ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.223.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 223/2018-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 3. 2018 o dovolání podaném I. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 3 To 109/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 15/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 69 T 15/2014, byl I. Š. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) [jednání pod body 1) až 11) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.), §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obhájce obviněného (řízení je v souladu s §302 a násl. tr. ř. vedeno proti uprchlému) rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 9. 2017, sp. zn. 3 To 109/2017, tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný (resp. toliko jeho obhájce s ohledem na řízení proti uprchlému) dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím právě svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Předně namítl přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně, jakož i opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů. K tomuto poukázal, že soudy dospěly k závěru, že jediným pachatelem a osobou odpovědnou za škodu je právě obviněný I. Š., přičemž však nesprávně vyhodnotily roli svědků a poškozených, zejména V. V., P. B., J. S. a V. S. Opětovně poté namítl, že nebyly provedeny obhajobou navrhované důkazy, které by mohly mít význam na právní posouzení skutku. Pokud přitom v rámci hlavního líčení vyvstaly nové okolnosti, jež by mohly být hodnoceny jako podstatná změna případu, mělo být přistoupeno k postupu podle §221 odst. 1 tr. ř., tedy věc měla být vrácena státnímu zástupci k došetření, což by bylo účelnější, než případné zahájení samostatného řízení proti jiným osobám podílejících se na téže činnosti. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc přikázal státnímu zástupci k došetření.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve zrekapitulovala dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Poté poukázala na podstatu (obviněným uplatněného) dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podotkla, že námitky vůči skutkovým zjištěním, jak je učinily soudy prvního a druhého stupně, v dovolacím řízení zpravidla uplatňovat nelze. Pokud dále obviněný namítal, že na vzniku škody, případně na samotné trestné činnosti se podílely další osoby, tak nelze pominout obžalovací zásadu, podle které je trestní stíhání před soudy možné toliko na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Není přitom vyloučeno stíhání a odsouzení jednoho z pachatelů, jestliže případný druhý pachatel nebyl taktéž stíhán a obžalován. V projednávané věci poté podle státní zástupkyně nelze spatřovat tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními toliko v tom, že vyhodnocení důkazů ze strany soudů neodpovídá představám obviněného, který by je hodnotil jiným způsobem a dospěl k odlišným závěrům. Podle státní zástupkyně rozhodnutí soudů netrpí ani opomenutými důkazy, neboť pokud již soudy nepřistoupily na obhajobou navrhované doplnění dokazování, tak tento postup řádně odůvodnily. Státní zástupkyně shrnula, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. své opodstatnění v projednávané věci nemají. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí, resp. samotné vyhodnocení rolí svědků a poškozených na projednávané trestné činnosti) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. zejména str. 32 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Pokud dále obviněný namítal existenci tzv. opomenutých důkazů, tak k tomuto Nejvyšší soud uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn i v případě, že se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy neboť uvedená (procesní) vada může mít vliv na správnost skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotněprávní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011). Nelze však přisvědčit, že se soudy navrhovaným důkazy v předmětné věci vůbec nezabývaly. Soud prvního stupně jasně a logicky uvedl, proč shledal navrhované důkazy jako nadbytečné či nesouvisející s projednávanou věcí (srov. str. 44 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž s těmito závěry se následně soud druhého stupně de facto ztotožnil (viz str. 10 usnesení soudu druhého stupně). Podstatné je přitom zjištění, zda k prokázání skutkového stavu soudy provedly jiné důkazy, které dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 16/2014). Z hlediska posuzování námitky týkající se tzv. „opomenutého důkazu“ je navíc významná i otázka kvality předmětného důkazu, a tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit existující důkazní situaci, a tím i konečné rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1132/2014). Pokud je tedy zjištěný skutkový stav spolehlivě prokázán jinými provedenými důkazy, tak soud prvního stupně (s jehož závěry se soud druhého stupně následně ztotožnil) nepochybil, když pro nadbytečnost nevyhověl některým návrhům obhajoby na doplnění dokazování, zejména když toto své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Nejvyšší soud dále dodává, že případná trestná činnost jiných osob a jejich potenciální trestní stíhání a postavení před soud na základě obžaloby anebo návrhu na potrestání není předmětem přezkumu Nejvyššího soudu v nyní projednávané trestní věci.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost obviněným namítaného tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 3. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu