ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.15.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 15/2018-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovolání obviněných M. M. , a I. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 9 To 266/2017, jako soudu dovolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 106/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných M. M. a I. S. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 9 T 106/2016 , byli obvinění M. M. a I. S. na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že obžalovaný M. jakožto jednatel společnosti Marin Concept CZ, s. r. o., se sídlem Praha 2, Slavojova 579/9, za účelem uplatnit neoprávněný nárok na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty uzavřel dne 29. 7. 2013 se společností Blunt Group, s. r. o., se sídlem Praha 3, Táboritská 880/14, zastoupenou jednatelkou obžalovanou S. smlouvu o koupi 900 kusů jednokilogramových balení kávy Marin Coffee espresso barista za značně nadhodnocenou cenu 2.500 Kč za kilogram, ačkoliv káva měla částečné prošlou dobu upotřebitelnosti a dohodnuté ceně neodpovídalo ani její složení a dne 22. 08. 2013 podal u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územního pracoviště pro Prahu 2, se sídlem Praha 2, Vinohradská 2488/49, přiznání k dani z přidané hodnoty za červenec roku 2013, v němž na základě faktury č. 2013084c, vystavené obžalovanou S. dne 29. 07. 2013 na částku 2.250.000 Kč, uplatnil nárok na nadměrný odpočet ve výši 293.478,26 Kč z daňového základu 1.956.521,74 Kč, avšak finanční úřad s ohledem na zjištěné pochybnosti nárok obžalovaného neuznal a nadměrný odpočet ve výši 293.478 Kč nevyplatil , uznáni vinnými, a to obviněný M. M. pokusem přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), k §240 odst. 1 tr. zákoníku, a obviněná I. S. pokusem přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Za to byl obviněný M. M. odsouzen podle §240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) měsíců, kterýžto byl pode §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 150.000 (sto padesát tisíc) Kč, vyměřený podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, v počtu 150 denních sazeb ve výši 1.000 Kč.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) dnů.
Obviněná I. S. byla odsouzena podle §240 odst. l tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, kterýžto byl pode §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 9 T 106/2016, podali oba obvinění odvolání, a to do všech jeho výroků.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 9 To 266/2017 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obou obviněných zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 9 To 266/2017, podali obvinění M. M. a I. S. dovolání.
Obviněný M. M. v rámci podaného dovolání (č. l. 1113–1115) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. maje za to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, a podle písm. g) s tím, že napadená rozhodnutí se opírají o nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
Obviněný namítl neúplnost provedeného dokazování a nesprávné zhodnocení důkazů, které byly provedeny. Brojí zejména proti zjištěním stran ceny kávy mezi malými obchodníky a ve věci vyžádaného odborného vyjádření od firmy Tchibo. Poukazuje na skutečnost, že se jednalo o v menším množství zvláště připravenou speciální směs pro znalce. Soudům vytýká, že před soudem nebyli vyslechnuti jím navrhovaní svědci, jmenovitě svědek Ž. Vadu shledává i ve výpočtu tvrzeného daňového úniku, který naprosto nezohledňuje cenu kávy, za kterou jí pořizují velké obchodní řetězce. Trvá na tom, že k žádnému poškození veřejných financí nedošlo. Pokud jde o procesní stránku věci, má za to, že hlavní líčení před soudem prvního stupně se přes jeho řádnou a včas zaslanou omluvu konalo v jeho nepřítomnosti, ač k provedení hlavního líčení v jeho nepřítomnosti nedal souhlas. Tím mu bylo znemožněno řádně se před soudem prvního stupně hájit a věc náležitě vysvětlit.
S ohledem na výše uvedené obviněný M. M. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 9 T 106/2016 zrušil a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná I. S. v rámci podaného dovolání (č. l. 1105–1111) uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná je přesvědčena, že v projednávané věci je dán, a to s vysokou mírou jistoty, extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, neúplnými skutkovými zjištěními a z toho plynoucím právním posouzením skutku. Dále je přesvědčena, že jak soud nalézací, tak odvolací soud, významné důkazy svědčící v její prospěch opomenul, nepřipustil, nebo svým výkladem zdeformoval. Tímto bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Nebyl bez důvodných pochybností zjištěn skutkový stav v dané věci, a nebyla ani naplněna skutková podstata trestného činu, respektive přečinu, tak jak mylně uvádí nalézací a odvolací soud. Zcela chybí jakýkoli důkaz o úmyslu, o průkazu zavinění, prostřednictvím důkazů, se soudy ani nepokusily. Soud nalézací a obdobně i odvolací soud, tak nahrazovaly nezbytné důkazní prostředky a důkazy pouhou vlastní domněnkou, která však v samotných rozhodnutích obou soudů nižších stupňů neměla oporu v konkrétně uváděných skutkových zjištěních. Obviněná namítá, že soudy neprovedly některé významné navržené důkazy, zejména výpověď svědka Ž., kterýžto nebyl po řádné omluvě znovu soudem předvolán, a odborné posouzení kávy. Z pohledu dovolatelky se jedná o účelové odmítnutí důkazů navrhovaných obhajobou, které mohly objasnit některé rozhodné skutečnosti, které jí byly soudem kladeny za vinu. V předmětné věci lze konstatovat, že rozhodování soudů bylo uskutečněno převážně na základě vlastních úvah, bez reálné opory v provedeném dokazování, bez naplnění potřebných znaků skutkové podstaty žalovaného přečinu. Obviněná dále namítá, že ve spisovém materiálu není jediný důkaz o tom, že jednala při vyhotovení faktury uplatněné později v daňovém řízení v úmyslu spáchat trestný čin. Sama skutečnost, že fakturu vystavila, nemůže svědčit o tom, že si byla vědoma jednání spoluobviněného M., či že souhlasila s jeho údajným jednáním, resp. že byl naplněn znak pomoci ke spáchání trestného činu.
S ohledem na výše uvedené obviněná I. S. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, a to v celém rozsahu výroku o vině a trestu její osoby. Dále, aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem, popřípadě aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal nalézacímu, případně odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opisy dovolání obviněných byly za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství , které je obdrželo dne 10. 11. 2017 (č. l. 1115).
Dne 1. 12. 2017 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZO 1249/2017, v němž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se po seznámení s obsahem obou dovolání a soudních rozhodnutí nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 9 To 266/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými M. M. a I. S. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , který uplatnil obviněný M. M. , je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům .
Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání. V hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže je lze v jeho nepřítomnosti provést spíše výjimečně, případně je vůbec nelze konat.
Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Podle §202 odst. 4 tr. ř. platí, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce.
Předně je potřebné konstatovat, že obviněný nebyl ve vazbě, výkonu trestu odnětí svobody a ani nešlo o trestný čin, na který zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož horní hranice by převyšovala pět let. Proto nepřicházelo v úvahu omezení konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, které by vyplývalo z ustanovení §202 odst. 4 věty první tr. ř. Současně byly dodrženy i podmínky ustanovení §202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř.
Z obsahu spisu se podává, že hlavní líčení bylo nařízeno na 22. 9. 2016. Následně bylo obviněným soudu prvního stupně doručeno podání, v rámci něhož požádal o odročení soudního jednání z důvodu, že se zdržuje mimo území České republiky, kdy současně uvedl, že „v případě, že se mi naskytne termín ke konci listopadu, budu Vás neprodleně informovat, abych se jednání mohl osobně účastnit a k celé věci se vyjádřit“ (č. l. 989). Dne 22. 9. 2016 bylo soudem hlavní líčení ve věci odloženo na neurčito (č. l. 990–991). Další termín hlavního líčení byl stanoven na 30. 3. 2017, přičemž oba obvinění i jejich právní zástupci byli řádně obesláni. Obviněný následně zaslal soudu přípis, v rámci něhož požádal soud o odročení konání hlavního líčení do období, kdy se bude zdržovat v České republice, přičemž soud informoval, že do konce roku 2017 je pracovně vytížen (č. l. 1027). Z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 3. 2017 se pak podává, že obviněný byl u soudu zastoupen svým obhájcem JUDr. Eduardem Brunem. Omluva obviněného byla u soudu přečtena. Následně bylo vydáno usnesení v souladu s ustanovením §202 odst. 2 tr. ř. tedy, že hlavní líčení proběhne v nepřítomnosti obou obviněných.
Jedná se o námitku, která byla obviněným vznesena již v rámci podání řádného opravného prostředku, přičemž odvolací soud se touto řádně zabýval. Odvolací soud v tomto směru uvedl, že „ pro takový postup měl soud I. stupně splněny všechny zákonné podmínky “ (str. 5 napadeného usnesení). S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje. Předně je třeba uvést, že obviněný se k nařízenému hlavnímu líčení nedostavil, přičemž jeho omluvu (podání na č. l. 1027) rozhodně nelze považovat za řádnou omluvu. Obviněný uvedl, že se zdržuje mimo území České republiky a do konce roku nemá čas se k soudnímu jednání dostavit. Jako důvod uvedl pracovní vytížení, aniž by takovouto vágní formulaci jakkoli blíže doložil. Takovýto důvod omluvy je však zcela nedostačující. Soud nemá za povinnost akceptovat jakoukoli omluvu, ale pouze takovou, kterou shledává řádnou, tedy učiněnou včas a zejména pak objektivně důvodnou. Jedná se především o situace náhlé či neodkladné, zejména pak spojené se zdravotním stavem obviněného či osob, na něm závislých, kdy nelze prostřednictvím jiné osoby zajistit náhradní řádnou péči. Obviněnému v cestě do České republiky nebránil nepříznivý zdravotní stav, nebo naléhavá rodinná či osobní situace, kteréžto by bylo možno považovat za natolik neodkladné, aby se jimi omluvila nepřítomnost obviněného u hlavního líčení v trestním řízení proti jeho osobě vedeném. Nelze opomenout ani skutečnost, že jednání bylo nařízeno téměř půl roku poté, co bylo původně nařízené jednání odročeno, tedy situace nebyla pro obviněného nijak překvapivá.
Postupu soudu nalézacího tedy nelze ničeho vytknout a námitce obviněného proto nelze přisvědčit.
Obviněný M. M. dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , v rámci něhož je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď svědka J. Ž., a dále odborného vyjádření firmy Tchibo; spadá sem i námitka neprovedení výslechu dalších, obviněným blíže nejmenovaných svědků) a vadná skutková zjištění (zejména zjištění stran kvality kávy a její ceny, zejména pak v rámci obchodu mezi malými obchodníky, a z toho vyplývajícího výpočtu daňového úniku), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají; resp. že provedené důkazy jsou nedostatečné k prokázání jeho viny a důkazní řízení zůstalo neúplné) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se žádného protiprávního jednání nedopustil).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje především z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrh stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila i obviněná I. S. , kdy s ohledem na výše uvedené lze uvést, že drtivá většina jí vznesených námitek předmětnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
Přestože obviněná v rámci podaného dovolání uvádí, že si je vědoma skutečnosti, že dovolání není opravný prostředek, na jehož podkladě by bylo možno měnit skutkový stav, tak jak byl soudy zjištěn, část jejích námitek směřuje právě do oblasti důkazní situace a z této vyplývajícího skutkového stavu.
Pod obviněnou uplatněný dovolací důvod nelze, jak vysvětleno výše, podřadit námitky, v rámci nichž obviněná namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď svědka J. Ž., kdy současně namítá neprovedení výslechu tohoto svědka u hlavního líčení; spadá sem i námitka neprovedení dalších, obviněnou blíže nespecifikovaných důkazů) a vadná skutková zjištění z toho plynoucí, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají; resp. důkazy byly hodnoceny jednostranně a provedené důkazní řízení bylo nedostatečné) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněná uvádí, že předmětnou fakturu vyhotovila, nebyla si však vědoma, k čemu bude užita).
Zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněná v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 2, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Obviněná v rámci námitek, které lze s určitou dávkou benevolence podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítá nenaplnění znaků skutkové podstaty přečinu, jímž byla shledána vinnou, resp. nenaplnění znaků pomoci, zejména pak subjektivní stránky, tj. úmyslu trestný čin spáchat.
Obviněná byla shledána vinnou pokusem přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §240 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Podle ustanovení §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník) .
Podle odst. 2 §24 tr. zákoníku se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákoník nestanoví něco jiného.
V ustanovení §24 tr. zákoníku je vymezeno tzv. účastenství v užším smyslu, kterým jsou organizátorství, návod a pomoc (do účastenství v širším smyslu zahrnujeme navíc spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku). Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Pokud jde o stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, blíží se účastenství stupni nebezpečnosti pachatelství nebo spolupachatelství, a proto jsou organizátorství, návod a pomoc prohlášeny za obecné formy trestného činu (§111 tr. zákoníku.) a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nikdy nestačí. Účastenství je v trestním zákoně vybudováno na zásadě akcesority účastenství , což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele . Organizátorství, návod a pomoc jsou trestné podle §24 tr. zákoníku jenom tehdy, jestliže se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Zásada akcesority účastenství však neznamená, že organizátorství, návod nebo pomoc jsou vždy beztrestné, jestliže trestný čin nebyl dokonán nebo jestliže se pachatel o něj nepokusil (srov. R 58/1973, R 1/1973). Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty).
Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí trestní zákoník pouze demonstrativně. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků, odstranění překážek, vylákání poškozeného na místo činu, hlídání při činu, odvoz na místo činu, naproti tomu za psychickou pomoc se považuje rada (včetně tzv. „tipu“, spočívajícího ve vytipování objektu nebo osoby, na níž má být trestný čin spáchán), utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod. Jak již bylo uvedeno, zákon definuje pojem pomoci jen příkladmo; charakter pomoci může mít též dohoda o vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost provádět co nejúčinněji (srov. R 45/1963 – v odůvodnění). Pomoc přichází v úvahu jak před činem (např. pomocník opatří kasařské náčiní pachateli, který se chystá otevřít pokladnu), tak i při činu (pachatel se snaží násilím otevřít dveře bytu, který chce vykrást, a pomocník mu bez předchozí dohody poskytne páčidlo). Především u trestných činů trvajících, pokud trvá protiprávní stav, přichází však v úvahu pomoc i po dokonání činu ještě před jeho dokončením. Pomoc ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku není možná po dokončení trestného činu (srov. R 3/1970, R 51/1967 a R 1/1980). K pomoci se nevyžaduje , aby pachatel, jemuž je pomoc poskytována, si byl této pomoci vědom. Zásada úmyslného spojení jednání účastníka a pachatele se v této souvislosti neuplatňuje.
Ze skutkové věty rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 se podává, jaký podíl měl obviněný M. M. a jaký měla obviněná. Trestnou činností je třeba chápat nejen úsek, v rámci něhož se na jejím páchání podílel hlavní pachatel (M. M.), ale také časový úsek jemu předcházející, tedy období přípravy, kdy další obviněný svým jednáním umožnil, aby se hlavní pachatel dopustil, resp. pokusil o jednání samotné, tj. uplatnění neoprávněného nároku a vyplacení nadměrného odpočtu DPH, kdy na faktuře vystavené obviněnou byly uvedeny nepravdivé údaje, resp. sama faktura byla nepravdivá. Jednání obou obviněných bylo motivováno získáním finančních prostředků i za cenu spáchání trestného činu, resp. vidinou vlastního obohacení. Obviněná jako jednatelka společnosti Blunt Group, s. r. o., na podkladě fiktivní dohody s obviněným M. M. coby jednatelem společnosti M. Concept CZ, s. r. o., uzavřela fiktivní dohodu o koupi 900 ks balení kávy Marin Coffee espresso barista, balených po 1 kg, za cenu 2.500 Kč za 1 kg. Jak uvedl zcela správně odvolací soud, kvalita kávy či samotná cena za balení je pro posouzení jednání obou obviněných irelevantní. Stejně tak je nutné souhlasit s tím, že „ podstatné je to, že se jednalo o fiktivní plnění, fiktivní smlouvu, fiktivní fakturu, které sloužily k vylákání nadměrného odpočtu daně “ (str. 7 napadeného usnesení). Obviněná vystavila fiktivní fakturu na zboží, které sice fyzicky existovalo, a jehož kvalita byla, byť je to pro samotné posouzení jednání obviněných vedlejší, zkoumána, přičemž ale bylo prokázáno, že nikdy nebylo součástí obchodní transakce mezi společností, kterou zastupovala ona, a společností zastoupenou obviněným M. M. Ani z výpisů bankovních účtů takováto transakce nevyplývá a předmětná faktura v daňovém přiznání společnosti Blunt Groupe, s. r. o., nefiguruje. Obvinění se tak v rámci svých námitek snaží odvádět pozornost k nepodstatným skutečnostem.
Obviněná svým jednáním, tedy vystavením fingované faktury, usnadnila obviněnému M. M., aby se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání předmětného přečinu. Nalézací soud podrobně rozebral důkazní situaci. Obviněná využila svého práva a odmítla k věci vypovídat. Soud tedy vycházel z dostupných důkazních materiálů, zejména z výpovědí obviněného M. M., svědkyně I. H., účetní obou společností, svědka J. Ž. (učiněné v přípravném řízení a čtené u hlavního líčení v souladu s §211 tr. ř.) a řady listinných důkazů. Jednalo se zejména o předmětnou fakturu, přiznání k dani z přidané hodnoty obou společností, výpisy z bankovních účtů obou společností, výpisy z obchodního rejstříku.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. V tomto ohledu lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu (zejména str. 8 až 10 rozsudku nalézacího soudu). Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nalézací soud konstatoval, že obviněná se jí za vinu kladeného jednání dopustila v úmyslu přímém (str. 10 rozsudku). Odvolací soud se pak k předmětné námitce neprokázání subjektivní stránky vyjádřil v tom smyslu, že se se závěrem nalézacího soudu může ztotožnit, kdy však byl v této otázce zdrženlivější, neboť je podle jeho závěru jednoznačné, a Nejvyšší soud se s tímto zcela ztotožňuje, že obviněná „ minimálně jednala v úmyslu nepřímém, neboť ze své pozice si musela být vědoma toho, že takovým jednáním může dojít k porušení zájmu chráněného trestním zákonem nebo může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byla s tím srozuměna “ (str. 9 napadeného usnesení).
Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud v této souvislosti za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy postupovaly toliko v neprospěch obviněné, tedy nikoli v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. M. a dovolání obviněné I. S. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu