ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.201.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 201/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 3. 2018 o dovolání podaném E. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 55 To 266/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 115/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. 5 T 115/2014, byl E. V. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1, 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) (jednání pod bodem 1. výroku o vině), přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1, 2 tr. zákoníku (jednání pod bodem 2. výroku o vině), dále přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1, 2 tr. zákoníku (jednání pod bodem 3. výroku o vině), přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1, 2 tr. zákoníku (jednání pod bodem 4. výroku o vině), a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (jednání pod bodem 5. výroku o vině), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku bylo dále obviněnému uloženo ochranné opatření zabrání věcí, specifikovaných ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Výrokem podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvoláních obviněného a příslušné státní zástupkyně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 55 To 266/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 3. a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. poté rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tyto přečiny a za přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1, 2 tr. zákoníku a zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, které zůstaly v napadeném rozsudku pod body 1., 2., 4. a 5. nedotčeny, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku, byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh projednávané trestní věci, své odvolací námitky, jakož i závěry soudů prvního a druhého stupně. Soudům zejména vytkl, že při svém rozhodování dostatečně nezohlednily tíživou situaci, ve které se obviněný nacházel a že vždy jednal v nejlepším zájmu svých nezletilých dětí. Podotkl, že se s žádostí o pomoc obracel i na policii, avšak bezvýsledně. Z toho důvodu se nakonec uchýlil i k jednání, kdy se za použití „boxeru“ pokusil proniknout přes uzavřené dveře do bytu, ve kterém se (mj.) děti obviněného nacházely a o které měl strach. Samotná skutečnost, že se na rozdíl od drogově závislé matky vzorně stará o děti, by poté měla převážit nad protiprávním jednáním, kterého se dopustil. Taktéž poukázal, že rozhodnutím soudu, kterým byly děti svěřeny právě do jeho péče, k čemuž by nedošlo, pokud by nežil řádným životem. Veškeré skutky, pro které byl uznán vinným, přitom spáchal v krajní nouzi, neboť v nastalé situaci již neviděl jiné východisko, jak odvrátit nebezpečí, které dětem hrozilo, zejména když policie na jeho podněty nereagovala. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby obviněného zprostil obžaloby.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který uvedl, že samotnou tíživou životní situaci obviněného soud druhého stupně reflektoval mj. tím, že přistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, přičemž své závěry náležitě odůvodnil. Právně relevantně obviněný sice uplatnil námitku, že jednal v krajní nouzi ve smyslu §28 tr. zákoníku, avšak podle státního zástupce nic nenasvědčuje tomu, že obviněný svým jednáním odvracel nebezpečí „přímo hrozící“. K naplnění znaků krajní nouze poté obviněný neuvedl bližší podrobnosti, tudíž se k dané otázce ani státní zástupce více nevyjadřoval. Shrnul tedy, že skutková zjištění nenasvědčují tomu, že by v rozhodné době existovalo bezprostřední nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákoníkem. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nadto státní zástupce poukázal na poněkud problematický popis skutku pod bodem 5. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, avšak zároveň podotkl, že dovolatel v tomto ohledu žádné námitky nevznesl.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom částečně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména osobních poměrů obviněného a matky dětí L. F., resp. celkové tíživé životní situace, ve které se jak obviněný, tak jeho nezletilé děti nacházely) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soud druhého stupně přitom ve svém rozhodnutí právě osobní situaci obviněného reflektoval, kdy jednání obviněného nahlížel jako lidsky pochopitelné, avšak v některých ohledech netolerovatelné, v důsledku čehož bylo při výměře trestu přistoupeno k jeho mimořádnému snížení v souladu s ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku (viz blíže argumentace na str. 7 napadeného rozsudku). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily a dílčí nedostatky v rozhodnutí soudu prvního stupně byly soudem druhého stupně náležitě korigovány. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný sice uplatnil námitky stran jednání v krajní nouzi ve smyslu §28 tr. zákoníku, tyto však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými.
Nejvyšší soud k tomuto připomíná, že podle §28 odst. 1 tr. zákoníku není trestným činem čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. Podle §28 odst. 2 tr. zákoníku poté nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. Krajní nouzí se tedy rozumí takový stav, při němž je možné chránit zájem, který zároveň chrání trestní zákon, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Z uvedeného vyplývá, že podstatou krajní nouze je střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů v tom smyslu, že jednomu zájmu hrozí porucha, která může být odvrácena pouze tak, že dojde k porušení jiného zájmu. Jednáním v krajní nouzi se tedy odvrací nebezpečí, jemuž je vystaven zájem chráněný trestním zákonem. Nebezpečí přitom musí hrozit přímo, to znamená bezprostředně v tom smyslu, že vývoj událostí spěje k okamžitému vzniku poruchy. Přímo hrozící nebezpečí se vyznačuje tím, že se rychle naplňují všechny podmínky potřebné k tomu, aby porucha nastala, a že ke vzniku poruchy zbývá již jen naplnění minima podmínek. Znakem krajní nouze je rovněž její subsidiarita, což znamená, že za daných okolností konkrétního případu nelze nebezpečí, které přímo hrozí chráněnému zájmu, odvrátit jinak než právě porušením jiného chráněného zájmu.
Obviněný přitom ve svém dovolání nebyl příliš konkrétní, čím přesně měly být nastoleny podmínky pro jednání v krajní nouzi. Ze skutkových zjištění beze sporu vyplynulo, že v přítomnosti matky byly děti vystaveny naprosto nevyhovujícímu výchovnému prostředí, měla na ně negativní vliv a netřeba rozporovat ani potenciální zdravotní rizika spojená s přítomností dětí na jedné straně a drogově závislých a drogy užívajících jedinců na straně druhé. Byť byly děti vystaveny takovým podmínkám dlouhodobě, tak ze skutkových zjištění, jak je učinily soudy prvního a druhého stupně, a do kterých Nejvyšší soud zasahuje ve zcela výjimečných případech, zejména pokud je přítomen tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a právě učiněnými skutkovými zjištěními, nelze dovodit, že např. v okamžiku, kdy se obviněný dobýval do bytu pomocí „boxeru“ a nože, tímto odvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem , které nebylo možné odvrátit jiným způsobem, aby bylo na místě předmětné jednání posuzovat jako spáchané v krajní nouzi. Nejvyšší soud s ohledem na vázanost dovolací argumentací obviněného tedy neshledal pochybení v postupu soudů prvního a druhého stupně, když nepřistoupily k aplikaci ustanovení §28 tr. zákoníku a obviněného uznaly vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1, 2 tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 3. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu