ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1570.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1570/2017-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2018 o dovolání obviněné D. Ž., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 To 562/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 83/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 5 T 83/2012, byla obviněná D. Ž. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustila tím, že:
dne 13. 3. 2009 v době od 14:45 hodin do 16:15 hodin na oddělení šestinedělí gynekologicko-porodnického oddělení Krajské zdravotní, a. s., Nemocnice D., o. z., jako operatér a službu konající lékařka v pooperační péči u poškozené A. Š., po provedeném císařském řezu, po zjištění sílicího protrahovaného krvácení v pooperačním období tyto krevní ztráty nenahradila a podcenila známky poklesu krevního tlaku a tachykardie, následkem toho se u ní rozvinulo nevyšší stadium hemoragického šoku s následnou disseminovanou intravaskulární koagulopatií (tzv. syndrom DIC), která vedla k nevratným orgánovým změnám – k poškození mozku s trvalými následky.
Za uvedený přečin Okresní soud v Ústí nad Labem uložil obviněné podle §147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněné podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 5 T 83/2012, podala obviněná odvolání do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 To 562/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněné při nezměněném výroku o vině uložil podle §147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněné podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 To 562/2016, podala prostřednictvím obhájce obviněná dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jí zvoleným postupem a škodlivým následkem u poškozené Š. v podobě poškození mozku s trvalými následky. Podle jejího názoru došlo tímto postupem k porušení zásadní zásady trestního práva „in dubio pro reo“.
Obviněná především uvádí, že ačkoliv měly soudy dostatek důkazů k rozhodnutí, především znaleckých posudků, tak z jejich strany došlo k zásadní dezinterpretaci závěrů těchto znaleckých posudků a v důsledku tohoto k nesprávným skutkovým závěrům a následně k jejich nesprávnému právnímu posouzení. Soudy projevily předpojatý postoj vůči odborným vyjádřením, která předložila obhajoba, a závěry těchto odborných vyjádření nevzaly v úvahu při utváření výroku o její trestní odpovědnosti. Pokud by soudy řádně vycházely z těchto odborných vyjádření a výpovědí znalců, tak by nemohly dovodit, byť jen pravděpodobně, že její postup naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, kterým byla uznána vinnou. Soudy nižších stupňů se nevypořádaly s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou bylo poukazováno v řízení před těmito soudy. Dovolatelka zdůrazňuje, že na základě provedeného dokazování nelze vyloučit, že důvodem zdravotních problémů poškozené byla embolie plodovou vodou, když tuto její obhajobu jednoznačně nevyvrátil ani revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, který zpracovala 3. lékařská fakulta Univerzity Karlovy. Podle tohoto znaleckého posudku nelze vyloučit zcela atypický případ embolie plodovou vodou v posuzovaném případě. Z tohoto závěru vyplývá, že se mohlo jednat o embolii plodovou vodou, přičemž tato komplikace bez ohledu na postup lékařů je ztížena vysokou morbiditou (až 20 %), takže není jisté, že by škodlivé následky nenastaly tak, jak nastaly v dané věci i při postupu lege artis. V tomto směru odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, konkrétně str. 6 tohoto rozhodnutí a rozporuplnost tohoto odůvodnění týkající se skutečnosti, co bylo příčinou zdravotních komplikací poškozené.
Podle obviněné nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jejím lékařským postupem a vzniklou újmou na zdraví u poškozené, přičemž dovozuje, že soudy měly postupovat podle zásady in dubio pro reo. Současně odkazuje na odborný posudek Oborové komise pro gynekologii a porodnictví Vědecké rady České lékařské komory č. 31/2016 ze dne 2. 2. 2017 a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví, znalce MUDr. Flašky a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 3 Tdo 777/2010.
V závěru podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 T 83/2012-1423 ze dne 20. 5. 2016 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 562/2016-1501 ze dne 7. 6. 2017 ve všech výrocích zrušil a vrátil věc uvedeným soudům k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 1 NZO 1174/2017, nejprve uvedla, jakým trestným činem byla obviněná uznána vinnou, jaký jí byl uložen trest a jaký uplatnila dovolací důvod a v čem spatřuje jeho naplnění. K vlastní dovolací argumentaci státní zástupkyně uvádí, že obviněná uplatňuje stejné námitky jako před soudem prvního a druhého stupně, přičemž její obhajoba byla vyvrácena závěry revizního znaleckého posudku. Konstatuje, že řízení o dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a že jeho účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, ale prověření důvodnosti tvrzení obviněné o existenci zvoleného dovolacího důvodu. Státní zástupkyně následně vyjadřuje přesvědčení, že námitkami obviněné se řádně zabýval soud druhého stupně a s těmito se vypořádal. Proto zvolená argumentace nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nad rámec shora naznačených závěrů zdůrazňuje, že obviněná uplatnila toliko námitky skutkové povahy, když vytýká soudům nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů, ačkoliv skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou podepřeny výsledky dokazování. Obviněná se toliko domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, a od tohoto odlišného posouzení dovozuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu.
V závěru podaného vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání z důvodu uvedeného v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenované v §265b tr. ř. Současně navrhla, aby za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i s učiněním jiného rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněná dovozuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu ve způsobu hodnocení provedených důkazů, zejména závěrů znaleckých posudků a vyjádření znalců, v porušení zásady in dubio pro reo, v rozporuplnosti rozhodnutí soudu druhého stupně a v neexistenci příčinné souvislosti mezi jejím postupem jako lékařky a vznikem škodlivého následku u poškozené.
Je možno konstatovat, že obviněná dovozuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně ze skutečnosti, že rozhodnutí soudu druhého a prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené argumentace je třeba mít za to, že obviněnou uplatněné námitky nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit s výjimkou namítané neexistence příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a vzniklým následkem, které lze ovšem pod zvolený dovolací důvod podřadit s jistou dávkou tolerance. Obviněná ve vztahu ke zbývající argumentaci totiž vyjadřuje jen nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (její obhajoby, závěru znaleckých posudků) a nerespektování zásady in dubio pro reo. Takto formulovanými námitkami obviněná míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť její námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněnou v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněné nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést následující. Vzhledem k rozsahu dokazování před soudy nižších stupňů lze konstatovat, že tyto k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když ani samotná obviněná nezpochybňuje rozsah dokazování před těmito soudy. Soudy provedené důkazy i řádně hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tedy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. V dané věci obviněná zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů. Podle Nejvyššího soudu lze mít za to, že soud prvního stupně věnoval obhajobě obviněné náležitou pozornost, když ve věci provedl rozsáhle dokazování, vyslechnul všechny potřebné svědky a zpracovatele znaleckých posudků, které ve věci byly předloženy nejen obžalobou, ale i obhajobou a provedl dokazování listinnými důkazy. K provádění důkazů tedy nepřistupoval selektivním způsobem. Protože si soud prvního stupně byl vědom zásadních rozporů ve znaleckých posudcích a vyjádřeních znalců, tak doplnil dokazování a přibral podle §110 tr. ř. znalecký ústav k vypracování revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, když si byl vědom složitosti věci a její odborné náročnosti. Následně zpracovatele tohoto znaleckého posudku vyslechnul v hlavním líčení, čímž byla dána možnost jak obžalobě, tak i obhajobě se k závěrům znaleckého posudku nejen vyjádřit, ale zejména klást znalcům otázky. Pokud obviněná namítá, že soud degradoval znalecké posudky, které předložila obhajoba a vyjádření zpracovatelů těchto znaleckých posudků je třeba zdůraznit, že právě skutečnost, že závěry znaleckých posudků zpracovaných obžalobou a obhajobou se výrazně odlišovaly v tom, zda postup obviněné při lékařském zákroku byl v lege artis či nikoliv a rozpory se nepodařilo odstranit ani výslechem znalců vedl k nutnosti vypracování revizního znaleckého posudku. Takový postup pak odpovídá zcela ustanovení §109 tr. ř. a §110 tr. ř. (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 1970, sp. zn. 4 To 5/70). Jinak řečeno, soud prvního stupně se nespokojil s tím, že by se přiklonil k jednomu z vypracovaných znaleckých posudků, nýbrž se pokusil nejprve odstranit zjištěné rozpory, když zpracovatele znaleckých posudků k jejich závěrům velmi podrobně vyslechnul a teprve, když se tímto postupem nepodařilo zjištěné rozpory mezi závěry znalců odstranit, přistoupil k vypracování revizního znaleckého posudku ústavem. Je třeba zdůraznit, že součástí zadání revizního znaleckého posudku byly i otázky směřující v prověření správnosti již předložených znaleckých posudků včetně vyjádření znalců. Z předloženého revizního znaleckého posudku a z vyjádření jeho zpracovatelů před soudem prvního stupně je nepochybné, že byť měli jisté výhrady i ke znaleckým posudkům, jež byly zpracovány na základě požadavků obžaloby, tak se v podstatě ztotožnili s jejich závěry ohledně hlavních důvodů, které vedly ke vzniku zdravotních následků u poškozené, přičemž tyto závěry jsou ve zcela diametrálním rozdílu ze závěry znaleckého posudku MUDr. PhDr. Pavla Čepického, CSc., jenž vypracoval znalecký posudek obhajoby. Za takové situace nelze soudu prvního stupně vytýkat nějaké pochybení, jestliže při formulování skutkových závěrů vycházel ze závěru revizního znaleckého posudku, nikoliv ze závěru znaleckého posudku MUDr. PhDr. Pavla Čepického, CSc., přičemž tento podrobil i kritickému rozboru. Proto lze konstatovat, že soud prvního stupně se řádně vypořádal se všemi provedenými důkazy, tyto řádně hodnotil a své skutkové závěry řádně odůvodnil (viz str. 44–46 rozsudku), kdy i podrobně rozvedl jednotlivé provedené důkazy, čímž dostál povinnostem vyplývajícím z ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Soud druhého stupně se pak ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, byť nepominul a poukázal na jisté nepřesnosti v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že vzhledem ke konkrétnímu obsahu podaného odvolání obviněné nechal vypracovat doplněk revizního znaleckého posudku a zpracovatele doplňku u veřejného zasedání vyslechnul, přičemž dokazování bylo doplněno i o další důkazy, které předložila obviněná (znalecký posudek MUDr. J. Flašky a odborný posudek Oborové komise pro gynekologii a porodnictví Vědecké rady České lékařské komory č. 31/2016 ze dne 2. 2. 2017). Obecně je třeba uvést, že pokud obviněná odkazuje na znalecký posudek MUDr. Flašky a odborný posudek Oborové komise pro gynekologii a porodnictví Vědecké rady České lékařské komory, tak tyto nezpochybňují závěry revizního znaleckého posudku v tom směru, jak mělo být ze strany obviněné postupováno, když z nich vyplývá, že obviněná měla především vzhledem k velikosti krevní ztráty u poškozené a jejímu stavu zajistit včasnou náhradu krevní ztráty. Soud druhého stupně pak své hodnotící úvahy z pohledu argumentace uplatněné v rámci podaného odvolání náležitě rozvedl (viz str. 4–13 rozsudku), takže dostal své povinnost podle §125 odst. 2 tr. ř. V dané souvislosti je nutné uvést, že obviněná v rámci podaného dovolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a se kterými se tyto řádně a náležitým způsobem vypořádaly. V případě, že obviněná v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání nedůvodné (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408]). O takový případ se jedná.
Bez ohledu na shora naznačené závěry je možno konstatovat, že soudy nižších stupňů se příčinou zdravotního postižení poškozené řádně zabývaly, tedy řešily zda příčinou bylo nenahrazení krevní ztráty či embolie plodovou vodou včetně toho, jaký by mohla mít skutečnost, že u poškozené došlo k embolii plodovou vodou, vliv na trestní odpovědnost poškozené. Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že embolie plodovou vodou jako příčina zdravotních komplikací poškozené byla vyloučena, když vycházel nejen ze závěrů revizního znaleckého posudku, ale i z výpovědí slyšených svědků, především zdravotnického personálu, ze kterých vyplynulo, že prvotním problémem poškozené bylo krvácení, a následně pokles tlaku (viz str. 18–19 rozsudku), přičemž své závěry opíral i o listinné důkazy. V tomto směru je třeba zdůraznit, že podle závěrů revizního znaleckého posudku embolie plodovou vodou jako příčina zdravotních problémů poškozené byla méně pravděpodobná, neboť poškozená neměla typické projevy embolie plodovou vodou (viz vyjádření K.), když typické příznaky embolie plodovou vodou spočívají v tom, že dojde nejprve k poklesu krevního tlaku a následně masivní krvácení, zatímco v případě hypovolemického šoku nejprve nastane krvácení a pak následuje pokles krevního tlaku. Z tohoto pohledu je třeba hodnotit obhajobu obviněné, když skutečnost, že revizní znalecký posudek nevyloučil 100 % možnost, že příčinou zdravotních komplikací poškozené mohla být embolie plodovou vodou, nelze interpretovat tak, že bylo prokázáno, že tomu tak bylo. Znalecký posudek totiž nemá privilegované postavení v systému důkazů a je třeba ho kriticky hodnotit jako důkaz jako každý jiný, když je třeba přihlížet i k dalším provedeným důkazům a jaké skutečnosti z nich vyplývají (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06-1). Zde je nezbytné odkázat na další provedené důkazy, zejména na výpovědi slyšených svědků, kteří hovoří o tom, že důvodem přivolání obviněné k poškozené byla skutečnost, že tato krvácela (viz např. svědkyně M. P.) a že krvácení bylo větší než obvyklé (viz svědkyně M. P., J. H., K. B.), kdy ke krvácení na oddělení šestinedělí došlo opakovaně (viz svědkyně L. T.), přičemž i samotná obviněná telefonicky sdělila I. N. při zajišťování přijetí poškozené na oddělení JIP, že poškozená má velkou krevní ztrátu v souvislosti s porodem. Navíc z vyjádření tohoto svědka, ale i z lékařské zprávy ze dne 13. 3. 2009 je zřejmé, že v 16.15 hodin po přijetí na JIP poškozená jevila známky těžkého hemoragického šoku a už neměla měřitelný tlak. Lze tedy uzavřít, že samotná obviněná v době poskytování urgentní lékařské péče poškozené neuvažovala o možnosti, že by u poškozené došlo k embolii plodovou vodou, tomu ani neodpovídaly zdravotní problémy poškozené, když u poškozené nedošlo nejprve k poklesu tlaku a pak ke krvácení, což je pro embolii plodovou vodou typické. Přesto obviněná nepostupovala tak, jak by měla postupovat v případě hypovolemického šoku, čemuž nasvědčovaly zdravotní problémy poškozené, jak vyplývá z revizního znaleckého posudku, ale i ze závěrů F., Š., ale i znaleckého posudku MUDr. Flašky a odborného posudku Oborové komise pro gynekologii a porodnictví Vědecké rady České lékařské komory. Jinak řečeno, přestože z faktického jednání obviněné při poskytování urgentní lékařské péče poškozené je nepochybné, že v té době neuvažovala o embolii plodovou vodou, nepostupovala tak, jak měla postupovat z hlediska poskytování zdravotní péče v případě podezření na hypovolemický šok. Nad rámec shora uvedených úvah je také nezbytné zdůraznit, že obviněná přestože telefonicky žádala o příjem poškozené na JIP, přičemž výslovně uvedla, že poškozená má velkou krevní ztrátu, když z listinných důkazů vyplývá, že měla již nízký tlak, a k převozu na uvedené oddělení došlo až za ½ hodiny, ani v tomto období nezajistila, aby došlo k náhradě krevní ztráty u poškozené, když první krevní transfuze byla podána až na oddělení JIP v 16.25 hod. Současně nelze pominout, že obviněná byla primářkou předmětného oddělení, měla dlouholeté pracovní a odborné zkušenosti v této oblasti, takže si nepochybně byla vědoma toho, jak má postupovat v případě situace, že dojde k velké ztrátě krve a poklesu tlaku a u poškozené se objeví tachykardie, tedy že musí zjistit příčinu krevní ztráty, ale že především urychleně zajistit náhradu krevních ztrát.
Pokud obviněná poukazuje na vyjádření zpracovatele revizního znaleckého posudku u veřejného zasedání, tak je možno připustit, že nebylo zcela vyloučeno, že by u poškozené mohlo dojít k embolii plodovou vodou, ovšem tato by musela mít atypický průběh, což se stává v 7,5 % embolie plicní vodou. Zde je třeba ovšem podotknout, že z faktického jednání obviněné při poskytování urgentní lékařské péče je zřejmé, že o této diagnóze neuvažovala a ani nemohla, když pokud by se skutečně jednalo o embolii plodovou vodou, tak tato měla netypický průběh. Jedná se o obhajobu, kterou uplatnila až později. Rozhodující je ovšem skutečnost, že i pokud by se jednalo o embolii plodovou vodou, musela by obviněná v době poskytování lékařské péče poškozené přijmout stejná opatření jako v případě hypovolemického šoku, což neučinila. Blíže viz revizní znalecký posudek a vyjádření zpracovatelů u veřejného zasedání. Jinak řečeno, i v případě embolie plodovou vodou měla obviněná zajistit monitorování vitálních funkcí poškozené a provést opatření k rychlému nahrazení krevní ztráty poškozené, vyžádat specializovaný tým ARO o spolupráci, přičemž takto měla postupovat i v případě hypovolemického šoku.
Ohledně námitek obviněné týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu druhého stupně je třeba uvést, že na rozdíl od obviněné má Nejvyšší soud za to, že toto rozhodnutí si neprotiřečí. Soud druhého stupně pouze připustil, že u poškozené nebyla zcela vyloučena jako příčina jejich zdravotních problémů embolie plodovou vodou, ovšem zdůraznil na základě jakých důkazů má za to, že příčinou zdravotní újmy poškozené byl vadný postup obviněné při poskytování urgentní zdravotní péče poškozené, který měl být v podstatě shodný jak u hypovolemického šoku, tak i embolie plicní vodou, kdy právě tento vadný postup vedl k trvalému zdravotnímu postižení poškozené (viz str. 6–7 rozsudku). V tomto směru je třeba nutno odkázat na závěry znaleckého posudku z oboru neurologie, ze kterého je zřejmé, že příčinou zdravotní újmy u poškozené je nedostatečně poskytnuta zdravotní péče na oddělení šestinedělí v nemocnici v D.
Ve vztahu k námitce obviněné, že u ní není dána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a způsobením škodlivého následku poškozené, je třeba uvést, že tato argumentace, byť s jistou dávkou tolerance, je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod. Především je třeba mít za to, že vzhledem k obsahu použitých námitek obviněná vychází z jiného skutkového děje, než soudy nižších stupňů, když vychází z toho, že u poškozené se jednalo určitě o embolii plodovou vodou a následně dovozuje, že v takovém případě není možno vyloučit, že i při poskytnutí řádné péče z její strany, by mohly vzniknout u poškozené stejné zdravotní následky. Ohledně otázky, zda se u poškozené jednalo o embolii plodovou vodou je třeba odkázat na úvahy soudu prvního stupně, ale i na předchozí úvahy Nejvyššího soudu ohledně jednání obviněné v průběhu lékařského zákroku, když je třeba zdůraznit, že v případě poškozené by se muselo jednat o atypický průběh, který přichází v úvahu v 7,5 %, když ovšem průběh zdravotních potíží poškozené byl zcela typický pro hypovolemického šok, přičemž z dalších důkazů je zřejmé, že se o takový jednalo. Pro stručnost lze odkázat na odůvodnění soudu prvního stupně, zejména str. 44–46 rozsudku.
Přesto je třeba nezbytné konstatovat, že i v případě, že by se skutečně u poškozené jednalo o embolii plodovou vodou s atypickým průběhem, byl postup obviněné při poskytování zdravotní péče poškozené zcela nesprávný. V tomto směru je třeba odkázat na závěry revizního znaleckého posudku, ale zejména vyjádření znalců u veřejného zasedání, ze kterého je zřejmé, že jak u hypovolemického šoku, tak i embolie plodovou vodou měla poškozená postupovat obdobně a že tak prokazatelně nepostupovala. Obecně k otázce příčinné souvislosti je třeba uvést, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněné nastal.
Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, však není stejně důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Jde proto také o to, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které spoluurčují stupeň společenské škodlivosti konkrétního posuzovaného trestného činu. Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II., přiměřeně č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
V dané věci to bylo nepochybně opomenutí obviněné konat řádně svoje povinnosti jako lékaře, vyplývající z ustanovení §11 odst. 1, §55 odst. 1, 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, když v případě poskytování zdravotní péče poškozené došlo ze strany obviněné k závažnému porušení postupu při určování diagnózy poškozené, když obviněná nevyužila všech dostupných informací, které měla v dané době k dispozici, neboť neprovedla základní klinická vyšetření ke zjištění příčiny krvácení, a přestože krvácení pokračovalo, kdy samotná obviněná ho označila za velkou krevní ztrátu, a v průběhu poskytování zdravotní péče její osobou došlo k výraznému poklesu tlaku u poškozené, tuto krevní ztrátu nevyhodnotila, podcenila a nepřijala vhodná adekvátní opatření k stabilizaci stavu poškozené, spočívající zejména ve včasné náhradě krevní ztráty, ale i zajištění bezprostřední specializované péče – ARO (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1286/2014), takže její postup byl tedy non lege artis. Obviněná jednala po subjektivní stránce v přinejmenším v nedbalosti nevědomé ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Opomenutí tohoto jednání pak vedlo ke vzniku škodlivého následku spočívajícího v těžké újmě na zdraví u poškozené. V tomto směru je třeba odkázat na závěry znaleckých posudků, ze kterých vycházely soudy při formulování skutkového stavu, ze kterých je zřejmé, že opomenutí řádné lékařské péče v období od 14.45 hod. do 16.15 hod. (tímto okamžikem došlo k předání poškozené na JIP) vedlo k rozvoji těžkého hemoragického šoku, který se následně rozvinul v syndrom DIC, který vedl k hypnotickému poškození mozku s trvalými následky na zdraví poškozené. Nejvyšší soud považuje za vhodné podotknout, že vzhledem k pracovnímu zařazení obviněné a jejím životním zkušenostem, když se jednalo o primářku uvedeného oddělení z dlouhodobou praxí v porodnictví, si tato mohla představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout, tedy že neposkytnutí řádné a zejména včasné péče osobě v ohrožení života spočívající v krvácení a poklesu krevního tlaku může vést až k trvalému poškození mozku, takže se jednalo o předvídatelný průběh, nikoliv o nepředvídatelný příčinný průběh (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80).
Pokud se obviněná hájí tím, že v případě embolie plodovou vodou nelze i při poskytnutí řádné péče vyloučit, že by se u poškozené mohly objevit stejné zdravotní následky, je třeba uvést, že se jedná o nejistou událost, když z vyjádření znalců naopak vyplývá, že u řádně a včasně poskytnuté lékařské péče by takový následek vysoce pravděpodobně nenastal nebo by byl průběh mírnější (viz doplněk revizního znaleckého posudku ze dne 28. 2. 2017). Zde je třeba připomenout, že možnost, že se jednalo o embolii plodovou vodou, připadá v úvahu pouze v případě atypického průběhu, který připadá v úvahu u 7,5 % embolie plodovou vodou. Skutečnost, že nelze určitý následek zcela jednoznačně vyloučit, nelze interpretovat, že by určitě nastal, je třeba hodnotit míru pravděpodobnosti tohoto následku z pohledu průběhu skutkového děje. V tomto směru nelze přehlédnout, že z provedeného dokazování vyplývá, že poškozená na oddělení šestinedělí nadměrně krvácela, ztrácela tlak, přičemž samotná obviněná uváděla při telefonátu na JIP, že poškozená má velkou krevní ztrátu v souvislosti s porodem, kdy při převzetí na JIP byla poškozená již v bezvědomí, měla nízký tlak, jevila známky šoku, hypotenze a syndrom DIC se objevil již v době přijetí na JIP (tj. v 16.15 hod.). Z provedeného dokazování pak vyplývá, že zdravotní stav poškozené se podařilo na JIP stabilizovat, jakmile jí byla podána krevní transfuze. Z uvedené lze tedy dovodit, že pokud by byla ze strany obviněné poskytnuta transfuze včas již na oddělení pooperační péče, tak by se nebezpečí nedostatečného přísunu kyslíku do mozku poškozené podstatně eliminovalo a uvedený následek by nehrozil nebo nastal ve zcela jiné formě. Nelze také pominout, že ze znaleckého posudku z oboru neurologie je zřejmé, že k vzniku zdravotní újmy u poškozené došlo již na oddělení šestinedělí v nemocnici v D., tedy v době, kdy obviněná neposkytla poškozené řádnou a včasnou zdravotní péči. Za této situace skutečnost, že znalci teoreticky nevyloučili možnost, že by i v případě řádně poskytnuté péče obviněnou mohlo dojít k určitému zdravotnímu postižení poškozené, je třeba hodnotit jako skutečnost, která nemůže vést k závěru, že mezi jednáním obviněné a vznikem škodlivého následku není příčinná souvislost. Jedná se o teoretickou možnost závislou na řadě nepředvídatelných okolností, kdy je také třeba hodnotit možnost tohoto následku z pohledu jeho pravděpodobnosti, když z vyjádření znalců vyplývá, že u řádně a včasně poskytnuté lékařské péče by takový následek vysoce pravděpodobně nenastal nebo by byl průběh mírnější.
Pokud obviněná odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005, je zde řešena situace týkající se úmrtí novorozence, kdy znalci nevyloučili, že hypoxie novorozence nastala již před přijetím rodičky do porodnice a současně nevyloučili, že hypoxie dospěla do takového stadia, že smrti novorozence by nebylo možno zabránit ani při správném využití všech diagnostických postupů. Tedy znalci nevyloučili, že zdravotní stav novorozence byl ještě před porodem takový, že by smrt novorozence nebylo možno vyloučit ani v případě řádně poskytnuté péče. O takový případ se v dané věci nejedná, když soudy dospěly k závěru, že u poškozené se jednalo o hypovolemický šok, u kterého bylo možno způsobenému následku zabránit včasnou a řádně poskytnutou péčí spočívající v klinickém vyšetření poškozené, včas podanými uteroniky a podáním krevní transfuze a včasnou spolupráci z lékaři z ARO. I v případě varianty spočívající v netypickém průběhu embolie plodovou vodou mělo být postupováno obdobě, když podle znalců by vysoce pravděpodobně následek nenastal nebo by byl průběh mírnější. Proto nelze uvedené rozhodnutí na danou věc aplikovat. Obdobná je situace v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 3 Tdo 777/2010, kdy nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněné spočívajícím v nezajištění převozu novorozence na specializované oddělení a jeho smrtí, neboť nebylo prokázáno, že by k smrtelnému následku nedošlo i při zajištění převozu.
Pokud obviněná poukazuje na zásadu in dubio pro reo, tak je třeba zdůraznit, že tato zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Předmětná námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, neboť směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. V dané věci obviněná porušení zásady in dubio pro reo dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (závěru znaleckých posudků), se kterými vyjadřuje nesouhlas a polemizuje a dožaduje se, aby bylo vycházeno z její verze skutkového děje. Jedná se tedy opětovně o vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Obecně platí, že jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněná se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu částečně rozešla a vznesla námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jí deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněné je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 1. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová