ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.167.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 167/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2018 o dovolání, které podal obviněný J. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 7 To 120/2017, jako soudu odvolacího v trestí věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 116/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. Č. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 4 T 116/2016 , byl obviněný J. Č. pod bodem 1) uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoníku“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že v blíže nezjištěný den v době od 20. 10. 2015 do 20. 11. 2015 ve společném bydlišti v L., okr. L., nejméně jednou souložil s dcerou své manželky E. Č. B. nezletilou XXXXX *), která v důsledku toho otěhotněla a dne 7. 12. 2015 potratila , a pod bodem 2) přečinem únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §200 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 12. 3. 2016 se v L. sešel s dcerou své manželky XXXXX *), a ačkoli věděl, že je podle usnesení Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 0 Nc 2306/2016-23 ze dne 19. 2. 2016 umístěna v Dětském diagnostickém ústavu v L., odvezl ji svým automobilem mimo území České republiky, kde s ní pobýval do 28. 3. 2016 .
Za to byl obviněný odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo dále obviněnému uloženo ochranné léčení sexuologické ústavní formou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 4 T 116/2016, podal obviněný odvolání, v rámci něhož napadl právní kvalifikaci jednání pod bodem 2) výroku o vině.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 7 To 120/2017 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 7 To 120/2017, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 281–283), ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , jelikož má za to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil a hmotněprávně posoudil odvolací námitku o nezákonnosti důkazu z oboru genetika obsaženého v odborném vyjádření z oboru genetiky. Odběr vzorků DNA od poškozené byl proveden v rozporu se zákonem, když k tomu nebyl dán předchozí souhlas oprávněné osoby, ani nebylo postupováno podle ustanovení §8 odst. 5 tr. ř. Poškozená byla v té době nezletilá, měl být tedy vyžadován souhlas její matky, tj. E. Č., kterážto ale takový souhlas nedala. Stejné pochybení pak lze orgánům činným v trestním řízení vytknout i při postupu při obstarání lékařských zpráv. Soudy nedostatečně vyhodnotily důkazní stav a zejména pak nedostatečně zvážily význam jeho doznání před soudem prvního stupně. To vše s přihlédnutím k jeho dosavadní bezúhonnosti nezohlednily při uložení trestu, který je při své výměře 2 let odnětí svobody uložen nepodmíněně. Zásadní pochybení spatřuje obviněný i v uložení ochranného léčení ústavní formou i ve způsobu jak se s touto odvolací námitkou soud vypořádal. Je zřejmé, že znalec pracoval zejména s úkony zajištěnými před zahájením trestního stíhání a s listinami pořízenými mimo trestní řízení (OSPOD), která nemohou sloužit jako důkaz před soudem. Z obsahu znaleckého posudku je zřejmé, že jeho zásadním podkladem je jiný posudek, posudek na jinou posuzovanou osobu a není zřejmé, co z vývodů znalce může být tomuto „předobrazu“ poplatné. Současně obviněný odvolacímu soudu vytkl, že v rozporu se základními zásadami trestního řízení hodnotil skutečnosti z jiné, nepravomocné věci a dokonce jimi odůvodnil své závěry.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 7 To 120/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem, popř. Okresnímu soudu v Litoměřicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 15. 2. 2018, sp. zn. 1 NZO 1317/2017.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky obviněného uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. K námitce procesní nepoužitelnosti důkazu pak státní zástupce uvedl, že se neztotožňuje s tím, že by závěry obviněným poukazovaného nálezu Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2050/14 bezprostředně dopadaly na nyní předkládanou věc. Podstatou povinnosti mlčenlivosti je totiž zákaz sdělování určitých skutečností, tj. údajů či informací, o což však v předkládané věci nešlo, neboť zdravotnické zařízení poskytlo konkrétní vzorek tkáně mrtvě narozeného plodu. V tomto směru se nejednalo o informaci ve vlastním slova smyslu, ale o věcný důkaz. K porušení práva obviněného na spravedlivý proces nedošlo ani z materiálního hlediska, neboť namítaná genetická expertiza je toliko důkazem podpůrným.
Státní zástupce se pak neztotožňuje ani s námitkami obviněného proti uloženému ochrannému léčení sexuologickému. Nesprávnost uložení ochranného opatření lze namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který však obviněný neuplatnil. Tomuto dovolacímu důvodu pak obsahově uplatněné námitky ani neodpovídají, neboť jsou založeny pouze na polemice s procesem utváření odborných závěrů znalce, resp. dokonce pouze dílčích formálních nedostatků písemného vyhotovení znaleckého posudku, k nimž se znalec dostatečně vyjádřil v rámci výslechu v hlavním líčení dne 30. 1. 2017. Znalec ve svém posudku vytváří odborné, nikoli skutkové závěry. Při jejich konstrukci pak musí vycházet ze všech dostupných podkladů, přičemž není oprávněn mezi těmito podklady selektovat, zda jde o procesně použitelné důkazy, či nikoli. Pokud jde o konkrétní znalcem navrhovanou formu ochranného léčení, nelze přehlédnout naprostou absenci náhledu obviněného na vlastní jednání, což zjevně zvyšuje riziko, že vzhledem ke své poruše sexuální preference bude podobné jednání opakovat.
Mimo rámec zákonných dovolacích důvodů je pak rovněž námitka obviněného proti odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, v němž je zmíněno jeho další trestní stíhání pro obdobné jednání. Třebaže z hlediska nezpochybnitelného principu presumpce neviny byl poukaz odvolacího soudu na doposud neukončené trestní stíhání obviněného poněkud nepřípadný, nemá tato skutečnost žádný vliv na správnost vlastního rozhodnutí odvolacího soudu. Nadto taková námitka zřetelně vybočuje z obsahových mezí dovolacích námitek ve smyslu §265a odst. 4 tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 7 To 120/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. Č. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy, zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména odborného vyjádření z oboru genetika, kdy zpochybňuje procesní použitelnost provedeného odběru DNA z mrtvého plodu s ohledem na absentující souhlas poškozené, resp. předchozí souhlas oprávněné osoby; dále doznání jím učiněné před soudem prvního stupně; a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, MUDr. Marka Páva, Ph.D.), a vadná skutková zjištění z nich vyplývající.
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. Č. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Litoměřicích, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněný vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu ohledně použitelnosti důkazu v podobě zkoumání vzorku DNA, když k odběru takového vzorku nedala poškozená, ani její zákonný zástupce, souhlas. Nesouhlasí s tím, že poskytnutí vzorku umožňovalo ustanovení §51 odst. 2 písm. d) zákona č. 372/2011 Sb., zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (o zdravotních službách), dále jen „zákon o zdravotnických službách“, když poukazuje na to, že toto ustanovení odkazuje obsahově na ustanovení §8 odst. 5 tr. ř., kterýžto postup však v daném případě nebyl dodržen. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu.
Ustanovení §51 zákona o zdravotnických službách se dotýká zachování mlčenlivosti v souvislosti se zdravotními službami, kdy odst. 2 poukazuje na výjimky, přičemž pod písm. d) je uvedeno, že za porušení povinné mlčenlivosti se nepovažuje sdělování údajů nebo jiných skutečností pro potřeby trestního řízení způsobem stanoveným právními předpisy upravujícími trestní řízení .
Lze uvést, že nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2050/14, na nějž se obviněný v rámci dovolání odvolává, řeší jinou procesní situaci. V předmětné věci se jednalo o důvěrné zdravotní informace, kdy byla policie povinna před výzvou ke sdělení těchto důvěrných zdravotních informací požádat soud o souhlas k vyžádání těchto informací a soud měl povinnost rozhodnout o tom, zda tento souhlas udělí či nikoliv. V nyní projednávané věci se však jednalo o již odebraný vzorek tkáně mrtvě narozeného plodu, tedy nikoli o informaci jako takovou, ale věcný důkaz, přičemž zde nebyl souhlas poškozené, resp. jejího zákonného zástupce, nutný. Jak poukázal v rámci vyjádření státní zástupce, k porušení práva obviněného na spravedlivý proces nedošlo ani z materiálního hlediska, neboť vina obviněného byla prokázána dalšími důkazy, včetně jeho vlastního přiznání. I zde se tak jedná toliko o nesouhlas obviněného se zjištěným skutkovým stavem na podkladě provedeného dokazování, tedy námitku pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelnou.
Předmětnému dovolacímu důvodu zcela neodpovídající je taktéž námitka obviněného stran znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, MUDr. Marka Páva, Ph.D. Obviněný zde napadá samotný proces, kdy má za to, že znalec musí vycházet toliko z procesně použitelných důkazů. Takováto podmínka však pro znalce stanovena není, neboť znalec jest osobou, jejíž expertíza leží jinde, než jsou otázky procesní použitelnosti podkladů. Výsledkem jeho činnosti totiž nejsou skutková zjištění, ale odborné závěry. Samotný závěr znaleckého zkoumání je pak výsledkem celé řady postupů. Zcela mimo pak stojí námitky směřující vůči formálním nedostatkům písemné verze znaleckého posudku. Tyto byly znalcem v rámci jeho výslechu před soudem dostatečně vysvětleny, jsou zcela marginální povahy, a na odborný závěr, tedy, že obviněný je osobou trpící sexuální deviací, neměly žádný vliv.
S touto námitkou pak souvisí i námitka obviněného, v rámci níž brojil proti samotnému závěru znaleckého zkoumání, když mu na jeho podkladě bylo uloženo ochranné léčení ústavní formou podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku. Nutno uvést, že obsahem tato námitka obviněného nespadá pod jím uplatněné dovolací důvody, ale svým obsahem naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. ( bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení ). Obviněný však tento dovolací důvod v rámci svého mimořádného opravného prostředku neuplatnil.
Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s postupem nalézacího soudu, který vycházel v rámci odborných otázek právě z předmětného znaleckého posudku MUDr. Páva. Ze znaleckého posudku se podává, že obviněný trpí sexuální deviací, a to parafilií s hebefilní orientací, tedy je zaměřen na pubertální stadium ženské proceptivity a atraktivity. Obviněný své jednání bagatelizuje a obhajuje jej vzájemnými city, přičemž však zcela ignoruje skutečnost, že porušil pravidla, která jsou vytvořena na ochranu osob, které ještě nejsou zralé k tomu, aby mohli odpovědně rozhodovat o svém pohlavním životě, tedy na ochranu dětí. Jsou to právě děti, které jsou v důsledku svého emocionálního a fyzického vývoje oproti dospělým znevýhodněny a požívají proto zvláštní ochrany. Obviněný tato pravidla, i přesto, že si jich byl vědom, jak sám uvedl, zcela ignoroval, což zvyšuje riziko, že by se stejného jednání mohl znovu dopustit.
Přestože se pak odkaz odvolacího soudu na doposud neukončené trestní stíhání obviněného v jiné trestní věci může zdát poněkud nepřípadný, z odůvodnění odvolacího soudu se nepodává, že by se tato skutečnost stala stěžejní pro jeho závěry, resp. argumentem pro jeho závěry. Jedná se toliko o prostý odkaz, jimiž soud podpořil již učiněné vlastní závěry, tedy na správnost vlastního rozhodnutí odvolacího soudu nemá žádný vliv . Nad rámec uvedené je pak možno připomenout, že podle §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
S přihlédnutím ke skutečnostem již uvedeným je tak zřejmé, že obviněný dovolacímu soudu fakticky nevytkl žádné hmotněprávní pochybení, se kterým zákon spojuje uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. Č. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.