ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.114.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 114/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovolání podaném M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 13 To 266/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 218/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 T 218/2016, byl M. S. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 3. 4. 2016 kolem 05:00 hodin na volně přístupném místě před nočním klubem D. v P. – P., ul. O., se nejprve zapojil do zde probíhajícího konfliktu mezi několika osobami, následně si z opodál zaparkovaného a dosud neustanoveného osobního motorového vozidla přinesl kovový montážní klíč o délce cca 40 cm, kterým bezdůvodně fyzicky napadl V. O. a to tak, že ho tímto montážním klíčem udeřil do hlavy, a poté z místa uvedeným vozidlem odjel, čímž poškozenému V. O. způsobil poranění, které si vyžádalo neodkladné lékařské ošetření včetně operativního zákroku a hospitalizace do 9. 4. 2016 v Pardubické nemocnici a následnou ambulantní léčbu, a to konkrétně výrazný otok a krevní podlitinu v krajině pravé očnice a čela, pohmoždění a tržnou ránu na vnitřní straně rtu vpravo, pohmoždění pravého oka, zlomeninu vnitřní stěny a spodiny pravé očnice, otok měkkých tkání nosu a zlomeninu nosních kostí, která omezovala obvyklý způsob života poškozeného bolestivostí, nutností hospitalizace a nutností dodržování klidového režimu a režimových opatření (opatrnost při hygieně, prevence úrazu, „zákaz řízení“) po dobu 3 týdnů, přičemž tímto jednáním, vzhledem ke způsobu vedení útoku, tj. vzhledem k použitému předmětu a objektivně doložitelné intenzitě působícího násilí, mohl poškozenému způsobit závažnější následek, jako např. komplikovanější poranění obličejového skeletu (dolní čelisti) a orgánů (roztržení oka) nebo při zasažení anatomicky relativně blízké spánkové krajiny hlavy závažnější poranění lebky či nitrolebních struktur (vpáčených zlomenin lebky, nitrolební krvácení či pohmoždění mozku),
a tohoto jednání se dopustil i přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 6. 2015, č. j. 3 T 184/2014-139, který nabyl právní moci dne 29. 9. 2015, odsouzen za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku . Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře šesti let. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 13 To 266/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém trestu. Následně podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně ve stručnosti připomenul dosavadní průběh trestního řízení a některé svědecké výpovědi, ze kterých soudy prvního a druhého stupně vycházely. Dále namítl, že v řízení došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, zejména pak z důvodu přítomnosti extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž v otázce tzv. extrémního rozporu poukázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Podle obviněného poté svědecké výpovědi R. Š. a L. D. nepodávají takové poznatky, ze kterých by bylo možné jednoznačně dovodit vinu obviněného z předmětného jednání, přičemž soudům vytkl, že dané výpovědi nehodnotily komplexně, nýbrž vytrhávaly dílčí sdělení z celého kontextu. Soudy rovněž nedokázaly odstranit rozpory, které se ve svědeckých výpovědích objevovaly. Znaleckým posudkem nadto nebylo vyvráceno, že zranění poškozeného mohlo být způsobeno toliko úderem pěstí, čehož se mohl dopustit svědek K. C. R., nikoli obviněný. Soudy tedy nedostatečný důkazní podklad pro svá rozhodnutí nahrazovaly pouhými domněnkami a spekulacemi. K právnímu posouzení skutku dále obviněný namítl, že nemohl být uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož ze znaleckého posudku vyplynulo, že způsobené zranění poškozeného lze hodnotit jako lehké. Přitom podle obviněného není možné zobecnit, že každý úder do hlavy montážním klíčem může přivodit těžkou újmu na zdraví. Soudy ani nezjišťovaly intenzitu útoku, případně pohnutku pachatele, přičemž nebylo postaveno najisto, zda se pachatel svého jednání dopustil úmyslně. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby sám podle §265m tr. ř. obviněného zprostil obžaloby.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve ve stručnosti zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. K námitkám směřujícím proti hodnocení důkazů (svědecké výpovědi, znalecký posudek) následně podotkl, že je nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zejména pak s ohledem na skutečnost, že ve věci není přítomen žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, jak namítal obviněný. Jednotlivé důkazy při komplexním hodnocení bez pochyb prokazují, že se obviněný dopustil právě takového jednání, které mu obžaloba kladla za vinu. Námitky stran chybné právní kvalifikace jednání obviněného již pod zvolený dovolací důvod podřadit lze, avšak zároveň je státní zástupce považuje za nedůvodné. Intenzitou útoku se soudy zabývaly dostatečně, vycházeje ze zpracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, přičemž s ohledem na způsob útoku musel být obviněný přinejmenším srozuměn s potenciálním následkem, čímž je dostatečně odůvodněn závěr o zavinění obviněného. Obviněný má pravdu, že poškozenému nebyla způsobena těžká újma na zdraví, avšak nic takového ani soudy nedovodily a proto přistoupily k právní kvalifikaci jednání (§145 odst. 1 tr. zákoníku) „ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku“. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné, resp. takřka shodné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí a zpracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. str. 7–8 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 5–7 rozsudku soudu druhého stupně). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Rovněž je namístě připomenout, že orgány činné v trestním řízení mají povinnost hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Obviněný oproti tomu v rámci své obhajoby vytrhával z celkového kontextu jednotlivé poznatky, dílčí sdělení, vybrané části svědeckých výpovědí apod., aby každý důkaz izoloval zvlášť a snáze jej poté zpochybnil. Soudy prvního a druhého stupně přitom podle Nejvyššího soudu braly charakter ve věci provedených důkazů důsledně v potaz a patřičně odůvodnily, proč právě tyto ve svém souhrnu jednoznačně svědčí o vině obviněného z jemu obžalobou přisuzovaného jednání.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost obviněným namítaného tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný sice uplatnil námitky stran nesprávné právní kvalifikace předmětného jednání, avšak Nejvyšší soud je nemohl shledat opodstatněnými. Jak poukázal již státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, soudy si byly vědomy skutečnosti, že poškozenému nevznikla těžká újma na zdraví, a právě z toho důvodu posuzovaly předmětné jednání jako ukončené ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně tak, vědomost že úderem kovovým montážním klíčem do hlavy může vzniknout těžká újma na zdraví, jakož i ještě závažnější následek, lze považovat za notorietu, nikoli za (např. bez patřičné kvalifikace) nepředvídatelný následek. Obviněný tedy musel být přinejmenším srozuměn s možným následkem svého jednání [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], tudíž nevznikají žádné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslného zavinění.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [jakož i přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku], zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu