ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.60.2017.1
KSCB 25 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 60/2017-B-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka V. V. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 25 INS XY, o schválení oddlužení, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Ing. Stanislavem Polenou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2016, č. j. KSCB 25 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 1. července 2016, č. j. KSCB 25 INS XY, Krajský soud v Českých Budějovicích ( dále jen „insolvenční soud “):
1/ Neschválil oddlužení V. V. (bod I. výroku).
2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku), s tím, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (bod III. výroku).
3/ Uložil insolvenčnímu správci dlužníka, aby mu každé 3 měsíce podal zprávu o stavu řízení (bod IV. výroku).
[2] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. listopadu 2016, č. j. KSCB 25 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně jde o tyto otázky:
1/ Zda je ke splnění povinnosti insolvenčního správce uvedené v §188 odst. 1 věty druhé zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nutný podpis dlužníka na seznamu přihlášených pohledávek, popřípadě alespoň jeho písemné stanovisko, nebo zda ke splnění této povinností postačí zveřejnění výzvy insolvenčního správce adresované dlužníku, aby se k přihlášeným pohledávkám vyjádřil, doručené dlužníku do vlastních rukou.
2/ Zda je odvolací soud povinen podle §94 odst. 1 insolvenčního zákona nařídit jednání k projednání odvolání směřujícímu proti rozhodnutí, jimž soud prvního stupně neschválil oddlužení dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs?
[4] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[5] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení otázky, zda byly splněny předpoklady pro neschválení oddlužení dle §405 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2016, pro věc rozhodném), je napadené usnesení souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[6] Námitkou, že odvolací soud o věci rozhodl, aniž nařídil odvolací jednání (otázka ad 2/), vystihuje dovolatel tzv. zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[7] Pro posouzení přípustnosti dovolání ve vztahu k otázce č. 1/ jsou významné tyto (ustálené) judikatorní závěry Nejvyššího soudu:
1/ Neodůvodňuje-li stav insolvenčního řízení v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o schválení oddlužení, závěr, že nezajištění věřitelé, kteří nesouhlasili s nižším plněním, obdrží na úhradu svých pohledávek v oddlužení alespoň plnění v rozsahu 30 % (i s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem, jež mají podle tvrzení dlužníka nastat v budoucnu), insolvenční soud oddlužení neschválí. Na takovém základě lze totiž důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé (kteří nesouhlasili s nižším plněním), bude nižší než 30 % jejich pohledávek [ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněné pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 61/2011“) ].
2/ Insolvenční zákon zásadně nevylučuje, aby insolvenční soud rozhodl o tom, zda schvaluje oddlužení, před zjištěním přihlášených pohledávek. U přihlášených pohledávek, jež v době, kdy soud rozhoduje o schválení oddlužení, ještě nejsou přezkoumány (např. proto, že se u nich odstraňují vady přihlášek), je základním východiskem pro závěr, zda k nim v dané fázi řízení má být přihlédnuto a zda předpoklady pro schválení oddlužení mají být v dotčeném ohledu dále šetřeny, postoj, který dlužník k těmto pohledávkám zaujal v seznamu svých závazků (R 61/2011).
3/ Splňuje-li dlužník předpoklad pro schválení oddlužení obsažený v ustanovení §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona jen s přihlédnutím k možným účinkům popření některé z přihlášených pohledávek, je insolvenční soud povinen pro účely rozhodnutí o tom, zda schvaluje oddlužení, předběžně posoudit význam popření pohledávky. Jestliže insolvenční soud (v procesní situaci vymezené stavem popřené pohledávky a obsahem popěrného úkonu) nevyloučí při předběžném posouzení úspěch uplatněného popření, pak oddlužení schválí. Vyjde-li posléze najevo, že popření pohledávky nebylo úspěšné a že s přihlédnutím k výši pohledávky není splněn předpoklad obsažený v ustanovení §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, je to důvodem k postupu podle ustanovení §418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 22/2012 uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2013, pod číslem 81).
4/ Na tom, že dlužník je povinen (stejně jako insolvenční správce) popřít pohledávku přihlášeného věřitele nejpozději do skončení přezkumného jednání, při kterém byla přezkoumána (§190 až §192 insolvenčního zákona), se úpravou obsaženou v §410 odst. 2 insolvenčního zákona ničeho nemění [ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 45/2014, uveřejněné pod číslem 116/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 116/2017“) ] .
[8] Judikatura Nejvyššího soudu je tedy ustálena v závěru, že do posouzení dostatečnosti dlužníkovy nabídky ve smyslu §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, se mohou promítnout (v zásadně stejném režimu jako u insolvenčního správce) i popěrné úkony dlužníka (R 61/2011, usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 22/2012). Přitom ovšem není pochyb o tom (text insolvenčního zákona jednoznačně určuje), že přezkoumání přihlášených pohledávek se děje na přezkumném jednání nařízeném insolvenčním soudem (§190 odst. 1 insolvenčního zákona) a že dlužník je povinen (stejně jako insolvenční správce) popřít pohledávku přihlášeného věřitele nejpozději do skončení přezkumného jednání, při kterém byla přezkoumána (R 116/2017). Z tohoto pohledu nemá pro danou věc žádný význam odpověď na otázku č. 1/, jelikož ta se váže (ve shodě s nadpisem pod označením §188 insolvenčního zákona) k přezkoumání pohledávek insolvenčním správcem (pro účely jeho vlastního popření). Jinak řečeno, na řešení otázky č. 1/ napadené usnesení nespočívá (a to ani v tom smyslu, že by ji snad řešit mělo).
[9] Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu ustanovení §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku (proti té části výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o prohlášení konkursu), nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu