ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.41.2018.1
KSOS 34 INS XY
46 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 41/2018-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Ing. Petera Režnického, se sídlem v Statenicích, Keltská 380, PSČ 252 62, jako insolvenčního správce dlužnice A. D., zastoupeného Mgr. Milanem Kvasnicou, advokátem, se sídlem v Bohumíně, Na Úvoze 392, PSČ 735 52, proti žalovanému M. S ., soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 46 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice A. D. , narozené XY, bytem v XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2017, č. j. 46 ICm XY, 17 VSOL XY (KSOS 34 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. prosince 2017, č. j. 46 ICm XY, 17 VSOL XY (KSOS 34 INS XY), potvrdil rozsudek ze dne 18. srpna 2017, č. j. 46 ICm XY, jímž Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu o určení, že žalovaný nemá za dlužnicí A. D. vykonatelnou pohledávku přihlášenou pod č. P7 ve výši 7 865 Kč (bod I. výroku) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku) [první výrok] a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení [druhý výrok].
Odvolací soud shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice pohledávku č. P7 ve výši 7 865 Kč z titulu náhrady nákladů exekuce jako pohledávku vykonatelnou dle usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. února 2011, č. j. 51 Exe 10498/2011 - 6. Tuto pohledávku popřel žalobce na přezkumném jednání dne 11. dubna 2017. Odvolací soud dodal, že žalovaný pohledávku doložil příkazy k úhradě nákladů exekuce ze dne 28. dubna 2014, č. j. 081 Ex 02764/11 - 100 (částka 4 235 Kč) a č. j. 081 Ex 02764/11 - 99 (částka 3 630 Kč). S poukazem na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14, odvolací soud zdůraznil, že soudní exekutor má nárok na úhradu nákladů exekuce povinným již od okamžiku nařízení exekuce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to v rozsahu částky 3 630 Kč, namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ dovolací důvod dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ] a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v rozsahu pohledávky ve výši 3 630 Kč zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“ a „rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2017, č. j. 29 ICdo 56/2015-94“.
V poměrech dané věci je nepochybné, že dovolatelův nesouhlas s napadeným rozhodnutím se týká toho, že žalovanému nenáleží odměna soudního exekutora za provedení exekuce ve výši 3 000 Kč a dále částka 630 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, tedy celkem 3 630 Kč.
Dovolání v dané věci může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. Z výše uvedeného je ovšem zjevné, že polemika s napadeným rozhodnutím je vedena ohledně částky, jež nedosahuje výše 50 000 Kč, nastavené jako limit přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. ustanovením §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Přitom za rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř, se považuje i rozhodnutí vydané v řízení o určení pravosti nebo výše pohledávky nepřevyšující 50 000 Kč (§238 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel napadá výrok rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v řízení o určení pravosti vykonatelné pohledávky nepřevyšující 50 000 Kč (konkrétně ve výši 3 630 Kč); současně nejde o žádný z případů, jež by v intencích ustanovení §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vylučovaly aplikaci takto nastaveného omezení (nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o vztah pracovněprávní). Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §202 odst. 1 insolvenčního zákona.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí (18. prosince 2017) je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu