ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.33.2016.1
KSCB 26 INS XY
29 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 33/2016-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce BP Integralis Limited, se sídlem Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PC 1097, Nikósia, Kyperská republika, registrační číslo 255048, zastoupeného Mgr. Ivo Siegelem, advokátem, se sídlem v Praze, Školská 695/38, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) JUDr. Filipu Pundovi, se sídlem v Jindřichově Hradci, Pražská 100/II, PSČ 377 01, jako insolvenčnímu správci dlužníků Ivany Palusové a Pavla Paluse, zastoupenému JUDr. Janou Kučeravou, advokátkou, se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113, PSČ 377 01, 2) I. P., narozené XY a 3) P. P., narozenému XY, oběma bytem XY, o určení pravosti a výše pohledávek, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 29 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci obou žalovaných, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 26 INS XY, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 29 ICm XY, 102 VSPH XY (KSCB 26 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 8. prosince 2014, č. j. 29 ICm XY, určil, že „dílčí pohledávka č. 2, 3, 4, 5, 6 pohledávky P-19 v celkové výši 803.987,25 Kč nejsou po právu“ (výrok I.), uložil žalobci zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 7.544,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a druhou a třetím žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 29 ICm XY, 102 VSPH XY (KSCB 26 INS XY), změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku tak, že „se určuje, že dílčí pohledávka žalobce č. 2 vůči dlužníkům z titulu kapitalizovaného úroku a zákonného úroku z prodlení činí 284.663,45 Kč, a že žalobce má vůči dlužníkům dílčí pohledávku č. 3 ve výši 493.839,- Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s vrácením celé zesplatněné půjčky a dílčí pohledávku č. 4 ve výši 26.000,- Kč z titulu smluvní pokuty za neoznámení exekuce ve sjednaném termínu; v části, jíž byla zamítnuta žaloba o určení pravosti dílčí pohledávky č. 5 ve výši 26.000,- Kč z titulu paušální náhrady nákladů z důvodu donucení domáhat se svého práva v rozhodčím řízení a pohledávky č. 6 ve výši 27.484,80 Kč z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení se potvrzuje“ (první výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud (ve shodě se soudem insolvenčním) vyšel z toho, že:
1) Smlouvou o půjčce se původní věřitel (1. faktorská, s. r. o.) zavázal poskytnout dlužníkům půjčku ve výši 130.000,- Kč, kterou se tito zavázali vrátit ve 240 měsíčních splátkách po 1.890,- Kč, počínaje lednem 2010. Smluvní strany se dohodly na úroku v měsíční výši 1,37 % (článek IV. bod 1) a na možnosti tzv. kapitalizace úroků v budoucnu vzniklých v případě řádného nehrazení půjčky, když v tomto případě se úroky v budoucnu vzniklé slučují s dosavadní jistotou půjčky a stávají se i její součástí a zároveň sledují i veškeré ostatní podmínky náležející dosavadní jistině, např. úrok z prodlení či smluvní pokutu (článek IV. bod 2). Dále se dlužníci se zavázali zaplatit smluvní pokutu ve výši 3 % opožděné platby za každý započatý měsíc prodlení ode dne vzniku prodlení do zaplacení celé opožděné splatné částky (článek VII. bod 1), smluvní pokutu ve výši 20 % půjčené částky, pokud dlužníci neoznámí ve lhůtě 3 dnů skutečnost, že byla „uvalena exekuce“ na jejich majetek přesahující 10 % půjčené částky (článek VII. bod 9 ve spojení s článkem II. bodem 3 dodatku č. 1), a smluvní pokutu ve výši 20 % z půjčené částky jako „paušální náhradu nákladů rozhodčího či soudního řízení či jako paušální úhradu nákladů za podání návrhu na výkon rozhodnutí či exekuci“ (článek VII. bod 6).
2) Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníků (I. P. a P. P.), vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSCB 26 INS XY, (mimo jiné) pohledávky z titulu smlouvy o půjčce č. 1F 101037/2009 ze dne 16. prosince 2009, ve znění dodatku č. 1 ze dne 28. března 2011 (dále jen „smlouva“), a to dílčí pohledávku č. 2 ve výši 387.838,- Kč (sestávající mimo jiné z částky 284.663,45 Kč z titulu kapitalizovaných úroků a úroků z prodlení), dílčí pohledávku č. 3 ve výši 493.839,- Kč (z titulu smluvní pokuty ve výši 3 % „ze zesplatněné a nevrácené“ půjčky za každý započatý měsíc prodlení), dílčí pohledávku č. 4 ve výši 26.000,- Kč (z titulu smluvní pokuty za porušení povinnosti oznámit zahájení exekučního řízení ve sjednaném termínu), dílčí pohledávku č. 5 ve výši 26.000,- Kč (z titulu smluvní paušální náhrady z důvodu donucení domáhat se svého práva v rozhodčím řízení) a dílčí pohledávku č. 6 ve výši 27.484,80 Kč (z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení.). Zmíněné pohledávky nabyl smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. října 2011.
3) Žalovaní popřeli dílčí pohledávku č. 2 v rozsahu částky 284.663,45 Kč a dílčí pohledávky č. 3 až 6 zcela, majíce uplatnění těchto pohledávek za rozporné s dobrými mravy a zásadami na ochranu spotřebitele.
Na tomto základě odvolací soud (na rozdíl od soudu insolvenčního) uzavřel, že dílčí pohledávky č. 2, č. 3 a č. 4 (z titulu kapitalizovaných úroků a úroků z prodlení ve výši 284.663,45 Kč, z titulu smluvní pokuty za prodlení s vrácením „zesplatněné“ půjčky ve výši 493.839,- Kč a z titulu smluvní pokuty za neoznámení exekuce ve sjednaném termínu ve výši 26.000,- Kč) jsou po právu.
Přitom zdůraznil, že:
1) V situaci, kdy se smluvní strany v souladu se závěry formulovanými v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněném pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 5/2006“), ve smlouvě dohodly, že „se sjednané úroky stanou součástí jistiny, nemůže být nárok na zaplacení smluvního úroku závislý na platební morálce dlužníků, respektive žalobce (věřitel) se nemohl v důsledku porušování povinnosti ze strany dlužníků ocitnout v horším postavení, než v jakém by byl v případě, kdy by dlužníci své závazky plnili řádně. Dohoda o předčasném zaplacení úroků z půjčky (nejen jistiny) tak není ničím jiným, než dohodou o ceně peněz“. Úrok se přitom stejně jako dlužná jistina půjčky stal splatným před rozhodnutím o úpadku, takže nepřirostl k jistině až v době po rozhodnutí o úpadku, ani se nestal splatným po tomto rozhodnutí [§170 písm. a) a b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)].
2) Ujednání o smluvní pokutě pro případ prodlení dlužníků „ve výši 3 % opožděné platby za každý započatý měsíc prodlení ode dne vzniku prodlení do zaplacení celé opožděné splatné částky, což odpovídá výši cca 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení,“ není vzhledem k okolnostem daného případu rozporné s dobrými mravy (ani z důvodu „značné nerovnováhy“ v právech a povinnostech stran dle ustanovení §56 odst. 1 obč. zák.) a smluvní pokuta není ani nepřiměřeně vysoká. Její celková výše je důsledkem „dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty“. Samotné ujednání o smluvní pokutě ve spotřebitelské smlouvě přitom nezakládá (ani) nerovnováhu v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele. K tomu odvolací soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu – rozsudek ze dne 28. února 2008, sp. zn. 33 Cdo 3053/2007, rozsudek ze dne 25. října 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006 a usnesení ze dne 26. června (správně „července“) 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99.
3) Neplatné (pro rozpor s dobrými mravy či „nerovnosti v právech v neprospěch dlužníků“) není ani ujednání o smluvní pokutě, jíž bylo zajištěno splnění povinnosti dlužníků oznámit věřiteli ve stanovené lhůtě skutečnost, která by mohla mít za následek ohrožení řádného splácení půjčky, jako je např. zahájení exekučního řízení. Vzhledem k významu zajišťované povinnosti není nepřiměřená ani výše smluvní pokuty.
Ve zbývající části, tj. ohledně pohledávek č. 5 ve výši 26.000,- Kč a č. 6 ve výši 27.484,80 Kč, odvolací soud ve shodě se soudem insolvenčním dovodil, že za stavu, kdy je rozhodčí doložka sjednaná mezi původním věřitelem a dlužníky neplatná, nemohlo žalobci (jeho předchůdci) vzniknout právo na paušální náhradu nákladů rozhodčího řízení, ani právo na zaplacení smluvní pokuty z důvodu „nutnosti“ domáhat se práva v rozhodčím řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu − v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé − podal první žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když podle jeho názoru v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda kapitalizovaný úrok je možno žádat pouze za dobu do zjištění úpadku nebo za celou dobu, po kterou měl trvat původní závazkový vztah (potud současně akcentuje, že zmíněná otázka je řešena odvolacími soudy rozdílně); závěr odvolacího soudu o (ne)přiměřenosti smluvní pokuty a (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě pro nesoulad s dobrými mravy shledává rozporným s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (konkrétně s rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007).
Dovolatel považuje ujednání o tom, že „věřitel je oprávněn žádat úrok za celou dobu, po kterou by měl závazkový vztah trvat, bez ohledu na to, že v průběhu této doby byl zjištěn úpadek dlužníků“, za rozporné s dobrými mravy a ustanovením §170 písm. a) insolvenčního zákona.
Ve vztahu k pohledávce z titulu smluvní pokuty ve výši 493.839,- Kč, poukazuje na skutkové okolnosti věci (smlouva o půjčce „byla sjednána“ 16. prosince 2009, půjčka se stala splatnou počínaje měsícem lednem 2010, dlužníci na půjčku zaplatili 8.700,- Kč a půjčka byla „zesplatněna“ ke dni 1. dubna 2011 a úpadek dlužníka byl zjištěn 18. června 2012), včetně toho, že vedle smluvní pokuty je z půjčky žádán i „smluvní úrok, sankční úrok a půjčka je zajištěna zástavním právem k nemovitosti rodinných příslušníků dlužníků“. Za tohoto stavu považuje ujednání o smluvní pokutě za neplatné pro rozpor s dobrými mravy.
Konečně dovolatel shledává nemravným a šikanózním i ujednání o smluvní pokutě za porušení povinností dlužníků oznámit, že na jejich majetek je vedena exekuce, když porušení takovéto povinnosti nic nemění na postavení věřitele a jeho oprávnění domáhat se uspokojení své pohledávky.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání prvního žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že výkladem ustanovení §170 písm. a) insolvenčního zákona se zabýval a dovolatelem položenou otázku vyřešil v rozsudku ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 88/2014 (schváleném dne 14. září 2017 občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), k jehož závěrům se následně přihlásil v rozsudcích ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 28/2015 a ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 46/2015 a v usnesení ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 30/2015.
V označených rozhodnutích přitom formuloval a odůvodnil závěr, který lze shrnout tak, že v případech, kdy se před rozhodnutím o úpadku dlužníka stala [podle dohody účastníků smlouvy o půjčce (nebo smlouvy o úvěru)] pro prodlení dlužníka s hrazením dohodnutých splátek půjčky (splátek úvěru) splatnou celá dosud neuhrazená část půjčky (úvěru) i s dohodnutými úvěry z půjčky (z úvěru) za celou dobu, po kterou měla být půjčka (úvěr) splácena a takto kapitalizovaný úrok se stal součástí nesplacené jistiny, není na místě aplikace ustanovení §170 písm. a) insolvenčního zákona. Ke dni rozhodnutí o úpadku zde již totiž nejsou žádné „úroky“, jež po tomto rozhodnutí ještě mohly přirůst k jistině pohledávky jako její příslušenství. Závěr, podle něhož se účastníci smlouvy mohli dohodnout (že nic nebrání tomu, aby se dohodli), že smluvené úroky se stanou součástí jistiny [že k ní podle dohody účastníků budou přičítány coby civilní plody peněz (fructus civiles)], takže věřitel bude mít následně právo požadovat, aby dlužník pro případ prodlení s placením takto zvýšené jistiny platil sjednanou nebo zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení, přitom Nejvyšší soud přijal již v R 5/2006.
Právní posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k pohledávkám z titulu smluvních pokut (v obecné poloze) odpovídá judikaturním závěrům, které Nejvyšší soud shrnul např. v důvodech rozsudku ze dne 30. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 871/2014, v rozsudku ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, jakož i v důvodech usnesení ze dne 26. listopadu 2015, sp. zn. 33 Cdo 3479/2015 a ze dne 27. června 2017, sen. zn. 32 ICdo 24/2017 (ve věci stejného věřitele a stejně určené výše smluvní pokuty).
Pochybnosti nelze mít ani o tom, že při posouzení, zda se účastníky sjednaná smluvní pokuta příčí dobrým mravům ve smyslu §39 obč. zák., nelze bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu v obdobné věci (viz např. obdobně rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, uveřejněný pod číslem 104/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přitom v poměrech dané věci neshledal Nejvyšší soud závěr o platnosti ujednání o smluvních pokutách (a pravosti dílčích pohledávek č. 3 a 4) ani zjevně nepřiměřeným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §202 odst. 1 insolvenčního zákona.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2018
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu