ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.221.2016.1
KSBR 47 INS 1632/2016
sp. zn. 29 NSČR 221/2016-A-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka BALNEO HARMONIE s. r. o. , se sídlem v Brně, Radlas 84/6, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 29197091, zastoupeného Mgr. Pavlem Kopou, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, PSČ 603 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 47 INS 1632/2016, o insolvenčním návrhu věřitele Forte strada s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28863526, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2016, č. j. KSBR 47 INS 1632/2016, 3 VSOL 332/2016-A-15, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. srpna 2016, č. j. KSBR 47 INS 1632/2016, 3 VSOL 332/2016-A-15, se mění takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2016, č. j. KSBR 47 INS 1632/2016-A-5, se potvrzuje .
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II. Insolvenční navrhovatel je povinen zaplatit dlužníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 228 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce dlužníka.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 3. února 2016, č. j. KSBR 47 INS 1632/2016-A-5, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) odmítl insolvenční návrh, jímž se insolvenční navrhovatel Forte strada s. r. o. domáhal zjištění úpadku dlužníka BALNEO HARMONIE s. r. o. (bod I. výroku) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud odmítl insolvenční návrh pro vady podle §128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), neboť měl za to, že v něm nejsou úplně vylíčeny rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka. Insolvenční navrhovatel totiž v insolvenčním návrhu nedostatečně označil další věřitele dlužníka se splatnou peněžitou pohledávkou za dlužníkem, když neuvedl konkrétní a jasné údaje o jejich pohledávkách (právní důvod vzniku a datum splatnosti), čímž nesplnil požadavek kladený na obsah insolvenčního návrhu §103 odst. 2 insolvenčního zákona.
K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. srpna 2016, č. j. KSBR 47 INS 1632/2016, 3 VSOL 332/2016-A-15, rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu dospěl k závěru, že insolvenční navrhovatel v insolvenčním návrhu dostatečně vymezil skutečnosti, které jsou způsobilé osvědčit, že dlužník se nachází v úpadku ve formě platební neschopnosti, když označil celkem pět věřitelů dlužníka, uvedl výši jejich pohledávek, včetně údajů o době jejich splatnosti. Co do označení dalších věřitelů dlužníka přitom odvolací soud vyšel z toho, že insolvenční navrhovatel v insolvenčním návrhu uvedl, že „dlužník má další závazky po lhůtě splatnosti minimálně vůči dalším 5 věřitelům, které blíže označil a uvedl přibližnou výši jejich pohledávek včetně údaje o jejich splatnosti tak, že tyto závazky jsou po splatnosti přibližně 2 měsíce (vůči 2 věřitelům), 5 měsíců, 1 rok a 1,5 roku“.
Insolvenční návrh tak měl odvolací soud za projednatelný, když z tvrzení v insolvenčním návrhu vyplývá, že dlužník má více (nejméně dva) věřitelů se závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), přičemž neuvedení právního důvodu závazků dlužníka vůči dalším věřitelům je pro posouzení projednatelnosti insolvenčního návrhu bez významu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dlužník včasné dovolání, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že usnesení insolvenčního soudu se potvrzuje, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Dovolatel především namítá, že údaje obsažené v insolvenčním návrhu nepostačují k vylíčení rozhodujících skutečností v míře, která činí insolvenční návrh projednatelným, neboť uvedení splatnosti pohledávek ostatních věřitelů není dostatečně přesné, určité a srozumitelné. Poukazuje na to, že insolvenční navrhovatel údaj o splatnosti pohledávek dalších věřitelů uvozuje označením „cca“. Dovolatel se domnívá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s aktuální judikaturou obou odvolacích soudů (v dovolání označenou) a rovněž s judikaturou Nejvyššího soudu; potud odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 21. prosince 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011, uveřejněném pod číslem 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 44/2012“) [usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu].
Kromě toho dovolatel míní, že insolvenční návrh měl být odmítnut podle §128a odst. 1 insolvenčního zákona, neboť insolvenční navrhovatel dokládal své oprávnění jej podat pohledávkou, ke které se pro účely rozhodnutí o úpadku nepřihlíží (§143 odst. 2 insolvenčního zákona). Uvedené dovozuje z toho, že insolvenční navrhovatel měl svou tvrzenou pohledávku za dlužníkem nabýt od věřitele LÁZNĚ JUPITER a. s. méně než dva měsíce před podáním insolvenčního návrhu (na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 13. listopadu 2015).
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání je přípustné dle §237 o. s. ř., když napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z obsahu insolvenčního spisu je patrno, že insolvenční navrhovatel v insolvenčním návrhu vylíčil skutečnosti týkající se jeho pohledávky za dlužníkem (čl. I.). V článku II. dále insolvenční navrhovatel uvedl, že dlužník „má dle informací věřitele další závazky po lhůtě splatnosti, a to minimálně vůči těmto dalším věřitelům: 1/ Wustenrot s místem podnikání (…), výše závazku cca 10 000 Kč, po splatnosti cca 2 měsíce, 2/ Petr Musil – DIKOS s místem podnikání (…), výše závazku cca 3 000 Kč, po splatnosti cca 2 měsíce let, 3/ O2 Czech Republic a. s. s místem podnikání (…), výše závazku cca 2 000 Kč, po splatnosti cca 5 měsíců, 4/ Lázně Jupiter a. s. s místem podnikání (…), výše závazku více jak 1 000 000 Kč, po splatnosti více jak 1,5 roku, 5/ Finanční správa, výše závazku cca 50 000 Kč, po splatnosti 1 rok“.
V posouzení náležitostí insolvenčního návrhu a okolností, za nichž lze odmítnout insolvenční návrh pro vady podle §128 odst. 1 IZ, byla rozhodovací praxe soudů již sjednocena (ustálena) následovně:
1/ V insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že „dlužník je v úpadku“, nebo mu „úpadek hrozí“, případně, že dlužník „je insolventní“, nebo že „je v platební neschopnosti“, anebo že „je předlužen“, není ve smyslu §103 odst. 2 insolvenčního zákona uvedením okolností, které úpadek osvědčují (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněné pod číslem 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ Jestliže dlužníkův věřitel jako insolvenční navrhovatel v rámci vylíčení rozhodujících skutečností, které osvědčují úpadek dlužníka, v insolvenčním návrhu vedle údajů o své splatné pohledávce vůči dlužníku konkretizuje další věřitele dlužníka (obchodní firmou, sídlem a identifikačním číslem osoby), je tím ve spojení s ustanovením §3 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona naplněn z hlediska tvrzení, že dlužník je v úpadku, požadavek na uvedení „více věřitelů dlužníka“, takový údaj však ještě není (ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) způsobilým tvrzením o tom, že dlužník má vůči alespoň dvěma věřitelům konkrétní peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení §103 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (R 44/2012).
Jakkoli lze souhlasit s tím, že insolvenční navrhovatel označil řádně, tj. způsobem, který je umožňuje identifikovat, více osob (celkem tři – Petra Musila, O2 Czech Republic a. s. a Lázně Jupiter a. s.), jež mají mít za dlužníkem pohledávku, závěr odvolacího soudu, podle něhož insolvenční navrhovatel uvedl konkrétní údaje o pohledávkách dalších věřitelů v rozsahu, jež činí insolvenční návrh projednatelným, Nejvyšší soud nesdílí.
Podstatné totiž je, jak vyplývá i ze závěrů shora shrnuté ustálené judikatury Nejvyššího soudu, že insolvenční navrhovatel neuvedl údaje o pohledávkách dalších (řádně označených) věřitelů v takovém rozsahu a určitosti, která by (za předpokladu jejich pravdivosti) tvrzené pohledávky konkretizovala a umožnila soudu, v případě, že by tato tvrzení byla osvědčena, uzavřít, že dlužník je v úpadku.
Přestože požadavek, aby věřitelský insolvenční návrh obsahoval jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, také konkrétní údaje o pohledávkách dalších věřitelů dlužníka, neznamená, že insolvenční navrhovatel je povinen uvést, na základě jakého smluvního nebo jiného ujednání či porušení smluvní nebo zákonné povinnosti takové pohledávky vznikly a zda jsou předmětem soudního sporu nebo exekučního řízení, musí být dostatečně určité alespoň údaje o výši pohledávek dalších věřitelů a o době splatnosti těchto pohledávek. K závěru, že nezbytnou míru konkretizace údajů o pohledávkách dalších věřitelů a o lhůtě splatnosti těchto pohledávek, je třeba stanovit vždy pro rozhodnutí o konkrétní věci (v jednotlivém případě), tedy s ohledem na konkrétní okolnosti a nelze ji generalizovat, srov. blíže R 44/2012, a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sen. zn. 29 NSČR 33/2014.
Konkrétní údaje o pohledávkách dalších věřitelů v insolvenčním návrhu věřitele zcela absentují. Insolvenční navrhovatel zjevně toliko odhaduje, jakou mají mít tvrzené pohledávky výši (viz údaje v insolvenčním návrhu, podle nichž pohledávky mají „cca 3 000 Kč“, „cca 2 000 Kč“ a „cca 1 000 000 Kč“). Stejně tak insolvenční navrhovatel nahradil konkrétní údaje o splatnosti jednotlivých pohledávek dalších věřitelů obecnými tvrzeními o (neurčité) splatnosti prostřednictvím běžné užívané zkratky „cca“ (bez bližšího zdůvodnění, proč tak činí). U věřitele „Petra Musila – DIKOS“ dokonce uvádí rozporné tvrzení ohledně splatnosti, když není zřejmé, zda závazek ve výši „cca 3 000 Kč“ má být po splatnosti „cca“ dva měsíce nebo (dokonce) dva roky.
Závěr odvolacího soudu, že insolvenční návrh je projednatelný a že není důvod pro odmítnutí insolvenčního návrhu podle §128 odst. 1 insolvenčního zákona, proto není správný.
Zbývá dodat, že naopak zjevně bezdůvodnou je námitka dovolatele, který vytýká soudům nižších stupňů, že nepostupovaly podle §128a odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona, neboť vychází z chybné interpretace §143 odst. 2 insolvenčního zákona. Ze skutečnosti, že insolvenční navrhovatel měl nabýt svou tvrzenou pohledávku za dlužníkem v době kratší než 6 měsíců před zahájením insolvenčního řízení postoupením části pohledávky od dalšího označeného věřitele (LÁZNĚ JUPITER a. s.), ještě neplyne, že insolvenční navrhovatel dokládá oprávnění podat insolvenční návrh pohledávkou, ke které se pro účely rozhodnutí o úpadku nepřihlíží. Důsledek skutečnosti, že k rozdělení pohledávky došlo v zákonem vymezeném období, je pouze ten, že se na dotčené (nyní rozdělené) pohledávky při posuzování mnohosti věřitelů dlužníka pohlíží, jakoby šlo o pohledávku jednu, a to jen pro účely zkoumání mnohosti věřitelů (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015, sen. zn. 29 NSČR 24/2013).
Jelikož jsou splněny podmínky uvedené v §243d písm. b/ a §220 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 23 Cdo 251/2012, uveřejněné pod číslem 17/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2016, č. j. KSBR 47 INS 1632/2016-A-5, se potvrzuje, a to včetně věcně správného výroku o nákladech řízení.
Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Insolvenční navrhovatel nebyl s odvoláním úspěšný, avšak dlužníku podle obsahu spisu v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dlužník byl v dovolacím řízení úspěšný, čímž mu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Náklady dlužníka v dovolacím řízení, vzhledem k zastoupení dlužníka advokátem, sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a podání dovolání), které podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. a/ a k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif), činí 6 200 Kč (2x 3 100 Kč), dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 1 428 Kč. Celkem tak činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná dlužníku částku 8 228 Kč.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčnímu navrhovateli se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 5. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu