ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.160.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 160/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovolání podaném J. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 11 To 117/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 14/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 2 T 14/2016, byl J. Č. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) [jednání pod body 1) až 5)], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele v trvání tří let.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 11 To 117/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod body 1) až 5)], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele v trvání dvou let.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně zrekapituloval dosavadní průběh projednávané trestní věci a poukázal na východiska, na kterých soudy postavily svá rozhodnutí. K těmto obviněný namítl, že mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními je patrný extrémní rozpor. Zejména poukázal na to, že správce daně nesprávně neuznal deklarované náklady společnosti J. G., s. r. o., a daň vyměřil bez jejich zohlednění s tím, že je daňový subjekt neprokázal. Provedenými důkazy poté byla naplňována pouze hypotéza počítající s variantou, že by společnost J. G., s. r. o., měla řidiče v postavení zaměstnanců. Nebylo však najisto potvrzeno, jaká byla skutečná daňová povinnost. Finanční úřad náklady na řidiče společnosti J. G., s. r. o., zcela pominul a soudy následně byly těmito závěry ovlivněny při svém rozhodování. Pokud by přitom společnost J. G., s. r. o., řidiče zajištěny neměla, nemohla by realizovat dopravu a v důsledku toho ani dosahovat příjmů. Soudy v daném kontextu zcela pominuly variantu, že si obviněný u společností MEDIA PRINT, s. r. o., a KOLOTRIX, s. r. o., objednal řidiče a za poskytované služby neplatil nic řidičům, nýbrž poskytujícím společnostem. Obhajoba obviněného v tomto směru nebyla vyvrácena, tudíž přetrvává podezření ze zatajení příjmů samotnými společnostmi MEDIA PRINT, s. r. o., a KOLOTRIX, s. r. o. V daném kontextu obviněný nadto poukázal na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 22. 12. 2010, C-438/09, kde bylo mj. předestřeno, jak přistupovat k nárokům na odpočet DPH, pokud jde o služby poskytnuté jinou osobou povinnou k dani. Z pohledu obviněného se tedy soudy nedokázaly vypořádat jak s objektivními znaky skutkové podstaty podle §240 tr. zákoníku, tak s otázkou zavinění, neboť právní závěr o zavinění obviněného nemá oporu v provedeném dokazování, přičemž soudy rozhodné skutečnosti dovozovaly toliko z převodu obchodního podílu na J. K., což je však zcela nedostatečné a spáchání trestné činnosti nijak neprokazuje. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve ve stručnosti zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci, dovolací námitky obviněného, jakož i nastínila možnosti Nejvyššího soudu k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Podle státní zástupkyně soudy ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily, z čeho dovozují vinu obviněného, kdy se nejedná toliko o převod podílu na J. K., jak namítal obviněný, a vzhledem ke skutečnosti, že obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena, poté ani nelze spatřovat žádné nedostatky v tom, že se soudy nezabývaly skutkovou alternativou, podle které si měl obviněný u jiných společností objednávat řidiče pro zajištění obchodní činnosti společnosti J. G., s. r. o. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména samotných podkladů, ze kterých vycházel již správce daně, případně též možnosti zajištění řidičů pro podnikání společnosti J. G., s. r. o., jinými subjekty) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. str. 4–11 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 7–9 rozsudku soudu druhého stupně). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Soud prvního stupně rovněž logicky a přesvědčivě odůvodnil, proč pro nadbytečnost nepřistoupil na obhajobou navrhované doplnění dokazování (viz str. 9 rozsudku), tudíž ve věci nelze spatřovat ani přítomnost tzv. opomenutých důkazů majících vliv na správnost skutkových zjištění, což by ve výsledku mohlo vést k mimořádnému zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Rovněž je namístě připomenout, že orgány činné v trestním řízení mají povinnost hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Obviněný oproti tomu v rámci své obhajoby vytrhával z celkového kontextu jednotlivé poznatky ve snaze jejich jednoduššího zpochybnění. Nelze přisvědčit námitkám obviněného, že samotná skutečnost stran převodu společnosti na J. K. byla jediným podkladem pro rozhodnutí o vině z jemu obžalobou přisuzované trestné činnosti, neboť soudy hodnotily v neprospěch obviněného taktéž poznatky vyplývající k listinných důkazů, úředních záznamů o podaných vysvětleních, výpovědi znalce a svědkyně Š. apod. Provedené důkazy ve svém souhrnu vytvořily ucelený podklad, aby o vině obviněného bylo rozhodnuto bez důvodných pochybností. Kromě toho, společnosti MEDIA PRINT, s. r. o., a KOLOTRIX, s. r. o., neměly v rozhodném období žádné zaměstnance, tudíž ani nemohly společnosti J. G., s. r. o., poskytovat řidiče, přičemž taktéž nebylo prokázáno, že pro společnost J. G., s. r. o., např. zprostředkovávaly agenturní zaměstnance. Již z toho důvodu nebyl relevantní ani odkaz obviněného na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 22. 12. 2010, C-438/09. Soudy tedy mohly učinit spolehlivý závěr, že obviněný do účetnictví své společnosti zanesl fiktivní faktury a tyto posléze uplatnil v rámci daňového přiznání.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost obviněným namítaného tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný sice uplatnil námitky stran absentujícího zavinění, avšak i v tomto de facto toliko rozporoval výsledky provedeného dokazování a učiněná skutková zjištění. Soudy přitom právě s přihlédnutím ke všem zjištěným skutečnostem mohly uzavřít, že obviněný se svého jednání dopustil v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu