ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.80.2016.1
KSOS 39 INS XY
39 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 80/2016-199
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně M. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Václavem Stříbným, advokátem, se sídlem v Opavě, Ostrožná 233/40, PSČ 746 01, proti žalovanému Mgr. Martinu Fuchsigovi , se sídlem v Otici, Hlavní 25, PSČ 747 81, jako insolvenčnímu správci dlužníka R. V., o vyloučení rodinného domu z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 ICm XY jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. V. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. prosince 2015, č. j. 39 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 39 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. prosince 2015, č. j. 39 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 39 INS XY), jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. března 2014, č. j. 39 ICm XY, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 20. března 2014, č. j. 39 ICm XY, zamítl žalobu o vyloučení ve výroku specifikovaného rodinného domu (dále jen „sporný rodinný dům“) z majetkové podstaty dlužníka R. V. (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Dne 7. července 1986 uzavřeli R. a H. V. (jakožto dlužníci) a Česká státní spořitelna (jakožto věřitel) smlouvu o půjčce a o omezení převodu nemovitosti č. 61-107853-6 (dále jen „smlouva o půjčce“), jíž věřitel poskytnul dlužníkům půjčku ve výši 190.000 Kčs na výstavbu rodinného domu a dlužníci se zavázali splácet půjčku měsíčními splátkami ve výši 700 Kčs. Podle ujednání bodu 8 smlouvy o půjčce se dlužníci zavázali „podle §58 a násl. obč. zák., že nepřevedou své nemovitosti výstavba rod. domku dle stav. povolení MěstNV XY ze dne 3. 6. 1986 bez souhlasu spořitelny na jiného, dokud pohledávka z této půjčky nebude zcela uspokojena“.
2) Omezení převodu nemovitostí (pozemku a budoucího rodinného domu) bylo registrováno dne 29. července 1986 Státním notářstvím v XY.
3) Městský národní výbor v XY povolil dne 3. června 1986 dlužníku stavbu sporného rodinného domu. Dne 31. května 1989 pak rozhodl o povolení užívání novostavby sporného rodinného domu.
4) V katastru nemovitostí je omezení převodu nemovitosti zapsáno pouze u pozemku pod sporným rodinným domem (list vlastnictví číslo XY), nikoliv již u sporného rodinného domu (list vlastnictví číslo XY).
5) Dne 11. září 2006 uzavřeli R. a H. V. (jako dárci) a žalobkyně (jako obdarovaná) darovací smlouvu, jíž dárci darovali obdarované (své dceři) sporný rodinný dům bez pozemku. Vlastnické právo žalobkyně bylo do katastru nemovitostí vloženo s účinky ke dni 12. září 2006.
6) Půjčka dle smlouvy o půjčce nebyla splacena ke dni uzavření darovací smlouvy.
7) Dlužník uvedl, že se byl informovat o podmínkách převodu v České spořitelně, a. s. a podle jeho tvrzení se mu dostalo slovního ujištění, že k převodu rodinného domu, na rozdíl od převodu pozemku, souhlas věřitele nepotřebuje.
8) Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2012, č. j. KSOS 39 INS XY, byl zjištěn úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanoven žalovaný, usnesením téhož soudu ze dne 16. března 2012, č. j. KSOS 39 INS XY, byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka.
9) Insolvenční správce (žalovaný) sepsal (dne 28. srpna 2012) sporný rodinný dům do majetkové podstaty dlužníka, maje za to, že darovací smlouva byla pro porušení §58 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 1991, absolutně neplatným právním úkonem (§59 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 1991).
Na takto ustaveném základu insolvenční soud uzavřel, že žalobkyni nesvědčí právo vylučující soupis sporného rodinného domu do majetkové podstaty. Darovací smlouva je vzhledem k doposud nesplacené půjčce a k absenci souhlasu věřitele s převodem sporného rodinného domu absolutně neplatným právním úkonem podle §59 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 1991. Skutečnost, že žalobkyně jednala v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, není v poměrech projednávané věci významná. Jelikož doposud neuběhla vydržecí doba, žalobkyně nemohla vlastnické právo ke spornému rodinnému domu vydržet. Podle insolvenčního soudu pak „vyjma zákonem stanovených případů nelze při pouhém zjištění osoby jednající v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí […] přistoupit k právně kvalifikačnímu závěru, že i v takovém případě došlo k nabytí vlastnického práva k nemovitosti, neboť pro takový závěr zde absentuje příslušné hmotněprávní ustanovení občanského zákoníku či jiného právního předpisu“.
Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dále z toho, že:
1) Česká spořitelna, a. s. přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku ze smlouvy o půjčce ve výši 68.351,07 Kč, a to jako pohledávku zajištěnou nemovitostmi zapsanými na listu vlastnictví číslo XY v katastrálním území XY.
2) Svědkyně E. D., bývalá pracovnice České spořitelny, a. s., vypověděla, že zná dlužníka jako klienta banky, ale už si nepamatovala, zda s ním jednala o možnosti převodu sporného rodinného domu.
Odvolací soud přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, podle něhož registrací státním notářstvím nastaly účinky omezení převodu nemovitosti podle §58 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 1991, a to nejen ve vztahu k pozemku, ale také (a to nejpozději ke dni vydání rozhodnutí o povolení užívání) ve vztahu ke spornému rodinnému domu. Toto omezení trvalo i ke dni uzavření darovací smlouvy. Jelikož se žalobkyni nepodařilo prokázat, že Česká spořitelna, a. s. souhlasila s převodem sporného rodinného domu, je závěr insolvenčního soudu o absolutní neplatnosti darovací smlouvy pro absenci souhlasu věřitele s převodem sporného rodinného domu na žalobkyni správný (§59 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 1991).
Odvolací soud se dále zabýval zásadami přiměřenosti, materiální spravedlnosti, jakož i dobrou vírou žalobkyně a ústavními principy ochrany vlastnického práva a legitimního očekávání, na které se žalobkyně odvolávala.
S odkazem na rozsudky velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006 (uveřejněný pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 56/2010“), a ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (uveřejněný pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 16/2015“), uzavřel, že „podle právního řádu platného a účinného do 31. 12. 2013 nemohlo (nemůže) – vyjma zákonem stanovených způsobů – dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis v katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka“. Je-li smlouva neplatná, není z tohoto pohledu významné, zda vlastnické právo bylo převáděno vlastníkem či nevlastníkem. Závěr insolvenčního soudu, podle kterého za této situace nelze dobrou víru žalobkyně zohlednit, je proto správný.
Zahrnutí sporného rodinného domu do majetkové podstaty pak podle odvolacího soudu nelze považovat ani za odporující „ústavním principům přiměřenosti a materiální spravedlnosti“. Sporný rodinný dům nebyl do majetkové podstaty sepsán jako majetek žalobkyně, ale jako vlastnictví dlužníka, neboť žalobkyně vlastnické právo k němu nenabyla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) k řešení (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky, zda „použití §59 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění platném do 31. 12. 1991 v posuzované věci s ohledem na její konkrétní okolnosti nevede vůči ní ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění“ ve smyslu §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“).
Dovolatelka poukazuje na to, že podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku posléze vyhlášenému pod č. 89/2012 Sb. má §2 „čelit zejména bezhodnotovému právnímu formalismu zapříčiněnému tradicí výkladu zákona typickou zejména pro období tzv. socialistického práva“.
Podrobně rozebírajíc skutkové okolnosti projednávané věci, dovolatelka zejména zdůrazňuje, že v katastru nemovitostí nebylo nikdy omezení převodu vlastnického práva u sporného rodinného domu zapsáno, otec (dlužník) jí sdělil, že sporný rodinný dům může i podle informací České spořitelny, a. s. převést (a to na rozdíl od pozemku, na kterém vázne omezení převodu nemovitosti), a její vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí bez dalšího zapsáno. Rodinný dům nabyla v dobré víře, a to i v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, v němž žádné omezení vlastnického práva nebylo zapsáno.
Současně poukazuje na to, že půjčka byla a dosud je rodiči (nyní matkou) řádně splácena, Česká spořitelna, a. s. svoji pohledávku z půjčky přihlásila jako zajištěnou toliko pozemkem a hodnota pozemku (368.335 Kč) mnohonásobně převyšuje výši přihlášené pohledávky (jež je navíc stále splácena). Sporný rodinný dům má hodnotu převyšující 2.250.000 Kč. Přitom pohledávky věřitelů dlužníka, přihlášené v insolvenčním řízení, vznikly až po převodu sporného rodinného domu na dovolatelku.
Podle dovolatelky zde „do očí bije naprostá nepřiměřenost“, v jejímž důsledku má být „na základě aplikace totalitního práva pro řádně splácený dluh rodičů ve výši necelých 70.000 Kč (…) zbytečně připravena o rodinný dům v hodnotě převyšující 2.250.000 Kč“, jež 32x převyšuje výši pohledávky, která je navíc zajištěna omezením převodu pozemku, jehož hodnota je 7x vyšší než přihlášená pohledávka.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jakkoliv dovolatelka vymezuje právní otázku, pro jejíž vyřešení má dovolání za přípustné, poměrně nepřesně a odkazem na právní úpravu, kterou v projednávané věci nelze ratione temporis aplikovat (viz dále), je z obsahu dovolání zřejmé, že otevírá otázku, zda mohla nabýt vlastnické právo ke spornému rodinnému domu na základě své dobré víry v zápis v katastru nemovitostí.
K řešení této otázky je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud ji posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, přijatou po vydání napadeného rozhodnutí a po podání dovolání.
Jde-li o poukaz dovolatelky na §2 o. z., pak Nejvyšší soud podotýká, že přechodné ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Označené ustanovení tudíž není v projednávané věci ratione temporis aplikovatelné.
Přesto je však dovolání důvodné.
S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení rozhodný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
V době přijetí napadeného rozhodnutí byla judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že podle českého právního řádu platného a účinného do 31. prosince 2013 nemohlo (nemůže) – vyjma zákonem stanovených způsobů – dojít k právnímu důsledku, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od (pouhého) nevlastníka (resp. od neoprávněného), aniž by takový způsob upravoval zákon. Na dobrou víru nabyvatele zákon neváže bezprostřední nabytí vlastnictví, ale jen zakládá právo oprávněné držby (§130 obč. zák.) a možnost nabytí práva vydržením (§134 obč. zák.). Proto pokud někdo nabyl nemovitost od nevlastníka (resp. od neoprávněného), přičemž vycházel ze zápisu v katastru nemovitostí, nestal se vlastníkem této věci (srov. odvolacím soudem citované R 56/2010 a R 16/2015).
Nicméně po přijetí napadeného rozhodnutí se velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia od uvedených závěrů odchýlil a v rozsudku ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, uzavřel, že podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. 3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
Uvedené závěry se obdobně prosadí i tehdy, nabývá-li někdo vlastnické právo k nemovitosti od vlastníka, který je v nakládání s nemovitostí omezen ustanoveními §58 a §59 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 1991, a který pro absenci souhlasu věřitele vlastnické právo k nemovitosti nemůže převést, aniž by toto omezení bylo zapsáno v katastru nemovitostí.
Jestliže odvolací soud posuzoval otázku, zda dovolatelka mohla nabýt vlastnické právo ke spornému rodinnému domu na základě své dobré víry v zápis v katastru nemovitostí (v němž nebylo omezení převodu nemovitostí zapsáno) v souladu s předchozí ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž po vydání napadeného rozhodnutí se Nejvyšší soud od této judikatury (shora popsaným způsobem) odchýlil, nelze než uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu není správné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají též na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud i je a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Odvolací soud i soud insolvenční jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům řízení se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 9. 2018
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu