ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.138.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 138/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 2. 2018 o dovolání obviněného P. E. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 9 To 207/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 120/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 3 T 120/2016, byl obviněný P. E. uznán vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. e) trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoníku“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 6. 11. 2015 v P. při své výpovědi u policejního orgánu v trestní věci vedené Generální inspekcí bezpečnostních sborů, 14. oddělení, pracoviště Plzeň, Husova 2727/10, pod sp. zn. GI –TC-434-1/2015, po řádném poučení o významu výpovědi a o trestních následcích křivého obvinění, vypověděl v rozporu se skutečností, že dne 5. 11. 2015 v době od 5.59 do 6.42 hod. v P., R. ulici poblíž domu, poté, co byl kontrolován hlídkou Policie ČR, Obvodní oddělení Plzeň-střed, si v rámci služební činnosti jeden z členů hlídky nstržm. L. J. nebo stržm. L. Č., tehdy oba služebně zařazeni u Policie ČR, Krajské ředitelství policie Plzeň, Obvodní oddělení Plzeň-střed, obžalovanému řekli o úplatek – finanční částku ve výši 5.000 Kč za to, že předchozí jednání obžalovaného nebude řešeno ve správním řízení.
Za to byl obviněný odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, který byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu Plzeň-město podal obviněný P. E. odvolání směřující do výroku o vině i do výroku o trestu. O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 9 To 207/2017, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 9 To 207/2017, podal obviněný dovolání , přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, kdy se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Zejména se odchýlil od rozhodnutí ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1568/2015, ve kterém dovolací soud dospěl k závěru, že lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Stran subjektivní stránky se vyžaduje úmysl přímý ve vztahu k lživému obvinění, přičemž navíc je zde vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání, u kterého však postačuje úmysl eventuální. Dále podle rozhodnutí ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1272/2016, si pachatel musí být nepravdivosti obvinění vědom, a proto chce jiného lživě obvinit. Lživé obvinění jiného z trestného činu musí směřovat vůči konkrétní osobě. Není potřeba, aby tato osoba byla označena jménem. Postačí, je-li individualizována uvedením takových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde. Obvinění tedy spočívá v jednání pachatele, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby. Podle rozhodnutí ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1129/2015, se lživé obvinění musí týkat jen trestného činu, tedy činu, který má znaky přečinu nebo zločinu (§14 tr. zákoníku). Obviněný však neuvedl takové skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky některého trestného činu; ani v telefonátu na linku 158 ani v rámci dalšího řízení nehovořil o tom, že by ze strany policistů po něm byl požadován úplatek. Jeho tvrzení neodpovídají znakům trestného činu, který v nich je shledáván. Obviněný má zato, že v této souvislosti se odvolací soud odchýlil i od rozhodnutí ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 467/2013, podle něhož podle §345 odst. 2 tr. zákoníku a podle §345 odst 1 tr. zákoníku je zákonným znakem křivého obvinění „lživé obvinění z trestného činu“. To znamená, že pachatel křivého obvinění uvede v obviňujícím aktu skutková tvrzení, která jsou nepravdivá a která zahrnují takový okruh okolností, že v souhrnu představují spáchání trestného činu. O „lživé obvinění z trestného činu“ ve smyslu §345 odst. 1, 2 tr. zákoníku nejde, jestliže je neopodstatněné jen právní posouzení tvrzených skutkových okolností jeho trestného činu, zvláště pak když jsou skutková tvrzení pravdivá nebo když i přes nepravdivost nezahrnují takový okruh okolností, který je potřebný pro naplnění znaků trestného činu, z něhož je jiná osoba obviňována.
Tvrzení obviněného v průběhu celého řízení, nesměřovala ani vůči konkrétní osobě, ani v uvedení takových okolností, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde. O tom svědčí i skutečnost, že v podané obžalobě byl nejdříve jako poškozený označen prap. P. K., zatímco v napadeném usnesení byli jako poškození označeni ostatní členové hlídky, buď nstržm. L. J. nebo nstržm. L. Č.
Obviněný proto navrhuje, aby dovolací soud, po projednání věci, zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 9. 2017, č. j. 9 To 207/2017-212, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 3. 2017, č. j. 3 T 120/2016-176, a Okresnímu soudu Plzeň-město přikázal, aby věc, v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se vyjádřilo tak, že dovolatel sice poměrně obsáhle cituje tři rozhodnutí Nejvyššího soudu s obecnou poznámkou, že se od nich odvolací soud odchýlil, avšak ke své vlastní věci uvádí v podstatě jen dvě následující námitky:
1. Že neuvedl takové skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky některého trestného činu - v telefonátu na linku 158 ani v rámci dalšího řízení nehovořil o tom, že by ze strany policistů po něm byl požadován úplatek .
2. Že jeho tvrzení nesměřovala vůči konkrétní osobě ani neobsahovala okolnosti, „z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde“.
Tyto námitky nedoprovodil žádnou další argumentací. Zejména neuvedl, že by snad v jeho věci došlo nesprávnou realizací důkazního řízení k porušení základních postulátů spravedlivého procesu.
K první námitce dovolatele konstatuje, že součástí skutku není jeho telefonát na linku 158 dne 5. 11. 2015, nýbrž teprve jeho výpověď u policejního orgánu GIBS dne 6. 11. 2015. Podle popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu zde uvedl, že si jeden z členů hlídky „ obžalovanému řekli o úplatek – finanční částku ve výši 5.000 Kč za to, že předchozí jednání obžalovaného nebude řešeno ve správním řízení". Svou první námitkou tedy dovolatel nesouhlasí se zjištěným skutkovým stavem, aniž by k tomu cokoliv dalšího dodal. Taková námitka nemůže založit žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Ke druhé námitce dovolatele uvedl, že jeho tvrzení ze dne 6. 11. 2015 o nezákonném postupu policejní hlídky složené z konkrétních a známých příslušníků považuje za dostatečně adresné. Ohledně adresnosti takového tvrzení poznamenává, že dovolatelem uváděná argumentace pochází z ještě staršího rozhodnutí – z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1987, sp. zn. 1 Tz 46/86, publikovaného pod č. 29/1988 Sb. rozh. tr. s právní větou: „Lživé obvinění jiného z trestného činu ve smyslu §174 tr. zák. musí směřovat vůči určité osobě. Není třeba, aby tato osoba byla označena jménem. Postačí, jestliže je individualizována uvedením takových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde“.
V judikované věci postačovalo k naplnění znaků trestného činu křivého obvinění, jestliže obviněný obvinil z užití fyzického násilí dva konkrétní „příslušníky obvodního oddělení VB Kolín“, ačkoliv „ani v jediném případě neuvedl jména příslušníků OO VB Kolín, kteří ho měli násilím nutit k doznání“. Uvedený judikát je respektován soudobou judikaturou i naukou – citují jej i autoři aktuálního komentáře. Je zřejmé, že obvinění policistů nevyžaduje znalost jejich jmen a postačí, jestliže je lze zpětně identifikovat a jestliže pachatel popíše jednání, kterým by jmenovaní mohli naplnit znaky skutkové podstaty nějakého trestného činu. Má za to, že takové křivé obvinění může směřovat i alternativně ke dvěma různým osobám, jak tomu bylo v dovolatelově trestní věci. Navíc je patrno, že si lze jen stěží představit žádost o úplatek ze strany policisty jednoho, aniž by k tomu bylo zapotřebí součinnosti policisty druhého. To, že jednání dovolatele nebude „řešeno ve správním řízení“ za úplatek 5.000 Kč, by tak bylo trestným jednáním ze strany obou policistů jmenovaných ve shora uvedeném popisu skutku. Byť by méně aktivní policista vystupoval třeba i jen jako pomocník hlavního pachatele. Dovolatel tedy křivým obviněním blíže nejmenovaných členů policejní hlídky lživě obvinil z trestného činu všechny členy této hlídky, jejichž totožnost mohla být na základě dovolatelova tvrzení přesně zjištěna.
Druhou námitku dovolatele lze tedy vyložit i jako jeho nesouhlas s tím, že by obviněním určité osoby bylo i tvrzení, že při provádění společného zákroku se trestného činu dopustili blíže nejmenovaní členové jedné policejní hlídky. Pak by tyto námitky odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu. Byly by však zjevně neopodstatněné, neboť tvrzení dovolatele před policejním orgánem GIBS bylo dostatečně adresné, aby na jeho základě bylo možno ustanovit konkrétní policisty, kteří by se tvrzeným jednáním dopustili trestného činu.
Shrnul, že první námitka dovolatele neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Druhá námitka je pak zjevně neopodstatněná, neboť právní posouzení skutku bylo správné. Ze shora uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. E. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje obviněný ve svém podaní v zásadě tím, že při volání na linku 158 ani později nehovořil o tom, že by byl po něm požadován ze strany zasahujících policistů úplatek a dále, že nelze z jeho tvrzení dovodit, že směřovala vůči konkrétní osobě, kdy ani neobsahovalo okolnosti z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde, kdy k druhému rozvíjí úvahy stran změny policistů oproti obžalobě a rozsudku soudu prvního stupně.
První námitka se týká výlučně skutkových zjištění, kdy je možno v souladu s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poukázat na fakt, že trestnost jednání obviněného je dovozována nikoliv z jeho telefonátu na tísňovou linku 158, kde hovoří toliko o šikaně ze strany zasahující policejní hlídky, ale až v rámci jeho výslechu před Generální inspekcí bezpečnostních sborů, ostatně jak je vtěleno do příslušné pasáže rozsudku soudu prvního stupně v jeho skutkové větě, kde se zcela evidentně hovoří o výpovědi obviněného u zmíněného orgánu GIBS na pracovišti Plzeň, Husova 27/10, dne 6. 11. 2015. Pokud obviněný hovoří o tom, že neřekl slovo úplatek, tak tomu je možno přisvědčit, na druhou stranu je zcela zjevné, že v daných souvislostech řetězce jeho tvrzení se o takovýto způsob řešení situace mělo ze strany zasahujících policistů jednat, kdy doslova mělo být po obviněném požadováno 5.000 Kč, aby věc byla vyřešena jinak, tudíž bez jakéhokoliv řízení, což je možno podřadit pod nabídku úplatku ze strany zasahujícího policisty.
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž soudům vytýká svůj nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem, aniž by k tomu cokoliv dalšího dodal. Má jít pravděpodobně o nesprávné hodnocení důkazů (především hodnocení výpovědi jeho osoby a zasahujících policistů) a vadná skutková zjištění (námitka stran toho, jak se celý incident odehrál, zejména toho, že neuvedl při telefonátu na linku 158 nic o nabízeném úplatku), a i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že to byl policista, kdo mu nabízel, že za 5.000 Kč vyřeší věc mimo správní řízení).
Pokud jde o druhou námitku stran určitosti osoby, vůči níž mělo směřovat trestné jednání, takto křivé obvinění, tak je možno připustit, že došlo k záměně osob, které měly být obviněny, kdy v obžalobě skutečně bylo uvedeno jméno třetího člena hlídky, kdy však soud prvního stupně v příslušné pasáži svého rozhodnutí zcela jasně deklaroval, proč to původně jmenovaný policista P. K. být nemohl, neboť ten v tu chvíli prováděl lustraci ve služebním vozidle a že to tak byli další dva členové policejní hlídky a to nstržm. L. J. a nebo stržm. L. Č. V příslušné pasáži svého rozhodnutí soud prvního stupně popisuje, že vizuálně se jedná o podobné postavy, kdy všichni tři policisté jsou vyšší postavy a krátce střižených tmavých vlasů. V obecné rovině je tato námitka podřaditelné pod tvrzený dovolací důvod, avšak nejedná se o námitku opodstatněnou. Z celkových skutkových zjištění vykonaných soudy nižších stupňů, zejména pak soudem prvního stupně, vyplývá, že se jedná o zcela konkrétní policejní hlídku zasahující předmětného rána u vozidla obviněného, tudíž je možno tyto policisty zcela konkrétně ztotožnit, kdy se nejedná o zevšeobecňující a paušální tvrzení. Tvrzení obviněného směřovalo vůči konkrétnímu členovi policejní hlídky, kdy pro úvahy o jeho trestní odpovědnosti již není rozhodující, zda se jedná o stržm. L. Č. či nstržm. L. J., neboť v případě prokázání pravdivosti tvrzení obviněného by došlo ke stíhání jak jednoho, tak současně i druhého policisty, byť zde v případě postavení trestné součinnosti. Ostatně sám obviněný si policisty fotografoval a to včetně služebního vozidla, kdy tyto fotografie přiložil ke své výpovědi před GIBS.
Jednání obviněného tak bylo zcela po právu kvalifikováno jako přečin křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. e) tr. zákoníku, kdy současně platí, že takovéto jednání bylo učiněno vůči policistům při výkonu jejich služby a tudíž je na místě i užití kvalifikované skutkové podstaty podle §345 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. E. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-město, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními. V předmětném rozsahu lze odkázat na podrobné odůvodnění soudu (zejména str. 6 až 8 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 až 4 napadeného usnesení).
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nad rámec výše uvedeného lze uvést, že obviněný byl uznán vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, 3 písm. e) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo, jiného lživě obviní z trestného činu, a spáchá-li takový čin vůči osobě, která vůči němu plní povinnost vyplývající z jejího povolání. Podle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, obviněný P. E. na pracovišti GIBS v Plzni v rozporu se skutečností obvinil členy zasahující policejní hlídky z požadavku o úplatek ve výši 5.000 Kč. Obviněný se mýlí, pokud se domnívá, že jeho jednání není trestným činem, jelikož jednání poškozeného popsal s ohledem na to, jak jej vnímal, tedy subjektivně.
Z hlediska naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty je nevýznamný záměr, resp. motiv jednání pachatele a rovněž způsob provedení činu. Postačí, uvede-li skutkové okolnosti, které naplňují znaky některého trestného činu. Obvinění zde spočívá v jednání pachatele, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby . Zpravidla půjde o oznámení učiněné některému orgánu činnému v trestním řízení. Forma tohoto oznámení není rozhodná. Ohledně zavinění ve vztahu k této zvlášť přitěžující okolnosti se vyžaduje úmysl, pachatel musí vědět, že jednáním popsaným v odstavci 1 nebo 2 jedná vůči osobě, jež vůči němu plnila povinnost vyplývající z jeho povolání, zde policisté, a musí s tím být alespoň srozuměn.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší soud námitky obviněného neopodstatněnými.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. E. odmítl . Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejné zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal