tak právní moci.
Odvolací soud – cituje §79 odst. 1 o. s. ř. – předeslal, že pokud je mezi tvrzenými rozhodujícími skutečnostmi a žalobním návrhem (petitem) logický rozpor (například tehdy, jestliže žalobní petit nevychází z vylíčení rozhodujících skutečností, ale z jiných, v podání neuvedených okolností) a nelze proto dovodit, na základě čeho má být o žalobním petitu rozhodnuto, brání takový nedostatek pokračování v řízení. O takový případ však podle odvolacího soudu nešlo, když žalobce vylíčil rozhodné skutečnosti srozumitelně a jeho žalobní návrh byl v souladu s tím, co navrhovatel v žalobě vylíčil.
Odvolací soud uzavřel, že insolvenční soud pochybil, pokud za situace, kdy žalobce srozumitelným návrhem požadoval určení neúčinnosti právního úkonu a uložení povinnosti žalovaným vydat takto přijaté plnění včetně příslušenství na základě neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužníka, rozhodl o podané žalobě jinak, než jak bylo požadováno v žalobě, a to bez návrhu žalobce na změnu žaloby (žalobce však dle odvolacího soudu neměl v úmyslu měnit žalobní návrh). Podle odvolacího soudu se insolvenční soud neřídil žalobním návrhem (ačkoli jím byl vázán), nepřípustně vybočil z mezí odpůrčí žaloby, když překročil žalobní petit, a rozhodl namísto požadovaného určení neúčinnosti právního úkonu a povinnosti vydat dlužníkovo plnění z namítaných neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty o zcela jiném nároku (jako o žalobě na plnění), jenž nebyl žalobou uplatňován.
Odvolací soud zdůraznil, že povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů dle §237 insolvenčního zákona stíhá jen ty osoby, proti nimž byl insolvenční správce úspěšný s žalobou o určení neúčinnosti právního úkonu. Byla-li tedy žaloba o určení neúčinnosti právního úkonu pravomocně zamítnuta, nezbývalo, než zamítnout též z tohoto určení vyplývající návrh na vydání dlužníkova plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužníka, a to aniž by se insolvenční soud zabýval samou podstatou věci. Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů totiž náleží dle §239 odst. 4 insolvenčního zákona do majetkové podstaty až na základě pravomocného rozsudku, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno.
Podle odvolacího soudu proto nemohly obstát body II. až IV. výroku rozsudku insolvenčního soudu, a to nejen proto, že by snad mělo jít o vydání přijatého plnění z neúčinného právního úkonu dlužníka (neúčinnost nebyla insolvenčním soudem vyslovena), ale také proto, že by mělo jít o povinnost vydat bezdůvodné obohacení, které nebylo žalováno.
Odvolací soud tak uzavřel, že akcesorickou povinnost zaplatit do majetkové podstaty přijaté plnění nelze konstruovat na základě zamítnuté odpůrčí žaloby, neboť žalobcem požadované plnění z neúčinného právního úkonu je přímo závislé na určovacím výroku. Jinak řečeno, byla-li pravomocně zamítnuta žaloba o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, nebylo možné současně vyhovět požadavku na vydání částky 10 500 000 Kč v souvislosti s přijatým plněním z takového neúčinného právního jednání. Doplnil, že u žaloby na plnění by bylo možné přiznat zaplacení žalované částky z jiného právního důvodu; tak ale žaloba nezněla. Poznamenal, že k projednání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení by v prvním stupni nebyl příslušný krajský soud jako soud insolvenční.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalobce dovolání, uváděje, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a dále, že jde o otázky, které dosud nebyly Nejvyšším soudem vyřešeny, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v prvním výroku tak, že rozsudek insolvenčního soudu potvrdí a přizná mu náhradu nákladů řízení.
Právní otázkou, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, je podle dovolatele otázka, „zda je soud vázán právní kvalifikací obsaženou v žalobním návrhu, resp. zda stačí, aby žalobce pouze označil, jaké plnění po žalovaném požaduje a z jakých skutkových okolností tento svůj požadavek dovozuje, přičemž je na soudu, aby v případě, že budou skutková tvrzení žalobce shledána prokázanými a odůvodňujícími žalobou požadované plnění, podle zásady iura novit curia podřadil zjištěný skutkový stav pod příslušnou normu hmotného práva“.
Za dovolacím soudem neřešenou má dovolatel právní otázku, „zda v případě, kdy bylo vydáno rozhodnutí vrchního soudu o příslušnosti insolvenčního soudu k projednání žaloby insolvenčního správce o určení neúčinnosti právního úkonu a kdy se tato žaloba později ukáže být žalobou na plnění (v podobě vydání bezdůvodného obohacení), insolvenční soud vybočí z mezí žalobního návrhu, když žalobu projedná jako žalobu na vydání bezdůvodného obohacení“.
Další otázkou je dle dovolatele otázka, dovolacím soudem nezodpovězená, „zda povinnost vydat majetkový prospěch získaný neúčinným úkonem stanovená v §239 odst. 4 insolvenčního zákona je pouze zvláštním případem povinnosti vydat bezdůvodné obohacení“.
Dovolatel cituje závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, a ze dne 18. listopadu 2010, sp. zn. 25 Cdo 1607/2008, které jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu, a má za to, že odvolací soud se od této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil.
V řízení před insolvenčním soudem vyšel totiž najevo skutkový stav (že každému z žalovaných byla dne 15. června 2011 vyplacena částka ve výši 5 025 000 Kč), podle kterého bylo možné dovolateli přiznat plnění, jehož se žalobou domáhal. Pokud tedy insolvenční soud posoudil tento skutkový stav (odpovídající skutkovým tvrzením uváděným dovolatelem „prakticky od začátku řízení“) jako bezdůvodné obohacení, a nikoli jako neúčinný úkon dlužníka, nemohl v kontextu citované judikatury vybočit z mezí vázanosti žalobním návrhem. Žaloba totiž obsahovala požadavek, aby žalovaní společně a nerozdílně vydali částku 10 500 000 Kč do majetkové podstaty dlužníka. Dovolatel se tedy žalobou domáhal plnění 10 500 000 Kč. Insolvenční soud přitom nepřisoudil více, než bylo požadováno, přičemž nebylo rozhodné, že zjištěný skutkový stav posoudil právně odlišně (oproti mínění dovolatele vyjádřenému v žalobě). K tomu zdůrazňuje, že Vrchní soud v Praze určil věcnou příslušnost a tak insolvenčnímu soudu nezbývalo než žalobu projednat, ačkoli by k žalobě na vydání bezdůvodného obohacení byl příslušný obecný soud.
K tomu dovolatel doplňuje, že opačný přístup nabízený odvolacím soudem je nesprávný, když klade na insolvenční správce nepřiměřené nároky, neboť by museli před podáním žaloby na neúčinnost nebo žaloby na vydání bezdůvodného obohacení provést vlastní právní kvalifikaci skutkového stavu, což by dle dovolatele bylo vůči insolvenčnímu správci nespravedlivé. Poukazuje i na to, že na jiné žalobce takový nárok právním řádem kladen není, jak plyne z výše uvedené judikatury, neboť žaloba obecně právní kvalifikaci vůbec obsahovat nemusí.
Dle dovolatele to platí tím spíše, že povinnost vydat majetkový prospěch získaný plněním dlužníka z neúčinného úkonu lze považovat jen za zvláštní případ bezdůvodného obohacení, resp. takové plnění je typickým příkladem bezdůvodného obohacení.
K tomu dodává, že by bylo nepřiměřeným požadavkem na insolvenční správce, aby si již před podáním žaloby vyhodnotil, zda se jedná o plnění z bezdůvodného obohacení nebo z neúčinného právního úkonu. Insolvenční správce nemůže dopředu vědět, jaké důkazy žalovaný předloží. Kdyby např. byla u obecného soudu podána žaloba na vydání bezdůvodného obohacení a žalovaný by doložil listinu, ze které by vyplývalo, že plnění bylo poskytnuto na základě platného právního úkonu dlužníka, přičemž by šlo o neúčinný právní úkon dlužníka, nemohl by obecný soud žalobě vyhovět, protože by zde absentovalo určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka.
Dovolatel upozorňuje na to, že v projednávaném případě jde o plnění bez právního důvodu, protože druhý a třetí žalovaní nebyli v celém řízení schopni vysvětlit, z jakého důvodu bylo každému z nich vyplaceno 5 025 000 Kč. Uvádí, že u žalovaných nikdy právní důvod vyplacení uvedených částek neexistoval. Uvedená okolnost nemůže být kladena k tíži insolvenčnímu správci, resp. majetkové podstatě.
Uzavírá tak, že není vyloučeno, aby byla zamítnuta žaloba o určení neúčinnosti právního úkonu (nebylo o čem rozhodovat, neboť neúčinný úkon neexistoval, resp. se jej nepodařilo identifikovat) a zároveň přiznat nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
Žalovaní ve vyjádření souhlasí se závěry odvolacího soudu a považují nárok dovolatele za nedůvodný.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení problematiky dovoláním předestřené, kterou se dovolací soud dosud v daných souvislostech nezabýval.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle §79 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném s ohledem na datum podání žaloby, se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
Podle §153 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2014, soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci (odstavec 1). Soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (odstavec 2).
Podle §235 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014, neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak.
Podle §239 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, náleží dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Vylučovací žaloba není přípustná.
Podle §239 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014, náleží dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.
Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že v tzv. sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok, či jinak řečeno nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží; nepřípustným (odporujícím §153 odst. 2 o. s. ř.) překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce vylíčil v žalobě a který proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před soudem. K tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 11. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 131, rozsudek ze dne 26. srpna 2010, sp. zn. 25 Cdo 210/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2012, pod číslem 76, rozsudek sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, rozsudek ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 30. listopadu 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013.
Proto i podle Nejvyššího soudu platí, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden. K tomu srov. např. již závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2002, pod číslem 178, v již zmiňovaném rozsudku sp. zn. 25 Cdo 210/2008, nebo v usnesení ze dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 2464/2012.
K problematice totožnosti skutku (pro tamější účely zkoumání překážky věci zahájené) u žaloby na plnění a odpůrčí žaloby dle §16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněném pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „R 68/2011“), přijal závěr, že o stejnou věc jde tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku (srov. shodně např. závěry Nejvyššího soudu obsažené v důvodech usnesení ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněném pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z hlediska zjišťování existence překážky zahájeného řízení je – při identickém skutkovém základu věci – bez významu, jaké bude právní posouzení právního úkonu; tj. zda bude posouzen jako absolutně neplatný (§39 obč. zák.), nebo zda bude posouzen jako platný, ale neúčinný (§16 ZKV a rovněž i §42a obč. zák.).
Jakkoliv pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání (a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy /a to zpravidla záměrně/ odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání) [srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], důvod k popření judikatorních zásad, formulovaných k problematice totožnosti skutku v poměrech práva konkursního (ve sporech vyvolaných konkursem) v právu insolvenčním (ve sporech vyvolaných insolvenčním řízení) dán není.
Na základě takto ustaveného judikatorního rámce lze uzavřít, že pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh, přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu (včetně doplnění) podle jejího obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Není rozhodné, jak žalobce věc právně posoudí. To samozřejmě platí i pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona.
Jestliže insolvenční správce v žalobě vylíčí, že dlužník poskytl žalovanému peněžité plnění, a v petitu požaduje vyslovení (slovy zákona určení) neúčinnosti takového právního úkonu a současně i uložení povinnosti takové plnění uhradit do majetkové podstaty, tak je zjevný jeho požadavek vůči soudu – tedy aby žalovaný byl zavázán navrátit dané peněžité plnění zpět do majetkové podstaty. Pro soud pak není směrodatné, že tvrzený skutkový stav insolvenční správce právně posoudil tak, že jde o neúčinný právní úkon dlužníka a nikoli např. o plnění bez právního důvodu. Jak je uvedeno shora, žalobcovým právním posouzením totiž není soud vázán.
Odpůrčí žaloba podle §235 a násl. insolvenčního zákona směřující proti právnímu úkonu spočívajícímu v peněžitém plnění musí oproti běžné žalobě na zaplacení peněžitého plnění obsahovat kromě skutkových okolností ohledně platby, též další tvrzení podle dikce insolvenčního zákona, jako jsou např. tvrzení o úpadku dlužníka v okamžiku provedení napadeného úkonu a tvrzení o skutečnostech, pro které má žalobce předmětný právní úkon za neúčinný.
Je-li pak soudem zjištěný skutkový stav právně posouzen odlišně, např. typicky tak, že poskytnuté peněžité plnění vyhodnotí jako bezdůvodné obohacení žalovaného pro absenci právního důvodu, nic mu nebrání žalovaného zavázat k povinnosti zaplatit žalované peněžité plnění do majetkové podstaty. Nepřekračuje tím totiž meze nároku vymezeného žalobou, ale pouze vyhovuje jeho části. Ve zbylém rozsahu ohledně požadavku na vyslovení neúčinnosti právního úkonu, žalobu zamítne, pokud insolvenční správce nevzal v tomto rozsahu žalobu zpět.
V projednávané věci je tak určující obsah žaloby a jejího doplnění. Nejvyšší soud, nemá pochyb o tom, že z žaloby (č. l. 1) a jejího doplnění (č. l. 19), spolu s obsahem protokolu z jednání ze dne 20. března 2014 (č. l. 33) a i v kontextu podání dovolatele („Doplnění dokazování“) ze dne 14. dubna 2012 (č. l. 42), je zřejmé, že dovolatel (zjednodušeně) zejména tvrdí, že dlužník vyplatil žalovaným finanční prostředky ve výši 10 500 000 Kč a že požaduje tyto prostředky po žalovaných zaplatit společně a nerozdílně do majetkové podstaty, ačkoli z žaloby (a jejího doplnění) není úplně zřejmé, z jakého důvodu byla tato částka dlužníkem vyplacena a komu přesně. V žalobě dovolatel výslovně uvádí, že podal žalobu „o určení neúčinnosti právního úkonu“ z opatrnosti, i když pohledávku za žalovanými v žalované výši zahrnul do soupisu majetkové podstaty, neboť jde podle jeho názoru o bezdůvodné obohacení.
Na základě provedeného dokazování insolvenční soud zjistil, že žalovanému 2/ a 3/ byla každému z nich dlužníkem vyplacena částka ve výši 5 025 000 Kč, přičemž nebyl zjištěn (resp. prokázán) právní důvod těchto plateb.
Jestliže insolvenční soud takto zjištěný skutkový stav právně posoudil tak, že šlo o plnění bez právního důvodu a nikoli o neúčinné právní úkony, nijak tím nevybočil z mezí žaloby, neboť pouze právně posoudil skutkový stav věci jinak, než dovolatel při podání žaloby. Zavázal-li žalované 2/ a 3/ každého k povinnosti zaplatit do majetkové podstaty obdržené plnění ve výši 5 025 000 Kč spolu s příslušenstvím a zamítl-li žalobu ve zbylém rozsahu, rozhodl tak zcela v rámci žalobou vymezeného předmětu řízení a navíc jej celý vypořádal. Nepřisoudil tedy více, než bylo dovolatelem požadováno.
Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud rozhodl nesprávně, neboť zaměnil právní posouzení věci dovolatelem v žalobě za skutkové vymezení předmětu řízení.
Skutečnost, že dovolatel požadoval plnění z neúčinného právního úkonu a nikoli z titulu bezdůvodného obohacení, je „pouhým“ právním posouzením, přičemž formulace petitu je vymezena zákonnou konstrukcí odpůrčí žaloby dle §239 odst. 4 insolvenčního zákona.
Argumentace odvolacího soudu zcela popírá koncepci žalobního vymezení předmětu řízení a přenáší povinnost právního posouzení na žalobce (insolvenčního správce), ačkoli takový požadavek na něj neklade žádný právní předpis, tedy ani občanský soudní řád ani insolvenční zákon.
Nadto by výklad nabízený odvolacím soudem nutil insolvenční správce (jak z důvodu zachování propadné lhůty podle §239 odst. 3 insolvenčního zákona, tak z důvodu hrozby promlčení nároku z bezdůvodného obohacení) nehospodárně podávat dvě žaloby – odpůrčí a na zaplacení – prakticky s totožným vylíčením skutkových okolností, ačkoli přinejmenším s jednou z podaných žalob by nemohl být úspěšný. Takový výklad Nejvyšší soud nemá za udržitelný.
Na okraj lze připomenout, že překážkou vyhovění žalobě v části žalobního požadavku na zaplacení peněžitého plnění nemohla být ani skutečnost, že pohledávka na zaplacení žalované částky nebyla sepsána v majetkové podstatě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2306/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2013, pod číslem 65), ani skutečnost, že nadřízený vrchní soud založil věcnou příslušnost insolvenčního soudu, ačkoli ten není věcně příslušný k projednání žaloby na zaplacení (§9 o. s. ř.) [srov. R 68/2011 a navazující judikaturu].
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu (tedy včetně závislých výroků o nákladech řízení) zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř. a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu