ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.207.2017.1
KSOS 33 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 207/2017-B-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužnice J. M. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS XY, o zrušení oddlužení, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Dagmarou Cenknerovou, advokátkou, se sídlem v Novém Jičíně, Svatopluka Čecha 1580/25, PSČ 741 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. dubna 2017, č. j. KSOS 33 INS XY, 4 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 13. února 2017, č. j. KSOS 33 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zrušil oddlužení dlužnice (bod I. výroku), prohlásil konkurs na její majetek (bod II. výroku), a rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (bod III. výroku).
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. dubna 2017, č. j. KSOS 33 INS XY, 4 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v odvoláním napadených bodech I. a II. výroku.
Odvolací soud uzavřel, že v daném případě jsou naplněny podmínky pro zrušení oddlužení podle §418 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Měl za prokázané, že dlužnice neplnila povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení a s ohledem na výši splátek, které věřitelům poskytovala, nebyl předpoklad splnění zjištěných pohledávek nezajištěným věřitelům v minimální výši 30 %, a to ani poté, co dlužnice doložila svůj aktuální (nový) příjem z pracovního poměru. Při zohlednění výše sjednané mzdy a počtu vyživovaných osob (manžel a 3 děti) nebylo možné předpokládat, že by do konce trvání schváleného oddlužení (tj. do října 2019) došlo k uspokojení nezajištěných věřitelů alespoň v minimální zákonné výši. V dubnu 2017 (za 30 měsíců trvání schváleného oddlužení) byli totiž nezajištění věřitelé uspokojeni jen v rozsahu 1,91 % a výhled jejich uspokojení do skončení trvání oddlužení byl 3,82 %.
K předložené fotokopii směnky („vystavené 15. dubna 2012 v XY B. M., který se zavázal zaplatit dlužnici bez protestu dne 3. března 2015 částku 250 000 Kč“), připojené k odvolání, podle odvolacího soudu nebylo možné přihlédnout, neboť nebylo zřejmé, zda a kdy bude případná částka ze směnky vymožena, a to i s přihlédnutím k námitkám otce dlužnice, který měl být ze směnky zavázán.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka především namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku výkladu §418 odst. b/ insolvenčního zákona. Argumentuje tím, že její majetková a příjmová situace se bude zlepšovat a odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu „skutečnou výši dluhů dovolatelky, její tvrzení, její majetkovou a rodinnou situaci“. Podle dovolatelky odvolací soud neodůvodnil, jak dospěl k závěru, že je zjevné, že nebude splátkový kalendář řádně splněn. Dovolatelka míní, že se odvolací soud odchýlil od závěrů usnesení Nejvyššího soudu dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněného pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 77/2013“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 48/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 65/2013, která jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupná též na webových stránkách Nejvyššího soudu. Současně dovolatelka žádá, pro případ, že se odvolací soud od uvedené judikatury neodchýlil, aby byla „tato právní otázka posouzena jinak než doposud“. Napadené rozhodnutí má za přepjatě formalistické, a to „aniž by bylo zkoumáno, zda není možné pokračováním v oddlužení dosáhnout vyšší míry uspokojení věřitelů“. Dovolatelka má dále za to, že došlo k porušení zásady dle §5 písm. a/ insolvenčního zákona.
Konečně namítá, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že se „dovolatelka nemohla účastnit jednání dne 9. ledna 2017, které předcházelo zrušení povolení oddlužení, kdy trvá na tom, že jí nebylo doručeno předvolání, a tudíž neměla o jeho konání vědomost“.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že ve výkladu a aplikaci §418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona je – oproti mínění dovolatelky – napadené usnesení v souladu s R 77/2013, na které v podrobnostech odkazuje. V tomto usnesení Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je-li v době trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře zjevné, že jeho podstatnou část nebude možné splnit, rozhodne insolvenční soud o přeměně schváleného oddlužení v konkurs. K tomuto závěru se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil, a to v usneseních sen. zn. 29 NSČR 48/2013, sen. zn. 29 NSČR 65/2013, ze dne 29. ledna 2015, sen. zn. 29 NSČR 128/2014, ze dne 27. července 2016, sen. zn. 29 NSČR 112/2016, a v usnesení ze dne 29. června 2017, sen. zn. 29 NSČR 28/2017.
Od těchto závěrů nemá Nejvyšší soud důvodu se odchylovat, přičemž z dovolání se ani nepodává, z jakého důvodu a jak by měla být tato právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že dovolatelka v době rozhodnutí odvolacího soudu podle obsahu spisu a skutkových zjištění odvolacího soudu nebyla zjevně schopna splnit podstatnou část splátkového kalendáře. Odvolací soud totiž vyšel z toho, že po 30 měsících trvání splátkového kalendáře byla míra uspokojení nezajištěných věřitelů v oddlužení pouhých 1,91 %, přičemž výhled očekávané míry jejich uspokojení po 60 měsících byl v dubnu 2017 pouhých 3,82 % (tyto závěry ostatně dovolatelka ani nijak nezpochybňuje). Dovolatelka zjevně přehlíží, že v tomto závěru odvolacího soudu je již zohledněna její tehdejší celková „příjmová i rodinná situace“, jak plyne ze zjištění učiněných odvolacím soudem z dovolatelkou předložených listin (mzdový výměr s platností od 1. ledna 2017 a výplatní páska za prosinec 2016) a ze zprávy insolvenční správkyně z dubna 2017 (B-25).
Dovolatelka netvrdila a ani nedoložila žádné skutečnosti, které by opravňovaly soudy dospět k závěru, že by v dalších 30 měsících dosáhlo uspokojení jejích nezajištěných věřitelů 30 % jejich zjištěných pohledávek.
Namítá-li dovolatelka, že má za svým otcem nesplacenou pohledávku z titulu směnky na částku ve výši 250 000 Kč, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že dovolatelka nijak netvrdila a ani neprokazovala, zda je tuto svou pohledávku schopna použít jako mimořádnou splátku dle §412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona [odhlédne-li Nejvyšší soud od vymahatelnosti této tvrzené pohledávky a od toho, proč směnku v takové hodnotě vystavenou dne 15. dubna 2012 se splatností k 3. březnu 2015 předkládá a tvrdí až v únoru 2017, proč ji neuvedla v seznamu svého majetku a proč ji dovolatelka nevymáhala či nepředala insolvenční správkyni ke zpeněžení již dříve, když celková výše pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení je (dle jejích slov) „pouhých“ 160 619,14 Kč].
Konečně, k námitce porušení zásady podle §5 písm. a/ insolvenčního zákona je nutno uvést, že naopak pokračování oddlužení s takto extrémně nízkou mírou i prognózou uspokojení by bylo v rozporu s uvedenou zásadou, neboť by poškozovalo přihlášené věřitele. Odvolací soud nepostupoval přepjatě formalisticky, zjevně vzal do úvahy veškeré tvrzené a zjištěné skutečnosti a řádně zkoumal, zda by bylo možné ve schváleném oddlužení splátkovým kalendářem pokračovat. Dospěl ke správnému závěru, že nikoli.
Nejvyšší soud dále podotýká, že pro účely dovolacího řízení jsou právně bezcenné veškeré poukazy dovolatelky na skutečnosti nastalé po rozhodnutí odvolacího soudu (příslib daru, tvrzení o navýšení příjmů, jakož i existence další směnky za otcem dovolatelky znějící na směnečnou sumu 450 000 Kč). Přihlédnout k těmto skutečnostem Nejvyššímu soudu totiž zapovídá §241a odst. 6 o. s. ř.
Dovolací námitkou, podle níž odvolací soud nepřihlédl k tomu, že se dovolatelka nemohla zúčastnit jednání dne 9. ledna 2017 (které předcházelo rozhodnutí o zrušení oddlužení), vystihuje dovolatelka (z obsahového hlediska) tzv. zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice, je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu.
Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o zrušení oddlužení. V režimu §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení oddlužení.
To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Pro úplnost zbývá dodat (k návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozhodnutí), že §243 o. s. ř. v insolvenčním řízení nelze aplikovat (viz §90 insolvenčního zákona).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenční správkyni, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu