ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.227.2016.1
KSOS 25 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 227/2016-B-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníka P. M. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS XY, o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Danielem Grimmem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Janáčkova 1089/20, PSČ 702 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2016, č. j. KSOS 25 INS XY, 1 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 16. května 2016, č. j. KSOS 25 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníkem P. M. (bod I. výroku), schválil odměnu insolvenčního správce (bod II. výroku), zprostil insolvenčního správce funkce (bod III. výroku), zamítl návrh dlužníka na osvobození od placení pohledávek věřitelů (bod IV. výroku) a deklaroval, že právní mocí tohoto rozhodnutí insolvenční řízení končí (bod V. výroku).
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. srpna 2016, č. j. KSOS 25 INS XY, 1 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v odvoláním napadeném bodu IV. výroku.
Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 15. února 2011, č. j. KSOS 25 INS XY, insolvenční soud schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře s tím, že první splátka byla splatná v březnu 2011, takže oddlužení probíhalo do února 2016.
2/ Podle zprávy insolvenčního správce o plnění oddlužení ze dne 5. května 2016 byli nezajištění věřitelé uspokojeni ve výši 74,16 %. Insolvenční správce v této zprávě upozornil, že dlužník byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. prosince 2014, č. j. 31 T XY, který nabyl právní moci dne 7. května 2015 (dále jen „trestní rozsudek“), odsouzen pro trestný čin loupeže dle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zák.“). Současně doručil insolvenčnímu soudu návrh dlužníka na osvobození od placení pohledávek ze dne 2. května 2016.
3/ Z trestního rozsudku odvolací soud mimo jiné zjistil, že dlužník byl [spolu s M. P. (dále jen „M. P.“)] shledán vinným spácháním zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 a odst. 2 písm. c/ tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody na pět let. Současně bylo dle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), odsouzeným společně a nerozdílně uloženo uhradit poškozeným škodu v celkové výši 608 840 Kč. Dále zjistil, že dlužník a M. P. odcizili 597 366 Kč a 15 EUR a při loupeži dne 23. prosince 2012 způsobili na zařízení prodejny škodu ve výši 9 604 Kč; odcizené peníze si rozdělili napůl. Dlužník část z takto získaných peněz použil na umoření svých dluhů v rodině – peníze vrátil „sestře, mamce, skoro všem i babičce“, kterým dohromady dlužil asi 60 000 či 70 000 Kč, koupil si televizi a zbytek peněz „šel do automatů“ (v nich prohrál asi 150 000 Kč). Při hlavním líčení dlužník uvedl, že se spoluobžalovaným M. P. byli delší dobu ve finanční tísni (měli dluhy), a to z důvodu časté hry na automatech; přepadením se snažili tuto situaci vyřešit.
Na tomto základě odvolací soud – cituje §414 odst. 1 a §412 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), spolu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněného pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 NSČR 71/2013, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2015, pod číslem 9, a ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněného pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – uzavřel, že v daném případě nejsou naplněny podmínky pro vyhovění návrhu dlužníka na osvobození od placení pohledávek, protože dlužník nesplnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení.
Odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu zdůraznil, že příjem získaný zmiňovanou trestnou činností nelze považovat za mimořádný příjem dle §412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, který by byl dlužník povinen vydat insolvenčnímu správci. Tím tedy dlužník své povinnosti neporušil. Porušil však povinnost dle §412 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona, tj. nepřejímat na sebe nové závazky, které by nemohl v době jejich splatnosti plnit. Závazky vůči členům rodiny byly „nepochybně“ novými závazky, které na sebe dlužník přijal v době trvání schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře, neboť tyto závazky neuvedl v insolvenčním návrhu ani v připojeném seznamu závazků.
Dále odvolací soud zdůraznil, že v průběhu insolvenčního řízení vyšla najevo nepoctivost dlužníkova záměru při podání návrhu na povolení oddlužení, neboť bylo zjištěno, že „dlužník evidentně nemínil svoji nápravu doopravdy, neboť nezměnil svůj přístup ke svému hospodaření a neupustil od těch aktivit, které vedly k jeho úpadku, když v trestním řízení uvedl, že se spoluobžalovaným byli delší dobu ve finanční tísni z důvodu časté hry na automatech, měli dluhy a přepadením se snažili situaci vyřešit. V zadlužování tedy pokračoval i v době trvání účinků schválení oddlužení a tento jeho nekalý způsob života vedl nakonec k páchání trestné činnosti za účelem získání prostředků na pokračování v gamblerských aktivitách“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky, která dosud dovolacím soudem nebyla řešena, a tato otázka má být po právní stránce posouzena jinak. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel předně namítá, že odvolací soud hodnotil pouze skutečnosti v jeho neprospěch, aniž by se zabýval dalšími podstatnými okolnostmi případu. Nesouhlasil s tím, že pokračoval v zadlužování, neboť dluhy, které „bohužel řešil trestnou činností, byly dluhy v rodině, které vznikly ještě před podáním návrhu na povolení oddlužení“. Soudy podle dovolatele nezohlednily, že v průběhu oddlužení řádně pracoval, dokonce „přes čas“, a „uhradil 74 % všech pohledávek, tedy mnohonásobně více, než požaduje zákon“.
Dále zdůrazňuje, že byl odsouzen za trestný čin, který se nikterak netýkal insolvenčního řízení. Uvádí, že činu lituje, že byl v bezvýchodné životní situaci, v průběhu trestního řízení plně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a že i po odsouzení činil vše pro to, aby uspokojil pohledávky v co nejvyšším rozsahu. V této snaze pokračoval i ve výkonu trestu. Míní, že z toho, že spáchal majetkovou trestnou činnost, nelze automaticky dovozovat, že oddlužením sledoval nepoctivý záměr.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže uvedenými závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu, od nichž nemá Nejvyšší soud důvodu se odchylovat ani v projednávané věci.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěrech, podle nichž:
1/ Ustanovení §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2/ Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení.
Je-li taková proměna opravdová (o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení), není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku.
(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
3/ Dlužník je ve smyslu §104 odst. 1 písm. b/ a odst. 3 insolvenčního zákona povinen uvést v seznamu závazků i pohledávku, jejíž pravost (důvodnost) zpochybňuje. Z toho, že dlužník v seznamu závazků zamlčel své zahraniční věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil majetek tvořený podíly v zahraničních společnostech, lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka při oddlužení. Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona poctivý záměr, trvá po celou dobu oddlužení (i po schválení oddlužení); po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“)].
4/ V důvodech R 86/2013 Nejvyšší soud při výkladu §417 odst. 1 insolvenčního zákona vysvětlil, že ačkoli dikce označeného ustanovení definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen coby důvod k odnětí již přiznaného osvobození (od zbytku dluhů), teleologickému výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona odpovídá, že vyjde-li stejné jednání dlužníka najevo ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození, bude namístě takové osvobození dlužníku nepřiznat, přičemž kritériem, o jehož nesplnění v daném stadiu věci půjde, bude (v souladu s dikcí §414 odst. 1 insolvenčního zákona) to, že dlužník nesplnil „řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení“.
Tamtéž Nejvyšší soud uvedl, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů), je zásada poctivosti dlužníka (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů).
5/ Jinými slovy řečeno, zjistí-li insolvenční soud za doby trvání oddlužení skutečnosti, které jsou důvodem pro rozhodnutí dle §418 insolvenčního zákona, měl by oddlužení zrušit a na majetek dlužníka prohlásit konkurs. I když tak neučiní, nebrání mu to v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od zbytku dluhů podle §414 insolvenčního zákona znovu posuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Dlužník je povinen chovat se poctivě, vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení, přičemž to, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek §418 insolvenčního zákona po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo. Domáhá-li se dlužník dobrodiní osvobození od placení zbytku dluhů, pak je na něm, aby osvědčil, že podmínkám pro osvobození dostál.
K tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 97/2015, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil také v usneseních ze dne 11. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 2/2018, ze dne 29. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 40/2016, ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 19/2017, a ze dne 26. června 2018, sen. zn. 29 NSČR 94/2017.
6/ Výpis z evidence rejstříku trestů neobsahuje záznamy o zahlazených odsouzeních, z čehož pro účely výkladu §395 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 písm. a/ insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) logicky plyne, že proběhlo-li v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením dlužníka (jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu) pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy a toto odsouzení je již zahlazeno, nelze odtud bez dalšího usuzovat, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr. Tento závěr lze podpořit též poukazem na §416 odst. 1 insolvenčního zákona, jež určuje, že osvobození podle §414 a 415 se nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, a dále pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti. Jinak řečeno, z §416 odst. 1 insolvenčního zákona plyne, že tomu, aby byl úpadek dlužníka řešen oddlužením, které vyústí (může vyústit) v rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů, nebrání ani okolnost, že zde jsou majetkové sankce uložené dlužníku v trestním řízení pro úmyslný trestný čin (srov. usnesení ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 8/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2015, pod číslem 47).
7/ Skutečnost, že s účinností od 1. ledna 2014 byl [zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů], změněn §395 insolvenčního zákona (a mimo jiné byl vypuštěn text §395 odst. 3 insolvenčního zákona, když dle poznatků praxe byl příkladmý výčet okolností, z nichž bylo lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka, obsažený v tomto ustanovení zavádějící – viz důvodovou zprávu k označenému zákonu, II. zvláštní část, část první, body 214 a 215), na uplatnitelnosti závěrů obsažených ve shora zmíněných usneseních (z hlediska posouzení podmínek pro přijetí závěru o tom, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr) nic nemění (viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sen. zn. 29 NSČR 98/2015).
8/ Způsobil-li dlužník za trvání oddlužení svým úmyslným protiprávním jednáním (neoprávněným odběrem elektrické energie) vznik dalšího (nového) dluhu, s jehož úhradou je v prodlení, dopustil se nepoctivého jednání, které brání tomu, aby byl osvobozen od placení zbytku dluhů (srov. opět usnesení sen. zn. 29 NSČR 19/2017)
9/ Z dikce §414 odst. 1 insolvenčního zákona plyne (aniž by jazykový výklad tohoto ustanovení odporoval výkladu teleologickému nebo systematickému), že insolvenční soud osvobodí dlužníka od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Výčet těchto povinností je obsažen v §412 odst. 1 písm. a/ až písm. g/ a odst. 3 insolvenčního zákona. Všechny tyto povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněného pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 77/2013“)] a tvoří souhrnný celek. Přisuzovat povinnostem, jež má dlužník po schválení oddlužení, rozdílný význam (např. že některé jsou upozaďovány) je zjevně nesprávné (viz důvody usnesení sen. zn. 29 NSČR 94/2017).
10/ V usnesení ze dne 27. dubna 2017, sen. zn. 29 NSČR 54/2017, Nejvyšší soud vysvětlil, že jsou-li naplněny podmínky §418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona, je povinností insolvenčního soudu rozhodnout o zrušení oddlužení a prohlásit na majetek dlužníka konkurs, přičemž není podstatné, zda by v případě pokračování oddlužení nezajištění věřitelé dlužníka obdrželi alespoň 30 % zjištěných pohledávek.
Nejvyšší soud nemá nejmenší pochybnosti, že odvolací soud nijak nevybočil z takto ustanoveného judikatorního rámce, když v poměrech projednávané věci uzavřel, že nebyly naplněny důvody pro osvobození dlužníka od placení pohledávek dle §414 insolvenčního zákona.
S dovolatelem lze souhlasit toliko v tom, že samotná skutečnost, že spáchal trestný čin majetkové povahy, nemůže vést bez dalšího („automaticky“) k závěru o nepoctivosti jeho jednání (jak ostatně plyne i ze shora uvedených judikatorních závěrů), avšak při zohlednění skutečností, které vyšly v řízení najevo (zejména z trestního rozsudku), nemá Nejvyšší soud důvod nepřisvědčit závěru odvolacího soudu, podle něhož se dlužník dopustil nepoctivého jednání, které brání tomu, aby byl osvobozen od placení zbytku dluhů.
Nelze pochybovat o tom, že spáchání trestného činu loupeže, při němž dlužník získá užitím násilí a pohrůžkou bezprostředního násilí finanční prostředky ve výši několika set tisíc korun českých, přičemž způsobí značnou škodu v obdobné výši, je (kromě trestněprávních konsekvencí) nepoctivým jednáním, kterému nemůže být poskytována ochrana a jež brání poskytnutí „dobrodiní“ osvobození od placení dosud neuhrazených pohledávek v rámci oddlužení dle §414 insolvenčního zákona. Je neakceptovatelné, aby si dlužník v průběhu trvání oddlužení opatřoval finanční prostředky nelegální/protiprávní činností, s čímž koresponduje výstižný závěr odvolacího soudu, že takto získané finanční prostředky nejsou – a ani nemohou být – příjmem (tedy ani mimořádným příjmem) použitelným pro splátky v oddlužení.
Je tak zjevné, že dlužník nijak nezměnil své chování, svou finanční situaci zhoršoval (dluhy byly údajně důvodem pro spáchání shora popsané trestné činnosti) a místo jejího řešení poctivým a s právem souladným způsobem se dopustil loupeže.
V daných souvislostech není právně významná ani polemika dlužníka se závěrem odvolacího soudu, podle něhož dlužníku vznikly v době trvání účinků oddlužení další závazky („dluhy v rodině“). Dovolateli lze přisvědčit v tom, že vznikly-li tyto dluhy – jak tvrdí – již před zahájením insolvenčního řízení, nemohl porušit povinnost dle §412 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona. V takovém případě by však jako nepoctivé bylo možno hodnotit to, že dlužník tyto „dluhy v rodině“ zatajil, neboť je neuvedl v seznamu svých závazků (srov. R 86/2013).
Nadto nelze přehlédnout, že povinnost stanovenou v §412 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona dlužník nepochybně porušil již tím, že mu podle trestního rozsudku vznikla povinnost nahradit třem poškozeným způsobenou škodu v souhrnné výši 608 840 Kč (lhostejno, že společně a nerozdílně s M. P.).
Konečně k námitce dovolatele, že odvolací soud (ani soud insolvenční) nezohlednil, jak dovolatel plnil své povinnosti v rámci celého insolvenčního řízení, zejména že zaplatil 74 % všech pohledávek nezajištěných věřitelů a řádně pracoval, Nejvyšší soud uvádí, že dovolatel pomíjí, že byl povinen plnit a splnit řádně a včas všechny povinnosti podle §412 odst. 1 písm. a/ až písm. g/ a odst. 3 insolvenčního zákona, neboť všechny tyto povinnosti jsou „podstatnými“ povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení a tvoří souhrnný celek. Přisuzovat povinnostem, jež má dlužník po schválení oddlužení, rozdílný význam je zjevně nesprávné (srov. závěry R 77/2013 a usnesení sen. zn. 29 NSČR 94/2017). Proto je zcela irelevantní, že některé své povinnosti dlužník řádně plnil.
Jinak řečeno, k tomu, aby dlužník dosáhl osvobození od placení zbytku dluhů, nestačí, aby řádně splnil některou (či některé) ze stanovených povinností. Je povinností dlužníka plnit všechny povinnosti podle §412 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli a insolvenčnímu správci se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu