ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1507.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1507/2017-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2018 o dovolání podaném M. D. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 7 To 27/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 3/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 48 T 3/2014, byl M. D. (dále jen obviněný) uznán vinným pomocí k trestnému činu přijímání úplatku podle §10 odst. 1 písm. c) k §160 odst. 2, 4 písm. b) trestního zákona č. 122/2008 účinného do 30. 6. 2008, čehož se podle skutkových zjištění obviněný dopustil jednáním spočívajícím v tom, že po předchozí dohodě s přesně nezjištěnou osobou či osobami z řad představitelů vlády ČR, kteří byli schopni zásadním způsobem ovlivnit rozhodování vlády ČR o pokračování projektu, který vyplýval ze Smlouvy na dodávky kolových bojových vozidel a kolových obrněných transportérů a logistického a výcvikového zabezpečení (dále jen KOT), uzavřené dne 9. června 2006 mezi Českou republikou – Ministerstvem obrany, IČ: 60162694, a dodavatelem DEFENDIA CZ, s. r. o., IČ: 27156753, a na její či jejich žádost v době, kdy bylo pravděpodobné, že dodavatel KOT zřejmě nebude schopen dodat plnění v době smlouvou sjednané, se zúčastnil dvou schůzek, na nichž se o dodávkách KOT označených Pandur II (dále jen projekt Pandur II) jednalo, a to nejprve dne 26. 10. 2007 v B. a poté dne 8. 11. 2007 v P. v restauraci U. M., přičemž schůzky dne 8. 11. 2007 se zúčastnili za dodavatelskou společnost STEYR – Daimler – Puch Spezialfahrzeug GmbH (dále jen STEYR), se sídlem ve Vídni, a americkou mateřskou společnost General Dynamics Corporation (dále jen GD) místopředseda společnosti GD a současně předseda její evropské větve J. U., projektový manažer společnosti STEYR S. S., poradce společnosti V. J., a dále M. V. jako zástupce subdodavatelské společnosti Rafael Advanced Defense Systems Ltd. (dále jen Rafael), včetně M. B., prvního náměstka ministryně obrany ČR, který z titulu své funkce byl oprávněn se takových jednání zúčastnit, přičemž oficiálně pověřen k jednáním s dodavateli KOT byl až od 23. 11. 2007, a obžalovaný dle předchozí dohody a na přání osob či osoby, která ho na tato jednání vyslala, v okamžiku, kdy M. B. společně s J. U. odešli od stolu, vyslovil na adresu projektového manažera S. S. v přítomnosti V. J. a V. žádost, z níž bylo jednoznačně zřejmé, že pokud STEYR má zájem na pokračování projektu Pandur II, musí zaplatit 3 x 6.000.000 euro, což tehdy představovalo 484.110.000 Kč, tj. sumu vyšší než 2 % z celkové kupní ceny sjednané smlouvou ze dne 9. 6. 2006, tato žádost nebyla akceptována, a dne 7. 12. 2007 ČR vypověděla smlouvu ze dne 9. 6. 2006 a znovu ji se shodným dodavatelem bez vypsání výběrového řízení na nižší objem dodávky KOT, ovšem za vyšší jednotkovou cenu, než byla domluvena smlouvou z roku 2006, uzavřela dne 13. 3. 2009 . Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen podle §160 odst. 4 tr. zákona účinného do 30. 6. 2008 k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zákona byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře pět milionů Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zákona stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let.
O odvoláních obviněného a příslušného státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 7 To 27/2016, tak, že z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinných zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře čtyř milionů Kč (400 denních sazeb po 10.000 Kč). Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let.
O dovolání obviněného a o dovolání nejvyššího státního zástupce proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1507/2016, tak, že z podnětu obou podaných dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 7 To 27/2016, zrušil. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. poté Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Konečně, podle §265 l odst. 4 tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl, že se obviněný nebere do vazby.
Vrchní soud v Praze v novém řízení rozsudkem ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 7 To 27/2016, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného a příslušného státního zástupce napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 48 T 3/2014, v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění obviněný dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 8. 11. 2007 v blíže neurčených odpoledních či večerních hodinách v rámci společné večeře v restauraci U. M., na M. n., v P., která se konala jako neformální schůzka ve věci plnění ze Smlouvy na dodávky kolových bojových vozidel a kolových obrněných transportérů a logistického a výcvikového zabezpečení uzavřené dne 9. června 2006 mezi Českou republikou – Ministerstvem obrany, IČ: 60162694, se sídlem Tychonova 1, 160 01 Praha 6, a dodavatelem DEFENDIA CZ, s. r. o., IČ: 27156753, se sídlem Náchodská 469/137, 193 00 Praha 9 – Horní Počernice, evidované u České republiky – Ministerstva obrany, na které se jednalo o pořízení kolových bojových vozidel a kolových obrněných transportérů Pandur II, do majetku České republiky, uvedl v omyl účastníky schůzky J. U., S. S. a V. J., kteří jednali za výrobce kolových bojových vozidel a kolových obrněných transportérů – označených Pandur II., tedy obchodní společnost STEYR – Daimler - Puch Spezialfahrzeug GmbH se sídlem 2. Heidequerstrasse 3, Vídeň, Rakouská republika, potažmo mateřskou společnost General Dynamics Corporation, že díky tomu, že je osobou, která má blízký vztah k vrcholným představitelům Vlády České republiky, především k tehdejšímu předsedovi vlády M. T., disponuje takovými vědomostmi o projektu kolových bojových vozidel a kolových obrněných transportérů Pandur II. a má takový vztah k těmto představitelům, aby byla schopna ovlivnit rozhodování těchto představitelů, ač tomu tak ve skutečnosti nebylo, přičemž účastníky této schůzky uvedl v omyl tím, že toto své postavení pouze předstíral, ačkoliv neměl možnost ovlivnit relevantním způsobem budoucí rozhodování Vlády České republiky o pořízení kolových bojových vozidel a kolových bojových transportérů označených Pandur II., do majetku České republiky, neboť toto budoucí rozhodnutí vycházelo z neplnění smluvních podmínek na straně dodavatele a změně specifikačních požadavků armády České republiky, vědomě neoprávněně požadoval po projektovém manažerovi obchodní společnosti STEYR – Daimler - Puch Spezialfahrzeug GmbH S. S., který řídil v této společnosti tento projekt za přítomnosti V. J., poradce společnosti General Dynamics Corporation a M. V., zástupce subdodavatelské společnosti Rafael Advanced Defence Systems Ltd. částku 3 x 6.000.000 euro, což tehdy představovalo 484.110.000 Kč, jako platbu za to, že zařídí, že projekt kolových bojových vozidel a kolových obrněných transportérů označených Pandur II. bude dále pokračovat, tedy že budou zachovány podmínky smlouvy na dodávky kolových bojových vozidel a kolových obrněných transportérů a logistického a výcvikového zabezpečení, uzavřené dne 9. června 2006 mezi Českou republikou – Ministerstvem obrany a dodavatelem Defendia CZ s. r. o., evidované u České republiky – Ministerstva obrany, přičemž tato částka mu nebyla zaplacena, neboť interní předpisy společnosti General Dynamics Corporations, potažmo dceřiné společnosti Steyr-Daimler-Puch Spezialfahrzeug GmbH, to neumožňovaly , tedy dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu v úmyslu zločin spáchat, když k jeho dokonání nedošlo. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře čtyř milionů Kč (400 denních sazeb po 10.000 Kč). Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], včas (§265e tr. ř.), prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.) a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí (§265f odst. 1 tr. ř.). Podané dovolání Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal přípustným [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.].
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž v celém rozsahu napadl výroky o vině i o trestu z rozsudku soudu druhého stupně. Důvody dovolání obviněný spatřuje v porušení zásad spravedlivého procesu v odvolacím řízení, v přítomnosti extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, v nesprávném posouzení časové působnosti trestního zákoníku, jakož i v nepřiměřenosti uloženého trestu, čímž v daném případě došlo k zásahu do práva být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09).
Stran extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním obviněný namítl, že napadený rozsudek není založen na prokázaných skutečnostech, nýbrž na spekulativních úvahách odvolacího soudu, kterými soud de facto v neprospěch obviněného suploval důkazy. Ve výsledku tedy skutkové závěry odporují procesním pravidlům plynoucím ze zásady zjištění skutkového stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, ze zásady vyhledávací, ze zásady volného hodnocení důkazů, založeného na pečlivém a logickém uvážení všech okolností případu, a taktéž odporují presumpci neviny a pravidlu in dubio pro reo . Skutečnost, že soud vycházel z vlastních spekulací a nikoli řádných důkazů, má být podle obviněného zřejmá již z toho, že oba soudy nižších stupňů dospěly na základě týchž zjištěných skutečností k výrazně odlišným závěrům o skutkovém ději, resp. k rozdílnému právnímu posouzení věci. Pokud však v úvahu přicházelo vícero variant skutkového děje, měly soudy postupovat v duchu již zmíněné zásady in dubio pro reo , tedy hledat takovou verzi, která by byla pro obviněného nejpříznivější. Rovněž připomenul, že zatímco podle soudu prvního stupně měl žádat o úplatek a jednat přitom ve spojení s blíže neurčeným veřejným činitelem, tedy jako účastník na trestném činu přijímání úplatku, tak podle soudu druhého stupně měl dodavatele účastnící se předmětné schůzky uvést v omyl, že disponuje takovými vědomostmi o projektu a má takový vztah k představitelům české vlády (především M. T.), že je schopen ovlivnit jejich rozhodování. Taková konstrukce je ovšem problematická, neboť žádné uvedení v omyl nemá oporu v provedeném dokazování a není ani zřejmé, z čeho soud dovozuje, že se měl obviněný dalším osobám takto prezentovat. K prokázání rozhodných skutečností obhajoba navrhovala doplnění dokazování, které však ze strany soudu nebylo akceptováno.
V další části svého dovolání obviněný v podrobnostech poukázal na to, že v jeho případě nebyla respektována ústavně garantovaná presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo . Zejména připomenul, že podle soudu druhého stupně měl na schůzce se zástupci společnosti Steyr požádat o 3 x 6.000.000 eur za zajištění pokračování projektu. Za daného předpokladu soud dovodil existenci tří možných právních kvalifikací takového jednání, a to jako: a) trestný čin nepřímého úplatkářství (§162 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961, resp. §333 tr. zákoníku), b) trestný čin účastenství na trestném činu přijímání úplatku (§10 odst. 1 k §160 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961, resp. §24 odst. 1 k §331 odst. 1, 3 či 4 tr. zákoníku), anebo c) trestný čin podvodu (§250 tr. zák. č. 140/1961, resp. §209 tr. zákoníku). Nepřímo poté soud pojednával rovněž o čtvrté variantě, na kterou obhajoba upozorňovala, tedy že d) jednání obviněného není trestné, neboť se jednalo ve skutečnosti o lobbing . Soud prvního stupně považoval za přiléhavou právní kvalifikaci jako účastenství na trestném činu přijímání úplatku , soud druhého stupně následně dospěl k závěru, že se jednalo o trestný čin podvodu . Soudy tak ovšem podle obviněného učinily bez ohledu na skutečnost, že varianta ad a) trestný čin nepřímého úplatkářství by z nabízejících se trestněprávních kvalifikací byla pro obviněného nejpříznivější, resp. podle varianty ad d) by obviněný nebyl vůbec trestně odpovědný. Podle obviněného právě způsob, jakým soud druhého stupně obě příznivější varianty vyloučil, odporuje presumpci neviny a pravidlu in dubio pro reo , přičemž soud v daném ohledu staví svoji konstrukci na pouhých nepodložených domněnkách. Variantu ad a), tedy nepřímé úplatkářství , soud vyloučil na základě toho, že popírá, že by obviněný měl či vůbec mohl mít takový vliv, aby mohl zařídit pokračování projektu Pandur II., přičemž soud vycházel zejména z výpovědi svědka M. T. Ve věci však byly provedeny důkazy svědčící o opaku, jako např. výpověď svědka J. K. Nepodložené jsou taktéž úvahy soudu v tom směru, že obviněný nemohl pokračování projektu ovlivnit, neboť i přesto, že mezi ním a zástupci dodavatele nedošlo k žádné dohodě, projekt v důsledku uzavření nového kontraktu pokračoval bez jakékoli ingerence obviněného. Tyto úvahy ovšem popírají logiku chronologického vývoje celé záležitosti, kdy dopředu nebylo možné odhadovat způsob, jakým se budoucí vývoj teprve bude ubírat. Rovněž variantu ad d), otázku lobbingu , soud podle obviněného při nedostatku skutkových zjištění nahrazoval spekulativními úvahami, přičemž pokud se již soud k této problematice vyjádřil, zůstaly jeho úvahy nepřezkoumatelné. Soud mj. neprovedl řádnou analýzu toho, co vlastně lobbing je, přičemž na základě libovolně zvolené definice se pokusil ilustrovat, že se v projednávané trestní věci o lobbing jednat nemohlo. K jednoznačnému vymezení legálního lobbingu oproti nelegálnímu úplatkářství přitom v judikatuře, o kterou by se mohl soud opřít, dosud nedošlo. Nadto obviněný namítl, že se soud nechal ovlivnit mediálním obrazem obviněného, což značně ovlivnilo úvahy soudu při rozhodování projednávaného případu.
Obviněný následně poukázal na neúplnost provedeného dokazování, resp. přítomnost tzv. opomenutých důkazů, kdy důkazním návrhům obhajoby nebylo ze strany soudů vyhověno. Především nebyly náležitě ověřovány skutečnosti stran blízkého a důvěrného vztahu s tehdejším předsedou vlády M. T., přestože se jednalo o důležitou otázku, na jejímž rozřešení soud druhého stupně založil své rozhodnutí o vině obviněného. Zamítavé stanovisko soud odůvodnil nadbytečností, neboť o vztahu mezi obviněným a M. T. v rozhodné době není pochyb. Takový závěr však nereaguje adekvátně na důkazní návrhy obhajoby, přičemž uvedený postup soudu založil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a narušil právo obviněného na spravedlivý proces. Obhajoba zejména chtěla prokázat, že obviněný měl na M. T. vliv i pokud se jednalo o jeho rozhodování v exekutivních záležitostech. Podstatnou zůstává taktéž (soudem nedostatečně reflektovaná) otázka, zda obviněný mohl mít objektivní možnost nějak ovlivnit rozhodování M. T. jako předsedy vlády a jeho prostřednictvím nepřímo i rozhodování vlády v projektu Pandur II., a zda tuto možnost mohl rozumně předpokládat, nikoli zda svůj vliv nějak uplatnil. V podrobnostech poté obviněný rozvedl, v čem spočívá postavení předsedy vlády při exekutivním rozhodování, jež je dáno jeho pravomocemi, které mu svěřuje Ústava a předpisy, které ji provádějí, jakož i předestřel, že o postupu předmětného projektu rozhodovala vláda s výraznou ingerencí předsedy vlády, podle jehož vůle ministryně obrany činila některé kroky. Pokud by přitom soud neopomenul zkoumat navrhované důkazy dokládající zapojení M. T. v rozhodování o dalším postupu České republiky vůči dodavateli, ani důkazy o vlivu na něj, nemohl by soud dospět k závěru, že obviněný vůči zástupcům jednal podvodně. Do kategorie opomenutých důkazů obviněný zařadil rovněž rakouský trestní spis vedený Ústředním státním zastupitelstvím pro stíhání hospodářské kriminality a korupce pod sp. zn. 14 St 36/12f a vyjádření svědka M. V. učiněné vůči rakouské prokuratuře, přičemž z těchto by mělo být mj. zřejmé, že částku „3 x 6.000.000 eur“ na schůzce neuvedl obviněný, nýbrž svědek M. V.
Dále bylo obviněným namítáno, že závěry soudu druhého stupně stran posouzení časové působnosti trestního zákona byly nesprávně a nelogicky odůvodněny. Podle soudu totiž nepřichází v úvahu uplatnění §88 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. kvůli výši požadované částky, tudíž je s ohledem na nižší horní hranici trestní sazby aplikovatelné kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu namístě použít trestní zákoník č. 40/2009 Sb. jako předpis pro obviněného příznivější. V předchozím rozhodnutí (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 7 To 27/2016) soud výši peněžité částky hodnotil jako přitěžující, nikoli však natolik závažnou, že by vylučovala aplikaci mimořádného snížení trestu podle §58 odst. 5 tr. zákoníku. Povaha a závažnost trestného činu podle §39 odst. 2 tr. zákoníku jsou ovšem v podstatě určovány týmiž kritérii, jaké za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. platily pro určení stupně společenské nebezpečnosti podle §3 odst. 4 tr. zák. č. 140/1961 Sb. Po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1507/2016), soud druhého stupně ovšem výši požadované částky přisuzuje rozhodující význam. Pokud přitom kritéria hodnocení zůstala stejná a nezměnily se ani hodnocené skutkové okolnosti, nelze podle obviněného na postup soudu druhého stupně nahlížet jinak než na projev libovůle odporující zásadám spravedlivého procesu z hlediska předvídatelnosti soudního rozhodování. Pokud by tedy soud nahlížel na význam výše požadované částky pro hodnocení materiální stránky činu stejně jako v předchozím rozhodnutí, neměl by důvod vylučovat uplatnění §88 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. vyžadující dostatečnou míru společenské nebezpečnosti činu pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty a bylo by namístě použití trestního zákona č. 140/1961 Sb. pro kvalifikaci stíhaného skutku jako právního předpisu, který je pro obviněného mírnější. Kromě toho obviněný namítl, že soud svůj závěr o aplikovatelnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. opřel toliko o porovnání horních hranic sazeb pro trest odnětí svobody. Soud druhého stupně se tak neřídil právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v předchozím zrušovacím rozhodnutí, podle něhož je pro posouzení otázky časové působnosti rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu. S přihlédnutím ke skutečnosti, že soud druhého stupně ukládal trest odnětí svobody při dolní hranici trestní sazby, která je však v obou trestních kodexech stejná, nelze za jedinou relevantní okolnost brát v potaz horní hranici trestní sazby stanovenou trestními zákony. Podstatná je okolnost, že soud ukládal rovněž trest peněžitý. U něj však již hranice trestních sazeb nesrovnával. Trestní zákoník č. 40/2009 Sb. je přitom pro obviněného v tomto ohledu méně příznivý, než trestní zákon č. 140/1961 Sb. Soud druhého stupně tudíž podle obviněného nedostál standardu platnému pro hodnocení časové působnosti trestního zákoníku oproti předpisu účinnému v době spáchání trestného činu.
Obviněný ve svém dovolání rovněž namítl, že napadený rozsudek trpí vadami nejen ve výroku o vině, ale i ve výroku o trestu, resp. v jeho odůvodnění. Obviněný zejména považuje za projev nepřípustné libovůle spočívající v tom, že zatímco v dřívějším rozhodnutí soudu druhého stupně (před zrušením Nejvyšším soudem) výše požadované částky nehrála při hodnocení povahy a závažnosti činu roli, kdy byla toliko posuzována jako přitěžující okolnost, avšak nebránící aplikaci §58 odst. 5 tr. zákoníku, tak v novém rozhodnutí již soud výši škody bere za rozhodující kritérium v důsledku čehož nemohl přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody. Soud přitom změnu svého postoje nikterak neodůvodnil. S přihlédnutím k výrokové části a následným úvahám v odůvodnění napadeného rozhodnutí nadto není zcela jasné, podle jakého trestního kodexu soud vlastně postupoval. Z hlediska přiměřenosti trestní sankce je poté výrok o trestu nepřezkoumatelným, jelikož soud nevyložil, proč uložil právě trest odnětí svobody v trvání pěti let za současného uložení peněžitého trestu ve výši 4.000.000 Kč. Nelze ani přezkoumat, jak byly hodnoceny jednotlivé polehčující okolnosti, jako např. skutečnost, že obviněný do výkonu trestu řádně nastoupil, nevyhýbal se mu, osm měsíců již vykonal apod. Obviněný je navíc názoru, že mu byl uložen exemplární trest, aniž by byla krom složky represivní zvažována též preventivní funkce trestu. Pokud jde o uložený peněžitý trest, tak soud neodůvodnil, proč zvolil právě daný počet a výši denních sazeb. Postup, kdy si soud zvolí konkrétní částku coby výši peněžitého trestu a až následně s ohledem na ni zvolí počet denních sazeb a jejich výši, je přitom podle obviněného nepřijatelný.
Obviněný následně celkově shrnul, že napadený rozsudek je zatížen závažnými vadami, v jejichž důsledku se nejedná o řádné, zákonné a spravedlivé rozhodnutí o obviněném a o tom, zda spáchal trestný čin a případně jaký. Dokazování bylo nahrazováno spekulacemi, aniž by byly brány v potaz pro obviněného příznivější alternativy, přičemž soudy nedbaly postupu podle zásady volného hodnocení důkazů a zásady zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nerespektovaly presumpci neviny a nevycházely z pravidla in dubio pro reo . Úvahy soudu druhého stupně k časové účinnosti trestního kodexu odporují judikatuře Nejvyššího soudu, jakož i právnímu názoru vyjádřenému ve zrušovacím rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1507/2016). Soud druhého stupně neodůvodnil, proč tytéž okolnosti podle prakticky týchž kritérií v napadeném rozhodnutí hodnotil jinak než ve svém předchozím rozhodnutí, které bylo zrušeno Nejvyšším soudem. Výrok o trestu poté odporuje předpisům hmotného práva a principu předvídatelnosti soudního rozhodování, když není zřejmé, co se změnilo v neprospěch obviněného od předchozího rozhodnutí soudu druhého stupně poté, co obviněný vykonal téměř osm měsíců nepodmíněného trestu odnětí svobody, aby mu soud uložil významně přísnější trest odnětí svobody. Rovněž není zřejmé, podle jakého předpisu byl trest vlastně uložen, jelikož byl odůvodněn jak odkazem na ustanovení nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., tak i dřívějšího trestního zákona č. 140/1961 Sb.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu druhého stupně, případně soudu prvního stupně, k novému projednání a rozhodnutí. Rovněž s ohledem na §265o odst. 1 tr. ř. navrhl, aby Nevyšší soud odložil nebo přerušil vykonatelnost napadeného rozsudku do doby, než rozhodne o podaném dovolání. Ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. poté vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce) podáním ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 2 NZO 13/2017. Státní zástupce nejprve ve stručnosti zrekapituloval dovolací námitky obviněného. Následně uvedl, že Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1507/2016) k dovolání obviněného sdělil, že skutkový stav nebyl zjištěn nezákonně či nedostatečně a že v tomto ohledu nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Opodstatnění Nejvyšší soud nepřiznal ani tvrzení obviněného, že svým jednáním nenaplnil znaky pokusu trestného činu podvodu. Důvodnými poté Nejvyšší soud shledal námitky, že nebyla správně posouzena časová působnost trestních zákonů. Vrchní soud v Praze následně věc znovu projednal a vysvětlil, proč je namístě aplikovat trestní zákoník č. 40/2009 Sb. a proč vyloučil postup podle §58 odst. 5 tr. zákoníku, přičemž v rámci takto podaného dovolání se argumentace obviněného v podstatných bodech shoduje s tou, kterou již dříve Nejvyšší soud neshledal důvodnou. Z uvedeného mj. vyplývá, že je nutné vyloučit zmíněné varianty průběhu skutkového děje a takto právní kvalifikaci, jak ji předkládá obviněný. Zejména se jednání obviněného, pro které byl uznán vinným trestným činem, zcela míjí s lobbingem , bez ohledu na jeho případnou definici. S přihlédnutím k námitkám obviněného státní zástupce rovněž podotkl, že se v projednávané věci nejednalo o úkony, na které by se měl lobbing vztahovat, neboť je nutné nahlížet na celkovou situaci spočívající v tom, že obviněný, aniž by toho byl schopen či tak učinit mohl, do jisté míry konspirativně využil nastalé situace a pokusil se vnuknout přítomným zástupcům dodavatele, že za úplatu zajistí pokračování projektu, ačkoli to nebyla pravda. Takové jednání však podle státního zástupce není lobbingem , ale pokusem trestného činu podvodu. Rovněž variantu nepřímého úplatkářství je podle státního zástupce nutné vyloučit, jelikož potřebné propojení obviněného s osobami, které by dané ovlivnění mohly realizovat, bylo na základě učiněných skutkových zjištění vyloučeno. Významnější vliv obviněného na exekutivní rozhodování tehdejšího předsedy vlády M. T. byl taktéž vyloučen. Návrhy obhajoby na doplnění dokazování tudíž byly oprávněně shledány jako nadbytečné.
Jako právně relevantní je podle státního zástupce možné posoudit námitky obviněného stran časové působnosti trestních zákonů. Opětovně se však jedná o argumentaci nedůvodnou. Soud druhého stupně plně využil možností výhodnější právní úpravy pro obviněného, a to uložením trestu odnětí svobody v rámci užší trestní sazby na její spodní hranici, jak nabízí trestní zákoník č. 40/2009 Sb., za současného uložení peněžitého trestu v rámci širší výměry, nicméně stále při dolní hranici. Při aplikaci trestního zákona č. 140/1961 Sb. by zjevně bylo za shodných okolností namístě uložit výměru peněžitého trestu (v rámci užší sazby) za současně vyšší výměry trestu odnětí svobody (v rámci širší trestí sazby). To by ovšem pro obviněného znamenalo méně výhodný závěr, z čehož vyplývá, že postupu soudu druhého stupně nelze ani v tomto směru nic vytknout. Pokud jde dále o samotnou přiměřenost trestu, tak státní zástupce připomenul, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný neuplatnil. Samotnou nepřiměřenost trestu, který je jinak podle zákona trestem přípustným, a který byl uložen v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, poté v rámci dovolání nelze namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů. Soudem druhého stupně uložený trest nadto státní zástupce nepřiměřeně přísným neshledal.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejprve je namístě ve stručnosti připomenout, že dřívější rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (rozsudek ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 7 To 27/2016) bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1507/2016, z podnětu dovolání obviněného jakož i dovolání nejvyššího státního zástupce postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušeno a v souladu s §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Vrchnímu soudu v Praze přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V kontextu nyní projednávaného dovolání lze poukázat na některé závěry, ke kterým Nejvyšší soud dospěl ve svém (citovaném) zrušovacím rozhodnutí. Nejvyšší soud neshledal, že by byl skutkový stav věci zjištěn nezákonně, nedostatečně či povrchně a že by tedy rozhodnutí soudu druhého stupně snad bylo projevem jeho libovůle. Nedoplnění dokazování rakouským trestním spisem vedeným Ústředním státním zastupitelstvím pro stíhání hospodářské kriminality a korupce pod sp. zn. 14 St 36/12f a vyjádřením svědka M. V. poté Nejvyšší soud nepovažoval za tzv. opomenuté důkazy a v daném kontextu nebylo možné dovodit, že by došlo k nežádoucímu zásahu do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Rovněž stran námitek týkajících se vztahu s M. T. Nejvyšší soud shledal, že tyto námitky jsou čistě procesního charakteru a nemají hmotněprávní základ předvídaný dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Právní relevanci poté Nejvyšší soud přiznal námitkám obviněného stran absentující argumentace k aplikovatelnosti příslušných trestních zákonů, tedy náležitého určení, který právní předpis je pro obviněného příznivější, jakož i námitkám nejvyššího státního zástupce k nesprávné aplikaci ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku ve vztahu k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud v daném kontextu akcentoval názor obviněného, že při posuzování otázky, zda by použití pozdějšího trestního zákona bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Řádné posouzení časové působnosti trestních zákonů tedy vyžaduje strukturované uvážení širokého okruhu okolností konkrétního případu (srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010, anebo např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000). Těchto standardů ovšem soud druhého stupně podle Nejvyššího soudu nedostál, když zejména nezohlednil skutečnost, že právní úprava účinná v době spáchání skutku vycházela z tzv. materiálního (resp. materiálně-formálního) pojetí trestného činu, což s přihlédnutím k okolnostem nyní projednávané věci nacházelo mj. svůj odraz v ustanovení §88 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. Z nastíněných důvodů Nejvyšší soud považoval výroky o vině i o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 7 To 27/2016, za předčasné. Soudu druhého stupně tudíž bylo uloženo, aby znovu, důsledně a ze všech potřebných hledisek vyřešil otázku časové působnosti trestních zákonů a teprve v návaznosti na uvedené přistoupil k právnímu posouzení předmětného jednání a posouzení otázky stran aplikace §58 tr. zákoníku.
Již z výše uvedeného je zřejmé, že ke zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 7 To 27/2016, Nejvyšší soud nepřistoupil z důvodů vadného provedení důkazů či neúplného zjištění skutkového stavu věci. Pokud by Nejvyšší soud shledal pochybení právě v rovině provádění a hodnocení důkazů, na takový nedostatek by ve svém usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1507/2016, poukázal. Patřičnou relevanci tudíž Nejvyšší soud nemůže ani v tomto řízení přiznat námitkám obviněného stran skutkových zjištění, neboť v rámci nového rozhodování před soudem druhého stupně k žádným podstatným změnám v tomto ohledu nedošlo. Jedná se zejména o argumentaci obviněného stran neprůkaznosti jeho jednání, které podle jeho názoru měly soudy dotvářet toliko na základě nepodložených domněnek, hodnocení vztahu obviněného k představitelům české vlády, zejména pak vztahu s M. T., možnosti obviněného ovlivňovat exekutivní rozhodování těchto činitelů, průběh schůzky se zástupci společnosti Steyr apod., čímž ve výsledku měly být podle obviněného porušeny základní zásady trestního řízení, jako je zásada zjištění skutkového stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, zásada vyhledávací, zásada volného hodnocení důkazů, jakož i samotná presumpce neviny, zásada in dubio pro reo a další zásady garantující právo obviněného na spravedlivý proces.
K tomuto je namístě opětovně připomenout základní teoretická východiska ve vztahu k dovolacímu řízení a možnostem přezkumu skutkových zjištění Nejvyšším soudem. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to mj. s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tak nikoli každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces (mj. právě v rovině náležitého provedení procesu dokazování a hodnocení důkazů jako takových) musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud náležitě posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva apod.
Nejvyšší soud přitom do samotného hodnocení důkazů ze strany soudů prvního a druhého stupně a do skutkových zjištění, ke kterým soudy dospěly, zasahuje především v případech, kdy projednávaná věc trpí přítomností tzv. extrémního rozporu právě mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku čehož došlo rovněž k nesprávné aplikaci právních norem. V těchto případech je zcela odůvodněna relevance dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010).
Úvahy stran extrémního rozporu tedy připadají do úvahy, pokud je dokazování zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě vyplynuly z provedených důkazů. Půjde tudíž zejména o situace, kdy je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozhodnutí, kdy jsou přítomny logické rozpory mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. vyvozenými právními závěry, skutek nemá žádnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, rovněž pokud došlo k deformaci důkazů, z nichž byla dovozována taková skutková zjištění, která z nich vůbec nevyplývají, anebo zůstaly opomenuty a nehodnoceny stěžejní důkazy apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017). Zcela nepřípustné by poté bylo takové odůvodnění soudu, které by vycházelo z důkazů, které vůbec nebyly provedeny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09).
Pokud ovšem soudy provedly důkazy s veškerou důsledností a hodnotily je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž postupovaly v souladu se zákonem, nelze dovozovat, že by věc byla zatížena zmíněnými extrémními rozpory (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1349/2012). Extrémní rozpor poté není bez dalšího založen ani tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi obžaloby, nikoli obhajoby, pokud byl tento postup přesvědčivě odůvodněn (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Rovněž samotnou námitku existence extrémního rozporu nelze shledat dovolacím důvodem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 291/2016).
Na základě provedeného dokazování a zjištěného skutkového stavu přitom v nyní projednávané věci mohl být bez důvodných pochybností ustálen skutkový děj, jak jej pojal Vrchní soud v Praze, přičemž Nejvyšší soud v daném kontextu neshledal žádné pochybení, které by mohlo jakkoli negativně ovlivnit postavení obviněného či jej zkrátit v jeho ústavně garantovaných právech na spravedlivý proces. Soudy prvního i druhého stupně tedy, podle Nejvyššího soudu ve svých rozhodnutích náležitě a důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely, přičemž některé nepřesnosti či nejasnosti (zde v rovině skutkových zjištění) z rozsudku soudu prvního stupně byly následně soudem druhého stupně korigovány. Pokud jde dále o námitky obviněného, že soudy nepřistoupily na některé návrhy obhajoby stran doplnění dokazování, čímž de facto upozorňoval na existenci tzv. opomenutých důkazů (zejména ohledně zkoumání skutečného vztahu obviněného s M. T., resp. vyhodnocení rakouského trestního spisu vedeného Ústředním státním zastupitelstvím pro stíhání hospodářské kriminality a korupce pod sp. zn. 14 St 36/12f a vyjádření svědka M. V. učiněné vůči rakouské prokuratuře), tak k tomuto Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by sice byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy, neboť uvedená (procesní) vada může mít vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Současně však nelze přisvědčit tomu, že se soudy navrhovanými důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly, stejně jako je namístě zdůraznit, že Nejvyšší soud předmětné námitky reflektoval již v dřívějším zrušovacím usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1507/2016, přičemž žádné pochybení v tomto ohledu neshledal. Podstatné je rovněž zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud byl tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soudy nepochybily, když pro nadbytečnost či neúčelnost nevyhověly některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když tato svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Krom toho, i k této otázce se již Nejvyšší soud vyjádřil ve svém zrušovacím usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1507/2016. Dále pak, orgány činné v trestním řízení jsou s ohledem na §2 odst. 6 tr. ř. povinny hodnotit důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu. Obviněný se přitom v některých ohledech snažil jednotlivé důkazy izolovat a snáze je poté zpochybnit, jakož i zveličovat vyvstávající nesrovnalosti (např. rozpory ve svědeckých výpovědích), které však podle Nejvyššího soudu samy o sobě neměly vliv na správnost konečných (ve věci učiněných) skutkových zjištění. Na základě přezkumu věci tudíž Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je poté rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (coby jeden z prostředků vedoucích k naplnění práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a zároveň vyloučení libovůle v rozhodování – srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 594/17), přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou poté automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Jak již bylo předestřeno, Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost obviněným namítaného tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu právě do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je rovněž v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poté obviněný sice uplatnil námitky stran chybné právní kvalifikace předmětného jednání, avšak i v tomto ohledu v mnohém toliko rozporoval provedené důkazy a učiněná skutková zjištění, ke kterým dospěl soud druhého stupně (k možnostem změny právní kvalifikace soudem druhého stupně oproti závěrům soudu prvního stupně se již Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1507/2016, přičemž na tomto místě na danou argumentaci lze plně odkázat). Obviněný ve svém dovolání předestřel, že se (svým způsobem) nabízely čtyři varianty právní kvalifikace projednávaného jednání. Jednalo se o: a) trestný čin nepřímého úplatkářství (§162 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961, resp. §333 tr. zákoníku), b) trestný čin účastenství na trestném činu přijímání úplatku (§10 odst. 1 k §160 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961, resp. §24 odst. 1 k §331 odst. 1, 3 či 4 tr. zákoníku), c) trestný čin podvodu (§250 tr. zák. č. 140/1961, resp. §209 tr. zákoníku), anebo varianta d), že jednání obviněného není trestné, neboť se jednalo o lobbing . Soud prvního stupně považoval za přiléhavou právní kvalifikaci jako účastenství na trestném činu přijímání úplatku , soud druhého stupně následně dospěl k závěru, že se jednalo o trestný čin podvodu (ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku). K tomu obviněný dále podotkl, že pokud vyvstalo vícero možných variant, měly soudy přikročit v duchu zásady in dubio pro reo k variantě, která by pro obviněného byla nejpříznivější. S tímto postojem však Nejvyšší soud nemůže zcela souhlasit, neboť pokud je pro skutková zjištění přiléhavá varianta právní kvalifikace coby trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, je irelevantní, že při změně byť dílčích okolností by se (podle obviněného) teoreticky mohlo jednat o jiný trestný čin, na který trestní zákoník stanoví mírnější sazbu trestu odnětí svobody. Stejně tak nelze přisvědčit námitkám obviněného, že soudy dostatečně neprovedly definici lobbingu , jelikož pokud obviněný svým jednáním beze zbytku naplnil veškeré obligatorní znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, není pro rozhodnutí ve věci podstatné, jakým způsobem různorodé kriminologické teorie a koncepce lobbing nazírají a jak jej např. kriminologové vykládají. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudu druhého stupně přikročit i k závěrům právním, přičemž soud jasně a srozumitelně vyložil, proč je po právní stránce kvalifikováno předmětné jednání obviněného jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, zcela přiléhavá.
Právní relevanci dále Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1507/2016, přiznal námitkám obviněného stran absentující argumentace k aplikovatelnosti příslušných trestních zákonů, tedy náležitého určení, který právní předpis je pro obviněného příznivější, jakož i námitkám nejvyššího státního zástupce k nesprávné aplikaci ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku ve vztahu k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody. Stejnou právní relevanci Nejvyšší soud přiznal rovněž nynějším námitkám obviněného stran nesprávného posouzení časové působnosti trestního zákona. Tentokrát je však neshledal opodstatněnými. Nejvyšší soud ve svém dřívějším rozhodnutí v daném kontextu akcentoval názor obviněného, že při posuzování otázky, zda by použití pozdějšího trestního zákona bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Řádné posouzení časové působnosti trestních zákonů tedy vyžaduje strukturované uvážení širokého okruhu okolností konkrétního případu (srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010, anebo např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000). Na těchto východiscích lze nadále zcela setrvat. Přesto Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že soud druhého stupně již ve svém novějším rozhodnutí jasně a logicky předestřel veškeré okolnosti, které bylo namístě hodnotit při samotné úvaze o aplikovatelnosti hmotněprávního předpisu, který by pro obviněného byl příznivější, přičemž na základě rozvedených úvah mohl uzavřít, že okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou ve svém souhrnu stejně významné jak podle nové, tak i dřívější právní úpravy (srov. zejména str. 23 a 24 napadeného rozsudku), což ve výsledku vedlo k tomu, že pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů (tr. zák. č. 140/1961 Sb., tr. zákoník č. 40/2009 Sb.) je pro obviněného příznivější, bylo nakonec určující srovnání trestních sazeb a trestů, kterými lze obviněného postihnout. Příznivější pro obviněného je tudíž sazba pět až deset let stanovená podle tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., nikoli sazba pět až dvanáct let stanovená v tr. zák. č. 140/1961 Sb. Neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud taktéž argumentaci obviněného, že při totožné dolní hranici trestních sazeb trestů odnětí svobody pro trestný čin podvodu v jeho kvalifikované podobě podle tr. zák. č. 140/1961 Sb. a tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., měl soud důsledněji zvažovat dopad peněžitého trestu a vyhodnotit rovněž jeho příznivější variantu. Jak podle §67 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb., tak i podle §53 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., může soud uložit peněžitý trest (mj.) v situaci, kdy se pachatel úmyslným trestným činem snažil získat majetkový prospěch. Pro srovnání lze dále uvést, že podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. se peněžitý trest ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50.000 Kč (tj. de facto od 2.000 Kč do 36.500.000 Kč). Podle §53 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. činí rozmezí výměry peněžitého trestu od 2.000 Kč do 5.000.000 Kč. Přestože se koncepce ukládání peněžitého trest podle dřívější a novější právní úpravy změnila, minimální výše uloženého trestu zůstala stejná a výsledný uložený peněžitý trest ve výši 4.000.000 Kč (zde 400 denních sazeb po 10.000 Kč) by byl aplikovatelný taktéž podle právní úpravy podle tr. zák. č. 140/1961 Sb., tudíž jej v jeho konkrétní podobě nelze nahlížet jako na přísnější, než pokud byl uložen v souladu s ustanoveními tr. zák. č. 140/1961 Sb. Ani Nejvyšší soud nadto neshledal, že by bylo na místě přistoupit k aplikaci ustanovení §58 tr. zákoníku stran mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Přestože lze na straně obviněného nalézt některé polehčující okolnosti, tak pro aplikaci §58 tr. zákoníku je nezbytné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a tudíž výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných, které však na straně obviněného v nyní projednávané trestní věci právem nebyly shledány (srov. str. 23 a 24 napadeného rozsudku).
Obviněnému lze sice přisvědčit, že soud druhého stupně při ukládání peněžitého trestu výslovně nikterak neuvedl, proč zvolil právě daný počet denních sazeb a jejich konkrétní výši. Podle Nejvyššího soudu se však v projednávané věci nejedná o natolik závažnou situaci, která by narušovala parametry předpokládané v §125 odst. 1 tr. ř. a učinila tak napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí (byť toliko ve stručnosti) rozvedl úvahy, na základě kterých dospěl k uložení peněžitého trestu v souhrnné výši 4.000.000 Kč, přičemž mj. vycházel z toho, že se obviněný svým jednáním pokusil získat majetkový prospěch, dále též k výši požadované částky, jakož i k majetkovým a finančním poměrům obviněného, kdy měsíční příjmy obviněného zkoumal již soud prvního stupně. Nelze též opomenout, že příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být podle §68 odst. 4 tr. zákoníku stanoveny toliko odhadem soudu. Přestože se jedná o zvolenou strategii obhajoby, nelze rovněž přehlédnout, že v dřívějším dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 7 To 27/2016, obviněný stran odůvodnění peněžitého trestu námitky nevznesl.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že pokud obviněný namítal nepřiměřenost, resp. exemplárnost uloženého trestu, tak k výroku o trestu se obvykle vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší soud ovšem podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) až na výjimečné případy nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Za jednání podřaditelné pod právní kvalifikaci podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku je pro pachatele stanovena trestní sazba v rozmezí pět až deset let odnětí svobody, přičemž obviněnému byl uložen trest na samé spodní hranici této sazby. Rovněž peněžitý trest (jak již bylo uvedeno dříve v tomto rozhodnutí) se v souladu s §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč. Obviněnému byl uložen peněžitý trest ve výši 4.000.000 Kč, což je částka představující (v souladu s výrokem rozsudku soudu druhého stupně) 400 denních sazeb po 10.000 Kč. Ani v tomto ohledu se tedy nejedná o takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo o trest uložený ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jelikož zároveň Nejvyšší soud neshledal, že by v jakémkoli ohledu došlo ke kolizi uložených trestů s právem obviněného na spravedlivý proces, nelze uplatněné dovolací námitky obviněného považovat za opodstatněné.
V rámci dovolacího řízení u Nejvyššího soudu rovněž nebyly shledány důvody k přerušení či odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., jak navrhoval obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 2. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu