ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.129.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 129/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovolání podaném P. V. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 13 To 151/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 19/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 2 T 19/2017, byla P. V. (dále jen obviněná) uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 2, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) [jednání ad 1) – 3) výroku rozsudku], dále přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku [jednání ad 1) – 3) výroku rozsudku], a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku [jednání ad 2) a 3) výroku rozsudku], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byla obviněná odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obviněné rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 13 To 151/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody. Následně podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl v souladu s §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 2 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. právě o nároku na náhradu škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podala obviněná dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněná v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítla, že skutkový stav věci nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, čímž tedy došlo k porušení ústavně garantovaných práv obviněné. Soudy nadto nebraly v potaz polehčující okolnosti, jako např. její přispění k objasnění trestné činnosti anebo nepříliš vysoký způsobený škodlivý následek, v důsledku čehož jí byl uložen vysoký trest. Již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně obviněná navrhovala doplnění dokazování o odborné vyjádření či psychiatrický znalecký posudek, což by přispělo k objasnění otázky, zda obviněná v době páchání trestné činnosti byla příčetná. V průběhu trestního řízení totiž vyšly najevo skutečnosti, ze kterých lze usuzovat na nepříčetnost obviněné ve smyslu §26 tr. zákoníku. Obviněná v daném kontextu poukázala, že je uživatelkou léku Rivotril, přičemž při jeho užívání nedokáže kontrolovat své jednání a má výpadky paměti. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, dále aby zrušil i veškerá další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. požádala o odložení výkonu trestu odnětí svobody.
Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 4. 1. 2018 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušná státní zástupkyně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněná uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě podotknout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Rovněž, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces (obviněná namítala „porušení základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod“ v souvislosti s neúplně zjištěným skutkovým stavem věci) musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud náležitě posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné přitom z části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýkala nedostatečné hodnocení důkazů a současně svým způsobem prosazovala vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněné vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Pokud dále obviněná upozorňovala na existenci tzv. opomenutých důkazů, jelikož soud druhého stupně nevyhověl důkaznímu návrhu obhajoby na zadání zpracování odborného vyjádření či znaleckého posudku stran účinků léku Rivotril a navazující příčetnosti obviněné, tak k tomuto Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní) vada může mít vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že se soudy navrhovaným důkazem v předmětné věci vůbec nezabývaly. Soud druhého stupně jasně a logicky uvedl, proč shledal navrhovaný důkaz jako nadbytečný. Podstatné je přitom zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soud provedl jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Soud zejména vycházel ze skutečnosti, že na jedné straně obviněná namítala, že byla pod vlivem zmíněného léku a na okolnosti trestné činnosti si nepamatuje, avšak zároveň v rámci svého doznání detailně popisovala způsob páchání projednávaných trestných činů a vlastní zištnou motivaci k takovému jednání, což ve svém souhrnu zcela korespondovalo (vyjma tvrzení o nižší odcizené částce) s dalšími, ve věci provedenými důkazy. Pokud byl tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soud druhého stupně nepochybil, když pro nadbytečnost nevyhověl důkaznímu návrhu obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnil.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. (nebo §134 odst. 2 tr. ř.), přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Stran námitek, že obviněné byl uložen vysoký trest, Nejvyšší soud podotýká, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší soud zároveň opětovně připomíná, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Obviněná byla odsouzena podle trestní sazby stanovené zákonem za nejpřísnější ze sbíhajících se trestných činů v souladu s §205 odst. 3 tr. zákoníku (resp. ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jí byl ukládán úhrnný trest), přičemž zákon v tomto případě stanoví trest odnětí svobody na jeden rok až pět let. Soudy přihlížely zejména ke skutečnostem, že se obviněná dopustila více trestných činů a jedná se o recidivistku, tudíž uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců rozhodně nelze objektivně považovat za „vysoký“, jak obviněná namítala.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečin krádeže podle §205 odst. 2, 3 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu