ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.137.2016.1
KSOS 22 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 137/2016-B-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka V. M. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS XY, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, o dovolání JUDr. Jaroslava Brože, MJur , se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, insolvenčního správce dlužníka, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. dubna 2016, č. j. KSOS 22 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. dubna 2016, č. j. KSOS 22 INS XY, 3 VSOL XY , se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 11. září 2015, č. j. KSOS 22 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Souhlasil s tím, aby insolvenční správce dlužníka JUDr. Jaroslav Brož, MJur, vydal zajištěnému věřiteli č. 3 Komerční bance, a. s. (dále jen „zajištěný věřitel K“) do 15 dnů od právní moci usnesení výtěžek zpeněžení zajištění ve výši 590.925,66 Kč, s tím, že o provedeném vydání výtěžku zajištěnému věřiteli K podá neprodleně písemnou zprávu insolvenčnímu soudu (bod I. výroku).
2/ Povolil insolvenčnímu správci zálohu na odměnu ve výši 14.655,05 Kč, včetně daně z přidané hodnoty (bod II. výroku).
[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §298 odst. 2 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení §1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška o odměně“) – dospěl k následujícím závěrům:
[3] Usnesením ze dne 1. dubna 2014, č. j. KSOS 22 INS XY, vydaným v rámci dohlédací činnosti, udělil insolvenční soud insolvenčnímu správci pokyn, aby Společenství vlastníků XY ( dále jen „ SVJ“) uhradil ze zálohy na náklady spojené se správou předmětu zajištění ve výši 30.000 Kč, složené zajištěným věřitelem K (dále jen „záloha“), dlužnou částku za platby spojené se správou předmětu zajištění, a aby ze zálohy pravidelně hradil částku 4.279 Kč na správu předmětu zajištění. V tomto usnesení uvedl, že má za to, že dokud dlužník užívá byt tvořící zástavu, musí hradit náklady spojené s jeho užíváním. Jakmile však zajištěný věřitel udělí pokyn ke zpeněžení a dlužník byt vyklidí a předá insolvenčnímu správci, je nutno náklady spojené s jeho správou považovat za náklady s údržbou předmětu zástavy. Byt spadá do majetkové podstaty a jeho správu provádí a nakládá s ním insolvenční správce. Ten má tedy vůči SVJ povinnost platit závazky spojené s bytem. Tím, že dal pokyn ke zpeněžení bytu , souhlasil zajištěný věřitel K, že byt bude spravován (zejména formou hrazení úhrad s ním souvisejících) do jeho zpeněžení. Náklady spojené s bytem nemohou jít k tíži dlužníka, který byt vyklidil a neužívá jej, ani k tíži nezajištěných věřitelů a nepřijatelné je, aby tyto náklady nebyly hrazeny vůbec. Insolvenční správce nemůže úvěrovat správu zástavy, potřebné peněžní prostředky musí poskytnout zajištěný věřitel. Po zpeněžení předmětu zajištění budou náklady za byt považovány za náklady spojené se správou předmětu zajištění a budou se odečítat od hrubého výtěžku zpeněžení zástavy ve smyslu ustanovení §298 odst. 2 insolvenčního zákona.
[4] Zajištěný majetek byl zpeněžen za částku 690.000 Kč. Náklady spojené se zpeněžením a správou (předmětu zajištění) vznikly insolvenčnímu správci ve výši 84.419,29 Kč, čistý výtěžek zpeněžení tedy činí 605.580,71 Kč a odměna insolvenčního správce včetně daně z přidané hodnoty činí 14.655,05 Kč. Zajištěnému věřiteli K tak bude vydáno 590.925,66 Kč. Přesto, že zajištěný věřitel K neudělil souhlas s odečtením nákladů spojených se správou nemovitosti ve větším rozsahu než 4 %, insolvenční soud odkazuje na výše označené usnesení ze dne 1. dubna 2014, ve kterém uzavřel, že po zpeněžení předmětu zajištění budou náklady za byt považovány za náklady spojené se správou předmětu zajištění a budou se odečítat od hrubého výtěžku zpeněžení zástavy ve smyslu ustanovení §298 odst. 2 insolvenčního zákona. Proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli K nebyly v zákonem stanovené lhůtě podány námitky, proto insolvenční soud tomuto návrhu zcela vyhověl.
[5] K odvolání zajištěného věřitele K Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. dubna 2016, č. j. KSOS 22 INS XY, 3 VSOL XY, změnil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku tak, že se uděluje souhlas s tím, aby insolvenční správce vydal zajištěnému věřiteli K do 15 dnů od právní moci usnesení výtěžek zpeněžení zajištění ve výši 673.721,80 Kč, s tím, že po vydání výtěžku zajištěnému věřiteli K o tom podá neprodleně písemnou zprávu insolvenčnímu soudu .
[6] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §230 odst. 1, §298 a §293 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání usnesení insolvenčního soudu k následujícím závěrům:
[7] Z ustanovení §298 insolvenčního zákona vyplývá, že zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jež byla zajištěna, aniž by docházelo ke krácení jejich uspokojení. Pro zajištěného věřitele je tedy určeno 100 % čistého výtěžku zpeněžení zajištění. Čistým výtěžkem určeným k vydání zajištěným věřitelům je výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením a po odečtení částky připadající na odměnu správce.
[8] Náklady související se zpeněžením jsou limitovány, a to výslovně, přičemž nepřipadá v úvahu překročení limitů stanovených insolvenčním zákonem. Náklady spojené se zpeněžením lze odečítat nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení. Pouze tehdy, souhlasí-li zajištěný věřitel s vyššími výdaji souvisejícími se zpeněžením předmětu jeho zajištění, se může změnit limit těchto nákladů.
[9] Náklady spojené se správou předmětu zajištění jsou limitovány do výše 4 % výtěžku zpeněžení. Také tyto náklady lze odečíst ve větším rozsahu pouze se souhlasem zajištěného věřitele; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2015, sen. zn. 29 NSČR 4/2013 [jde o usnesení uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 4, ročník 2016, pod číslem 49, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ].
[10] V přezkoumávané věci není pochyb o tom, že zajištěný věřitel K nedal souhlas s odečtením nákladů spojených se správou předmětu zajištění (jež vznikaly ve výši 4.279 Kč měsíčně poté, co dlužník 19. dubna 2013 byt vyklidil a odevzdal insolvenčnímu správci) ve větším rozsahu než 4 % výtěžku zpeněžení. K tomu odvolací soud poznamenává, že byť bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře, od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení již dlužník neměl dispoziční oprávnění k majetku sloužícímu k zajištění (ustanovení §409 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013).
[11] Odvolací soud zdůrazňuje, že v usnesení ze dne 30. července 2015, sen. zn. 29 NSČR 37/2013, na něž odkazoval insolvenční správce [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 34/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 34/2016“) ] , Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož při rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení zajištění dle §298 insolvenčního zákona je významné nejen to, zda zajištěný věřitel udělil insolvenčnímu správci výslovný či konkludentní souhlas s odečtením nákladů spojených se správou zpeněžené věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty podle ustanovení §298 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona (nyní podle ustanovení §298 odst. 4 insolvenčního zákona), nýbrž i to, zda insolvenční správce při správě majetkové podstaty postupuje podle pokynů zajištěného věřitele. V této souvislosti Nejvyšší soud vysvětlil, že omezení v možnosti odečíst od výtěžku zpeněžení majetku, který zajišťuje pohledávku zajištěného věřitele, náklady na jeho správu v rozsahu vyšším než umožňuje citované ustanovení insolvenčního zákona, se (bez dalšího) uplatní především tam, kde insolvenční správce při správě této části majetkové podstaty postupuje sám o své vůli, aniž by vycházel z pokynů zajištěného věřitele či takové pokyny respektoval; nelze je však vykládat tak, že zajištěný věřitel udělí insolvenčnímu správci pokyn, jak má při správě majetku postupovat, a bez ohledu na to, jaké důsledky bude jeho respektování insolvenčním správcem mít (na výši nákladů spojených se správou majetku), současně bude trvat na tom, že náklady správy nesmí překročit zákonem stanovenou výši. O takový případ však (podle odvolacího soudu ) v posuzované věci nejde; zajištěný věřitel K (který s pokynem ke zpeněžení neudělil pokyn k vyklizení bytové jednotky ) doporučil (v době, kdy dlužník byt vyklidil) pronajmout předmět zajištění do doby jeho prodeje za cenu pokrývající platby za užívání bytu (jak doložil insolvenční správce přípisem zajištěného věřitele ze dne 10. ledna 2014).
[12] K prolomení zákonem stanovené procentní míry odečitatelných nákladů ve smyslu ustanovení §298 odst. 4 insolvenčního zákona pak rozhodně nemohlo dojít ani v důsledku insolvenční m soudem zmiňovaného usnesení ze dne 1. dubna 2014. Závěr insolvenčního soudu, že od výtěžku zpeněžení lze odečíst náklady spojené se správou ve větším rozsahu než 4 % výtěžku zpeněžení, tudíž správný není.
[13] Z hlediska skutkového stavu není sporu o tom, že výtěžek zpeněžení předmětu zajištění představuje částku 690.000 Kč, náklady spojené se zpeněžením předmětu zajištění činí 254,29 Kč a náklady spojené se správou předmětu zajištění celkem 84.165 Kč (z toho daň z nemovitosti 630 Kč a náklady na úhradu plateb spojených s bytovou jednotkou za dobu od 19. dubna 2013 do 18. prosince 2014 činí 83.535 Kč).
[14] Od výtěžku zpeněžení ve výši 690.000 Kč tedy lze odečíst náklady spojené se zpeněžením předmětu zajištění v celé výši 254,29 Kč (nepřesahují 5 % výtěžku zpeněžení), a dále by bylo možno odečíst náklady spojené se správou představující 4 % výtěžku zpeněžení, tedy částku 27.600 Kč.
[15] Z částky 662.145,71 Kč, jež představuje čistý výtěžek zpeněžení, se pak určí odměna insolvenčního správce, jež činí 2 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli (§1 odst. 2 vyhlášky o odměně), tedy 13.242,90 Kč; s částkou 2.781 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 % jde celkem o 16.023,90 Kč. I tato částka se odečte od čistého výtěžku zpeněžení, takže (jelikož částka 27.600 Kč byla plně uhrazena ze zálohy) zajištěnému věřiteli K náleží částka 673.721,80 Kč.
[16] Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční správce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena s tím, že v obou případech jde o aplikaci §298 odst. 4 insolvenčního zákona. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že usnesení insolvenčního soudu se potvrzuje, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V mezích ohlášeného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel následovně:
[17] I. K dovolacím soudem neřešené otázce.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla výslovně řešena otázka, zda výše uvedené náklady spojené s užíváním bytu jsou (při absenci pokynu zajištěného věřitele) náklady na správu předmětu zajištění limitovanými ustanovením §298 odst. 4 insolvenčního zákona. Tyto náklady nevznikly v důsledku aktivní správy prováděné insolvenčním správcem, šlo o obligatorní neoddělitelnou platbu spojenou s vlastnictvím předmětu zajištění. Výše této platby neodvisí od vůle insolvenčního správce nebo od vůle zajištěného věřitele K. Tento obligatorní výdaj je nutno přirovnat k dani z nemovitosti, která je taktéž považována za obligatorní platbu spojenou s vlastnickým právem, na kterou se nevztahují limity uvedené v ustanovení §298 odst. 4 insolvenčního zákona; ostatně tento závěr již byl judikován.
[18] II. K rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu .
Dovolatel míní, že odvolací soud nerespektoval závěry obsažené v R 34/2016 o tom, že:
„Účelem posuzovaného ustanovení (míněno ustanovení §298 odst. 4 insolvenčního zákona) je chránit zajištěného věřitele před nehospodárnou správou majetku patřícího do majetkové podstaty (jež je předmětem zajištění). Rozhodně je nelze vykládat tak, že zajištěný věřitel udělí insolvenčnímu správci pokyn, jak má při správě majetku postupovat, a bez ohledu na to, jaké důsledky bude jeho respektování insolvenčním správcem mít (na výši nákladů spojených se správou majetku), současně bude trvat na tom, že náklady správy nesmí překročit zákonem stanovenou výši. Tak jako je insolvenční správce odpovědný za řádnou správu majetkové podstaty, nese i zajištěný věřitel odpovědnost za to, jaké pokyny udělí insolvenčnímu správci při správě majetku, který zajišťuje jeho pohledávku“.
[19] Dovolatel dovozuje, že v dané věci nelze považovat hrazení nákladů spojených s užíváním bytu za nehospodárnou správu předmětu zajištění aktivně vykonávanou insolvenčním správcem, neboť povinnost hradit tyto platby vzniká nezávisle vůli a jednání insolvenčního správce. Nadto pro zajištěného věřitele nemůže jít o překvapující náklad spojený se správou předmětu zajištění, neboť šlo o konkrétní platby spojené s předmětem zajištění, s nimiž zajištěný věřitel musel být seznámen již v okamžiku, kdy si sjednal právo na uspokojení pohledávky z tohoto předmětu zajištění. To, zda zajištěný věřitel K dal souhlas s hrazením těchto nákladů, je zcela irelevantní, stejně jako při řešení výdaje na správu v podobě obligatorního hrazení daně z nemovitosti, která je kontinuálně vnímaná, jako výdaj na správu zajištěné nemovitosti. Zde není důvod aplikovat ustanovení §298 odst. 4 insolvenčního zákona, tj. zákonný hmit pro výdaje spojené se správou předmětu zajištění na ochranu zajištěného věřitele.
[20] Zajištěný věřitel K dal insolvenčnímu správci doporučení pronajmout předmětu zajištění, nešlo však o závazný pokyn zajištěného věřitele K ke správě předmětu zajištění. To, že insolvenční správce zajistil vyklizení bytu dlužníkem a dále byt nepronajal, bylo nejhospodárnější možnou správou předmětu zajištění; byt, který je užíván, je v daném místě a čase (podle dovolatele) těžko prodejný a pronájem bytu na dobu určitou (do jeho prodeje) je z důvodu nejistoty případného nájemce velmi nepravděpodobný. Ve hře je i otázka nedobrovolného vyklizení nájemcem. Povinnosti hradit obligatorní náklady spojené se správou předmětu zajištění se však v této situaci nelze zprostit.
[21] Rovněž je zapotřebí zohlednit, že zajištěný věřitel dal insolvenčnímu správci pokyn, aby nehradil zálohy spojené s užíváním bytu, maje za to, že je má nést dlužník jako osoba s dispozičními oprávněními. Insolvenční správce pokyn odmítl a požádal insolvenční soud jeho přezkoumání v rámci dohlédací činnosti. To se stalo rozhodnutím insolvenčního soudu (z 1. dubna 2014), jímž insolvenční soud uložil insolvenčnímu správci hradit tyto náklady až do zpeněžení, s tím, že jde o náklady spojené se správou předmětu zajištění, které je nutno odečíst od hrubého výtěžku zpeněžení předmětu zajištění dle ustanovení §298 insolvenčního zákona. Pokyn zajištěného věřitele tak byl nahrazen pokynem insolvenčního soudu a je opět na místě aplikovat R 34/2016. Nese-li zajištěný věřitel (podle R 34/2016) následky svého pokynu směřujícího ke správě a zpeněžení předmětu zajištění, které nelze omezit ustanovení §298 odst. 4 insolvenčního zákona, uplatní se stejné důsledky, byl-li pokyn zajištěného věřitele nahrazen (po přezkoumání) rozhodnutím insolvenčního soudu.
[22] Závěrem dovolatel vytýká odvolacímu soudu , že jeho rozhodnutí je nekoncepční, jelikož se nevypořádává s otázkou, kdo má hradit výdaje imanentně spojení s vlastnictvím bytu (respektive předmětu zajištění), který není užíván, přesáhnou-li hranici 4 %. Kdyby je neuhradil (podle pokynu zajištěného věřitele ) insolvenční správce , byli by v insolvenčním řízení neodůvodněně poškozeni ostatní spoluvlastníci bytového domu. Jejich úhradu nelze spravedlivě požadovat ani po dlužníku, který je v oddlužení ve formě plnění splátkového kalendáře a byt vyklidil. Není zde ani důvodu, pro který by tyto platby měly jít k tíži insolvenčního správce, a to zvláště za situace, kdy rozhodnutím insolvenčního soudu z 1. dubna 2014 bylo založeno jeho legitimní očekávání, že tyto výdaje mají být hrazeny. Odvolacímu soudu dovolatel rovněž vytýká, že nevzal v potaz konkrétní okolnosti případu.
[23] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále formulované úvahy se pak váží k insolvenčnímu zákonu ve znění účinném do 18. září 2016.
[24] Dovolání v dané věci je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním otevřených právních otázek jde zčásti o věc dovolacím soudem neřešenou.
[25] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[26] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[27] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná zejména následující zjištění (jak plynou z insolvenčního spisu a jak z nich vyšel odvolací soud):
1/ Usnesením ze dne 10. května 2012, č. j. KSOS 22 INS XY, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka, ustanovil insolvenčního správce a povolil řešení úpadku oddlužením.
2/ Přihláškou pohledávky došlou insolvenčnímu soudu dne 29. května 2012 přihlásil zajištěný věřitel K do insolvenčního řízení pohledávku v celkové výši 1.997.738,34 Kč jako pohledávku zajištěnou majetkem dlužníka [ označenou bytovou jednotkou s příslušným podílem na společných částech domu a pozemku (dále jen „bytová jednotka“ ]. Při přezkumném jednání, jež se konalo dne 7. srpna 2012, byla předmětná pohledávka zjištěna tak, jak byla přihlášena.
3/ Usnesením ze dne 27. srpna 2012, č. j. KSOS 22 INS XY, schválil insolvenční soud oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře, a rozhodl mimo jiné, že zajištěná pohledávka zajištěného věřitele K ve výši ve výši 1.997.738,34 Kč bude uspokojena jen z výtěžku zpeněžení zajištění.
4/ Podáním došlým insolvenčnímu soudu dne 20. května 2013, označeným jako „návrh na přezkoumání pokynu zajištěného věřitele a uložení povinnosti zajištěnému věřiteli“, sdělil insolvenční správce insolvenčnímu soudu, že v souladu s pokynem zajištěného věřitele K zadal zpeněžení bytové jednotky dvěma realitním kancelářím, které schválil zajištěný věřitel, že dlužník byt vyklidil a předal insolvenčnímu správci 19. dubna 2013, že však SVJ měsíčně požaduje úhradu nákladů spojených s vlastnictvím bytu ve výši 4.279 Kč. Jelikož podle insolvenčního správce by tyto náklady měly jít k tíži zajištěného věřitele K, požádal insolvenční správce zajištěného věřitele K o zálohu na ně ve výši 30.000 Kč, což tento odmítl. Insolvenční správce (proto) požádal insolvenční soud, aby v rámci dohlédací činnosti uložil zajištěnému věřiteli K složit zálohu náklady spojené se správou předmětu zajištění.
5/ Podáním došlým insolvenčnímu soudu dne 3. prosince 2013 (B-8) označeným jako „návrh na přezkoumání pokynu zajištěného věřitele a uložení povinnosti zajištěnému věřiteli“, poukázal insolvenční správce na své podání z 20. května 2013, na to, že podle telefonické domluvy soud povinnost složit zálohu zajištěnému věřiteli ukládat neměl (s tím, že SVJ bude uspokojeno po prodeji bytu), a na to, že SVJ jej 28. listopadu 2013 vyrozumělo, že nebude čekat na prodej bytu a bude požadovat, aby platby spojené s užíváním bytu byly hrazeny z majetkové podstaty. Proto insolvenční správce opětovně žádá, aby soud v rámci dohlédací činnosti uložil zajištěnému věřiteli K složit zálohu na náklady spojené se správou předmětu zajištění.
6/ V e-mailovém podání ze dne 9. prosince 2013 (B-10) sdělil zajištěný věřitel K insolvenčnímu správci, že nevydal žádný pokyn ke správě majetku s tím, že dispoziční oprávnění s majetkem má dlužník a insolvenční správce není povinen plnit povinnosti dlužníka. V případě plateb za užívání bytu jde o nově vzniklé pohledávky za dlužníkem po zjištění úpadku, které nechť SVJ vymáhá vhodným způsobem vůči dlužníku.
7/ Podle evidenčního listu vystaveného SVJ ohledně dlužníkova bytu činil (v situaci, kdy byt není nikým obýván) rozpis ekonomicky oprávněných složek a záloh na služby na příspěvek na opravy 2.968 Kč, na správu 135 Kč, na teplo (záloha) 1.006 Kč a na úklid společných prostor 70 Kč (celkem 4.279 Kč).
8/ Usnesením ze dne 30. prosince 2013, č. j. KSOS 22 INS XY, uložil insolvenční soud zajištěnému věřiteli K, aby do 10 dnů složil na účet majetkové podstaty dlužníka zálohu na správu předmětu zajištění ve výši 30.000 Kč.
9/ Podáním došlým dne 10. ledna 2014 (B-11) informoval insolvenční správce insolvenční soud o stavu zpeněžování předmětu zajištění.
10/ V e-mailovém podání ze dne 10. ledna 2014 sdělil zajištěný věřitel K insolvenčnímu správci, že si jako zajištěný věřitel vyhrazuje právo na schválení jakéhokoliv nákladu hrazeného ze složené zálohy ve výši 30.000 Kč, a to včetně podrobného vyčíslení a zdůvodnění jakéhokoliv takového nákladu. Současně doporučuje předmět zajištění do doby jeho prodeje pronajmout za cenu pokrývající platby za užívání bytu.
11/ V e-mailovém podání ze dne 31. ledna 2014 sdělil zajištěný věřitel K insolvenčnímu správci, že nesouhlasí a neschvaluje jakoukoliv platbu úhrad souvisejících s užíváním dotčeného bytu, s tím, že uvedené platby lze oprávněně požadovat pouze po uživateli bytu a nelze je přičítat k tíži zajištěného věřitele. Ve sdělení se avizuje, že zajištěný věřitel K nevyjádří souhlas s úhradou plateb za užívání bytu ani jako pohledávek za podstatou ani jako nákladů spojených se správou předmětu zajištění.
12/ Podáním došlým insolvenčnímu soudu dne 20. února 2014 (B-12) označeným jako „žádost o přezkoumání pokynu zajištěného věřitele, případně udělení pokynů soudem“, poukázal insolvenční správce (v reakci na podání zajištěného věřitele K z 10. ledna 2014) na to, že byt není užíván, a že nejde o platby spojené s užíváním bytu, nýbrž o platby spojené se správou předmětu zajištění. Proto v souladu s ustanovením §230 odst. 2 insolvenčního zákona žádá o přezkoumání pokynu zajištěného věřitele K (uděleného 10. ledna 2014 a změněného 30. ledna 2014) tak, že insolvenčnímu správci se ukládá uhradit SVJ dlužnou částku ze zálohy a dále ze zálohy pravidelně hradit částku 4.279 Kč na správu předmětu zajištění.
13/ Usnesením ze dne 1. dubna 2014, vydaným v rámci dohlédací činnosti udělil insolvenční soud insolvenčnímu správci pokyn, aby SVJ uhradil ze zálohy ve výši 30.000 Kč, složené zajištěným věřitelem K dlužnou částku za platby spojené se správou předmětu zajištění, a aby ze zálohy pravidelně hradil částku 4.279 Kč na správu předmětu
14/ Podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 14. srpna 2015 (B-20) požádal insolvenční správce o nahrazení souhlasu zajištěného věřitele K (respektive o udělení pokynu v rámci dohlédací činnosti) a zároveň podal návrh na vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění ( bytové jednotky) zajištěnému věřiteli K. K tomu insolvenční správce uvedl, že bytovou jednotku zpeněžil za částku 690.000 Kč, přičemž náklady spojené se zpeněžením činily 254,29 Kč a náklady spojené se správou bytové jednotky 84.165 Kč. Náklady spojené se správou bytové jednotky tedy přesáhly 4 % výtěžku zpeněžení a zajištěný věřitel K odmítl udělit souhlas s jejich odečtením ve větším rozsahu. Insolvenční správce odkázal na usnesení insolvenčního soudu ze dne 1. dubna 2014, z nějž dovozuje, že insolvenční soud nahradil souhlas zajištěného věřitele K s náklady spojenými se správou bytové jednotky nad rámec 4 %, vyslovil-li, že platby spojené s bytovou jednotkou ve výši 4.279 Kč mají povahu nákladů na správu předmětu zajištění. Podle insolvenčního správce náklady spojené se správou bytu představují částku 630 Kč za daň z nemovitosti a úhrady spojené s bytem za dobu od jeho vyklizení dlužníkem (19. duben 2013) do vzniku vlastnického práva novému vlastníku (18. prosince 2014) ve výši 83.535 Kč. Zajištěný věřitel K složil dne 13. ledna 2014 zálohu ve výši 30.000 Kč (dále jen „záloha“). Insolvenční soud udělil pokyn k použití zálohy usnesením ze dne 1. dubna 2014. Ze zálohy byly uhrazeny: a/ daň z nemovitosti ve výši 630 Kč (dne 25. června 2014), a b/ náklady na pravidelné úhrady spojené s bytem (4.279 Kč měsíčně) za dobu od jeho vyklizení dlužníkem (19. dubna 2013) do vzniku vlastnického práva novému vlastníku (18. prosince 2014) ve výši 29.370 Kč, uhrazené 17. dubna 2014 (17.116 Kč), 19. května 2014 (4.279 Kč), 13. června 2014 (4.279 Kč) a 21. července 2014 (3.696 Kč).
[28] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
§230 (insolvenčního zákona)
(1) Správou majetkové podstaty se rozumí zejména činnost, jakož i právní úkony a opatření z ní vyplývající, pokud směřuje k tomu, aby
a) nedocházelo ke znehodnocení majetkové podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní náleží,
b) majetek náležející do majetkové podstaty byl využíván v souladu se svým určením, pokud tomu nebrání jiné okolnosti,
c) se majetková podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem ke stavu majetkové podstaty a obvyklým obchodním příležitostem,
d) byly vymoženy pohledávky dlužníka včetně plnění z neplatných a neúčinných právních úkonů.
(2) Jde-li o správu věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je osoba s dispozičními oprávněními vázána pokyny zajištěného věřitele směřujícími k řádné správě; je-li zajištěných věřitelů více, uděluje tyto pokyny zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí. Jestliže zajištěný věřitel neudělí příslušné pokyny ani ve lhůtě určené insolvenčním soudem, má právo je udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí; jinak pokyny udělí v rámci dohlédací činnosti insolvenční soud, který současně rozhodne o nákladech spojených s provedením jeho pokynu. Osoba s dispozičními oprávněními může odmítnout pokyny zajištěného věřitele, má-li za to, že nesměřují k řádné správě; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.
(3) Náklady spojené s provedením jeho pokynu podle odstavce 2 nese zajištěný věřitel ze svého.
(…)
§293 (insolvenčního zákona)
(1) Jde-li o zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími ke zpeněžení; je-li zajištěných věřitelů více, uděluje tyto pokyny zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako první v pořadí. Jestliže zajištěný věřitel neudělí příslušné pokyny ani ve lhůtě určené insolvenčním soudem, má právo je udělit zajištěný věřitel, jehož pohledávka se uspokojuje ze zajištění jako další v pořadí. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že předmět zajištění lze zpeněžit výhodněji; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.
(2) Ustanovení §230 odst. 3 až 5 platí obdobně. Ustanovení §286 odst. 2, §287 odst. 2 a §289 odst. 1 se použije jen tehdy, není-li zde pokynu zajištěného věřitele.
§298 (insolvenčního zákona)
(1) Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna.
(2) Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením podle odstavce 4, nestanoví-li insolvenční soud jinak, a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli.
(3) Proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 mohou ostatní věřitelé a dlužník podat námitky do 7 dnů ode dne zveřejnění návrhu v insolvenčním rejstříku; k později podaným námitkám se nepřihlíží. K projednání včas podaných námitek nařídí insolvenční soud do 30 dnů jednání, při kterém rozhodne o tom, zda návrhu insolvenčního správce vyhoví.
(4) Náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení; náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu.
(5) Zajištěnému věřiteli, který dosud nesplnil povinnost podle §157 odst. 1, se vydá výtěžek zpeněžení po odečtení částky připadající na splnění této povinnosti.
(6) Pro zpeněžení podle §293 se odstavec 2 použije jen tehdy, jestliže zajištěný věřitel dosud nesplnil povinnost podle §230 odst. 3.
(7) Rozhodnutí o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení podle odstavce 2 se doručuje zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci, zajištěnému věřiteli, jemuž má být výtěžek vydán, a věřitelům, kteří proti němu podali námitky; jen tyto osoby mohou proti rozhodnutí podat odvolání.
[29] Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu §298 insolvenčního zákona je ustálena v následujících závěrech:
[30] Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot, jimiž byla zajištěna, a to aniž by docházelo ke krácení jejich uspokojení. Pro zajištěného věřitele je tedy určen (celý) čistý výtěžek zpeněžení jejich zajištění (usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 4/2013).
[31] Postupuje-li insolvenční správce při správě majetku, který zajišťuje pohledávku zajištěného věřitele za dlužníkem, podle pokynu zajištěného věřitele, nese náklady vzniklé v souvislosti s plněním tohoto pokynu zajištěný věřitel, aniž by se uplatnilo omezení výše nákladů dle ustanovení §298 odst. 3 věty první insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) [R 34/2016].
[32] Je-li předmětem zajištění neužívaná bytová jednotka, patří mezi náklady spojené s její správou, jež se ve smyslu ustanovení §298 odst. 2 insolvenčního zákona odečítají od výtěžku zpeněžení, i náklady vynaložené na spotřebované energie a služby související s chodem a provozem (společných částí) domu, v němž se bytová jednotka nachází [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2017, sen. zn. 29 NSČR 94/2014 (usnesení bylo na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jež se konalo 16. května 2018, schváleno k publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ].
[33] V takto ustaveném judikatorním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním položeným otázkám následující závěry:
[34] I. K dovolacím soudem neřešené otázce.
Odpověď na otázku, zda náklady spojené s užíváním (neobydleného) bytu jsou (při absenci pokynu zajištěného věřitele) náklady na správu předmětu zajištění limitovanými ustanovením §298 odst. 4 insolvenčního zákona, podal Nejvyšší soud zčásti v usnesení sen. zn. 29 NSČR 94/2014 (vydaném po podání dovolání v této věci). V něm ozřejmil , že je-li předmětem zajištění neužívaná bytová jednotka, patří mezi náklady spojené s její správou, jež se ve smyslu ustanovení §298 odst. 2 insolvenčního zákona odečítají od výtěžku zpeněžení, i náklady vynaložené na spotřebované energie a služby související s chodem a provozem (společných částí) domu, v němž se bytová jednotka nachází. Tamtéž Nejvyšší soud uvedl, že je-li (byla-li) majetkem náležejícím do majetkové podstaty dlužníka bytová nebo nebytová jednotka podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), je součástí řádné insolvenční správy takového majetku v době, kdy se nachází v majetkové podstatě dlužníka, i plnění povinností, které ve vztahu k bytové či nebytové jednotce příslušelo dříve dlužníku (coby vlastníku jednotky), včetně povinnosti podílet se na správě domu, v němž je jednotka umístěna, a přispívat na náklady spojené se správou (tohoto) domu a pozemku. Ve stejném rozsahu, v němž má insolvenční správce plnit tyto povinnosti u jednotky, která není předmětem zajištění, je plní (má plnit) i tam, kde je jednotka předmětem zajištění. U nákladů spojených se správou předmětu zajištění, jímž je neužívaná (bytová či nebytová) jednotka ve smyslu §2 písm. h/ zákona o vlastnictví bytů, pak postrádá smyslu členění nákladů na ty, jež „přímo“ souvisejí se správou předmětu zajištění (jednotky) a ty, jež jsou „nezbytné pro užívání bytových jednotek“, zejména pro jejich současné uživatele. Podstatné je, zda tam, kde takovou jednotku nikdo neužívá, má vlastník jednotky (dlužník, s jehož majetkem disponuje insolvenční správce) i tak povinnost příslušné náklady hradit. K tomu zbývá dodat, že limity nastavené v §298 odst. 4 insolvenčního zákona (do 31. prosince 2013 šlo o §298 odst. 3 insolvenčního zákona) platí právě pro odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením předmětu zajištění ve smyslu §298 odst. 2 insolvenčního zákona. Jinak řečeno, jestliže Nejvyšší soud již v usnesení sen. zn. 29 NSČR 94/2014 zařadil mezi náklady spojené se správou předmětu zajištění ve smyslu §298 odst. 2 insolvenčního zákona též náklady spojené s neužívanou bytovou jednotkou, která je předmětem zajištění, pak odtud plyne, že výše takových nákladů je limitována v režimu ustanovení §298 odst. 4 insolvenčního zákona.
[34] II. K rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu .
Závěry plynoucí z argumentace obsažené v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 94/2014, pak nejsou v rozporu s R 34/2016. Podstatné je, že úprava obsažená v ustanovení §298 odst. 4 insolvenčního zákona vybízí osobu s dispozičními oprávněními k předmětu zajištění (zde insolvenčního správce) k aktivnímu konání v tom smyslu, aby náklady na správu předmětu zajištění nespotřebovaly (nad zákonem stanovený limit) očekávaný výnos zpeněžení předmětu zajištění. Tlak vyvíjený na insolvenčního správce coby osobu s dispozičním oprávněním úpravou zákonných limitů pro náklady spojené se správou a zpeněžením předmětu zajištění jej nutí (má donutit) k tomu, aby tam, kde jsou se správou předmětu zajištění spojeny pravidelné platby bez ohledu na to, zda je užíván (zde platby SVJ), přikročil buď k urychlenému zpeněžení předmětu zajištění (s tím rizikem, že výtěžnost zpeněžení budě nižší, než při zpeněžení v delším časovém úseku), nebo zajistil jiným způsobem, že náklady spojené se správou předmětu zajištění nepřesáhnou (není li zde souhlasu zajištěného věřitele) limit stanovený v §298 odst. 4 insolvenčního zákona.
[35] Budiž dále uvedeno, že důvod (možnost) překročit limit nastavený zákonnou úpravou pro odečtení nákladů spojených se správou předmětu zajištění (v §298 odst. 4 insolvenčního zákona) bude dán nejen tehdy, odsouhlasí-li zajištěný věřitel náklady ve větším rozsahu (§298 odst. 4 poslední věta insolvenčního zákona), nebo tehdy, postupuje-li insolvenční správce při správě předmětu zajištění podle pokynů zajištěného věřitele, které vedou k vyšším nákladům na správu předmětu zajištění (R 34/2016), nýbrž i tehdy, vzejdou-li vyšší náklady na správu předmětu zajištění ze závazného pokynu zajištěného věřitele ohledně zpeněžení předmětu zajištění (§293 insolvenčního zákona). Přitom platí, že může-li být pokyn zajištěného věřitele ohledně zpeněžení předmětu zajištění překonán (na základě nesouhlasného stanoviska insolvenčního správce ) rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v rámci dohlédací činnosti (§293 odst. 1 poslední věta insolvenčního zákona), pak vyšší náklady na správu předmětu zajištění mohou vzejít i z takového rozhodnutí insolvenčního soudu (přijatého při přezkoumání pokynu zajištěného věřitele ); přitom není vyloučeno, aby takové rozhodnutí insolvenčního soudu obsahovalo i pokyny týkající se správy předmětu zajištění před zpeněžením). V tomto ohledu se však odvolací soud věcí dosud nezabýval, ačkoli je zjevné, že insolvenční soud zasáhl (rozhodnutími vydanými v rámci dohlédací činnosti) do sporu insolvenčního správce a zajištěného věřitele K o náklady související se správou předmětu zajištění opakovaně (nejprve usnesením ze dne 30. prosince 2013, jímž zajištěnému věřiteli K uložil, aby složil zálohu na správu předmětu zajištění ve výši 30.000 Kč a posléze usnesením ze dne 1. dubna 2014, jímž dal insolvenčnímu správci pokyn uhradit z této zálohy platby určené SVJ).
[36] Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž v dotčeném rozsahu neúplné a tudíž i nesprávné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu