ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.32.2016.1
KSOS 39 INS 10721/2015
sp. zn. 29 NSČR 32/2016-A-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka RSPM Praha s. r. o. , se sídlem v Hranicích, Nádražní 551, PSČ 753 01, identifikační číslo osoby 24212873, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 10721/2015, o insolvenčním návrhu věřitele NWC Praha s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Lihovarská 1060/12, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 24142026, zastoupeného JUDr. Tomášem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Verdunská 819/37, PSČ 160 00, o dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. září 2015, č. j. KSOS 39 INS 10721/2015, 3 VSOL 569/2015-A-9, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 30. dubna 2015, č. j. KSOS 39 INS 10721/2015-A-3, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) odmítl insolvenční návrh, jímž se insolvenční navrhovatel NWC Praha s. r. o. domáhal zjištění úpadku dlužníka RSPM Praha s. r. o. (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání insolvenčního navrhovatele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – ve shodě s insolvenčním soudem – uzavřel, že insolvenční návrh neobsahuje náležitosti stanovené v ustanovení §103 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), když v něm absentuje tvrzení o rozhodujících skutečnostech, jež by osvědčovaly dlužníkův úpadek, tj. především skutečnosti, z nichž by ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 insolvenčního zákona vyplývalo, že dlužník má závazky (nejméně vůči dvěma věřitelům) déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti (konkrétně v návrhu schází tvrzení o splatnosti pohledávek dalších označených věřitelů). Takové tvrzení je přitom pro závěr o existenci úpadku nezbytné (jeho absence brání pokračování v řízení o podaném návrhu) a musí vyplývat zcela konkrétně již z podaného návrhu, nikoli jen z listin, jež jsou k insolvenčnímu návrhu připojeny. Potud odvolací soud rovněž odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 26. února 2009, sen. zn. 29 NSČR 7/2008, a ze dne 21. prosince 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011, uveřejněných pod čísly 91/2009 a 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 91/2009“ a „R 44/2012“).
Jelikož při posuzování projednatelnosti insolvenčního návrhu nelze postupovat podle ustanovení §43 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), insolvenční soud správně odmítl insolvenční návrh pro vady podle ustanovení §128 odst. 1 insolvenčního zákona. Ke skutečnostem, jež insolvenční navrhovatel uvedl až v podaném odvolání, pak již nebylo možné podle odvolacího soudu v odvolacím řízení přihlížet.
Dovolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v řešení otázky dovoláním předestřené (tj. v posouzení otázky náležitostí insolvenčního návrhu a okolností, za nichž lze odmítnout insolvenční návrh pro vady podle §128 odst. 1 insolvenčního zákona) souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z ní se podává, že:
1/ Insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení §103 odst. 2 obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (srov. např. R 44/2012).
2/ V insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku dlužníka logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že „dlužník je v úpadku“, nebo mu „úpadek hrozí“, případně, že dlužník „je insolventní“, nebo že „je v platební neschopnosti“, anebo že „je předlužen“, není ve smyslu ustanovení §103 odst. 2 insolvenčního zákona uvedením okolností, které úpadek osvědčují (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněného pod číslem 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 26/2011“).
3/ Povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu (srov. R 91/2009).
4/ Vady insolvenčního návrhu může insolvenční navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nerozhodne o odmítnutí insolvenčního návrhu podle §128 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž k odstranění vad insolvenčního návrhu provedenému až v odvolacím řízení se nepřihlíží (srov. opět R 26/2011, ve kterém se Nejvyšší soud výslovně přihlásil k závěrům již dříve formulovaným Vrchním soudem v Praze v usnesení ze dne 17. března 2008, sen. zn. 1 VSPH 5/2008, uveřejněném pod číslem 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přitom úvahu odvolacího soudu, podle níž insolvenční navrhovatel v insolvenčním návrhu nedostatečně vylíčil skutečnosti svědčící pro úpadek dlužníka (neuvedl konkrétní údaje splatnosti pohledávek žádného dalšího věřitele) a nedostál tak požadavku kladenému na insolvenčního navrhovatele ustanovením §128 odst. 1 insolvenčního zákona, Nejvyšší soud neshledává nepřiměřenou ani v poměrech projednávané věci.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že odmítnutí insolvenčního návrhu nebrání dovolateli v podání nového insolvenčního návrhu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2008, sen. zn. 29 NSČR 3/2008).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinné od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčnímu navrhovateli se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu