ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.95.2015.1
KSOS 34 INS XY
34 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 95/2015-145
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce M-art kovo, spol. s r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Hraniční 2255, PSČ 370 06, identifikační číslo osoby 60746564, zastoupeného JUDr. Josefem Monsportem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1747/16, PSČ 110 00, proti žalovanému Zrůstek a partneři v. o. s. , se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25589644, jako insolvenčnímu správci dlužníka D. P., narozeného XY, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 ICm XY jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka D. P. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. dubna 2014, č. j. 34 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 34 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. dubna 2014, č. j. 34 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 34 INS XY), se zrušuje a věc se vrac í odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 9. dubna 2013, č. j. 34 ICm XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (M-art kovo, spol. s r. o.) domáhal vůči žalovanému (Advokátní kanceláři Zrůstek, Lůdl a partneři v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka D. P.) určení, že pohledávka žalobce ve výši 4.203.805 Kč podle smlouvy o uzavření budoucích smluv ze dne 12. dubna 2006 (dále jen „smlouva o smlouvách budoucích“), přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS 34 INS XY, je po právu jako pohledávka vykonatelná (bod I. výroku).
2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 9.600 Kč (bod II. výroku).
[2] Insolvenční soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům ohledně pro věc rozhodných právních otázek:
[3] I. K (ne)vykonatelnosti žalobcovy pohledávky. Žalobcova pohledávka – ač přihlášena jako vykonatelná na základě rozhodčího nálezu – není pohledávkou vykonatelnou s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu k výkonu rozhodčích nálezů; srov. např. „I. ÚS 871/11“ [ jde o nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, uveřejněný pod číslem 64/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu ] , „III. ÚS 1624/12“ (jde o nález Ústavního soudu ze dne 27. září 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/121, uveřejněný pod číslem 66/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), „IV. ÚS 2735/2011“ (jde o nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/2011, uveřejněný pod číslem 65/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rozhodčí doložka ve smlouvě o smlouvách budoucích neobsahuje transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce, jako to požaduje usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 121/2011“) [rozhodnutí je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] .
[4] Rozhodčí doložka neobsahuje přímé označení rozhodce ad hoc, odkazuje pouze na to, že rozhodčí řízení proběhne před jedním rozhodcem jmenovaným 1. MORAVSKOU ROZHODCOVSKOU SPOLEČNOSTÍ, s. r. o. (dále jen „společnost M“). Společnost M není stálým rozhodčím soudem ve smyslu §13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, což způsobuje neplatnost rozhodčí doložky dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“); „rozhodnutí“ (jde o usnesení) Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněné pod číslem 45/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 4743/2010 a opět R 121/2011.
[5] Předmětný rozhodčí nález tedy není způsobilým exekučním titulem a žalovaný (insolvenční správce dlužníka) byl oprávněn v rámci popěrného úkonu zpochybnit jeho vykonatelnost. Při popření žalobcovy pohledávky se tedy neuplatní omezení popěrných důvodů ve smyslu ustanovení §199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
[6] II. K (ne)platnosti smlouvy o smlouvách budoucích. Ze smlouvy o smlouvách budoucích (z jejího písemného textu a z konkrétního označení smluvních stran) insolvenční soud dovodil, že kupující [ CLOVE TREE LIMITED (dále jen „společnost C“ ] , ji uzavřel jako podnikatel, kdežto prodávající (pozdější dlužník) nikoli, neboť je označen rodným číslem a bydlištěm. Po právní stránce se závazkový vztah uvedených smluvních stran řídí v souladu s jejich projevenou vůlí (odkazem na ustanovení §50a obč. zák.) občanským zákoníkem; nejde tedy o obchodní smlouvu ve smyslu ustanovení §289 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
[7] Písemná smlouva o smlouvách budoucích je v označení smluvních stran a právního předpisu, kterým se řídí, zcela určitá, takže výklad projevu vůle u tohoto smluvního typu (pro který je vyžadována písemná forma) je vyloučen.
[8] Současně platí, že ve smlouvě o smlouvě budoucí ve smyslu §50a odst. 1 obč. zák. se musí účastníci dohodnout o podstatných náležitostech zamýšlené smlouvy či zamýšlených smluv, přičemž požadavku určitosti vyhovuje, je-li její či jejich předmět označen (určen) tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným předmětem. Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996 sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy číslo 6, ročník 1997, str. 145.
[9] Předmětná smlouva o smlouvách budoucích pak neobsahuje určitý (s jiným nezaměnitelný) předmět převodu a jde tak o neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., z nějž nelze dovozovat žádné nároky, tedy ani na smluvní pokutu ve smyslu ustanovení §544 obč. zák., která předpokládá platný hlavní závazek.
[10] K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. dubna 2014, č. j. 34 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 34 INS XY):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku (první výrok).
2/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu II. výroku tak, že uložil žalobci zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení před insolvenčním soudem částku 4.800 Kč (druhý výrok).
3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
[11] Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí a po částečném zopakování dokazování k závěru, že odvolání není důvodné, přičemž k odvoláním otevřeným právním otázkám se vyslovil následujícím způsobem.
[12] I. K (ne)vykonatelnosti žalobcovy pohledávky. V R 121/2011 velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu mimo jiné dovodil, že obchodní společnost, která není stálým rozhodčím soudem, není oprávněna vydávat statuty a řády obdobně jako stálé rozhodčí soudy, zřízené na základě zákona. Vykonává-li subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, činnosti, které spadají výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o jednání odporující zákonu. Rozhodčí smlouva, která neobsahuje přesné určení rozhodce ad hoc, popřípadě konkrétní způsob jeho určení, a která odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.
[13] Předmětná rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc neobsahuje; jeho výběr byl ponechán na vůli třetí osoby (společnosti M), která není stálým rozhodčím soudem, takže rozhodčí doložka, je absolutně neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. K argumentaci odvolatele označenými rozhodnutími tříčlenných senátů Nejvyššího soudu poukazuje odvolací soud na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2013“).
[14] II. K (ne)platnosti smlouvy o smlouvách budoucích. S přihlédnutím k ustanovení §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), posuzoval odvolací soud věc podle ustanovení občanského zákoníku a obchodního zákoníku ve znění účinném před 1. lednem 2014.
[15] Podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě je existence hlavního závazku, který má smluvní pokuta zajišťovat; srov. také závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněném pod číslem 44/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; insolvenční soud se proto správně zabýval tím, zda platně vznikla smluvní pokutou zajištěná povinnost dlužníka. Se závěry insolvenčního soudu v tomto směru se odvolací soud zcela ztotožňuje.
[16] Insolvenční soud měl smlouvu o smlouvách budoucích správně za smlouvu uzavřenou podle ustanovení §50a odst. 1 obč. zák.
[17] S přihlédnutím k ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. přitakává odvolací soud námitkám odvolatele potud, že pro účely posouzení, zda jde o závazkový vztah mezi podnikateli týkající se jejich podnikatelské činnosti, nelze vycházet jen z označení účastníků [ v daném případě jen z toho, že dlužník není označen „identifikačním číslem“ (správně identifikačním číslem osoby), nýbrž rodným číslem ] , ani jen z toho, že se v úvodu smlouvy o smlouvách budoucích uvádí, že se uzavírá v souladu s ustanovením §50a obč. zák. Nicméně i tyto údaje, jejichž prostřednictvím nebyl dlužník ve smlouvě identifikován jako podnikatel [ „identifikačním číslem“ (správně „identifikační číslem osoby“) a místem podnikání ] je nutno vzít v úvahu. K námitce odvolatele, že obchodní charakter smlouvy o smlouvách budoucích vyplývá z ujednání v ní obsažených, z pojmů, jichž se v ní užívá, a ze specifikace jejího předmětu, je nutno uvést, že ve smlouvě o smlouvách budoucích se toliko deklaruje, že „prodávající“ (dlužník), má zájem na rozvoji stávajících obchodních aktivit, a že „kupující“ (společnost C) má zájem spolupracovat s prodávajícím v oblasti rozvoje podnikání, s tím, že v budoucnu hodlá využít existující majetek prodávajícího jako základ pro vlastní obchodní aktivity na území České republiky. Z dalších ujednání ve smlouvě o smlouvách budoucích však nelze dovodit, že by se závazkový vztah účastníků založený touto smlouvou týkal pouze jejich podnikatelské činnosti. Uvedenou smlouvou se totiž dlužník (který v úvodních ustanoveních smlouvy rovněž prohlásil, že je „fyzickou osobou, občanem České republiky“) zavázal prodat kupujícímu „veškerá aktiva“ (jejichž hodnota činila ke dni uzavření smlouvy podle dalšího prohlášení dlužníka 400 miliónů Kč), mimo jiné movitý a nemovitý majetek (aniž bylo zcela jasně vymezeno, že má jít toliko o movitý a nemovitý majetek dlužníka jako fyzické osoby - podnikatele), ale také práva duševního vlastnictví, například patenty, užitné vzory, ochranné známky, autorská práva, a dále „penězi ocenitelné“ pohledávky za třetími osobami (rovněž bez rozlišení, zda věřitelem je dlužník jako podnikatel).
[18] Úprava obsažená v §50a obč. zák. požaduje, aby budoucí smlouva byla definována prostřednictvím jejich podstatných náležitostí, což znamená, že rozhodující práva a povinnosti, jež mají být obsahem budoucí smlouvy, je nutno vyjasnit již při uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí. Vzhledem k tomu, že v přezkoumávané věci bylo účelem smlouvy o smlouvě budoucí uzavření budoucích kupních smluv, bylo nutno označit předmět těchto kupních smluv tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným předmětem. Zkoumaná smlouva o smlouvách budoucích tomuto požadavku zjevně nevyhovuje a závěr insolvenčního soudu, že je proto neplatná pro neurčitost předmětu budoucích kupních smluv podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., je správný.
[19] Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na dovolacím soudem vyřešené právní otázce, která má být posouzena jinak [co do (ne)vykonatelnosti žalobcovy pohledávky ] , jakož i na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu co do [ (ne)platnosti smlouvy o smlouvách budoucích ] . Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[20] V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k dovoláním otevřeným právním otázkám následovně:
[21] I. K (ne)vykonatelnosti žalobcovy pohledávky. Potud dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, že by se Nejvyšší soud měl odchýlit od své rozhodovací praxe ustavené prostřednictvím R 92/2013 a následně uzavřít, že jeho přihlášená pohledávka je vykonatelnou pohledávkou přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (rozhodce).
[22] II. K (ne)platnosti smlouvy o smlouvách budoucích. Potud dovolatel oběma soudům vytýká, že přijaly závěr o neplatnosti smlouvy o smlouvách budoucích (pro neurčitost předmětu převodu), aniž se pokusily odstranit neurčitost výkladem, v intencích závěrů plynoucích např. z „rozhodnutí“ (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 35/2001“). K tomu dále zdůrazňuje, že jedním z principů výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy.
[23] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[24] V průběhu dovolacího řízení žalovaný změnil obchodní firmu a sídlo, což se promítlo v úpravě jeho označení v záhlaví tohoto rozhodnutí.
[25] Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle §237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř.).
[26] Ve vztahu k otázce ad I. [ K (ne)vykonatelnosti žalobcovy pohledávky ] Nejvyšší soud nemá důvod dovolání připustit, když v posouzení otázky, zda dovolatelem přihlášená pohledávka je vykonatelnou pohledávkou přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu na dané téma, zejména s R 121/2011 a s R 92/2013. Důvod přistoupit ke změně této judikatury (jejíž precedenční význam posiluje skutečnost, že v obou případech jde o rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) neshledal Nejvyšší soud ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
[27] Ve vztahu k otázce ad II. [ K (ne)platnosti smlouvy o smlouvách budoucích ] Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným, když potud je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[28] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[29] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[30] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
[31] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a obchodního zákoníku:
§3028 (o. z.)
(1) Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
(2) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
(3) Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
§50a (obč. zák.)
(1) Účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech.
(2) Nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Právo na náhradu škody tím není dotčeno.
(3) Tento závazek zaniká, pokud okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku závazku vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena.
Smlouva o uzavření budoucí smlouvy
§289 (obch. zák.)
Základní ustanovení
(1) Smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem.
(2) Smlouva vyžaduje písemnou formu.
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a obchodního zákoníku v době uzavření smlouvy o smlouvách budoucích. Použitelnost těchto zákonů na danou věc pak plyne z výše rovněž citovaného §3028 o. z.
[32] Judikatura Nejvyššího soudu ke smlouvě o uzavření budoucí smlouvy podle ustanovení §289 obch. zák. je ustálena v následujících závěrech:
[33] Smlouva o budoucí kupní smlouvě se v obchodních vztazích řídí ustanovením §289 a násl. obch. zák., i když se týká nemovitosti [ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 603/97, uveřejněný pod číslem 27/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2002“) ] .
[34] Z právní úpravy podávané obchodním zákoníkem ani z jiného právního předpisu nevyplývá, že by možnost uzavřít smlouvu o uzavření smlouvy budoucí ve smyslu ustanovení §289 obch. zák. byla omezována jen např. na možnost budoucích smluv, jejichž základem by byla úprava obsažená v části třetí hlavě druhé obchodního zákoníku, apod. Smlouva o uzavření budoucí smlouvy tak může v rámci výše vymezených vztahů sloužit pro přípravu uzavření jakékoliv (zákonem umožňované) smlouvy. Je tak použitelná pro účely uzavření smlouvy určitého zákonem předpokládaného druhu nebo k uzavření smlouvy inominátní. V případě zmíněných smluv určitého druhu pak smlouva o uzavření budoucí smlouvy může předcházet smlouvě, jež je podřízena obchodnímu zákoníku, nebo smlouvě, jež má své druhové zakotvení v občanském zákoníku. Z žádného zákonného ustanovení pak nevyplývá, že pokud by se vlastní smlouva měla řídit příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, pak předcházející smlouva o uzavření budoucí smlouvy (respektive smlouva o smlouvě budoucí), by se též – pod sankcí absolutní neplatnosti – nezbytně musela spravovat ustanoveními občanského zákoníku (§50a obč. zák.) a nikoliv tedy ustanovením §289 obch. zák. (R 27/2002).
[35] Občanskoprávní režim budoucí smlouvy nevylučuje obchodněprávní režim smlouvy o smlouvě budoucí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 25 Cdo 916/2008).
[36] V intencích judikatury citované v odstavcích [33] až [35] tedy neobstojí úvaha odvolacího soudu, podle které podřazení smlouvy o smlouvách budoucích úpravě obsažené v ustanovení §289 a násl. obch. zák. brání skutečnost, že závazkový vztah účastníků založený touto smlouvou se netýkal pouze jejich podnikatelské činnosti (odstavec [17]) . V tom, že dlužník se smlouvou o smlouvách budoucích zavázal převést na dovolatele veškerá svá aktiva (včetně těch, u kterých není seznatelné, zda je vlastní jako podnikatel), překážka, pro kterou by taková smlouva nemohla být poměřována úpravou obsaženou v ustanovení §289 a násl. obch. zák., nespočívá.
[37] Z judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že obligatorní náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí dle §289 odst. 1 obch. zák. je, že předmět plnění budoucí smlouvy musí být určen alespoň obecně, tedy základním (rámcovým) vymezením. Určení musí být natolik konkrétní, aby předmět plnění budoucí smlouvy byl ve všech základních rysech určen tak, jak to odpovídá potřebám v daném případu a aby bylo možno objektivně posoudit splnění závazků ze smlouvy o uzavření smlouvy budoucí. Bližší vymezení předmětu plnění budoucí smlouvy může být ponecháno na jednání o uzavření této smlouvy. Její předmět ovšem může být určen i přesně a na jednání o uzavření realizační smlouvy může být ponecháno jen stanovení podmínek plnění a konkrétní doby plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 1055/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 2243/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2637/2010).
[38] Podle ustálené judikatury Nejvyšší soud dále platí, že:
1/ Základním principem výkladu smluv, reflektujícím autonomii smluvních stran v soukromoprávních vztazích a společenskou a hospodářskou funkci soukromoprávní smlouvy, je priorita výkladu, jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný.
2/ Závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nelze odstranit ani výkladem za použití interpretačních pravidel stanovených v §35 odst. 2 a 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy též v §266 obch. zák. Jinými slovy, teprve v případě, že pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou natolik nejednoznačné či nejasné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k vůli účastníků usuzovat na záměr, jenž měly naplnit, může být opodstatněn závěr o neurčitosti právního úkonu podle §37 obč. zák. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou.
3/ Postup upřednostňující výklad vedoucí k závěru o neplatnosti smlouvy je v rozporu s principy právního státu a tudíž ústavně nekonformní.
Srov. např. rozsudek ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 2, R 35/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011, uveřejněný pod číslem 54/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v judikatuře Ústavního soudu např. nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, k jehož závěrům se přihlásil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněném pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[39] V situaci, kdy byl jako nepřiléhavý odklizen názor odvolacího soudu, že podřezaní smlouvy o smlouvách budoucích úpravě obsažené v ustanovení §289 a násl. obch. zák. brání skutečnost, že závazkový vztah účastníků založený touto smlouvou se netýkal pouze jejich podnikatelské činnosti, se dalšímu posouzení zjevně nabízí interpretace předmětné smlouvy způsobem, jenž nebude upřednostňovat výklad vedoucí k závěru o její neplatnosti.
[40] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu