ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.5.2017.1
KSUL 46 INS XY
46 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 5/2017-75
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce V. S. , zastoupeného JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, PSČ 400 01, proti žalovanému Ing. Peteru Režnickému , se sídlem ve Statenicích, Keltská 380, PSČ 252 62, jako insolvenčnímu správci dlužnice J. E., zastoupenému Mgr. Milanem Kvasnicou, advokátem, se sídlem v Bohumíně, Na Úvoze 392, PSČ 735 52, o určení pravosti pohledávky, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice J. E. , vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 46 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. července 2016, č. j. 46 ICm XY, 101 VSPH XY (KSUL 46 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. července 2016, č. j. 46 ICm XY, 101 VSPH XY (KSUL 46 INS XY), k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 27. listopadu 2015, č. j. 46 ICm XY, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) určil, že žalobce má za dlužnicí (J. E.) pohledávku „ze směnky vlastní se směnečnou sumou 297.000,- Kč vystavené dlužnicí dne 21. ledna 2011 a splatné 31. prosince 2013“ (dále jen „směnka“) a že „tato pohledávka činí 297.000,- Kč“.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) − přitakal závěru insolvenčního soudu, podle něhož je směnka platná, když obsahuje (mimo jiné) slib výstavce (dlužnice) zaplatit za tuto směnku dne 31. prosince 2013 žalobci (V. S.) směnečný peníz 297.000,- Kč. Okolnost, že v rubrice toho, komu se má platit, je tato osoba označena slovem „příjemce“, nezpůsobuje nejasnost či dokonce nesrozumitelnost uvedeného směnečného prohlášení; z tohoto prohlášení je zřejmé, že pod pojmem „příjemce“ je v rámci tohoto textu míněna osoba, která jako oprávněný přijme směnečnou sumu, jinými slovy, nejde o osobu směnečníka, které se ve směnce cizí přikazuje zaplatit směnečnou sumu majiteli směnky a jež svým podpisem směnku přijímá, čímž se stává příjemcem (akceptantem) směnky.
Současně shledal nepřiléhavým poukaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2003, č. j. 29 Odo 580/2002-70, a na nález Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2004, sp. zn. II. ÚS 154/03, když v těchto rozhodnutích se soudy zabývaly otázkou neplatnosti směnky vlastní „z důvodu absence místa vystavení směnky“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné z důvodu, že toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud – podle názoru dovolatele – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od závěrů obsažených v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 580/2002, a dále na vyřešení otázky dosud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu nezodpovězené, totiž zda „označení osoby na směnce vlastní slovem ,příjemce‘ má vliv na postavení této osoby jakožto směnečného účastníka, když by při absenci tohoto označení byla považována za remitenta“.
Dovolatel s poukazem na ustanovení čl. I. §47 odst. 1 směnečného zákona dovozuje, že označení osoby na směnce vlastní slovem „příjemce“ má ten následek, že tato osoba nemůže být oprávněnou ze směnky, ale že jde o osobu povinnou ze směnky.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje dovolání za nedůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné dle §243c odst. 1 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a podle něhož je směnka platná (a obsahuje všechny náležitosti vyžadované ustanovením č. I. §75 směnečného zákona, včetně údaje toho, komu nebo na jehož řad má být placeno), odpovídá výslovnému znění dotčeného ustanovení; k náležitostem směnky vlastní (v obecné poloze) srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 722/2010, a ze dne 24. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 4535/2014, uveřejněných pod čísly 32/2012 a 61/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přitom v poměrech dané věci nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že oprávněným ze směnky (remitentem) je žalobce; naopak konstrukce žalovaného, podle níž je žalobce povinným ze směnky, je zcela nepřijatelná.
Konečně zjevně nepřípadný je i poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 580/2002; v označené věci totiž šlo o posouzení otázky „místa vystavení směnky“ ve spojení s „nadbytečně uvedeným údajem směnečníka, který nepatří mezi náležitosti směnky vlastní“.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl a žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení podle ustanovení §202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu