ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.112.2015.1
MSPH 89 INS 22794/2015
sp. zn. 29 NSČR 112/2015-A-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka GastroData, v. o. s. v likvidaci , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 584/29, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00536431, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS 22794/2014, o insolvenčním návrhu věřitele GastroData, s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Štěrboholská 1434/102a, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 25124650, zastoupeného JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, PSČ 120 00, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Myslíkova 174/23, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2015, č. j. MSPH 89 INS 22794/2014, 2 VSPH 457/2015-A-52, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 18. února 2015, č. j. MSPH 89 INS 22794/2014-A-30, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) na základě insolvenčního návrhu věřitele GastroData, s. r. o. mimo jiné zjistil úpadek dlužníka GastroData, v. o. s. v likvidaci (bod I. výroku), ustanovil insolvenčního správce (bod II. výroku) a určil, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku (bod III. výroku).
Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §3 odst. 1, 2 a §136 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, jelikož má nejméně dva věřitele (insolvenčního navrhovatele a Ing. K. M. - dále jen „K. M.“) s pohledávkami více než 30 dnů po lhůtě splatnosti; insolvenční navrhovatel má pohledávku ve výši 1.287.323,62 Kč (přiznanou pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. září 2012, č. j. 57 C 120/2008-238) a K. M. pohledávku ve výši 78.499 Kč. Tyto pohledávky pak dlužník není schopen splácet, což v řízení ostatně ani nezpochybňoval.
Za opodstatněnou přitom neměl ani námitku dlužníka, že k pohledávce K. M. nelze přihlížet podle ustanovení §143 odst. 2 insolvenčního zákona (při posuzování splnění podmínky mnohosti věřitelů dlužníka). Jakkoli pohledávku K. M. tvoří část původně jediné pohledávky (šlo o příslušenství pohledávky insolvenčního navrhovatele představované soudem přiznanou náhradou nákladů řízení), je v poměrech dané věci podstatné, že k rozdělení této pohledávky (postoupení její části na K. M.) došlo v době delší než 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu. Ze skutkových zjištění učiněných na základě provedeného dokazování je navíc zřejmé, že primárním důvodem postoupení pohledávky byla snaha K. M. „zapravit svůj závazek vůči dlužníkovi“ (rozuměj započíst část postoupené pohledávky proti vzájemné pohledávce dlužníka), k čemuž K. M. také (zčásti) postoupenou pohledávku využil.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne ze dne 26. června 2015, č. j. MSPH 89 INS 22794/2014, 2 VSPH 457/2015-A-52, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku.
Odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti byl v řízení osvědčen a že obrana dlužníka založená na tvrzení o účelovém vytvoření znaků úpadku není důvodná.
Přitom zdůraznil, že okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že insolvenční navrhovatel rozdělením své pohledávky a podáním insolvenčního návrhu zjevně sledoval zneužití svých práv na úkor dlužníka, nevyšly v projednávané věci najevo. Pohledávka insolvenčního navrhovatele má původ „v judikovaném nároku na vrácení kupní ceny nemovitosti v důsledku neplatnosti kupní smlouvy a nikoli – jak dlužník naznačoval – v trestné činnosti spočívající ve vyvedení jeho majetku“. Insolvenční navrhovatel dlužníkovi předmětnou nemovitost vydal, dlužník však zaplacenou kupní cenu navrhovateli nevrátil, a to ani poté, co nemovitost znovu prodal a „inkasoval za ni kupní cenu 8.000.001 Kč“. V této souvislosti odvolací soud též odkázal na závěry, jež k otázce posuzování podmínky mnohosti věřitelů a případného zneužití práv insolvenčního navrhovatele na úkor dlužníka formuloval Nejvyšší soud v usneseních ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 13/2011, ze dne 31. ledna 2012, sen. zn. 29 NSČR 52/2011 [jde o usnesení uveřejněné ve zvláštním čísle I časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 23], a ze dne 18. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 116/2013 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 33/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 33/2014“).
K výše řečenému odvolací soud doplnil, že lhůtu upravenou v ustanovení §143 odst. 2 insolvenčního zákona, po jejímž uplynutí insolvenční zákon výslovně postoupení pohledávky na další osobu (s tím, že nabyvatel pohledávky bude považován za dalšího věřitele dlužníka) připouští, shledává dostatečnou k tomu, aby dlužník mohl konsolidovat své majetkové poměry a uhradit pohledávky případného insolvenčního navrhovatele. Není-li toho dlužník schopen, nasvědčuje to jeho dlouhodobě nepříznivé hospodářské situaci a platební neschopnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že odvolací soud se při řešení otázky, zda lze (pro účely rozhodnutí o úpadku) považovat za dalšího věřitele dlužníka rovněž K. M., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž jde současně o otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla „komplexně“ vyřešena.
Dovolatel považuje postup insolvenčního navrhovatele a K. M. „v rámci insolvenčního řízení za šikanózní a v rozporu s dobrými mravy“. Z okolností, které v řízení vyšly najevo, je podle přesvědčení dovolatele zřejmé, že insolvenční navrhovatel rozdělením původně jediné pohledávky zjevně sledoval zneužití svých práv na úkor dlužníka. Z pohledu dovolatele jde o „akt pomsty … a snahu zakrýt jejich případné další závazky, které by mohly vyjít … najevo z titulu jejich protiprávních aktů vůči dovolateli“. O účelovosti převodu části pohledávky na K. M. ostatně svědčí i to, že insolvenční návrh byl podán jen jediný den po uplynutí šestiměsíční lhůty určené ustanovením §143 odst. 2 insolvenčního zákona.
Podle dovolatele se insolvenční soud i soud odvolací při posuzování okolností vyšlých v řízení najevo „dopustily zjevné svévole“, když nezkoumaly tvrzené okolnosti jednání insolvenčního navrhovatele a K. M. vůči dovolateli a „neposuzovaly tvrzení dovolatele o tomto jednání ve vzájemném kontextu s ostatními důkazy“. Skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů je tak neúplný a „je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a předloženými tvrzeními“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Insolvenční navrhovatel se ve vyjádření ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje dovolání odmítnout. Odvolací soud se podle něj nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nejde ani o věc dosud neřešenou. Insolvenční navrhovatel postupoval zcela v souladu s ustanovením §143 odst. 2 insolvenčního zákona, převod části pohledávky na K. M. netajil, přičemž dlužník měl celých 6 měsíců od převodu pohledávky čas na to, aby svůj závazek splnil. Dlužník nejenže na pohledávku věřitelů ani částečně neplnil, ale navíc jim ještě sdělil, že tak neučiní ani v budoucnu. Za tohoto stavu neměl věřitel žádný důvod vyčkávat s podáním insolvenčního návrhu, když neochota a neschopnost dlužníka plnit byla zjevná a dalším čekáním by věřitel pouze snižoval šance na úspěšné uspokojení své pohledávky.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinné do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání dlužníka, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že judikatura dovolacího soudu ( srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 52/2011 nebo R 33/2014) je ustálena v závěru, podle kterého v případě úpadku ve formě dlužníkovy platební neschopnosti (§3 odst. 1 insolvenčního zákona) je požadavek, aby měl dlužník více věřitelů (§3 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), splněn, má-li nejméně dva věřitele, z nichž každý má vůči němu pohledávku po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona). Přihlédnout k pluralitě věřitelů, má-li každý z nich jen část původně jediné pohledávky (došlo-li k rozdělení pohledávky postoupením), přitom insolvenční zákon bez dalšího zakazuje jen v případě popsaném v §143 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona.
Právní posouzení věci odvolacím soudem – co do závěru, že v projednávané věci (s ohledem na dobu, která uplynula od rozdělení pohledávky insolvenčního navrhovatele) nejde o případ uvedený v ustanovení §143 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona a není proto žádný důvod při posuzování mnohosti věřitelů dlužníka nepřihlížet také k pohledávce K. M. – výše uvedené judikatorní závěry plně respektuje (výslovně z nich vychází).
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z pohledu námitek, jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle kterého v řízení nevyšly najevo žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že insolvenční navrhovatel rozdělením své pohledávky a podáním insolvenčního návrhu zjevně sledoval zneužití svých práv na úkor dlužníka. Z uplatněné dovolací argumentace je totiž zřejmé, že její podstata spočívá v pouhé v polemice se správností a úplností skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, jakož i se způsobem, jakým oba soudy v řízení provedené důkazy hodnotily. Ke zpochybnění skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, však dovolatel s účinností od 1. ledna 2013 nemá k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Bez zřetele k výše uvedenému Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že ani úvahy odvolacího soudu, jimiž se (v rovině právní) vypořádal s námitkou dlužníka o šikanózní povaze insolvenčního návrhu, nijak nevybočují z mezí ustálené judikatury Nejvyššího soudu. (k tomu srov. zejména důvody usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 13/2011, jakož i R 33/2014).
Jakkoli obecně platí, že v insolvenčním řízení nelze poskytnout ochranu těm navrhovatelům, kteří existenci podmínek pro řešení dlužníkova úpadku vytvářejí cíleně (uměle), se záměrem využít (zneužít) insolvenční úpravu k účelům, k nimž není předurčena, nelze na takové zneužití usuzovat (bez dalšího) jen z toho, že insolvenčním navrhovatelem tvrzená pohledávka tvoří část původně jediné pohledávky, postoupené na osobu, kterou insolvenční navrhovatel označuje za dalšího věřitele dlužníka. Při absenci jiných důkazů o skutečném úmyslu insolvenčního navrhovatele nelze jen z toho, že k takovému postoupení došlo 6 měsíců a jeden den před podáním insolvenčního návrhu, dovozovat, že šlo o postup šikanózní, jehož jediným (hlavním) cílem bylo navodit uměle stav úpadku dlužníka.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu