ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.146.2016.1
MSPH 90 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 146/2016-A-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka Mgr. R. L., narozeného XY, bytem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Ing. Michalem Diamantem, advokátem, se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 288/17, PSČ 120 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ AJ TRADE, s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Na hutích 661/9, identifikační číslo osoby 27552331, zastoupeného JUDr. Michalem Kalenským, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolská 1802/32, PSČ 120 00, 2/ MUDr. V. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Wiedermannem, advokátem, se sídlem v Brně, Bauerova 491/10, PSČ 603 00, a 3/ H 3 Inženýrské stavby, spol. s r. o., se sídlem v Blansku, Brněnská 1002/27, PSČ 678 01, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2016, č. j. MSPH 90 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 11. března 2016, č. j. MSPH 90 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zastavil řízení o insolvenčním návrhu, jímž se insolvenční navrhovatelé (AJ TRADE, s. r. o., MUDr. Vladimír Dvořák a H 3 Inženýrské stavby, spol. s r. o.) domáhali zjištění úpadku dlužníka Mgr. Richarda Langa (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel z toho, že usnesením ze dne 17. prosince 2015 uložil insolvenčním navrhovatelům, aby zaplatili společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč, a to ve lhůtě 10 dnů od právní moci usnesení. K odvolání prvního a druhého insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. února 2016, č. j. MSPH 90 INS XY, 4 VSPH XY, rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil.
S ohledem na to, že záloha „ve stanovené výši a ve stanovené lhůtě“ do 3. března 2016 uhrazena nebyla (do rozhodnutí insolvenčního soudu uhradil část zálohy ve výši 16 667 Kč pouze druhý insolvenční navrhovatel), insolvenční soud podle §108 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), insolvenční řízení zastavil.
K odvolání prvního a třetího insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že se insolvenční řízení nezastavuje.
Odvolací soud přihlédl k tomu, že po vydání napadeného usnesení (14. března a 16. března 2016) složili poměrnou část zálohy ve výši 16 667 Kč i zbývající dva insolvenční navrhovatelé; celkem bylo zaplaceno 50 001 Kč.
S ohledem na to, že pro posouzení důvodnosti odvolání je rozhodný stav platný v době rozhodování odvolacího soudu [§167 odst. 2 a §153 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], přičemž insolvenční navrhovatelé již povinnost uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení v celém rozsahu splnili, odvolací soud podle §167 odst. 2 a §220 odst. 1 a o. s. ř. usnesení insolvenčního soudu změnil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky (zda lze doplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve lhůtě pro podání odvolání proti usnesení o zastavení insolvenčního řízení), která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení insolvenčního soudu potvrzuje.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovoláním zpochybněné otázce v souladu s níže uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jak se při výkladu §108 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2017 (pro věc rozhodném) ustálila zčásti až v době po vydání napadeného usnesení.
V usnesení ze dne 27. září 2013, sen. zn. 29 NSČR 39/2013, uveřejněném pod číslem 103/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „R 103/2013“), které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu, na jehož závěry navázal v usnesení ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněném pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že:
1/ Formulací §108 odst. 3 insolvenčního zákona („může zastavit“) zákonodárce ponechal insolvenčnímu soudu prostor k úvaze, zda v případě nezaplacení zálohy insolvenční řízení zastaví.
2/ Neuhradí-li insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení, která mu byla uložena pravomocným rozhodnutím dle §108 odst. 1 insolvenčního zákona, insolvenční soud řízení zastaví, ledaže by se ukázalo, že trvat na uhrazení zálohy je nadbytečné nebo tu jsou takové okolnosti, pro něž je řešení úpadku dlužníka nezbytné nebo obecně žádoucí.
V usnesení ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 172/2017, pak Nejvyšší soud k dané problematice dále uvedl, že:
1/ Uložením povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení sleduje insolvenční zákon ten cíl, aby i v případě, že v majetkové podstatě (podle dosavadních výsledků řízení, ozřejmujících stav dlužníkova majetku) nejsou k dispozici žádné finanční prostředky, byla umožněna činnost insolvenčního správce majetkové podstaty od počátku jeho ustanovení do funkce.
2/ Ustanovení §108 insolvenčního zákona poskytuje insolvenčnímu soudu – jak plyne z dikce jeho odstavce 1 – možnost (nikoli povinnost) žádat úhradu zálohy po insolvenčním navrhovateli; insolvenční zákon zakotvuje povinnost insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu, jejíž úhradu mu uložil insolvenční soud, nikoliv však povinnost insolvenčního soudu vyzvat insolvenčního navrhovatele vždy k úhradě zálohy. Má-li insolvenční soud možnost rozhodnout se, zda insolvenčnímu navrhovateli vůbec uloží zaplacení zálohy, pak mu přísluší i právo nevyvozovat z marného uplynutí určené lhůty následek spočívající v zastavení insolvenčního řízení pro neuhrazení zálohy [srov. k tomu v obdobných souvislostech (pro poměry zálohy na náklady konkursu upravené zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) např. již bod XII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 175 (351), a nález Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2001, sp. zn. I. ÚS 654/99 (dostupný na webových stránkách Ústavního soudu)]. Řečené podporuje přímo dikce §108 odst. 3 insolvenčního zákona, jež insolvenčnímu soudu rovněž dovoluje, že místo zastavení řízení pro neuhrazení zálohy přikročí k vymáhání zálohy podle vykonatelného rozhodnutí, jímž insolvenčnímu navrhovateli uložil její zaplacení.
3/ Záloha na náklady řízení tedy pro rozhodné období svou povahou není ani soudním poplatkem ani jistotou (kaucí), jež by měla sloužit k případnému uspokojení škody nebo jiné újmy způsobené insolvenčnímu dlužníku, případně dalším osobám, nedůvodně zahájeným insolvenčním řízením a opatřeními přijatými v jeho průběhu.
Již v usnesení ze dne 26. září 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2013, pod číslem 129, Nejvyšší soud vysvětlil, že letitá soudní praxe, kdy odvolací soudy přistupují ke změně usnesení o odmítnutí žaloby (či jiného návrhu na zahájení řízení) tak, že se žaloba neodmítá (před novelou občanského soudního řádu provedenou s účinností od 1. dubna 2005 zákonem č. 59/2005 Sb. dávala soudní praxe přednost zrušení napadeného usnesení) v situaci, kdy vady žaloby byly odstraněny až po rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, je odůvodněna nikoliv tím, že by rozhodnutí soudu prvního stupně bylo věcně nesprávné (a byl důvod pro jeho změnu či zrušení z tohoto důvodu), nýbrž zájmem na hospodárném průběhu řízení. Kdyby žalobce (až) v odvolacím řízení doplnil žalobu tak, že se stala projednatelnou, pak by potvrzení usnesení o odmítnutí žaloby vedlo jen k tomu, že by žalobce po právní moci usnesení odvolacího soudu o potvrzení napadeného usnesení podal žalobu opětovně.
Na základě takto ustanoveného judikatorního rámce tak lze uzavřít, že jestliže insolvenční soud nemusí zastavit insolvenční řízení pro neuhrazení zálohy uložené pravomocným usnesením (R 103/2013) ani po marném uplynutí lhůty určené k zaplacení, tím spíše není důvodem zastavení insolvenčního řízení (pouhé) opožděné zaplacení zálohy. Důvod pro zastavení insolvenčního řízení totiž uhrazením zálohy odpadl. Postup odvolacího soudu se tak nijak neprotiví závěrům vyplývajícím ze shora shrnuté judikatury Nejvyššího soudu.
Jestliže byla složena záloha, byť po uplynutí lhůty k jejímu zaplacení a dokonce až po rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení, došlo tím k naplnění požadovaného cíle, tj. aby byly k dispozici finanční prostředky pro činnost insolvenčního správce. Možnost přihlédnout ke složení zálohy v této fázi insolvenčního řízení se nijak neprotiví zásadám insolvenčního řízení (§5 insolvenčního zákona), na které poukazuje dovolatel, když jediným důvodem pro zastavení řízení byl nedostatek prostředků k úhradě počátečních nákladů insolvenčního řízení, který uhrazením zálohy odpadl.
Právě poslední z uvedených okolností se rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení pro nezaplacení zálohy odlišuje od jiných případů, v nichž judikatura naopak dovodila, že důvody vedoucí k ukončení insolvenčního řízení nelze dodatečně (po vydání rozhodnutí insolvenčního soudu) odstraňovat. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu z dne 20. května 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněného pod číslem 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se Nejvyšší soud výslovně přihlásil k závěrům již dříve formulovaným Vrchním soudem v Praze v usnesení ze dne 17. března 2008, sen. zn. 1 VSPH XY, uveřejněném pod číslem 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady insolvenčního návrhu může insolvenční navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nerozhodne o odmítnutí insolvenčního návrhu podle §128 odst. 1 insolvenčního zákona. Srov. i shora citované usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 46/2012. Odlišnost dané věci spočívá v tom, že u zastavení řízení pro nezaplacení zálohy nejde o neprojednatelný návrh, ale jediným důvodem, bránícím pokračování v řízení, je obava z toho, že pro nedostatečnost majetku dlužníka a nesložení zálohy hrozí, že náklady insolvenčního řízení budou přenášeny na stát. Z toho plyne, že zde nepřevažuje zájem na urychleném ukončení řízení, které může zatěžovat dlužníka či jeho jiné věřitele (u vadného návrhu), ale podle dosavadního průběhu řízení je (se jeví být) jedinou překážkou dalšího pokračování řízení (jen) nedostatečnost prostředků k úhradě (počátečních) nákladů řízení, která – byť opožděným – uhrazením zálohy odpadla.
Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je odůvodněna tím, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčním navrhovatelům se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu