ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.9.2016.1
KSPA 59 INS 9130/2012
59 ICm 1658/2013
sp. zn. 29 ICdo 9/2016-986
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Davida Jánošíka, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 1105/36, PSČ 500 02, identifikační číslo osoby 72074477, insolvenčního správce dlužníka STROJTEX a. s., zastoupeného JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem, se sídlem v Praze, Týnská 1053/21, PSČ 110 00, proti žalovanému STROJTEX Energy, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 858/23, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 28773926, zastoupenému JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem, se sídlem v Brně, Marešova 304/12, PSČ 602 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové , se sídlem v Hradci Králové, Zieglerova 189/1, PSČ 500 39, o neúčinnost právních úkonů, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 59 ICm 1658/2013 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka STROJTEX a. s., se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 237, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 46504893, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2015, č. j. 59 ICm 1658/2013, 104 VSPH 173/2015-919 (KSPA 59 INS 9130/2012), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 21. listopadu 2014, č. j. 59 ICm 1658/2013-863 (KSPA 59 INS 9130/2012), určil, že kupní smlouvy č. STX – 010/001/11 ze dne 22. července 2011, č. STX – 010/002/11 ze dne 22. července 2011, č. STX – 010/003/11 ze dne 22. července 2011, č. STX – 01/2012 ze dne 20. února 2012, č. STX – 002/001/12 ze dne 21. března 2012 a č. STX – 003/001/12 ze dne 3. dubna 2012, uzavřené mezi společností STROJTEX a. s., identifikační číslo osoby 46504893, se sídlem v Pardubicích – Zelené Předměstí, 17. listopadu 237, PSČ 530 02 (dále též jen „dlužník“), jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím, jsou neúčinnými právními úkony (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.), nákladech státu (výrok III.) a povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výrok IV.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. „ohledně určení neúčinnosti kupních smluv č. STX – 010/001/11 ze dne 22. července 2011, č. STX – 010/002/11 ze dne 22. července 2011 a č. STX – 010/003/11 ze dne 22. července 2011“ tak, že se žaloba zamítá „z důvodu absolutní neplatnosti těchto kupních smluv“, potvrdil jej ve zbývajícím rozsahu I. výroku týkajícím se neúčinnosti kupních smluv č. STX – 01/2012 ze dne 20. února 2012, č. STX – 002/001/12 ze dne 21. března 2012 a č. STX 003/001/12 ze dne 3. dubna 2012, změnil jej v rozsahu výroků II., III. a IV. (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož jsou kupní smlouvy ze dne 22. července 2011 č. STX – 010/001/11, STX - 010/002/11 a STX - 010/003/11 neplatné pro rozpor s ustanovením §196 odst. 3 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, neboť kupní cena nebyla stanovena na základě na základě posudku znalce jmenovaného soudem a byla nižší než cena v daném místě a čase obvyklá, odpovídá ustálené judikatuře přijaté k výkladu posledně označeného ustanovení (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněný pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Namítá-li dovolatel, že v kupních smlouvách byla sjednána cena v daném místě a čase obvyklá, brojí tím proti opačným skutkovým závěrům odvolacího soudu (podle nichž obvyklá cena převyšovala cenu v kupních smlouvách sjednanou), aniž v souvislosti s touto námitkou otevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a ve vztahu k níž by vymezil některý z předpokladů přípustnosti dovolání předvídaných v ustanovení §237 o. s. ř.
Taktéž závěr odvolacího soudu o neúčinnosti ostatních kupních smluv podle §240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že k naplnění skutkové podstaty ustanovení §240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku). Jde-li o úkon činěný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, pak se skutečnost, že úkon byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku, předpokládá. Osoba dlužníku blízká nebo osoba, která tvoří s dlužníkem koncern, u této skutkové podstaty neúčinnosti právního úkonu nemá jinou možnost obrany než prokázat, že dlužník v době uskutečnění tohoto právního úkonu nebyl v úpadku. Posouzení takového právního úkonu učiněného dlužníkem v rozhodné době vůči osobě blízké nebo vůči osobě, která tvoří s dlužníkem koncern, není podmíněno tím, zda tato osoba věděla o tom, zda v době učinění úkonu byl dlužník v úpadku, ani (na rozdíl od neúčinnosti podle §242 insolvenčního zákona) tím, že dlužník měl úmysl zpochybněným úkonem zkrátit uspokojení svých věřitelů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013).
Z řečeného se podává, že pro závěr o neúčinnosti kupních smluv podle posledně označeného ustanovení není významné, zda dlužník a žalovaný mohli být v době jejich uzavření s ohledem na okolnosti projednávané věci důvodně přesvědčeni, že sjednaná kupní cena je cenou obvyklou; tyto okolnosti by byly významné pro posouzení neúčinnosti podle §242 insolvenčního zákona (k výkladu této skutkové podstaty srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněný pod číslem 117/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Ve vztahu k ostatním námitkám (týkajícím se posouzení, zda dlužník byl v době uzavření kupních smluv v úpadku, jakož i posouzení obvyklé ceny prodávaných věcí) dovolatel nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání předvídaných v ustanovení §237 o. s. ř. V důsledku této vady (§241a odst. 2 o. s. ř.), jíž dovolatel neodstranil v dovolací lhůtě (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva těmito námitkami otevíraných; proto se jimi nezabýval (srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání pak nepředstavuje obecné, v úvodu dovolání a bez vazby na jakoukoliv konkrétní otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, uvedené konstatování, že je splněn „předpoklad, že dle žalovaného má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení a které konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013 (jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. října 2017, sp. zn. I. ÚS 2399/17.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 15. února 2018
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu