ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.56.2016.1
KSOS 22 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 56/2016-A-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníka DRAFT - OVA a. s. , se sídlem v Opavě, U Jaktařské brány 156/8, PSČ 746 01, identifikační číslo osoby 47673630, zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sadová 1585/7, PSČ 702 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 3067/2013, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ M. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Marcelou Staňkovou, advokátkou, se sídlem v Havířově, Dlouhá třída 470/17, PSČ 736 01, 2/ OpavaNet a. s., se sídlem v Opavě, Příčná 2828/10, PSČ 746 01, identifikační číslo osoby 25860011, 3/ Ing. J. Z., narozeného XY, 4/ B. Z., narozené XY, obou bytem XY, a 5/ PRV ProFin - CZ, s. r. o., se sídlem ve Vsetíně, Ohrada 2051, PSČ 755 01, identifikační číslo osoby 25901842, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 2015, č. j. KSOS 22 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 12. června 2015, č. j. KSOS 22 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zastavil řízení o insolvenčním návrhu, jímž se insolvenční navrhovatel (M. K., dále též jen „M. K.“) domáhal zjištění úpadku dlužníka (DRAFT – OVA a. s.).
Insolvenční soud vyšel z toho, že usnesením ze dne 27. dubna 2015, č. j. KSOS 22 INS XY, „vyzval“ M. K., aby ve lhůtě 7 dnů od právní moci usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč s poučením, že nebude-li ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud řízení zastavit. Toto usnesení nabylo právní moci dne 16. května 2015 a M. K. bylo doručeno dne 30. dubna 2015.
S ohledem na to, že M. K. zálohu nezaplatil, insolvenční soud podle §108 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), insolvenční řízení zastavil. Dospěl totiž k závěru, že „na základě posouzení stavu řízení a důvodů, pro které byla povinnost uhradit zálohu uložena, tj. v případě, že by bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a jeho řešení konkursem, dlužník nemá žádný pohotový (tzv. disponibilní) majetek, který by mohl sloužit k úhradě nákladů insolvenčního řízení od jeho počátku až do doby, než k tomuto účelu bude možno použít výtěžku z prodeje podstaty“.
K odvolání M. K. Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí insolvenčního soudu v záhlaví označeným usnesením změnil tak, že se insolvenční řízení nezastavuje.
Odvolací soud předeslal, že insolvenční soud v odůvodnění usnesení o povinnosti složit zálohu na náklady insolvenčního řízení logicky a srozumitelně vyložil, z jakých důvodů složení zálohy požadoval a proč v případě jejího nesložení bylo namístě řízení zastavit. Konstatoval, že toto rozhodnutí nebylo napadeno opravným prostředkem a není tedy předmětem přezkumu.
S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2013, sen. zn. 29 NSČR 39/2013, uveřejněné pod číslem 103/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „R 103/2013“), které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu, odvolací soud uvedl, že v odvolání M. K. tvrdil výraznou změnu majetkových poměrů dlužníka [odkazoval na úspěch dlužníka v soudním řízení vedeném před Evropským soudem pro lidská práva (dále také jen „ESLP“) ve stížnostním řízení vedeném pod č. 72493/10 proti Slovenské republice, ve kterém získal nárok na zaplacení nemajetkové újmy v penězích v řádu desítek tisíc EUR (dále také jen „rozhodnutí ESLP“)] a navíc zálohu ve výši 50 000 Kč uhradil dne 13. července 2015. Odvolací soud tedy uzavřel, že byť M. K. neosvědčil, že úspěch dlužníka ve sporu se již projevil v majetkové podstatě, bylo zřejmé, že již byly k dispozici pohotové prostředky ke krytí nákladů (insolvenčního) řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení insolvenčního soudu potvrzuje, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil tyto otázky:
1/ Zda M. K. dostatečně osvědčil, že zde nejsou důvody pro úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení ve smyslu §108 odst. 1 insolvenčního zákona, resp. zda osvědčil, že úspěch dlužníka ve sporu (před ESLP) se již projevil v majetkové podstatě dlužníka a jsou tak již k dispozici pohotové prostředky ke krytí nákladů řízení.
2/ Posouzení včasnosti úhrady zálohy na náklady insolvenčního řízení insolvenčním navrhovatelem ve smyslu §108 odst. 3 insolvenčního zákona.
K jednotlivým otázkám předestřeným v dovolání uplatňuje dovolatel následující argumentaci:
K otázce ad 1/.
Podle dovolatele odvolací soud pochybil, když rozhodl o nezastavení řízení za situace, když nebylo žádným způsobem prokázáno (osvědčeno), že by dlužník disponoval jakýmikoli pohotovými prostředky, ze kterých by mohly být bez potíží hrazeny náklady insolvenčního řízení. Odvolací soud vůbec nezabýval otázkou vykonatelnosti rozhodnutí ESLP, s tím, že nešlo jednoduše uzavřít, že úspěch v řízení před ESLP dlužníkovi přinese významný majetkový prospěch. V dané souvislosti odkazuje i na R 103/2013.
K otázce ad 2/.
Dovolatel míní, že odvolací soud se vůbec nezabýval otázkou včasnosti úhrady vyměřené zálohy, neboť dle dovolatele pouze konstatoval, že byla M. K. uhrazena dne 13. července 2015, tedy po uplynutí lhůty k zaplacení zálohy a po podání odvolání. Poukazuje na závěry Nejvyššího soudu obsažené v usnesení ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2014, uveřejněné pod číslem 8/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „R 8/2015“), podle nichž nelze přihlížet k opožděnému složení jistoty na náklady řízení incidenčního sporu (v průběhu odvolacího řízení), neboť by opačný výklad byl zjevně v rozporu se zásadami, na nichž stojí insolvenční řízení (§5 písm. a/ insolvenčního zákona). K tomu poukazuje i na nemožnost přiměřené aplikace právní úpravy §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a také na nepřípustnost prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení dle §83 insolvenčního zákona.
Rozhodné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2014“).
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Dovolání není přípustné pro řešení otázky předestřené pod ad 1/, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na ní nespočívá. Dovolatel totiž zjevně přehlédl, že odvolací soud své rozhodnutí založil na argumentu, že M. K. v průběhu odvolacího řízení složil požadovanou zálohu, čímž byly získány prostředky ke krytí nákladů insolvenčního řízení. Ve vztahu k tvrzení M. K. o změně majetkových poměrů dlužník odvolací soud naopak výslovně uvedl, že M. K. neosvědčil, že úspěch dlužníka dle rozhodnutí ESLP se již projevil v majetkové podstatě.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky ad 2/, když rozhodnutí odvolacího soudu je potud plně v souladu s níže uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jak se při výkladu §108 insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. června 2017 (pro věc rozhodném) ustálila zčásti až v době po vydání napadeného usnesení.
V R 103/2013 (na jehož závěry navázal v R 80/2014) Nejvyšší soud vysvětlil, že:
1/ Formulací §108 odst. 3 insolvenčního zákona („může zastavit“) zákonodárce ponechal insolvenčnímu soudu prostor k úvaze, zda v případě nezaplacení zálohy insolvenční řízení zastaví.
2/ Neuhradí-li insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení, která mu byla uložena pravomocným rozhodnutím dle §108 odst. 1 insolvenčního zákona, insolvenční soud řízení zastaví, ledaže by se ukázalo, že trvat na uhrazení zálohy je nadbytečné nebo tu jsou takové okolnosti, pro něž je řešení úpadku dlužníka nezbytné nebo obecně žádoucí.
V usnesení ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 172/2017, pak Nejvyšší soud k dané problematice dále uvedl, že:
1/ Uložením povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení sleduje insolvenční zákon ten cíl, aby i v případě, že v majetkové podstatě (podle dosavadních výsledků řízení, ozřejmujících stav dlužníkova majetku) nejsou k dispozici žádné finanční prostředky, byla umožněna činnost insolvenčního správce majetkové podstaty od počátku jeho ustanovení do funkce.
2/ Ustanovení §108 insolvenčního zákona poskytuje insolvenčnímu soudu – jak plyne z dikce jeho odstavce 1 – možnost (nikoli povinnost) žádat úhradu zálohy po insolvenčním navrhovateli; insolvenční zákon zakotvuje povinnost insolvenčního navrhovatele zaplatit zálohu, jejíž úhradu mu uložil insolvenční soud, nikoliv však povinnost insolvenčního soudu vyzvat insolvenčního navrhovatele vždy k úhradě zálohy. Má-li insolvenční soud možnost rozhodnout se, zda insolvenčnímu navrhovateli vůbec uloží zaplacení zálohy, pak mu přísluší i právo nevyvozovat z marného uplynutí určené lhůty následek spočívající v zastavení insolvenčního řízení pro neuhrazení zálohy [srov. k tomu v obdobných souvislostech (pro poměry zálohy na náklady konkursu upravené zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) např. již bod XII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 175 (351), a nález Ústavního soudu ze dne 10. dubna 2001, sp. zn. I. ÚS 654/99 (dostupný na webových stránkách Ústavního soudu)]. Řečené podporuje přímo dikce §108 odst. 3 insolvenčního zákona, jež insolvenčnímu soudu rovněž dovoluje, že místo zastavení řízení pro neuhrazení zálohy přikročí k vymáhání zálohy podle vykonatelného rozhodnutí, jímž insolvenčnímu navrhovateli uložil její zaplacení.
3/ Záloha na náklady řízení tedy pro rozhodné období svou povahou není ani soudním poplatkem ani jistotou (kaucí), jež by měla sloužit k případnému uspokojení škody nebo jiné újmy způsobené insolvenčnímu dlužníku, případně dalším osobám, nedůvodně zahájeným insolvenčním řízením a opatřeními přijatými v jeho průběhu.
Již v usnesení ze dne 26. září 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2013, pod číslem 129, Nejvyšší soud vysvětlil, že letitá soudní praxe, kdy odvolací soudy přistupují ke změně usnesení o odmítnutí žaloby (či jiného návrhu na zahájení řízení) tak, že se žaloba neodmítá (před novelou občanského soudního řádu provedenou s účinností od 1. dubna 2005 zákonem č. 59/2005 Sb. dávala soudní praxe přednost zrušení napadeného usnesení) v situaci, kdy vady žaloby byly odstraněny až po rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, je odůvodněna nikoliv tím, že by rozhodnutí soudu prvního stupně bylo věcně nesprávné (a byl důvod pro jeho změnu či zrušení z tohoto důvodu), nýbrž zájmem na hospodárném průběhu řízení. Kdyby žalobce (až) v odvolacím řízení doplnil žalobu tak, že se stala projednatelnou, pak by potvrzení usnesení o odmítnutí žaloby vedlo jen k tomu, že by žalobce po právní moci usnesení odvolacího soudu o potvrzení napadeného usnesení podal žalobu opětovně.
Na základě takto ustanoveného judikatorního rámce tak lze uzavřít, že jestliže insolvenční soud nemusí zastavit insolvenční řízení pro neuhrazení zálohy uložené pravomocným usnesením (R 103/2013) ani po marném uplynutí lhůty určené k zaplacení, tím spíše není důvodem zastavení insolvenčního řízení (pouhé) opožděné zaplacení zálohy. Důvod pro zastavení insolvenčního řízení totiž uhrazením zálohy odpadl. Postup odvolacího soudu se tak nijak neprotiví závěrům vyplývajícím ze shora shrnuté judikatury Nejvyššího soudu.
Jestliže totiž byla složena záloha, byť po uplynutí lhůty k jejímu zaplacení a dokonce až po rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení, došlo tím k naplnění požadovaného cíle, tj. aby byly k dispozici finanční prostředky pro činnost insolvenčního správce. Možnost přihlédnout ke složení zálohy v této fázi insolvenčního řízení se nijak neprotiví zásadám insolvenčního řízení (§5 insolvenčního zákona), na které poukazuje dovolatel, když jediným důvodem pro zastavení řízení byl nedostatek prostředků k úhradě počátečních nákladů insolvenčního řízení, který uhrazením zálohy odpadl.
Právě poslední z uvedených okolností se rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení pro nezaplacení zálohy odlišuje od jiných případů, v nichž judikatura naopak dovodila, že důvody vedoucí k ukončení insolvenčního řízení nelze dodatečně (po vydání rozhodnutí insolvenčního soudu) odstraňovat. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu z dne 20. května 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněného pod číslem 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se Nejvyšší soud výslovně přihlásil k závěrům již dříve formulovaným Vrchním soudem v Praze v usnesení ze dne 17. března 2008, sen. zn. 1 VSPH XY, uveřejněném pod číslem 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady insolvenčního návrhu může insolvenční navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nerozhodne o odmítnutí insolvenčního návrhu podle §128 odst. 1 insolvenčního zákona. Srov. i shora citované usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 46/2012. Odlišnost dané věci spočívá v tom, že u zastavení řízení pro nezaplacení zálohy nejde o neprojednatelný návrh, ale jediným důvodem, bránícím pokračování v řízení, je obava z toho, že pro nedostatečnost majetku dlužníka a nesložení zálohy hrozí, že náklady insolvenčního řízení budou přenášeny na stát. Z toho plyne, že zde nepřevažuje zájem na urychleném ukončení řízení, které může zatěžovat dlužníka či jeho jiné věřitele (u vadného návrhu), ale podle dosavadního průběhu řízení je (se jeví být) jedinou překážkou dalšího pokračování řízení (jen) nedostatečnost prostředků k úhradě (počátečních) nákladů řízení, která – byť opožděným – uhrazením zálohy odpadla.
Jakékoli úvahy dovolatele o přiměřené aplikaci závěrů přijatých k institutu jistoty na náklady incidenčního sporu (R 8/2015) nejsou aplikovatelné na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, jak je vysvětleno ve shora citovaném usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 172/2017.
Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je odůvodněna tím, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zbývá dodat, že Nejvyšší soud nepřehlédl, že v průběhu dovolacího řízení do insolvenčního řízení přistoupili podle §107 insolvenčního zákona další insolvenční navrhovatelé (OpavaNet a. s., Ing. Jiří Zeman, Bohdana Zemanová a PRV ProFin – CZ, s. r. o.), což se projevilo v označení účastníků řízení v záhlaví tohoto usnesení.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčním navrhovatelům se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu