ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.231.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 231/2018-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2018 o dovolání, které podal obviněný M. D. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 1 To 5/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 5/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 56 T 5/2015, byl obviněný M. D. uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §251a odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) a trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:
v přesně nezjištěné době nejméně od 1. 6. 2004 do dubna 2006, kdy se poškozené R. S., roz. P., podařilo uprchnout z bytu na P., Z. m., a to v blíže neustanovených bytech, konkrétněji na P. – P., na P. – Z. m. a dále též na P. ve čtvrtích K. a M., zneužívaje tísně a závislosti poškozené, jako své tehdejší družky, vyplývající jednak ze strachu poškozené z jeho osoby, a to i vzhledem k jeho předchozím zkušenostem, kdy poškozenou, kterou proti její vůli držel uzamčenou ve výše uvedených bytech fyzicky napadal a psychicky týral, a to tak, že jí dával pěstmi a fackami do různých části těla, nutil ji spát a když nechtěla, chodil kontrolovat, zda má zavřené oči, dále ji slovně vyhrožoval, že je „kurva“ a taktéž ji vyhrožoval zabitím, omezoval v běžném způsobu života, izoloval ji od okolí, vynucoval si veškeré chvíle jejího volného času pro sebe, zakazoval ji styk s jejími přáteli a též chodit ven samotné, kdy ji všude doprovázel, a kdy ji taktéž zakazoval pracovat a pokud ji toto umožnil, tak ji vždy doprovodil do zaměstnání i z něj a vydělané peníze ji ihned odebral pod pohrůžkou, že na její rodiče „pošle Albánce“, dále ji taktéž přinutil si vzít v bance několik úvěrů na její jméno a k nákupu zboží na úvěr, a to pro potřeby obžalovaného, kdy koupené věci opětovně prodal, čímž se poškozená zadlužila přibližně do výše 500.000 Kč, čímž se u poškozené v příčinné souvislosti s jednáním obžalovaného rozvinula duševní porucha jako reakce na závažný stres, porucha přizpůsobení a kdy v inkriminované době poškozená vykazovala taktéž známky syndromu týrané ženy a kdy taktéž obžalovaný přinutil poškozenou opakovaně k pohlavním stykům a dalším sexuálním aktivitám s blíže nezjištěnými muži, kdy poškozená musela na podkladě inzerátu vydaného obžalovaným opakovaně poskytovat blíže nezjištěným mužům tyto sexuální služby, za které ji tito muži platili obžalovaným stanovenou taxu ve výši 1.000 Kč až 2.000 Kč a kdy takto získané finanční prostředky poškozená musela dle instrukcí obžalovaného tomuto ihned předat, přičemž obžalovaný tyto finanční prostředky použil pro svoji potřebu, a to zejména k sázení na výsledky sportovních utkání,
a pod bodem 2. výroku o vině zločinem týrání osoby ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:
v přesně nezjištěné době nejméně od konce roku 2007 do srpna roku 2012, kdy poškozená A. R., od obžalovaného utekla, a to v domě rodičů poškozené v H. K., a dále v pronajatých bytech na P., v ulici P. R., na P., v ulici N. S., na P., v ulici B. a konečně na P. v ulici J., obžalovaný poškozenou jako svoji tehdejší družku psychicky týral, a to tím způsobem, že ji omezoval v běžném způsobu života, kdy ji deptal a vynucoval si veškerý volný čas poškozené pro sebe, žárlil na její kamarády, což vyvrcholilo tím, že ji zakazoval se s nimi stýkat, chodit ven samotné a kde ji všude doprovázel, zamykal ji v bytech, kdy poškozená neměla k dispozici klíče, schovával jí mobilní telefon, aby s nikým nemohla komunikovat, ze žárlivosti ji zakazoval chodit i do zaměstnání, dále ji donutil psychickým vydíráním vzít si na svoje jméno několik půjček, a dále i k podpisu směnek, kdy tímto se poškozená zadlužila do výše až 400.000 Kč, a kdy pokud poškozená obžalovanému v něčem nevyhověla nebo se pokusila o útěk, tak ji obžalovaný fyzicky trestal, a to pěstmi, fackami a kopy do různých částí těla, a kdy se jeho agresivita a četnost útoků v průběhu doby stupňovala a poškozená se ho bála, veškeré své jednání podřizovala strachu z dalšího napadení, čímž se u poškozené v přímé příčinné souvislosti s jednáním obžalovaného rozvinula duševní porucha, spočívající v reaktivní poruše přizpůsobení a v inkriminované době poškozená též vykazovala známky syndromu týrané ženy a rozvinula se u ní posttraumatická stresová porucha a kdy v blíže neustanoveném bytě na P., v ulici J., přinutil opakovaně poškozenou za použití fyzického násilí, a to políčků, kopů a úderů pěstí a vyvíjení psychického nátlaku spočívajícího v uzamykání poškozené v bytě, nejméně v osmi případech k pohlavním stykům a dalším sexuálním aktivitám s blíže nezjištěnými muži, kdy poškozená musela na podkladě inzerátu vydaného obžalovaným poskytovat těmto mužům sexuální služby, za které ji tito platili obžalovaným stanovenou taxu ve výši 1.800 Kč až 2.500 Kč, kdy takto získané finanční prostředky poškozená musela dle instrukcí obžalovaného tomuto ihned předat, přičemž obžalovaný tyto finanční prostředky použil pro svoji potřebu, a to zejména k sázení na výsledky sportovních utkání a dále mimo jiné v blíže nezjištěné době v nočních hodinách na přelomu srpna a září roku 2012 poblíž tramvaje K. u čerpací stanice OMV, obžalovaný poškozenou napadl pěstmi a fackami do obličeje a následně ji zvedl a hodil do křoví, poté ji chytil za vlasy a proti její vůli ji odtáhl do blízkého bytu nacházejícího se na P., v ulici J., zde poškozenou dále napadal pěstmi a fackami do břicha a obličeje, kdy při jedné z ran se poškozená uhodila o zeď, přičemž na chvíli ztratila vědomí, následně držel poškozenou proti její vůli v zamčeném bytě, nikam ji nepouštěl samotnou, zakázal jí jít k lékaři, aby ji ošetřili zranění, která jí způsobil, poté poškozená na konci října roku 2012 využila příležitosti, kdy ji obžalovaný pustil s nákupem samotnou domů a utekla zpět k rodičům a mimo jiné taktéž v blíže nezjištěné době na přelomu října a listopadu roku 2012 poté, co si poškozená šla do bytu obžalovaného pro své věci, obžalovaný zamkl dveře a poškozená chtěla z bytu utéct, obžalovaný ji však strčil na zem se slovy „jen počkej holčičko, co ti udělám za tohle, že jsi mě podvedla“, přičemž vytáhl kuchyňský nůž s čepelí dlouhou cca 10 cm, který držel před sebou směrem nahoru a pohrozil poškozené, aby se nehýbala, čímž vzbudil u poškozené obavy o její život a zdraví, a to i s ohledem na předcházející negativní násilné zkušenosti poškozené s obžalovaným, načež poškozená využila chvíle, kdy obžalovaný odešel do koupelny a vyběhla z bytu a konečně dne 19. 11. 2012 v 19.00 hod. poté, co poškozená umožnila obžalovanému přistoupit k ní do vozidla na místo spolujezdce, ji v průběhu jízdy začal nařizovat kam má jet, kdy uvedl, že má nůž, tak aby „neblbla“, kdy poškozená se po předchozích negativních zkušenostech obžalovaného bála a dělala co jí říkal, kdy jeli tedy do hotelu na P., v ulici V l., kdy obžalovaný odvedl poškozenou na pokoj, který zamkl, poškozená stále po obžalovaném požadovala, aby ji pustil, což tento odmítal a následně poškozené přikázal, aby se svlékla do naha, což také ze strachu udělala, poté ji vzal všechno oblečení včetně mobilního telefonu, prohlížel si kontakty poškozené, kdy se na ně začal dotazovat v tom smyslu, co s dotčenými osobami má, a když mu toto poškozená odmítla říci, začal ji kroutit ruce v zápěstí, tahat ji za vlasy a uši, poté ji udeřil hřbetem ruky do úst, následně nechal poškozenou spát nahou vedle sebe v manželské posteli až do druhého dne, kdy ji následně okolo 9.00 hod. vrátil její věci, odvedl ji zpět do vozidla, kdy společně jeli do bytu obžalovaného v ulici P., P., kde ji v tomto bytě znovu uzamkl a kdy dále poškozená musela vyřizovat telefonické hovory dle instrukcí obžalovaného a kde s ním poškozená zůstala až do dalšího dne a kdy tohoto dne následujícího okolo 7.00 hod. donutil obžalovaný poškozenou dojet jejím vozidlem na policejní služebnu v Hostivaři, kde se poškozená měla nahlásit a kde měla policistům říci, že je v pořádku a když následně poškozená toto učinila a vyšla ven z policejní služebny obžalovaný začal vyhrožovat, že jestli „něco“ policistům řekla, postará se o to, aby jejího bratra „vyhodili z práce“ a dále, že až její matka půjde z práce, tak že ji zastaví nějací muži a domů, že už určitě nedojde, a poté obžalovaný dále prohlásil, že se poškozená chová slušně a že ji tedy pustí do práce a proto vozidlem odjeli na P.-Ch. k místu zaměstnání poškozené a v momentě, kdy poškozená chtěla vystoupit i s klíčky od vozidla, ji obžalovaný chytil za zápěstí pravé ruky a vtáhl ji zpět do vozidla, kdy požadoval, aby mu poškozená dala klíče od vozila a kdy si při tomto sedl obkročmo na poškozenou a z vozidla ji odmítal pustit s výhrůžkou, že pokud bude chtít odejít, tak ji kousne do nosu, kdy se ale poškozená i tak pokoušela z vozidla dostat, přičemž ji obžalovaný do nosu opravdu kousnul a kdy poškozená začala křičet o pomoc, přičemž z vozidla se jí podařilo vystoupit, když jí přišli na pomoc dva náhodní kolemjdoucí muži, a kdy tímto jednáním obžalovaný způsobil poškozené zlomeninu nosních kůstek s otokem měkkých tkání nosu a drobnými i tržními rankami na nose a pohmoždění levého zápěstí lehkého stupně s krevním výronem na malíkové straně zápěstí, kdy vzniklé poranění ztížilo poškozené obvyklý způsob života po dobu nejméně jednoho týdne, neboť se jí obtížněji dýchalo nosem pro otok měkkých tkání a trpěla také zvýšenou náchylností ke krvácení z nosu.
Za vyjmenované trestné činy a dále za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a zločin zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 37 T 50/2015, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 61 To 359/2016, a dále za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 24 T 126/2014, mu byl uložen podle §168 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 37 T 50/2015, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 61 To 359/2016, a výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 24 T 126/2014, doručeného dne 21. 1. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené A. R., trvale bytem H. K., H. K., nemajetkovou újmu ve výši 100 000,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% p.a. z částky 100 000,- Kč od právní moci tohoto rozsudku do zaplacení, stejně tak jako povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky majetkovou škodu ve výši 2 018,- Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 56 T 5/2015, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu napadeného rozhodnutí.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 1 To 5/2017 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 1 To 5/2017, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 625-630), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl, že došlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu, neboť soudy se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a dopustily se proto nesprávného právního posouzení. Má za to, že způsob, jakým byly hodnoceny důkazy, odpovídá nikoli hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu, ale svévolnému hodnocení důkazů, které dosáhlo kvalit extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich dovozených skutkových závěrů. Rovněž má za to, že byla porušena zásada in dubio pro reo. Nedostatky dokazování, resp. hodnocení důkazů, dovozuje z toho, že soudy bez dalšího, pouze na základě výpovědí poškozených, považovaly za prokázanou existenci mužů, kterým poškozené poskytovaly za úplatu sexuální služby. Soudy dále dovodily, že u poškozené A. R. došlo ke vzniku posttraumatické poruchy, ačkoliv závěry znaleckých posudků nejsou jednoznačné. Soudům rovněž vytýká, že vycházely z výpovědí obou poškozených, které sám hodnotí jako nevěrohodné, a to minimálně z toho důvodu, že je poškozené mohly vzájemně koordinovat, neboť poškozená A. R. potvrdila, že byla v kontaktu s poškozenou R. S. Obviněný upozornil na zásadní rozpory mezi výpověďmi, jež měly potvrzovat výpovědi poškozených, zejména svědecké výpovědi svědkyň K. a Š. a mezi výpověďmi, které měly podporovat jeho obhajobu postavenou na tvrzení, že se vůči poškozeným žádného zavrženíhodného jednání nedopustil. V této souvislosti poukázal na svědeckou výpověď svědkyně E. F. a přátel a příbuzných obviněného. Soudům pak vytýká, že v rámci konstatování jeho viny vycházely právě z výpovědí podporujících výpovědi poškozených, které tak byly bezdůvodně upřednostněny. Své výhrady obviněný vznesl i vůči ve věci pořízeným znaleckým posudkům, neboť má za to, že ani u jedné z poškozených nebyly konstatovány žádné trvalé následky na psychice a nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že by příčinou jejich neuspokojivého psychického stavu bylo výlučně jeho jednání. Námitky obviněný vznesl i vůči výroku o trestu, neboť nebylo přihlédnuto k žádným polehčujícím okolnostem, a to i když znalecké posudky hovoří o tom, že jeho resocializace není vyloučena, není agresivní a nebezpečný pro společnost, a to již i z toho důvodu, že chce vést v budoucnosti řádný život. Dále uvedl, že odůvodnění odvolacího soudu stran otázky uloženého souhrnného trestu jsou velmi zmatečné. Stran kvalifikace zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku zpochybnil, že by se tohoto trestného činu dopustil v přímém úmyslu. Trvá na tom, že nedošlo ani k naplnění znaku obchodování s lidmi, a to pojmu zlákání a zjednání, a to mimo jiné i proto, že bylo prokázáno, že poškozená A. R. si mnohdy zajišťovala své zákazníky sama, takže s ní nebylo zacházeno jako se zbožím. Za nesprávnou označil i právní kvalifikaci trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1, 2 tr. zák., kde je předmětem ochrany svoboda rozhodování člověka. Zdůraznil, že poškozená R. S. prostituci vykonávala dobrovolně. Ohradil se rovněž proti tomu, že by z prostituce poškozené kořistil, neboť měli společné finance, kdy zpočátku vztahu veškeré náklady soužití hradil on, a teprve následně přispívala z prostředků získaných prostitucí na úhradu společných potřeb také poškozená. Z prostituce poškozené nijak neprofitoval. Má tedy za to, že v jeho věci nebyla obsahově naplněna trestním zákonem předvídaná škodlivost jeho jednání. V rámci podaného dovolání obviněný dále namítl, že nebyl včas upozorněn na změnu právní kvalifikace u skutku pod bodem 1. z obchodování s lidmi na kuplířství, jelikož tak státní zástupkyně učinila až v závěrečné řeči.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 1 To 5/2017, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 7. 2. 2018, sp. zn. 1 NZO 1218/2017.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, s odkazem na teoretická východiska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že povahu právně relevantních námitek nemají ty námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů, nebo takové námitky, kterými obviněný vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Námitky týkající se skutkových zjištění, především pak hodnocení důkazů, nemají povahu právně relevantních námitek. Současně uvedla, že námitky, které obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku, kopírují námitky, na které již reagovaly v průběhu řízení soudy obou stupňů, zejména pak soud odvolací, neboť obviněný identické námitky uplatnil i ve svém odvolání. Je třeba zhodnotit, že těžiště námitek obviněného se vztahuje k údajně nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, neboť je zřejmé, že rozhodnutí soudů se míjí s představami obviněného o tom, jak by pořízené důkazy měly být hodnoceny a jaké by měly být skutkové závěry soudů. Pro úplnost je možné uvést, že není možné přistoupit ani na argumentaci obviněného o vadném hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů s tím, že v posuzované trestní věci mělo dokonce dojít k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Obviněný totiž námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními uplatnil pouze prostřednictvím argumentace, která se nevymyká z rámce běžných dovolacích námitek, neboť nevznesl žádný důvodný argument, který by závěr o extrémním nesouladu mohl odůvodnit. Z rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména pak z jejich odůvodnění, je možné dovodit, že soudy své skutkové závěry adekvátně odůvodnily, a to v mezích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Co se týče námitek obviněného stran nenaplnění přímého úmyslu u trestného činu obchodování s lidmi, stejně jako nenaplnění znaku obchodování s lidmi, a to pojmu zlákání a zjednání či námitek stran nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty kuplířství, tak tyto námitky lze hodnotit jako námitky právní. Je třeba zdůraznit, že obviněný beze zbytku naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přisouzeného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2, 3 písm. d) tr. zákoníku. Bylo prokázáno, že obviněný přinutil opakovaně poškozenou A. R. k pohlavnímu styku a dalším sexuálním aktivitám s blíže nezjištěnými muži, a to za pomocí násilí a psychického nátlaku. Poškozená musela poskytovat těmto mužům sexuální služby, za které jí platili, přičemž takto získané finanční prostředky musela obviněnému ihned předat. Uvedenými metodami tedy obviněný přiměl poškozenou A. R. k provozování prostituce a z tohoto jednání bezpochyby i kořistil. Pokud obviněný popisovaným způsobem jednal, nelze uvažovat o jiné formě zavinění než o úmyslu přímém, jak uzavřely správně soudy obou stupňů. Jestliže obviněný zpochybňuje naplnění znaku zlákání nebo zjednání je třeba zdůraznit, že tyto znaky ani jeden ze soudů za naplněné nepovažoval, neboť jak již bylo deklarováno, byl odsouzen za to, že za použití násilí a zneužívaje závislosti poškozené tuto přiměl k pohlavnímu styku a z takového jednání kořistil. Byly rovněž naplněny i veškeré zákonné znaky trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1, 2 tr. zák. I v rámci této právní kvalifikace bylo možné přihlédnout k tomu, že poškozená poskytovala prostituci z toho důvodu, že obviněný zneužil její závislosti na něm, i když míra donucení nebyla tak velká jako u poškozené A. R. I v tomto případě nepochybně obviněný z její prostituce kořistil. V posuzované trestní věci bylo jednoznačně prokázáno, že i poškozená R. S. veškeré peníze získané z prostituce musela předávat obviněnému. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit námitky obviněného vůči přísnosti uloženého trestu odnětí svobody, neboť námitky proti přísnosti uloženého trestu nelze uplatňovat ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů speciálním dovolacím důvodem, prostřednictvím něhož je možné zpochybnit správnost výroku o trestu, to však pouze v zákonem daných mezích. V posuzovaném případě byl obviněnému uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na nejpřísněji trestný čin, tedy v trestní sazbě ustanovení §168 odst. 3 tr. zákoníku, neboť tento trest byl ukládán jako trest souhrnný. Byť odvolací soud naznal, že obviněnému nebyl správně uložen souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, nemohl toto pochybení soudu prvního stupně napravit, a to z toho důvodu, že by tak porušil zásadu zákazu reformace in peius, neboť by tak došlo k rozhodnutí v neprospěch obviněného (kdy státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání nepodal).
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 1 To 5/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi poškozených A. R. a R. S., jež považuje v konečném důsledku za nevěrohodné, dále svědecké výpovědi svědkyň M. K., M. Š., E. F. a blíže neurčených třetích osob z řad příbuzných a přátel obviněného, stejně jako znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví klinické psychologie k posouzení duševního stavu poškozených A. R. a R. S.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména pak zjištění stran existence mužů, kterým měly poškozené poskytovat sexuální služby za úplatu, stejně jako námitky stran zjištění duševního stavu poškozených, kdy má za to, že by příčinou jejich neuspokojivého psychického stavu nebylo předchozí jednání obviněného), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. D. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto obviněný namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace, neboť tato námitka má ústavně právní rovinu. V této souvislosti je třeba poznamenat, že trestní stíhání proti obviněnému bylo od počátku vedeno pod bodem 1. obžaloby jako trestný čin obchodování s lidmi podle §232 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zák. Po provedeném dokazování soud prvního stupně posoudil jednání obviněného jako trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Jedná se tedy o mírnější trestný čin, pro jaký byl obviněný od počátku stíhán. Povinnost soudu upozornit obviněného na změnu právní kvalifikace vyplývá z §225 odst. 2 tr. ř., pokud by měl být uznán vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení trestního zákoníku. Takové poučení obviněného má s ohledem na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 826/07, praktický význam pro obhajobu obviněného i v případě stejně přísné nebo i mírnější právní kvalifikace, aby mohl této změně přizpůsobit svou obhajobu. Zásadní ovšem je, že aby došlo k porušení zásad spravedlivého procesu, musí mít absence upozornění na změnu kvalifikace konkrétní a reálný vliv na možnost uplatnění obhajoby obviněného. V tomto směru lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1303/12, kde v uvedené věci došlo ke změně právní kvalifikace z trestného činu zpronevěry na podvod a ani při absenci upozornění na změnu právní kvalifikace nedošlo k porušení práva na účinnou procesní obranu. Obhajoba stěžovatelky totiž směřovala i ke skutečnostem významným pro novou právní kvalifikaci a ani neuvedla, co jiného by v řízení před soudem uplatnila, pokud by na změnu kvalifikace byla upozorněna před vyhlášením rozsudku. Obdobná je situace i v nyní projednávané věci, kdy obviněný jen obecně uvedl, že tím, že nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace, došlo k porušení jeho práva na obhajobu, aniž by uvedl, jak jinak by se hájil při znalosti nové kvalifikace. Nelze přitom přehlédnout, že skutkový základ je zcela shodný jak při původní kvalifikaci skutku, tak podle stávající kvalifikace a obviněný od počátku trestního stíhání uplatňuje v podstatě stejnou obhajobu. Změna právní kvalifikace tedy neměla žádný vliv na jeho obhajobu. Nejvyšší soud uzavřel, že změnou právní kvalifikace nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu a ani práva na obhajobu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 7 Tdo 975/2017).
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky obviněného, v rámci nichž zpochybnil právní kvalifikaci zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku s tím, že nebylo prokázáno naplnění přímého úmyslu tohoto zločinu, stejně tak jako naplnění znaku obchodování s lidmi, a to pojmu zlákání a zjednání, neboť obviněný s poškozenou A. R. nezacházel jako se zbožím, jelikož ta si mnohdy své zákazníky obstarávala sama. Stejně tak pod uvedený dovolací důvod lze podřadit námitky obviněného vůči právní kvalifikaci trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1, 2 tr. zák., s tím, že obviněný nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, neboť poškozená R. S. vykonávala prostituci dobrovolně a on z ní nekořistil. Taktéž nepřímo poukázal, že v jeho věci nebyla obsahově naplněna trestním zákonem předvídaná škodlivost jeho jednání.
Je třeba připomenout, že trestného činu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinou osobu než dítě za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo zneužívaje jejího omylu, tísně nebo závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá, aby jí bylo jiným užito – v daném případě – k pohlavnímu styku nebo jiné formě sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo výrobě pornografického díla. Dle litery zákona je předmětem útoku jiná osoba než dítě, tedy dospělý, který se však nerozhodoval zcela svobodně, nacházel se v situaci, která svobodné rozhodování vylučuje (v případě poškozené A. R. za použití násilí a zneužívaje její závislosti), přičemž za uvedených podmínek je irelevantní, že poškozená osoba dala k jednání pachatele souhlas či si obstarávala zákazníky sama. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli jiného. Není podmínkou, aby poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo je předmětem obchodování s lidmi, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli jiného (srov. přiměřeně R 1/1980). Závislost je stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele. Nemusí jít o závislost vyplývající z právního poměru určeného zákonem, ale stačí faktický poměr závislosti. K naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, spočívající v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci, není třeba, aby jiného bylo skutečně k prostituci užito. Postačí, že pachatel jedná v úmyslu jiného k prostituci užít (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, str. 1515-1524).
Dle skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, obviněný přinutil opakovaně poškozenou A. R., a to nejméně v osmi případech, k pohlavním stykům a dalším sexuálním aktivitám s blíže nezjištěnými muži, a to za užití fyzického násilí, které představovalo políčky, kopy, údery pěstí, stejně tak jako vyvíjením psychického nátlaku spočívajícího v uzamykání poškozené v bytě. Poškozená musela na podkladě inzerátu, který podal obviněný, poskytovat těmto mužům sexuální služby, za které jí platili 1 800,- Kč až 2 500,- Kč, přičemž takto získané finanční prostředky musela obviněnému ihned předat. Obviněný tedy vůči poškozené použil přímého fyzického násilí. Stejně tak obviněný zneužil její závislosti na něm, jež byla dána především citovou vazbou k obviněnému, neboť v uvedené době byli partnery, přičemž tato závislost na obviněném byla dána i patologickým soužitím s obviněným, vykazujícím všechny znaky týrání osoby žijící ve společném obydlí, kdy na základě toho bylo eliminováno volní chování poškozené. Tato musela jednat v mezích dispozic daných obviněným, neboť pokud by se jeho vůli nepodrobila, pak ji obviněný fyzicky a psychicky trestal. Daným jednáním tedy obviněný přiměl poškozenou A. R. k provozování prostituce a z tohoto jednání bezpochyby i kořistil, neboť poškozená mu veškeré prostitucí získané finanční prostředky předávala a obviněný je použil vesměs pro svoji potřebu, a to zejména k sázení na výsledky sportovních utkání, kdy takové jednání by odpovídalo právní kvalifikaci podle §168 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Z uvedeného tedy nelze uvažovat o jiné formě zavinění než o úmyslu přímém, jak uzavřely správně soudy obou stupňů. Jestliže obviněný zpochybňuje naplnění znaku zlákání nebo zjednání je třeba zdůraznit, že tyto znaky ani jeden ze soudů za naplněné nepovažoval, neboť jak již bylo deklarováno, byl odsouzen za to, že za použití násilí a zneužívaje závislosti poškozené tuto přiměl k pohlavnímu styku a z takového jednání kořistil. Právní kvalifikace jednání obviněného je naprosto přiléhavá a Nejvyšší soud nemá těmto závěrům čeho vytknout.
Trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného zjedná, přiměje nebo svede k provozování prostituce, nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným a spáchá-li tento čin za použití násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné vážné újmy anebo zneužívaje tísně nebo závislosti jiného , bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
Prostitucí je pohlavní styk s jinou osobou nebo osobami za úplatu (R 22/1995). Pachatel přiměje jiného k provozování prostituce, když využije svého vlivu, který vyplývá ze vztahu mezi nimi, a takovou osobu získá k provozování prostituce; pokud by současně šlo o zneužití závislosti, jednalo by se o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu odst. 2 §204. Kořistěním z prostituce provozované jiným se rozumějí jakékoli způsoby získávání majetkového prospěchu z prostituce provozované jiným, za podmínky, že lze dovodit, že pachatel využívá vědomě svého vztahu k osobě provozující prostituci (může jít např. o jejího tzv. pasáka, ochránce, řidiče, který ji za úplatu vozí za zákazníky, či o osobu, která jí poskytuje ubytování za účelem prostituce, nebo jí takové ubytování zprostředkovává, ale může jít i o tzv. vydržovanou osobu apod. K naplnění znaku „kořistí z prostituce provozované jiným“ v ustanovení §204, o kuplířství se nevyžaduje, aby pachatel výslovně vyžadoval nebo vynucoval hmotný prospěch z prostituce jiného, ale postačí opakované přijímání úplaty za to, že provozování prostituce umožňuje (srov. R 11/1978). Závislost je stav, jak již bylo uvedeno výše, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele. Nemusí jít o závislost vyplývající z právního poměru určeného zákonem, ale stačí faktický poměr závislosti.(srov. Pavel Šámal, František Púry, Stanislav Rizman Trestní zákon, 6. vydání. Praha: 2004, str. 1124-1226).
V projednávané věci bylo nade vši pochybnost prokázáno, že poškozená R. S. byla opakovaně obviněným nucena k poskytování prostituce blíže neurčeným mužům, kdy tito jí za sexuální služby platili taxu určenou obviněným ve výši 1000,- Kč až 2000,- Kč, které musela poškozená dle instrukcí obviněného mu ihned předat, přičemž obviněný tyto prostředky použil pro svoji potřebu. Jak již uvedla státní zástupkyně, míra donucení v tomto případě nebyla ze strany obviněného natolik intenzivní jako u poškozené A. R., avšak je zcela zřejmé, že obviněný využíval závislosti poškozené R. S. pramenící z jejich partnerského vztahu, kdy se stejně jako u poškozené A. R. jednalo o patologický vztah, vykazující všechny znaky týrání osoby žijící ve společném obydlí a na základě toho bylo eliminováno volní chování poškozené. Lze tedy uzavřít, že obviněný vědomě a systematicky využíval vztahu k poškozené, resp. jeho agresivní pozice v rámci partnerského vztahu a z prostituce poškozené majetkově těžil. Právní kvalifikace jednání obviněného je tedy zcela přiléhavá.
Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho výtky vůči uloženému trestu odnětí svobody se odvíjí od jeho výše, resp. že obviněný shledává jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, a to s odkazem na nedostatečné vyhodnocení polehčujících okolností. Svou námitkou však nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 3 tr. zákoníku (námitky stran polehčujících a přitěžujících okolností), čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
Pokud obviněný namítá zmatečnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu stran uloženého souhrnného trestu, lze konstatovat, že byť odvolací soud naznal, že obviněnému nebyl správně uložen souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, nemohl toto pochybení soudu prvního stupně napravit, a to z toho důvodu, že by tak porušil zásadu zákazu reformace in peius, neboť by tak došlo k rozhodnutí v neprospěch obviněného (kdy státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání nepodal). Nad to je nutno brát v potaz §265a odst. 4 tr. ř., kterým je dovolací soud vázán.
Obviněný taktéž nepřímo poukázal na škodlivost jeho jednání a Nejvyšší soud k tomu dodává toliko, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Pojem společenské škodlivosti, který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109 - 118).
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně právní relevantnost uplatněných námitek, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky zčásti totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. D. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Petr Š a b a t a
předseda senátu