ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.213.2016.1
KSHK 35 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 213/2016-B-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužnice B. P. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 35 INS XY, o schválení oddlužení, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Bc. Lenkou Ježkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Mírová 55/77, PSČ 103 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2016, č. j. KSHK 35 INS XY, 2 VSPH XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2016, č. j. KSHK 35 INS XY, 2 VSPH XY, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 12. února 2015, č. j. KSHK 35 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Neschválil oddlužení dlužnice „B.“ (správně B.) P. (bod I. výroku).
2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužnice a určil, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (body II. a III. výroku).
3/ Určil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku).
4/ Ustanovil věřitele Finanční úřad pro Královéhradecký kraj (dále jen „finanční úřad“) zástupcem věřitelů (bod V. výroku).
[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §389 odst. 1 a 2 a §405 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že je důvod neschválit oddlužení, neboť jeden z věřitelů ( finanční úřad ) s oddlužením nesouhlasil (na schůzi věřitelů hlasoval proti) a proto, že dlužnice sledovala podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr. Ten dovozoval z toho, že bezprostředně před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení převedla dlužnice na svou dceru darovací smlouvou spoluvlastnický podíl na nemovitosti.
[3] K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. května 2016, č. j. KSHK 35 INS XY, 2 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.
[4] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §389 odst. 1, §395 odst. 1 a 2 a §405 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k závěru, že nesouhlasné stanovisko jednoho z věřitelů není důvodem pro neschválení oddlužení, jakož i k závěru, že není dost konkrétních údajů, na jejichž základě by bylo možné přezkoumat správnost závěru, že dlužnice sledovala podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr. Dovodil však, že dlužnice nesplňuje požadavek vymezený ustanovením §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, neboť se zřetelem k jejím příjmům z pracovního poměru coby jediného zdroje plnění oddlužení je zřejmé, že hodnota plnění, jež by obdrželi nezajištění věřitelé, zjevně nemůže dosáhnout alespoň 30 % jejich pohledávek. Z příjmu dlužnice lze totiž v současné době použít na plnění oddlužení pouze částku 1.548 Kč (měsíčně). Pro tyto účely vyšel odvolací soud z toho, že na přezkumném jednání konaném dne 20. října 2014 byly zjištěny pohledávky nezajištěných věřitelů v celkové výši 898.577,13 Kč, přičemž příjem dlužnice tvoří mzda ve výši 8.500 Kč měsíčně. Po odpočtu částky určené na úhradu odměny a náhradu hotových výdajů správce ve výši 1.089 Kč měsíčně tak lze použít (podle odvolacího soudu) k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů pouze částku 452 Kč (měsíčně). Za 60 měsíců trvání oddlužení by tak na uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů mohla být vyplacena pouze částka 27.120 Kč, ačkoliv 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů představuje částka 269.573 Kč.
[5] Odvolací soud tudíž uzavřel, že odvolání není důvodné, jelikož v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, přičemž nebylo doloženo, že by vyjádřili souhlas s nižším plněním).
[6] Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[7] Konkrétně dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil ustanovení §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, když pro účely posouzení, zda se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 %, nepřihlédl ke smlouvě o důchodu, kterou předložila insolvenčnímu soudu 24. dubna 2014 a kterou se I. R. (dále jen „I. R.“) zavázala poskytnout dlužnici po dobu trvání účinků oddlužení plněním splátkového kalendáře částku 4.400 Kč měsíčně. S přihlédnutím k této částce by dlužnice vyplatila nezajištěným věřitelům za celou dobu trvání oddlužení cca 300.000 Kč, tedy částku převyšující minimální hranici 30 %.
[8] Dále se dovolatelka vymezuje i proti důvodům, pro něž oddlužení neschválil insolvenční soud.
[9] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Dále formulované úvahy se pak váží k insolvenčnímu zákonu ve znění účinném do 18. září 2016.
[10] Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním otevřené právní otázky (výkladu §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[11] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[12] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[13] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
Rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení
§395 (insolvenčního zákona)
(1) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat,
a/ že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo
b/ že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.
(…)
§405 (insolvenčního zákona)
(1) Insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.
(2) Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.
(…)
[14] Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona je ustálena v následujících závěrech:
[15] Jestliže podle dlužníkových tvrzení zahrnutých v návrhu na povolení oddlužení sepsaném na předepsaném formuláři a v povinných přílohách návrhu na povolení oddlužení dlužník nabízí svým nezajištěným věřitelům (kteří nesouhlasili s nižším plněním) méně než 30 % jejich pohledávek, pak je to ve smyslu §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. „Důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu podle uvedeného ustanovení vychází z údajů tvrzených a doložených samotným dlužníkem [ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněné pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2011“) ].
[16] Neodůvodňuje-li stav insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení, závěr, že nezajištění věřitelé, kteří nesouhlasili s nižším plněním, obdrží na úhradu svých pohledávek v oddlužení alespoň plnění v rozsahu 30 % (i s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem, jež mají podle tvrzení dlužníka nastat v budoucnu), insolvenční soud oddlužení neschválí. Na takovém základě lze totiž důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé (kteří nesouhlasili s nižším plněním), bude nižší než 30 % jejich pohledávek. Obecný úsudek typu, že mzdy porostou nebo že důchody se budou zvyšovat (ve vazbě na možnou inflaci), není podkladem pro závěr, že dlužník (jenž v tomto směru jiné tvrzení nenabídne a nedoloží) dané kriterium splní (R 61/2011).
[17] Odvolací soud (…) pochybil i v tom, že při posouzení, zda jsou splněny podmínky pro schválení oddlužení, nevzal v potaz smlouvu o důchodu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 22/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročník 2013, pod číslem 81).
[18] Z insolvenčního spisu se podává, že dlužnice vskutku již v řízení před insolvenčním soudem (před rozhodnutím insolvenčního soudu o jejím insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení) předložila smlouvu o důchodu ze dne 24. dubna 2014, uzavřenou mezi ní a I. R., opatřenou úředně ověřenými podpisy, podle které se I. R. zavázala poskytovat dlužnici důchod ve výši 4.400 Kč měsíčně po dobu trvání účinků soudního rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, s tím, že poprvé bude důchod vyplacen za měsíc, v němž nastanou účinky soudního rozhodnutí o schválení oddlužení (A-7).
[19] Obsah smlouvy o důchodu činí pro věřitele použitelnou částku 4.400 Kč měsíčně. Spolu s částkou 452 Kč měsíčně, kterou měl odvolací soud za použitelnou pro uspokojení nezajištěných věřitelů dlužnice z její mzdy, by se nezajištěným věřitelům dostalo za 60 měsíců trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře na uspokojení jejich pohledávek celkem 291.120 Kč, což je částka převyšující částku vytyčenou napadeným rozhodnutím (269.573 Kč) coby minimální třicetiprocentní hranici ve smyslu §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona.
[20] Odvolací soud tedy pochybil, jestliže v rozporu z výše citovanou judikaturou (R 61/2011, usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 22/2012) nevzal v potaz předmětnou smlouvu o důchodu (nijak se s ní nevypořádal, ač tuto povinnost měl); potud je právní posouzení věci odvolacím soudem co do výkladu §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona neúplné a tudíž i nesprávné.
[21] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu