ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.26.2016.1
MSPH 78 INS XY
178 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 26/2016-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Lucie Kovářové , se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, PSČ 101 00, jako insolvenční správkyně dlužníka M. V., zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, PSČ 101 00, proti žalovaným 1) O. M. , narozenému XY, bytem XY, a 2) I. M., narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Ing. Janem Vavřinou, advokátem, se sídlem v Praze, Na poříčí 1046/24, PSČ 110 00, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 178 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. V. narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 78 INS XY, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2015, č. j. 178 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 78 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 178 ICm 3273/2013-68, k žalobě žalobkyně (JUDr. Ing. Lucie Kovářové, jako insolvenční správkyně dlužníka M. V. určil, že:
1) Je neúčinná dohoda o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu ze dne 12. září 2012, na jejímž základě insolvenční dlužník (M. V.), jakožto člen Bytového družstva Zenklova 86, IČ: 247 94 252, se sídlem Praha 8 - Libeň, Zenklova 460/86, PSČ 180 00 (dále též jen „bytové družstvo“) převedl na žalované (O. M. a I. M.) členská práva a povinnosti spojené s právem nájmu v žalobě specifikovaného bytu (dále jen „byt“).
2) Je neúčinná dohoda o finančním vyrovnání v souvislosti s převodem členských práv a povinností v družstvu ze dne 12. září 2012, uzavřená mezi insolvenčním dlužníkem a žalovanými, v níž byla sjednána cena za převod členských práv a povinností spojených s nájmem bytu.
3) Dále žalovaným uložil vydat do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka byt a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 9. listopadu 2015, č. j. 178 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 78 INS XY), rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích ohledně určení neúčinnosti dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu a dohody o finančním vyrovnání potvrdil; ve výroku ohledně povinnosti žalovaných vydat do majetkové podstaty byt rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud (ve shodě se soudem insolvenčním) vyšel z toho, že:
1) Insolvenční soud usnesením ze dne 11. června 2013, č. j. MSPH 78 INS XY, k návrhu věřitele (J. Z.) ze dne 27. listopadu 2012 zjistil úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs. Usnesení nabylo právní moci 2. července 2013.
2) Dne 12. září 2012 uzavřeli dlužník a žalovaní dohodu o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu a dohodu o finančním vyrovnání v souvislosti s tímto převodem, na základě kterých dlužník na žalované převedl členská práva a povinnosti v bytovém družstvu spojená s právem nájmu bytu za cenu 2.250.000,- Kč, s tím, že v dohodě o finančním vyrovnání byla pohledávka z titulu zaplacení takto sjednané ceny započtena oproti pohledávce žalovaných za dlužníkem ve výši 2.150.000,- Kč, plynoucí z dohody o úschově finančních prostředků ze dne 23. srpna 2012. Rozdíl ve výši 100.000 Kč žalovaní dlužníku uhradili v hotovosti.
3) Dlužník měl již v říjnu 2011 „pasiva“ ve výši přesahující 30.000.000,- Kč, přičemž jeho aktiva činila 10.000.000,- Kč; počínaje listopadem 2011 „se disproporce mezi aktivy a pasivy dlužníka (v neprospěch aktiv) neustále zvyšovala“.
4) Do insolvenčního řízení dlužníka se přihlásilo 63 věřitelů s pohledávkami 102.440.797,55 Kč (k datu rozhodnutí insolvenčního soudu byly pohledávky zjištěny přibližně ve výši 86.000.000,- Kč); „nominální hodnota“ majetku sepsaného v majetkové podstatě dlužníka (bez obchodních podílů, které zatím nebyly oceněny) činí přibližně 7.000.000,- Kč.
Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení §235 odst. 1, §239 odst. 1, §240 odst. 1, 2 a 4 písm. d), §241 odst. 1, 2 a 5 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru o neúčinnosti obou dohod.
Přitom zdůraznil, že dohody dlužník uzavřel v době, kdy byl v úpadku (o čemž nebylo mezi účastníky řízení sporu) a těmito úkony zvýhodnil žalované, kterým se tak dostalo vyššího uspokojení, než jaké by jim jinak náleželo v konkursu. Sporné právní úkony považoval odvolací soud i za právní úkony bez přiměřeného protiplnění, když z hlediska „ekvivalentnosti plnění“ nepovažoval za významný jen obsah smlouvy (nebo jiného ujednání), nýbrž i to, zda se dlužníku za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty dostalo reálného protiplnění. Potud neměl pochybnosti o tom, že v důsledku „započtení ceny za převod členských práv a povinností na pohledávky žalovaných z dohody o úschově se dlužníkovi za převedená členská práva a povinnosti žádného skutečného protiplnění (z nějž by mohli jeho insolvenční věřitelé uspokojit své pohledávky) nedostalo“.
V této souvislosti odvolací soud doplnil, že „jednání spočívající v dohodě, že cena převod členských práv a povinností bude uhrazena započtením na zčásti (v rozsahu 1.180.000,- Kč) nesplatnou pohledávku žalovaných z dohody o úschově, nelze hodnotit jako běžný obchodní styk“. K poukazu žalovaných na skutečnost, že insolvenční zákon (na rozdíl od zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) připouští započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele, zdůraznil, že „je nutno odlišit situaci, kdy kompenzační projev byl účiněn v době dlužníkova úpadku a byl součástí transakce nevýhodné pro jeho věřitele, jako tomu bylo v daném případě, či nikoli“.
Proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podali žalovaní dovolání, majíce za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v dílčí otázce výkladu pojmu „jiného přiměřeného majetkového prospěchu“ nebyla doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a dále na vyřešení otázky „podmínek obvyklých v obchodním styku“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání specifikované) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolatelé akcentují, že insolvenční dlužník od nich obdržel „jiný přiměřený majetkový prospěch“, který spočíval v tom, že „došlo ke snížení dluhu insolvenčního dlužníka o částku odpovídající hodnotě majetku, které na žalované insolvenční dlužník na základě sporných dohod převedl“. Poukazují na závěry formulované v dovolání specifikovaných rozhodnutích Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci, podle nichž v případě započtení spočívá přiměřené protiplnění v tom, že se zmenšily závazky dlužníka vůči věřiteli, a potažmo tak v souhrnu i vůči jiným věřitelům.
V této souvislosti dodávají, že mohli postupovat i tak, že by pohledávku „z úschovy“ přihlásili do insolvenčního řízení vedeného na majetek insolvenčního dlužníka a následně po její splatnosti jednostranně započetli.
Dále dovolatelé polemizují se závěrem odvolacího soudu ohledně výkladu pojmu „běžný obchodní styk“, zastávajíce názor, že v poměrech dané věci uzavření obou dohod „nevybočilo z mezí činnosti insolvenčního dlužníka – advokáta a z jeho předmětu podnikání (mj. zprostředkování prodeje a koupě realit), ani z činnosti žalovaných, kteří prostřednictvím předmětných dohod spravovali vlastní majetek“. Potud poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007, a na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2012, č. j. 26 ICm XY, 13 VSOL XY.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu „zrušil“.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení o odpůrčí žalobě bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalovaných, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, ve výsledku odpovídá závěrům, které Nejvyšší soud formuloval [při posouzení podmínek (ne)účinnosti právních úkonů v poměrech insolvenčního zákona, jde-li o přiměřenost protiplnění a možnost započtení] v rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015 (schváleném občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek dne 15. listopadu 2017), v rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015 a v usnesení ze dne 31. července 2015, sen. zn. 29 ICdo 52/2015.
Přitom ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že v poměrech dané věci byla spornými právními úkony (dohodou o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu a dohodou o finančním vyrovnání) „vytvořena“ pohledávka dlužníka za žalovanými z titulu ceny za převod členských práv a povinností v bytovém družstvu, která neměla být v převážné části zaplacena, nýbrž „využita“ k započtení proti (již existující, byť dosud nesplatné) pohledávce žalovaných za dlužníkem. Srov. k tomu shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 76/2015
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 23. února 2016) určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Jde o incidenční spor, který je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000,- Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosoudní odměna ve výši 3.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, jde o částku 3.400,- Kč; s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí celkem náhrada nákladů dovolacího řízení 4.114,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 21. února 2018
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu