ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.155.2016.1
MSPH 88 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 155/2016-A-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka B. K. D. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ S. D. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, 2/ M. E. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, 3/ P. B. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, a 4/ A. L. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Michalem Strnadem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Vierou Jakubčákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Malátova 633/12, PSČ 150 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2016, č. j. MSPH 88 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 14. prosince 2015, č. j. MSPH 88 INS XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl insolvenční návrh, jímž se věřitelé 1/ S. D. s. r. o. a 2/ M. E. domáhali zjištění úpadku dlužníka B. K. D. (bod I. výroku).
2/ Uložil insolvenčním navrhovatelům zaplatit dlužníku na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně částku 8.228 Kč (bod II. výroku).
3/ Uložil insolvenčním navrhovatelům zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek za podání insolvenčního návrhu ve výši 2.000 Kč (bod III. výroku).
[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §3, §105 a §143 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k těmto závěrům:
1/ Dle ustálené konkursní judikatury (aplikovatelné i pro insolvenční poměry) platí, že povaha řízení o návrhu na prohlášení konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování, důvodem k zamítnutí věřitelského návrhu na prohlášení konkursu je však i skutečnost, že v konkursním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti nebude možno osvědčit pouze listinami a že provedením věcně opodstatněných důkazních návrhů by konkursní soud nahrazoval sporné řízení; srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 64/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ).
2/ Insolvenční soud má za prokázáno, že insolvenční navrhovatelé poukazovali na účet dlužníka finanční prostředky (což dlužník ani nepopírá); sporný je však účel poskytnutí, v důsledku čehož je sporná i existence nároku insolvenčních navrhovatelů na vrácení poskytnutých finančních prostředků (tj. existence pohledávky).
3/ Lze shrnout, že předmětné platby označují insolvenční navrhovatelé jako půjčky, kdežto dlužník jako investice. Charakter půjčky a investice je odlišný (u investice není zaručena návratnost) a insolvenční navrhovatelé neprokázali, že šlo o půjčky (jako půjčku neoznačují platby ani v předžalobních výzvách). Poznámka ve výpisech z účtu nedokládá skutečný právní titul poukázaných plateb a ve výpisu z účtu prvního insolvenčního navrhovatele taková poznámka ani není uvedena.
4/ Bez dalšího rozsáhlého zjišťování skutkových okolností a dokazování vzájemných obchodních vztahů mezi dlužníkem a insolvenční mi navrhovateli a jejich investory nelze posoudit, jaký charakter mělo poskytování finančních prostředků dlužníku. Takové dokazování pak nemůže být předmětem insolvenčního řízení. Insolvenční soud proto nemá pohledávky insolvenčních navrhovatelů za osvědčené a insolvenční návrh zamítl dle ustanovení §143 odst. 2 insolvenčního zákona. V situaci, kdy nebyla prokázána aktivní legitimace insolvenční ch navrhovatelů, se insolvenční soud nezabýval pohledávkami dalších označených věřitelů a nehodnotil další provedené důkazy.
[3] K odvolání (všech) insolvenčních navrhovatelů Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. května 2016, č. j. MSPH 88 INS XY, 1 VSPH XY, zrušil usnesení insolvenčního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud jako s dalšími insolvenčními navrhovateli jednal i s 3/ P. B. a 4/ A. L., vycházeje z toho, že oba přistoupili do řízení dne 23. prosince 2015.
[4] Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §3, §136 odst. 1, §107 a §143 odst. 2 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání usnesení insolvenčního soudu k těmto závěrům:
1/ Z insolvenčního návrhu z 16. října 2015 plyne, že první insolvenční navrhovatel dovozoval aktivní legitimaci z toho, že měl za dlužníkem pohledávku ve výši 40.000 EUR z titulu půjčky, splatnou 10. června 2015. Jako další věřitele dlužníka uvedl první insolvenční navrhovatel druhého až čtvrtého insolvenčního navrhovatele a další subjekty, uváděje mimo jiné, že čtvrtý insolvenční navrhovatel se jako jednatel a společník prvního až třetího navrhovatele rozhodl investovat do developerských projektů výstavby bytových domů a zahájil spolupráci s Y. D., jediným jednatelem a společníkem dlužníka a jedním z jednatelů a společníků prvního insolvenčního navrhovatele
2/ Čtvrtý insolvenční navrhovatel měl mimo jiné poskytnout půjčky ve výši přes 1,5 miliónu EUR na základě smluv o půjčce ze dne 22. ledna 2010 (400.000 EUR), smlouvy o půjčce ze dne 15. dubna 2010 (782.000 EUR) a smlouvy o půjčce ze dne 9. března 2011 (400.000 EUR). Tyto prostředky měly být použity jako půjčky ve prospěch dalších projektových společností. Celková výše nesplacené půjčky činila 22.856.331 Kč, což měl dokládat protokol ke smlouvě o půjčce ze dne 20. června 2013, kdy k tomuto datu dlužil dlužník rovněž uplatněnou částku 40.000 EUR.
3/ Z výpisu z účtu prvního insolvenčního navrhovatele plyne, že došlo k převodu částky 40.000 EUR. Insolvenční soud sice odkázal na spornost uplatněné pohledávky, avšak již „nereflektoval“ nedostatečnou procesní obranu dlužníka, který toliko namítal, že šlo o částku poskytnutou za účelem společné investice, aniž toto tvrzení doložil. U investiční spolupráce lze očekávat, že bude k dispozici dokumentace potřebná pro průběh investiční činnosti, ze které by bylo lze dovodit, zda první insolvenční navrhovatel skutečně zamýšlel finanční prostředky investovat.
4/ Tvrdil-li dlužník ve vyjádření k insolvenčnímu návrhu (z 6. listopadu 2015), že v souladu s investicí měla být jako protihodnota poskytnuta vlastnická práva, pak bylo namístě požadovat, aby toto tvrzení prokázal. Ostatně, dlužník ani přímo nespecifikoval, o jaká vlastnická práva (k jakým hodnotám či majetku) mělo jít a jeho procesní obrana je v tomto ohledu nedostatečná jak z hlediska povinnosti tvrzení, tak z hlediska povinnosti důkazní.
5/ Pro zpochybnění důvodnosti insolvenčního návrhu musí dlužník uvádět takové skutečnosti a nabízet důkazy v takové kvalitě, aby jeho výhrady bylo možné považovat za kvalifikované. V tomto ohledu nedostatečnou procesní obranou dlužníka se však insolvenční soud nezabýval. O nedostatečné procesní obraně dlužníka svědčí i jeho vyjádření ze 17. února 2016, podle kterého měl být např. projekt výstavby bytového komplexu B. zastřešován společností B., založenou výlučně za účelem realizace developerského projektu, ve které měl vystupovat jako společník i jednatel čtvrtý insolvenční navrhovatel a které poskytl dlužník prostředky v rámci investičních transakcí mezi prvním insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem. Insolvenční soud po dlužníku nepožadoval, aby toto tvrzení prokázal.
6/ Prokázalo-li se plnění insolvenčního navrhovatele, je na dlužníku, jenž takové plnění přijal, aby doložil, že vrácení plnění je nárokováno neprávem. Jde o situaci svým způsobem blízkou té, již posuzoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. prosince 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2014. Tam Nejvyšší soud uzavřel, že pokud uznání dluhu založilo vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku. Neexistence uznaného dluhu (závazku) nečiní právní úkon uznání dluhu (závazku) neplatným. Písemné uznání dluhu dlužníkem co do důvodu a výše ve smyslu ustanovení §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku , jímž věřitel dokládá existenci své splatné pohledávky za dlužníkem, zakládá vyvratitelnou domněnku existence dluhu v době uznání i pro potřeby doložení splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele ve smyslu §105 insolvenčního zákona.
7/ Shora řečené se uplatní i ve vztahu k druhému insolvenční mu navrhovateli, který tvrdil existenci pohledávky za dlužníkem z titulu půjčky poskytnuté dne 7. srpna 2012 ve výši 622.475,10 Kč. Své tvrzení dokládal výpisem z účtu, ze kterého plyne, že došlo k převodu finančních prostředků dlužníku s poznámkou „pujcka B. K. D.“. Ke smlouvě o půjčce přitom nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku, a to bez ohledu na formu smlouvy o půjčce. Dlužník dostatečně nevysvětlil, k jakému účelu směřovaly poskytnuté finanční prostředky; v podání ze dne 17. února 2016 toliko uvedl, že nešlo o půjčku. I zde lze mít procesní obranu dlužníka za nedostatečnou.
8/ Měl-li insolvenční soud na základě provedeného dokazování za to, že první a druhý insolvenční navrhovatelé poskytli dlužníku platby, které označili jako půjčky a jejichž vrácení nárokují, pak jako důvod pro zamítnutí insolvenčního návrhu nepostačovala dlužníkova obrana spočívající v povšechném tvrzení o investicích do společného podnikání; bylo třeba, aby v případě každé takové platby, již soud pokládal za doloženou, dlužník vyvrátil aktivní legitimaci toho kterého insolvenčního navrhovatele, tedy aby předložil a doložil svou hodnověrnou verzi toho, proč na žádnou z prokázaných plateb ničeho vracet nemusí.
9/ Odvolací soud tudíž podle §219a odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), zrušil usnesení insolvenčního soudu pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a věc podle §221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. vrátil insolvenční mu soudu k dalšímu řízení.
[5] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítaje že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil v tom duchu, že usnesení insolvenčního soudu se potvrzuje.
[6] Dovolatel úvodem „shrnuje“ skutkový stav věci, uváděje, že podstatou věci je, zda a v jakém rozsahu má insolvenční soud povinnost zkoumat přihlášené pohledávky, aby to nepřesáhlo meze insolvenčního návrhu a samotného insolvenčního řízení, a zda s ohledem na průběh řízení nešlo o tzv. šikanózní insolvenční návrh.
[7] Následně dovolatel poukazuje na zásadu insolvenčního řízení vyjádřenou v §5 písm. a/ insolvenčního zákona a na to, že insolvenční návrh, jehož podstatou není řešení úpadku dlužníka, nýbrž způsobení škody dlužníku, je v rozporu s účelem insolvenčního zákona. K tomu se dovolává závěrů obsažených k šikanóznímu výkonu práva v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99 ( jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) . Dovolatel míní, že i proto (aby se předešlo šikanóznímu výkonu práva) byl insolvenční zákon doplněn o ustanovení §128a odst. 2 písm. c/.
[8] Jsou-li v insolvenčním řízení předloženy insolvenčnímu soudu pohledávky, jejichž vznik, existenci a splatnost dlužník zpochybňuje a ohledně nichž je vedeno občanskoprávní řízení, není úkolem insolvenčního soudu (uvádí dovolatel) zkoumat pravost přihlášených pohledávek, neboť (jak opakovaně judikováno) takové zjišťování přesahuje meze insolvenčního návrhu.
[9] Vyplývá-li z dosavadního průběhu řízení, že pohledávky (insolvenčních navrhovatelů) jsou předmětem občanskoprávních řízení, pak je více než zřejmé (dovozuje dovolatel), že v dané věci jde o tzv. šikanózní insolvenční návrh, kdy cílem insolvenčních navrhovatelů je nejen poškodit dlužníka, ale zejména urychleně nahradit rozhodnutí v občanskoprávních sporech rozhodnutím insolvenčního soudu.
[10] K tomu dovolatel dále cituje tvrzení prvního insolvenčního navrhovatele (o pohledávkách vůči dlužníku) z insolvenčního návrhu ze dne 16. října 2015 dodávaje, že žádnou z těchto pohledávek nepovažoval od počátku za relevantní (k čemuž opakuje argumentaci z vyjádření pro insolvenční soud). Na tomto základě pak dovolatel vyslovuje přesvědčení, že insolvenční návrh byl od počátku pouze účelovým a šikanózním krokem prvního insolvenčního navrhovatele a posléze všech ostatních insolvenčních navrhovatelů a jeho jediným účelem bylo ochromit podnikatelskou činnost dlužníka. Cílem insolvenčního návrhu není řešit úpadek dlužníka, ale spíše vyvinout na dlužníka nátlak, tak, aby všichni insolvenční navrhovatelé (kteří jsou navzájem personálně propojeni čtvrtým insolvenčním navrhovatelem) byli přednostně uspokojeni.
[11] Insolvenční navrhovatelé navíc nikdy dostatečně neprokázali tvrzení o poskytnutých půjčkách (doložili pouze pohyby na účtech, jež dovolatel nezpochybňoval).
[12] I Nejvyšší soud judikoval, že chce-li insolvenční navrhovatel insolvenčním návrhem pouze donutit údajného dlužníka k plnění, které nemá zákonný ani smluvní podklad, jde o předstírané dluhy a údajný dlužník není v úpadku. Insolvenční návrh se v takovém případě stává nedovoleným prostředkem. Potud dovolatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014 ( jde o usnesení uveřejněné pod číslem 49/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní) .
[13] Podle dovolatele je tedy zcela irelevantní, aby v insolvenčním řízení prokazoval, že insolvenční navrhovatelé uplatňují pohledávky „neprávem“ (aby prokázal, že šlo o investice).
[14] Dovolatel uzavírá, že insolvenční návrh od počátku naplňoval všechny znaky šikanózního insolvenčního návrhu a pro daný případ je pak zcela nedůvodné, aby se insolvenční soud zabýval tím, z jakého právního titulu byly poskytnuty finanční prostředky.
[15] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dále formulované úvahy se pak váží k insolvenčnímu zákonu ve znění účinném do 18. září 2016.
[16] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním předestřených právních otázek je napadené rozhodnutí souladné s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu. V jednotlivostech lze k dovoláním otevřeným otázkám uvést následující:
[17] K šikanóznímu výkonu práva.
Na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá (šikanózní výkon práva nebyl důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu insolvenčním soudem a tato otázka nebyla ani důvodem pro zrušení usnesení insolvenčního soudu odvolacím soudem). K této otázce pak Nejvyšší soud uvádí, že tam, kde se o „šikanózní povahu“ insolvenčního návrhu vede spor mezi insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem a kde je namístě tvrzení o šikaně ve skutkové rovině osvědčit nebo prokázat, není dán důvod odmítnout insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost dle §128a insolvenčního zákona. Závěr o šikanózní povaze insolvenčního návrhu se však po případném osvědčení nebo prokázání takové dlužníkovy obrany může projevit jako důvod zamítnutí insolvenčního návrhu po jeho věcném projednání (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 116/2013, uveřejněné pod číslem 33/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) . Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 18/2011 [ jež obsahuje závěr, že pohledávku insolvenčního navrhovatele nelze mít v insolvenčním řízení za doloženou (osvědčenou) pro účely posouzení jeho aktivní věcné legitimace, jestliže obecný soud ve sporném řízení zamítl (byť dosud nepravomocně) žalobu, kterou se insolvenční navrhovatel domáhal po dlužníku zaplacení této pohledávky ] pak je za použití argumentu a contrario odvoditelné, že jen proto, že takové sporné řízení probíhá (dosud bezvýsledně), nelze mít skutečnost, že insolvenční navrhovatel takovou (nevykonatelnou) pohledávkou dokládá úpadek dlužníka, za šikanózní výkon práva.
[18] K prokazování důvodu peněžitého plnění.
Otázkou, kdo nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno v situaci, kdy dlužník potvrzuje, že od věřitele převzal (obdržel) příslušnou finanční částku, leč rozcházejí se tvrzení účastníků o tom, zda šlo o půjčku (věřitel) nebo o investice (dlužník), se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval, přičemž dospěl k závěru, že domáhá-li se žalobce (věřitel) vrácení určité částky s tvrzením, že ji žalovanému (dlužníku) předal, leží na něm důkazní břemeno o tomto tvrzení a je naopak na žalovaném (dlužníku), který tvrdí, že plnění přijal na základě smluvního ujednání, aby prokázal existenci a obsah tvrzené dohody, podle níž byl oprávněn plnění přijmout, popř. podle níž není k vrácení plnění povinen. Srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2002, sp. zn. 25 Cdo 27/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 10, ročník 2002, pod číslem 197, k jehož závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. července 2003, sp. zn. 32 Odo 861/2001, v rozsudku ze dne 29. března 2005, sp. zn. 29 Odo 1197/2003, v rozsudku ze dne 30. července 2008, sp. zn. 32 Odo 595/2006, nebo v usnesení ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 67/2011. S těmito závěry je napadené rozhodnutí v souladu.
[19] Srov. mutatis mutandis např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 42/2011, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročník 2013, pod číslem 114, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že založil-li dlužník procesní obranu proti věřitelskému insolvenčnímu návrhu na tvrzení, že pohledávka insolvenčního navrhovatele sice vznikla (a on ji neuhradil), že však následně zanikla tím, že dlužník proti ní uplatnil k započtení vlastní pohledávku vůči insolvenčnímu navrhovateli, pak k tomu, aby insolvenční soud mohl insolvenčnímu navrhovateli upřít aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu (a jen z tohoto důvodu takový návrh zamítnout), je nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany (mít zánik pohledávky započtením za doložený).
[20] V poměrech dané věci lze srovnatelně říci, že založil-li dlužník procesní obranu proti věřitelskému insolvenčnímu návrhu na tvrzení, že peněžité plnění od insolvenčního navrhovatele sice přijal, leč neměl důvod je vracet, pak k tomu, aby insolvenční soud mohl insolvenčnímu navrhovateli upřít aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu (a jen z tohoto důvodu takový návrh zamítnout), je nezbytné prokázat opodstatněnost dlužníkovy obrany (mít za doložený důvod, pro který nebyl dlužník povinen předmětnou částku vrátit insolvenčnímu navrhovateli).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu