ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.214.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 214/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. 2. 2018 o dovolání obviněného I. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 5 To 307/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 18/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 4 T 18/2007, byl obviněný I. M. uznán vinným tím, že
1) dne 8. 9. 2016 v obci T., L., bez souhlasu majitele předal do zástavy I. D. za částku 2.000 Kč osobní motorové vozidlo tov. zn. Hyundai i30, barva červená, zakoupené nové v roce 2013 za 300.000 Kč, zapůjčené od majitele P. P., dne 2. 9. 2016 v době kolem 12:00 hod. v B. na ulici S. n. na původně dohodnutou dobu od 12:00 do 14:00 hod. dne 2. 9. 2016, v rozporu s úmluvou tak vozidlo majiteli i přes jeho opakované urgence nevrátil, čímž P. P., trvale bytem Š. – Š., způsobil škodu ve výši 171.515 Kč,
2) v přesně nezjištěné době mezi dny 02. 09. 2016 a 05. 09. 2016, z přesně nezjištěného místa v Ú. n. L. až do obce T., L., řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Hyundai i30, barvy červené, majitele P. P., trvale bytem Š., ačkoliv věděl, že mu byl Městským Úřadem Břeclav pod č. j. MUBR 41662/2015/HT ze dne 14. 03. 2016, s nabytím právní moci dne 20. 04. 2016, uložen krom jiného zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců.
Tím spáchal ad 1) přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a ad 2) přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Za tyto přečiny a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 89 T 28/2017, byl odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyřiceti čtyř měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. 89 T 28/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Naposledy bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. P. odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný I. M. odvolání směřující do výroku o vině i do výroku o trestu. O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 5 To 307/2017, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 5 To 307/2017, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, kdy současně došlo k porušení zásady in dubio pro reo.
Soud prvního stupně i soud odvolací mají za to, že dokazováním provedeným v hlavním líčení se má za prokázané, že se obviněný dopustil trestného jednání v místě, čase a způsobem blíže popsaným ve výrokové části. Obviněný v rámci hlavního líčení uvedl, že mu předmětné vozidlo poškozený půjčil, on ho ale vůbec neřídil, řidič se jmenoval I. příjmením asi H. S ním jel obviněný z B. do P. a zpět a po čase i se svědkem L. V., J. Š. a jeho kamarádkou se jel projet do K.. Odtud do obce T. jel pouze řidič, který i na této cestě řídil, obviněný a svědek V. V T. řidič odešel, když řekl, že si jde koupit cigarety a už se nevrátil, obviněný zavolal poškozenému P., že ve vozidle není benzín, že se nemá jak dostat domů, a proto ho poškozený, který neměl dostatek prostředků, aby pro obviněného sám přijel, zmocnil k zastavení vozu, aby se obviněný mohl dostat do B., odkud by poté spolu vozidlo vykoupili. Proto ho obviněný zastavil za částku 2.000 Kč, nechtěl ho prodat. Následně ho se svědkem V. vyzvedly jejich partnerky. Poškozený vozidlo vyplatil částkou 3.000 Kč.
Obviněný má za to, že důkazy provedenými v rámci hlavního líčení nebyly vyvráceny tvrzení uváděné obviněným a obviněnému tak nebyla dostatečně prokázaná vina. Obviněný má dále za to, že poškozený P. P. je nevěrohodný a jeho svědecká výpověď byla zcela účelová. Tvrzení poškozeného P. P. že dne 2. 9. 2016 půjčil obviněnému vozidlo, ve kterém měl kovový odpad, aby si ho tento prodal ve sběrně kovů, když potřeboval peníze je absurdní. Poškozený P. P. neuvedl, proč kontaktoval zrovna obviněného, proč kovový šrot, který měl být ve vozidle umístěn, neodvezl do sběrného místa sám tak, aby mohl vozidlo používat, když s vozidlem do místa složení kovového šrotu musel pochopitelně dojet. Dovoluje si tvrdit, že je více než pravděpodobné, že k podobné situaci, kterou se snažil nastínit poškozený P. P., tzn. že vlastník vozidla svými silami umístí do svého poměrně nového a malého vozidla kovový šrot a poté kontaktuje osobu, kterou viděl celkově 2x s tím, že jej chce nechat si vydělat a dále mu zapůjčí svoje vozidlo, aby si kovový šrot odvezl do sběrného místa. Z tohoto lze tedy usoudit, že ani spáchání trestného činu zpronevěry nebylo obviněnému řádně prokázáno. Dále je zřejmé, že i pokud by byl obviněnému skutek, který soudy označily za zpronevěru prokázány, tak soudy obou stupňů tento čin nesprávně právně kvalifikovaly a tedy celý čin nesprávně právně posoudily, čímž je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně se jedná o to, že podle soudů měl obviněný spáchat trestný čin zpronevěry v §206 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, když si přisvojil automobil poškozeného a tím mu měl způsobit škodu ve výši 171.515 Kč za tento automobil. Soudy obou stupňů však vůbec nevzaly v potaz, že žádná taková škoda způsobena nebyla, jelikož předmětný automobil je v držení poškozeného a byl mu beze škody vrácen. Poškozenému tedy žádná škoda nevznikla. Jelikož je pak vznik škody nutnou náležitostí k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, tak skutková podstata trestného činu zpronevěry naplněna nebyla. Oba soudy tedy rozhodly nesprávně a celou věc nesprávně právně posoudily, když rozhodly, že došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry.
Z výše uvedených důvodů je také zřejmé, že v souladu se zásadou ,,in dubio pro reo“ by obviněný neměl být uznán vinným. Otázkou pochybnosti o vině obviněného se zabýval Nejvyšší soud České republiky ve svém usnesení ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001:
„Pokud je v konkrétní věci tak jako verze obžaloby stejně možná a pravděpodobná verze obviněných a dalšími důkazy již není možné reálně objasnit, která v úvahu připadajících verzí je věrohodnější, nelze obviněné s ohledem na zásadu in dubio pro reo uznat vinnými“.
Má za to, že s pomocí analogie lze výše uvedené konstatování Nejvyššího soudu České republiky použít na otázku viny obviněného I. M. Z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.) totiž kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Práva, jejichž ochrany se obviněný v rámci tohoto odvolání domáhá, se projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 tr. ř., a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Z odůvodnění musí být patrné, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Navrhl tak, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2017, č. j. 5 To 307/2017-207, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 37. 7. 2017, č. j. 4 T 18/2017-192, a podle §2651 odst. 1 tr. ř. Městskému soud v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které sdělilo, že se nebude věcně vyjadřovat, kdy současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným I. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný sice formálně deklaruje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy nesprávné hmotněprávní posouzení, současně však zcela evidentně poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo a to s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu citované v dovolání pod sp. zn. 4 Tz 172/2001, týkající se řešení otázky, zůstanou-li po provedeném dokazování v konkrétní věci jak verze obžaloby stejně možná a pravděpodobná jako verze obviněných a nelze-li věc dále reálně objasnit. O takový případ se však v této věci nejedná, kdy v zásadě platí, že obviněný pro sebe buduje příznivější verzi skutkového děje, od které pak odvíjí možné úvahy o nenaplnění spáchání dvou přečinů, jimiž byl uznán vinným.
Konkrétně polemizuje s věrohodností poškozeného majitele osobního vozidla tov. značky Hyundai i30 svědka P. P., kterého označuje za velmi nevěrohodného a celou věc týkající se zapůjčení vozidla za velmi podivnou s poukazem na nelogičnost údajného odvážení kovového šrotu. Domnívá se tak, že se nemohlo jednat o trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kdy soudy nižších stupňů nebylo vzato v potaz, že žádná škoda způsobená nebyla, kdy předmětný automobil je v držení poškozeného a byl mu beze škody vrácen, kdy právě vznik škody je imanentní náležitostí spáchání přečinu zpronevěry. K tomu Nejvyšší soud podotýká, že otázka hodnocení věrohodnosti svědků je výlučně otázkou skutkovou, na kterou daly soudy nižších stupňů jasnou odpověď v příslušných pasážích odůvodnění svých rozhodnutí a to jak soud prvního stupně na str. 4 a 5, tak dále odvolací soud v posledním odstavci na str. 2 a v prvním na str. 3. Platí, že odvolací soud se v zásadě omezil na konstatování správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, kdy však takový postup je přípustný. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
V případě údajného nevzniknutí škody platí, že trestný čin zpronevěry je spáchán přisvojením si cizí věci, jenž byla pachateli svěřena a způsobením na cizím majetku škody větší. Pokud jde o poslední znak, tak znaleckým posudkem byla zjištěna příslušná cena motorového vozidla na uvedenou částku 171.515 Kč, pokud jde o námitku neexistenci škody z důvodu vrácení vozidla, tak tato okolnost má vliv toliko pro případnou náhradu škody, nikoliv však pro otázky trestnosti jednání, které bylo ze strany obviněného dokonáno podle skutkových zjištění popsaných v bodě 1) tím, že jím svěřené vozidlo zapůjčené od majitele P. P. nevrátil v dohodnuté době dne 2. 9. 2016, ale nakládal s ním jako s vlastním, což bylo ukončeno dne 8. 9. 2016, kdy jej zastavil třetí osobě, takto I. D. Tímto jednáním tak natrvalo odejmul z dispozice poškozeného osobní motorové vozidlo, kdy se nejednalo toliko o přechodné užívání předmětného vozidla a jednání tak bylo správně hmotněprávně kvalifikováno jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
V případě jednání pod bodem 2) jsou námitky pouze obecné, takto týkající se neprokázání skutku s tím, že jako řidič zde figurovala jiná osoba. Nicméně i zde na zmiňovaných pasážích rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, proč a z jakých důkazů bylo vycházeno při zjišťování skutkového stavu věci, který je pro Nejvyšší soud, s ohledem na shora citované, závazný, kdy i zde absentuje onen extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Je možno jen zopakovat, že obviněný I. M. byl z daného jednání popsaném v bodě 2) usvědčen výpovědí svědka L. V., který zcela konkrétně popsal, že to byl právě obviněný, který předmětné vozidlo řídil z Ú. n. L. do obce T.
S ohledem na shora uvedené je tak možno uzavřít, že valná většina námitek se týká skutkových zjištění, relevantní námitkou podřaditelnou pod citovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je toliko otázka údajné nezpůsobení škody, která však byla shora vysvětlena, tudíž se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného I. M. odmítl . Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejné zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 2. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal