ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.238.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 238/2018-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2018 dovolání obviněného V. V. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 11 To 389/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 199/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 1 T 199/2014, bylo rozhodnuto tak, že obviněný V. V. byl uznán vinným přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku (nadbytečně uvedeno, že částečně ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku). Nejprve byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině, trestu a náhradě škody z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 3. 2016, č. j. 4 T 130/2013-1551 (ohledně obviněného V. V.) a znovu při vázanosti skutkovými zjištěnými ve zrušeném rozsudku, byl uznán vinným tím, že
1. jako osoba oprávněná jednat jménem sdružení Volejbalový oddíl Příbram, IČ: 647 63 099, se sídlem Legionářů 378, Příbram VII, v rozporu s čl. I., II. a III. smlouvy o poskytnutí účelové dotace na rok 2007, č. 357/OKSIS/2007, ze dne 25. 7. 2007, kterou byla ve prospěch sdružení Volejbalový oddíl Příbram ze strany Města Příbram, IČ: 002 43 132, poskytnuta účelová dotace ve výši 2.400.000 Kč, na projekt s názvem „Činnost mládežnických družstev Volejbalového oddílu Příbram“, v průběhu roku 2007 z poskytnutých dotačních prostředků v rozporu s účelem poskytnuté dotace použil částku 192.000 Kč a vykázal ji fakturou č. 127154 ze dne 31. 12. 2007 na částku 192.000 Kč jako pronájem vozidla tov. zn. Fiat a následně úhradu této faktury vložil do vyúčtování poskytnuté dotace, ačkoli si byl vědom, že účelová dotace pro tento účel poskytnuta nebyla,
2. jako osoba oprávněná jednat jménem sdružení Volejbalový oddíl Příbram v rozporu s čl. I., II. a III. smlouvy o poskytnutí účelové dotace na rok 2007, č. 357/OKSIS/2007, ze dne 25. 7. 2007, kterou byla ve prospěch sdružení Volejbalový oddíl Příbram ze strany Města Příbram, IČ: 002 43 132, poskytnuta účelová dotace ve výši 2.400.000 Kč, na projekt s názvem „Činnost mládežnických družstev Volejbalového oddílu Příbram“, z dotačních prostředků průběžně v roce 2007 hradil mzdové nároky některých aktivních hráčů extraligového týmu Volejbalového oddílu Příbram „muži A“, M. G., V. N., J. U. a P. S., které vykazoval jako odměnu za trénovaní mládežnických družstev Volejbalového oddílu Příbram, avšak k faktickému trénování hráči extraligového týmu „muži A“ nedocházelo, tedy z dotačních prostředků v rozporu s účelem poskytnuté dotace použil nejméně 132.000 Kč, ačkoliv si byl vědom, že účelová dotace pro tento účel poskytnuta nebyla,
3. jako osoba oprávněná jednat jménem sdružení Volejbalový oddíl Příbram, IČ: 647 63 099, se sídlem Legionářů 378, Příbram VII, v rozporu s čl. I., II. a III. smlouvy o poskytnutí účelové dotace na rok 2007, č. 357/OKSIS/2007, ze dne 25. 7. 2007, kterou byla ve prospěch sdružení Volejbalový oddíl Příbram ze strany Města Příbram, IČ: 002 43 132, poskytnuta účelová dotace ve výši 2.400.000 Kč, na projekt s názvem „Činnost mládežnických družstev Volejbalového oddílu Příbram“, dne 31. 7. 2007 převedl na účet společnosti Vavex 1990, s. r. o., IČ: 267 76 251, se sídlem Zdaboř 503, Příbram, částku ve výši 400.000,- Kč, přičemž z této částky pocházela částka nejméně ve výši 286.751 Kč z poskytnutých dotačních prostředků, ačkoliv si byl vědom, že účelová dotace pro tento účel poskytnuta nebyla,
4. jako osoba oprávněná jednat jménem sdružení Volejbalový oddíl Příbram, IČ: 647 63 099, se sídlem Legionářů 378, Příbram VII, v rozporu s čl. I., II. a III. smlouvy o poskytnutí účelové dotace na rok 2008, č. 39/OKSIS/2008, ze dne 15. 4. 2008, kterou byla ve prospěch sdružení Volejbalový oddíl Příbram ze strany Města Příbram, IČ: 002 43 132, poskytnuta účelová dotace ve výši 2.500.000 Kč, na projekt s názvem „Celoroční činnost mládežnických družstev Volejbalového oddílu Příbram“, v průběhu roku 2008 z poskytnutých dotačních prostředků v rozporu s účelem poskytnuté dotace použil částku 192.000 Kč a vykázal ji fakturou č. 6283334 ze dne 31. 12. 2008 na částku 192.000 Kč jako pronájem vozidla tov. zn. Fiat a následně úhradu této faktury vložil do vyúčtování poskytnuté dotace, ačkoliv si byl vědom, že účelová dotace pro tento účel poskytnuta nebyla,
5. jako osoba oprávněná jednat jménem sdružení Volejbalový oddíl Příbram, IČ: 647 63 099, se sídlem Legionářů 378, Příbram VII, v rozporu s čl. I., II. a III. smlouvy o poskytnutí účelové dotace na rok 2008, č. 39/OKSIS/2008, ze dne 15. 4. 2008, kterou byla ve prospěch sdružení Volejbalový oddíl Příbram ze strany Města Příbram, IČ: 002 43 132, poskytnuta účelová dotace ve výši 2.500.000,- Kč, na projekt s názvem „Celoroční činnost mládežnických družstev Volejbalového oddílu Příbram“, v průběhu roku 2008 z poskytnutých dotačních prostředků v rozporu s účelem poskytnuté dotace použil částku 230.000 Kč a vykázal ji fakturou č. V421 ze dne 31. 12. 2008 na částku 230.000 Kč jako pronájem vozu – Auto, s. r. o., a následně úhradu této faktury vložil do vyúčtování poskytnuté dotace, ačkoliv si byl vědom, že účelová dotace pro tento účel poskytnuta nebyla,
6. jako osoba oprávněná jednat jménem sdružení Volejbalový oddíl Příbram, IČ: 647 63 099, se sídlem Legionářů 378, Příbram VII, v rozporu s čl. I., II. a III. smlouvy o poskytnutí účelové dotace na rok 2008, č. 39/OKSIS/2008, ze dne 15. 4. 2008, kterou byla ve prospěch sdružení Volejbalový oddíl Příbram ze strany Města Příbram, IČ: 002 43 132, poskytnuta účelová dotace ve výši 2.500.000 Kč, na projekt s názvem „Celoroční činnost mládežnických družstev Volejbalového oddílu Příbram“, dne 21. 5. 2008 a dne 28. 5. 2008 převedl na účet společnosti Vavex 1990, s. r. o., IČ: 267 76 251, se sídlem Zdaboř 503, Příbram, částku v celkové výši 1.000.000 Kč, přičemž z této částky pocházela částka nejméně ve výši 390.071 Kč z poskytnutých dotačních prostředků, ačkoliv si byl vědom, že účelová dotace pro tento účel poskytnuta nebyla,
7. jako osoba oprávněná jednat jménem sdružení Volejbalový oddíl Příbram, IČ: 647 63 099, se sídlem Legionářů 378, Příbram VII, v rozporu s čl. I., II. a III. smlouvy o poskytnutí účelové dotace na rok 2009, č. 43/OKSIS/2009, ze dne 1. 4. 2009, kterou byla ve prospěch sdružení Volejbalový oddíl Příbram ze strany Města Příbram, IČ: 002 43 132, poskytnuta účelová dotace ve výši 2.500.000 Kč, na projekt s názvem „Činnost mládežnických družstev Volejbalového oddílu“, v průběhu roku 2009 z poskytnutých dotačních prostředků v rozporu s účelem poskytnuté dotace použil částku 114.240 Kč a vykázal ji fakturou č. 129154 ze dne 31. 12. 2009 na částku 114.240 Kč jako pronájem vozu a následně úhradu této faktury vložil do vyúčtování poskytnuté dotace, ačkoliv si byl vědom, že účelová dotace pro tento účel poskytnuta nebyla,
8. jako osoba oprávněná jednat jménem sdružení Volejbalový oddíl Příbram, IČ: 647 63 099, se sídlem Legionářů 378, Příbram VII, v rozporu s čl. I., II. a III. smlouvy o poskytnutí účelové dotace na rok 2009, č. 43/OKSIS/2009, ze dne 1. 4. 2009, kterou byla ve prospěch sdružení Volejbalový oddíl Příbram ze strany Města Příbram, IČ: 002 43 132, poskytnuta účelová dotace ve výši 2.500.000 Kč, na projekt s názvem „Činnost mládežnických družstev Volejbalového oddílu“, v průběhu roku 2009 z poskytnutých dotačních prostředků v rozporu s účelem poskytnuté dotace použil částku 59.500 Kč a vykázal ji fakturou č. 129152 ze dne 31. 12. 2009 na částku 59.500 Kč jako účetnictví 2009 a následně úhradu této faktury vložil do vyúčtování poskytnuté dotace, ačkoliv si byl vědom, že účelová dotace pro tento účel poskytnuta nebyla,
9. jako osoba oprávněná jednat jménem sdružení Volejbalový oddíl Příbram, IČ: 647 63 099, se sídlem Legionářů 378, Příbram VII, v rozporu s čl. I., II. a III. smlouvy o poskytnutí účelové dotace na rok 2009, č. 43/OKSIS/2009, ze dne 1. 4. 2009, kterou byla ve prospěch sdružení Volejbalový oddíl Příbram ze strany Města Příbram, IČ: 002 43 132, poskytnuta účelová dotace ve výši 2.500.000 Kč, na projekt s názvem „Činnost mládežnických družstev Volejbalového oddílu“, z dotačních prostředků průběžně v roce 2009 hradil mzdové nároky některých aktivních hráčů a trenéra extraligového týmu Volejbalového oddílu Příbram „muži A“, M. K., R. S. B. a J. S., které vykazoval jako odměnu za trénovaní mládežnických družstev Volejbalového oddílu Příbram, avšak k faktickému trénování hráči a trenérem extraligového týmu „muži A“ nedocházelo, tedy z dotačních prostředků v rozporu s účelem poskytnuté dotace použil nejméně 154.000 Kč, ačkoliv si byl vědom, že účelová dotace pro tento účel poskytnuta nebyla,
10. jako osoba oprávněná jednat jménem sdružení Volejbalový oddíl Příbram, IČ: 647 63 099, se sídlem Legionářů 378, Příbram VII, v rozporu s čl. I., II. a III. smlouvy o poskytnutí účelové dotace na rok 2009, č. 43/OKSIS/2009, ze dne 1. 4. 2009, kterou byla ve prospěch sdružení Volejbalový oddíl Příbram ze strany Města Příbram, IČ: 002 43 132, poskytnuta účelová dotace ve výši 2.500.000 Kč, na projekt s názvem „Činnost mládežnických družstev Volejbalového oddílu“, dne 20. 4. 2009 a dne 12. 5. 2009 převedl na účet společnosti Vavex 1990, s. r. o., IČ: 267 76 251, se sídlem Zdaboř 503, Příbram, částku v celkové výši 984.341 Kč, přičemž z této částky pocházela částka nejméně ve výši 919.693 Kč z poskytnutých dotačních prostředků, ačkoliv si byl vědom, že účelová dotace pro tento účel poskytnuta nebyla,
11. jako osoba oprávněná jednat jménem sdružení Volejbalový oddíl Příbram, IČ: 647 63 099, se sídlem Legionářů 378, Příbram VII, v rozporu s čl. I., II. a III. smlouvy o poskytnutí účelové dotace na rok 2010, č. 226/OKSIS/2010, ze dne 23. 7. 2010, kterou byla ve prospěch sdružení Volejbalový oddíl Příbram ze strany Města Příbram, IČ: 002 43 132, poskytnuta účelová dotace ve výši 2.500.000 Kč, na projekt s názvem „Činnost mládežnických družstev Volejbalového oddílu Příbram“, dne 30. 12. 2010 z poskytnutých dotačních prostředků uhradil společnosti Vavex 1990, s. r. o., IČ: 267 76 251, se sídlem Zdaboř 503, Příbram, fakturu č. 6304388 ze dne 30. 12. 2010, za vedení účetnictví, na částku ve výši 102.000 Kč a následně úhradu této faktury vložil do vyúčtování poskytnuté dotace, ačkoliv si byl vědom, že účelová dotace pro tento účel poskytnuta nebyla,
12. jako osoba oprávněná jednat jménem sdružení Volejbalový oddíl Příbram v rozporu s čl. I., II. a III. smlouvy o poskytnutí účelové dotace na rok 2010, č. 226/OKSIS/2010, ze dne 23. 7. 2010, kterou byla ve prospěch sdružení Volejbalový oddíl Příbram ze strany Města Příbram poskytnuta účelová dotace ve výši 2.500.000 Kč, na projekt s názvem „Činnost mládežnických družstev Volejbalového oddílu Příbram“, z dotačních prostředků průběžně v roce 2010 hradil mzdové nároky aktivního hráče a trenéra extraligového týmu Volejbalového oddílu Příbram „muži A“, Z. M. a J. S., kdy s tímto hráčem a trenérem byly uzavřeny dodatky smluv o trénování mládežnických oddílů, avšak k faktickému trénování hráči a trenérem extraligového týmu „muži A“ nedocházelo v takovém rozsahu, jak bylo ve vyúčtování dotace uvedeno a odměna za trénování mládežnických družstev buď nebyla vůbec vyplacena těmto hráčům a nebo byla vyplacena v menším rozsahu, tedy z dotačních prostředků v rozporu s účelem poskytnuté dotace použil nejméně 71.920 Kč, ačkoliv si byl vědom, že prostředky získané účelovou dotací byly využity na jiný účel,
13. jako osoba oprávněná jednat jménem sdružení Volejbal Příbram, IČ: 26678756, společně s odsouzeným M. P., úmyslným společným jednáním a po vzájemné dohodě, v rozporu s čl. I., II. a III. smlouvy o poskytnutí účelové dotace na rok 2011, č. 233/OKSIS/2011, ze dne 5. 4. 2011, kterou byla ve prospěch sdružení Volejbal Příbram ze strany Města Příbram poskytnuta účelová dotace ve výši 2.500.000 Kč, na projekt s názvem „Činnost mládežnických družstev volejbalového oddílu Volejbal Příbram“, nechali dne 26. 4. 2011, na základě smlouvy o úvěru č. 1/2011 mezi sdružením Volejbal Příbram a obchodní společností Vavex 1990, s. r. o., IČ: 26776251, datované dne 1. 4. 2011, převést finanční prostředky ve výši 1.440.000 Kč, pocházející z poskytnuté účelové dotace od Města Příbram, z účtu sdružení Volejbal Příbram na podnikatelský účet společnosti Vavex 1990, s. r. o., ačkoliv si byli vědomi, že účelová dotace pro tento účel poskytnuta nebyla,
Za to byl obviněný V. V. podle §212 odst. 5 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Současně byla obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému V. V. uložena povinnost zaplatit náhradu škody ve výši 1.188.160 Kč poškozenému Městu Příbram, IČ: 00243132, se sídlem Tyršova 108, Příbram I, kdy podle §229 odst. 2 tr. řádu bylo poškozené Město Příbram odkázáno se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 1 T 199/2014, podal obviněný V. V. odvolání. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 11 To 389/2017, tak, že odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 11 To 389/2017, podal obviněný V. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání.
Obviněný V. V. podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace shledal ve věci extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Ohledně extrémního nesouladu poukazuje dovolatel na konstantní názor Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněných na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení v případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Dovolacím důvodem pak bude z tohoto pohledu i skutečnost, že odsuzující rozsudek je možno vydat až poté co je v řízení dosaženo praktické jistoty o relevantních skutkových okolnostech (II. ÚS 2142/11). Zde namítá, že jde o zcela závažné vybočení z pravidel logiky úvah projednávané věci a tím o porušení zásady volného hodnocení důkazů.
Podle obviněného došlo k porušení zásad logického uvažování, posouzení věci v rozporu se zásadou legitimního očekávání, kdy pod body 3, 6 a 10 rozsudku byl obviněný uznán vinným za to, že vrátil společnosti Vavex 1990, s. r. o., prostředky, které si volejbalový oddíl půjčil v době před připsáním dotace Města Příbrami na účet. Dovolateli nepřipadá logické, aby dotační prostředky nemohly být v průběhu roku na průběžné financování provozu celého oddílu, pokud prokáže poskytovateli dotace, že prostředky ve výši dotace použil na účel vymezený v dotačním titulu. V tom případě by ovšem z akceptovatelných použití byly vyloučeny náklady na dotovaný účel poskytnuté před připsáním dotace. Pokud jsou náklady na dotovaný účel uznávány poskytovatelem dotace i za období, předcházející tomu než byla dotace na účet dotovaného poskytnuta, může dotovaný subjekt vrátit částku odpovídající půjčce, kterou si na zajištění úhrady tohoto účelu vzal vrátit tomu, kdo tyto prostředky dotovanému půjčil? Jakákoliv negativní odpověď je v tomto směru nesmyslná, nelogická a hluboko pod schopnost pochopení spravedlivého řádu věcí. Obviněný dlouhodobě financoval z prostředků Vavex 1990, s. r. o., provoz volejbalového oddílu včetně nákladů na provoz mládežnických družstev a to i v době od počátku roku, do doby, než byly prostředky dotace na účet volejbalového oddílu připsány, přičemž nikdy nedošlo k úplnému vrácení prostředků, kterými takto Vavex 1990, s. r. o., finančně udržoval volejbalový oddíl, když tento neměl žádné prostředky. Tyto částečné vratky proto nepovažoval za zneužití prostředků, neboť v době, kdy finance na účtu Volejbalového oddílu Příbram scházely, vždy saturoval potřebu volejbalového oddílu tím, že na jeho účet prostředky Vavexu 1990, s. r. o., půjčil a převedl (a z těchto prostředků byly dočasně financovány také účely, na které měla sloužit dotace, což je doloženo odsouhlaseným vyúčtováními dotace, které obsahují datum nákladu).
Toto jednání nemůže být trestným činem ani z důvodu, že by se mohlo považovat za skutkový omyl ve smyslu §18 tr. zákoníku, obviněný nevěděl, nepředpokládal a ani nemohl tušit, že toto jednání jako skutková okolnost může být trestným činem. Sdružení volejbalový oddíl, celá léta předkládal seznam nákladů vynaložených na dotovaný účel a vždy se zde objevovaly a Městem Příbram byly odsouhlaseny náklady zjevně vynaložené před připsáním dotace na účet Sdružení . Město Příbram, jako poskytovatel dotace tedy musel vědět, že tyto náklady na dotovaný účel nemohou pocházet z prostředků dotačních, že volejbalový oddíl si musel zajistit tyto prostředky dočasně jinak; přesto nikdy ani náznakem nebyl obviněný ani kdokoliv jiný upozorněn, že by snad tyto náklady nemohly být uznány, protože byla jejich potřeba dočasně hrazena z jiných zdrojů.
Ve prospěch obviněného musí být přijat i argument omylu právního podle §19 tr. zák. Obviněný nemohl bez zřejmých obtíží rozpoznat, že snad jedná protiprávně, když po řadu let standardním postupem byly doklady o vynaložených nákladech ze strany města akceptovány a schvalovány. Obviněný se nemohl omylu ohledně protiprávnosti (pokud vůbec nastala) vyvarovat. Ze strany města žádný signál o protiprávnosti ohledně uplatnitelnosti nákladů financovaných před připsáním dotace nenastal, naopak ve sporných mezi stranami bodech byl rozhodnutím starosty města ve správnosti postupu rozhodnutím o námitkách ubezpečen. Rozsudek okresního soudu je navíc v tomto bodě nepřezkoumatelný pro naprostý nedostatek argumentů, které scházejí k výši ve výroku uvedené částky a ani krajský soud se v tomto směru s obhajobou obviněného uvedenou v odvolání nijak nevypořádal. Z dokladů, které měly soudy k dispozici, lze zjistit, že v období od počátku každého roku do doby připsání dotace na účet Volejbalového oddílu jednak poskytovala sdružení prostředky firma Vavex 1990, s. r. o., dále, že byly vynaloženy do této doby na dotovaný účel vyšší částky, než které byly po načerpání dotace převedeny zpět společnosti Vavex 1990, s. r. o. Úvaha o společenské nebezpečnosti takového jednání je bezdůvodnou kriminalizací toho, kdo průběžné financování zajistil, tedy obviněného. Již vůbec je nepochopitelné, že při hodnocení společenské nebezpečnosti tohoto jednání nebyla snaha obviněného zajistit financování a provoz volejbalového oddílu nijak kladně ohodnocena, výsledkem této „trestné činnosti“ zůstal nevypořádaný dluh v rámci milionů, který nikdy nebude vrácen. Posouzení tohoto skutku je důležité z hlediska kvalifikace, kdy právě výše těchto „vrácených“ částek změnila kvalifikaci jednání obviněného z přečinu na zločin.
Pokud jde o námitku, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, tak došlo k porušení práva na spravedlivý proces, včetně náležitostí odůvodnění (odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Došlo i k porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem, kdy poslední rozhodnutí prvoinstančního soudu bylo zřejmě ovlivněno předchozími zrušovacími rozhodnutími krajského soudu, které ve věci opakovaně celkem 4x zrušil jednak trojí zprošťující rozsudek a také v pořadí třetím rozsudkem v této věci, který rozhodl o jednotlivých skutcích jinak. Obviněný si je vědom toho, že předchozích několik zprošťujících rozsudků v jeho věci (včetně zprošťujícího rozsudku ve věci 1 T 199/2014 se stejným skutkovým základem) samo o sobě nemusí znamenat, že soud ve finálním rozhodnutí bude přes zásadu „in dubio pro reo“ zakotvenou v §2 odst. 2 tr. řádu vnímat pochybnosti několika soudců o vině obviněného jako důvodné pochybnosti, které musí být důvodem pro zprošťující výrok. Nicméně skutečnost, že Okresní soud v Příbrami celkem 3x obžalované zprostil obžaloby (včetně rozsudku ve věci 1 T 199/2014), kdy dospěl k závěru, že jednání obviněného není trestným činem, měly vést odvolací soud k hlubšímu zamyšlení nad zásadní otázkou trestní odpovědnosti, zda se obviněný vědomě dopouštěl trestné činnosti, když dva soudci ve třech zprošťujících rozsudcích dospěli k závěru, že na jednání obviněného není nic, co by bylo nutno hodnotit jako soudně postižitelný čin. Pokud tak situaci hodnotili soudci, kteří měli k dispozici rozsáhlý důkazní materiál a jsou odborníci pro posouzení trestní odpovědnosti, stěží lze klást obviněnému, který nemá právní vzdělání, že považoval své jednání za jednání v souladu se zákonem.
Dovolatel byl odsouzen za zločin dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku údajně pro to, že použil prostředky získané účelovou dotací od Města Příbram na jiný než určený účel. Zločin dotačního podvodu podle §212 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným a předpokládá úmysl pachatele dopouštět se trestného – zakázaného jednání, nebo alespoň být srozuměn s trestnými následky svého jednání. O tom, co je povoleno a co nikoliv, na které účely je možno čerpat dotační prostředky a které nikoliv, jak se použití prostředků má dokladovat, se vedly mezi příjemcem dotace a donátorem – Městem Příbram řadu let jednání v rámci kterých se strany domlouvaly, co smlouva o poskytnutí dotace umožňuje a co nikoliv. Jednání se tedy vedlo o výklad smlouvy, přičemž ani existence rozdílného názoru na výklad smlouvy není sama o sobě důkazem o úmyslu páchat trestnou činnost. Dovolatel byl nakonec odsouzen za něco zcela jiného, než považovali pracovníci Města Příbram v trestním oznámení za závadné (naopak za to, co považovali za závadné pracovníci města, nebylo ani sděleno obvinění). Od roku 2005 si volejbalový oddíl i Město Příbram, při v podstatě nezměněném textu smluv o poskytnutí dotace, vyměňovaly doklady k prokázání nákladů čerpaných z dotací, aniž by bylo dovolateli vyčítáno, že nakládá s dotacemi nesprávně, volejbalový oddíl byl veden, aby doložil určité doklady, které pak byly akceptovány. Extrémní nesoulad skutkových zjištění a jejich vyhodnocení je pak patrný zejména z vyhodnocení zjištění, že při vyúčtování a tvorbě pravidel na další léta vždy volejbalový oddíl a Město Příbram spolupracovalo. Nešlo, jak se domnívá Nejvyšší soud na str. 8 odůvodnění odmítnutí dovolání o nepřípustné (podle něj) diskuse a nepřípustné „ujasňování“ účelu dotací. Především je třeba zcela odmítnout názor, že poskytovatel dotace a její příjemce nemají co diskutovat o tom, které náklady jsou v souladu s účelem dotace a ujasňovat si na základě jakých podmínek a formálních dokladů lze náklady prokázat. Taková diskuse je zcela legitimní a žádoucí, když sám fakt, že si příjemce dotace ověřuje, které náklady jsou v souladu s vůlí poskytovatele dotace, jak poskytovatel dotace vykládá smlouvu, je činností, která je a musí být běžná. Poskytovatel dotace tím podává příjemci dotace svůj výklad ohledně možnosti dotačního užití. Je i zcela legitimní, když příjemce dotace rozporuje výklad smlouvy zastávaný poskytovatelem dotace. Tím spíše, když text smlouvy samé je rozporný a jak sám starosta města v rozhodnutí o námitkách konstatuje, umožňuje rozdílný výklad.
Pokud tedy nalézací soudy konstatovaly, že na posouzení viny obviněného nemá žádný vliv důkazně prokázaná skutečnost, že s poskytovatelem dotace vedl konsultace o možném uplatnění nákladů do dotačního vyúčtování a uzavřely, že nebyl žádny prostor pro diskusi, ač tato diskuse proběhla a město dalo v otázce spornosti výkladu smlouvy příjemci za pravdu, jde o hrubý nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich vyhodnocením. Tím spíše, pokud se příjemce dotace výsledky konsultací řídil a akceptované náklady uplatňoval (např. náklady na „cestovné“ formou nájmu automobilu pro dotovaný účel) a příjemce dotace pokyny poskytovatele respektoval – např. tvorba dodatků ke smlouvám o trénování s hráči A mužstva. Tato argumentace se týká zejména posouzení výrazu „cestovné“, které soudy obou stupňů vykládaly v rozporu s obecným významem slova, jak je veřejností chápáno a nerespektovaly, že tyto náklady v uplatněné formě poskytovatel dotace vždy akceptoval. Je o skutky pod body 1), 4), 5) a 7). Ohledně uplatnění těchto nákladů nebyl nikdy mezi poskytovatelem a příjemce spor. V posouzení termínu „cestovné“ lze seznat i nesprávné právní posouzení věci, pokud jde o výklad tohoto pojmu, nepřípustně pro účely trestního procesu, které bylo posouzeno nalézacími soudy pouze jako „proplacení nákladů, jež byly užity na cestu jednorázově“. Odvolací soud dokonce tvrdí, že „obviněný ani při vysoké dávce fantazie nemůže tvrdit, že si nebyl vědom toho, že jedná v rozporu s uzavřenou smlouvou a že za náklady na cestovné nelze považovat náklady na nájem automobilu za účelem cestování“. Zjevně nejen obviněný, ale i zaměstnanci a starosta města museli mít „vysokou dávku fantazie“, když tento náklad v předložené formě akceptovali.
Pokud byl obviněný uznán vinným pod body 2 a 9 obžaloby za vyplácení odměn hráčům, kteří netrénovali, musí poukázat na to, že byl v tomto řízení odsouzen na základě totožného skutkového stavu za něco, za co byl v druhém řízení 4 T 130/2013 zproštěn (vypuštěno z rozsudečného výroku). Týká se to jednání ohledně svědka M. K., který naprosto shodně vypověděl v obou řízeních, v jednom řízení to ale stačilo k odsouzení, v druhém k osvobození. Zjevně v prvém řízení soud prvního stupně zásadu „in dubio pro reo“ použil, v druhém řízení nikoliv. Jeden ze soudů tedy učinil závěr v rozporu se skutkovým stavem, což je nesouladem extrémním. Přitom v tomto případě nebyla porovnávaná rozhodnutí založena na ničem jiném, než na skutkovém závěru, že uvedený hráč trénoval a v druhém, že netrénoval, ač v každém případě činil totéž a ve stejném rozsahu. To samé se týká i odsuzujícího výroku ve vztahu k dalším hráčům, jejichž rozsah účasti na výchově mládeže byl stejný a podobný jako v případech u kterých soud v řízení 4 T 130/2013 uznal jejich činnost za činnost naplňující účel dotace, (modelové tréninky, účast na akcích klubu věnovaným mládeži). Závěry krajského soudu, kterými tento soud reaguje na obsah jeho odvolání, jsou v extrémním nesouladu s obsahem výpovědi svědků a rozporu se zásadou in dubio pro reo. Pokud si hráči nemohli po takřka deseti letech vzpomenout, zda v době dávno minulé trénovali či nikoliv, nelze to vykládat v jeho neprospěch.
Nalézací soudy měly především důsledně posoudit, zda jednání obviněného bylo v rozporu se smlouvou o poskytnutí dotace. Výkladové pochybnosti pak byly povinni posoudit ve prospěch obviněného. Výklad smlouvy, kterému se věnoval soud ve věci 4 T 130/2013 byl alespoň pokusem vyložit vůli stran dotační smlouvy. Krajský soud v prvém rozhodování o odvolání ve věci 4 T 130/2013 na to kladl důraz. Přesto výklad smlouvy prakticky proveden nebyl. Soudy prvního ani druhého stupně nepřisuzovaly potřebný význam ani právnímu výkladu smluv o poskytnutí dotací za jednotlivá léta, nebyl proveden správný právní výklad jednotlivých ustanovení těchto smluv, kdy byl zcela bagatelizován význam Projektů, které byly označeny za zdroj informací o účelu, nebyl v odsuzujících rozsudcích (na rozdíl od rozsudků zprošťujících) proveden výklad těchto smluv. Výklad odpovědnosti a zavinění obviněného měl být proveden též ve vztahu k „Projektu“.
Nakonec měly soudy zhodnotit tvrzené závady v jednání obviněného zásadou ultima ratio. Takto postupoval vždy okresní soud, což vyústilo v několik zprošťovacích rozsudků jak ve věci 1 T 199/2014, tak ve věci 4 T 130/2013. Pouze krajský soud zasáhl do hodnocení důkazů, výkladů smluv a posouzení věci z hlediska ultima ratio. Svědčí to vše i ve spojení s chováním poskytovatele dotace – Města Příbram, který jediný ze skutků, za které byl obviněný odsouzen nepovažoval za neoprávněné čerpání dotace o tom, že „vysokou dávkou fantazie“ jako to nazval krajský soud, netrpěl pouze obviněný ale celá řada osob včetně osob úředních, osob, které jsou zmocněny k výkladu smluv a zákona, jeho kontrole a dodržování.
Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, č. j. 11 To 389/2017-957, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami č. j. 1 T 199/2014-915 ze dne 13. 7. 2017 a ve smyslu §265l tr. řádu přikázal Krajskému soud v Praze, popř. Okresnímu soud v Příbrami, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky, kdy poukázal i na obsah předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 409/2017. Domnívá se, že pod dovolací důvod nelze podřadit kritiku odůvodnění rozhodnutí (§265a odst. 4 tr. řádu), ani nároky proti předchozímu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 409/2017. Stejně neobstojí námitka procesního rázu ve smyslu neuplatnění zásady in dubio pro reo, kdy jde o svérázný výklad v tom směru, že pokud byl dříve zproštěn, tak nemůže být uznán vinným. Skutkového charakteru jsou i námitky ohledně toho, zda a jací hráči trénovali mládež.
Nejde o extrémní nesoulad mezi uskutečněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy takovéto vady podatel nevytýká a domáhá se pouze toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Dovolatel nevytýká ani další vady důkazního řízení, které by mohly odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění (existence tzv. opomenutých důkazů, použití důkazů získaných nezákonným způsobem).
Pod deklarovaný dovolací důvod lze formálně podřadit námitky, ve kterých podatel namítá, že způsob použití dotačních prostředků nenaplňuje znak jejich užití na jiný než určený účel, pouze v těch případech, kdy tyto námitky alespoň částečně vycházejí ze skutkových zjištění učiněných soudy. Pokud se týká použití prostředků na vracení půjček společnosti Vavex 1990, s. r. o., pak je nepochybné, že takovéto užití finančních prostředků na splacení dluhu jinému subjektu neodpovídá jejich účelovému určení a nelze je podřadit pod žádný z účelů souvisejících s provozováním mládežnického sportu, jak jsou specifikovány na v rozhodnutí odvolacího soudu. Ke splácení dluhů nebylo možno dotačních prostředků použít, a to ani v případě, že by skutečně šlo o dluhy vzniklé v souvislosti s činností mládežnického volejbalového oddílu. Vrácení půjčky samo o sobě samozřejmě není trestné a v soudních rozhodnutích se nic takového netvrdí; trestné ovšem je vrácení půjčky z dotačních prostředků poskytnutých na zcela jiný účel. Disproporce mezi účelovým určením poskytnutých dotačních prostředků a jejich reálným použitím byla natolik výrazná, že musela být zřejmá i obviněnému. Na tom nic nemění ani skutečnost, že takovéto nakládání s dotačními prostředky snad bylo poskytovatelem dotace dlouhodobě tolerováno. V tomto směru lze odkázat též na výstižné konstatování Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 409/2017, že obviněný „de facto zkoušel, co poskytovatel dotace ještě bude akceptovat“.
O použití finančních prostředků v rozporu s účelem dotace evidentně šlo i v případě použití finančních prostředků k úhradě pronájmu motorových vozidel. Použití dotačních prostředků na cestovné sice dotační podmínky připouštěly, je však skutečností známou i veřejnosti bez jakéhokoli právního vzdělání, že „cestovné“, „cestovní náhrady“ slouží k jednorázové úhradě nákladů konkrétní cesty osobě, která cestu vykonala. V žádném případě pod tento pojem nelze podřadit náklady vzniklé s pronájmem motorového vozidla na určitou dobu a takovéto použití dotační podmínky neumožňovaly. Jinak v tomto směru odkazuje na argumentaci odvolacího soudu na str. 11 rozhodnutí odvolacího soudu, kterou na rozdíl od dovolatele považuje za zcela přiléhavou.
Neobstojí ani námitky dovolatele týkající se skutkového a právního omylu. Dovolatel neupřesňuje, jaký druh skutkového omylu má na mysli, zřejmě však jde o skutkový omyl negativní, který vymezuje §18 odst. 1 tr. zákoníku. V předmětné trestní věci byla aplikace §18 odst. 1 tr. zákoníku vyloučena, neboť obviněný věděl o účelovém určení finančních prostředků a věděl o tom, k jakému účelu je část z nich skutečně používána. Znal tedy všechny skutkové okolnosti významné z hlediska zákonných znaků trestného činu dotačního podvodu ve smyslu §212 odst. 2 tr. zákoníku. Navíc znal i rozsah nesprávně použitých finančních prostředků, tj. okolnost zakládající znak kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §212 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku.
Právní omyl §19 odst. 1 tr. zákoníku je tzv. právním omylem negativním, který se týká protiprávnosti pramenící z mimotrestních norem, kterých se trestní zákon dovolává, v blanketních nebo odkazovacích skutkových podstatách. Ustanovení §212 odst. 2 tr. zákoníku není blanketní ani odkazovací skutkovou podstatou a neodkazuje na žádnou mimotrestní právní normu. Aplikace ustanovení §19 tr. zákoníku o právním omylu tedy nepřichází v předmětné věci v úvahu. Dovolatel nespecifikuje ani jinou mimotrestní normu (takovou, které se trestní zákon nedovolává), které by se měl jeho právní omyl týkat.
Pokud dovolatel trvá na tom, že je možno až následně po poskytnutí dotace upřesňovat jednáním mezi příjemcem a poskytovatelem dotace, na jaký účel lze dotaci použít, pak, jak již bylo zmíněno, tím fakticky nepřípustně brojí proti právnímu názoru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti takového postupu, který dovolací soud vyslovil v usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017 (str. 8–9 rozhodnutí). Na tento právní názor proto v celém rozsahu odkazuje. Dodává, že podstatou účelovosti dotace je skutečnost, že se poskytuje na předem stanovené akce nebo okruhy potřeb a jen v souladu s takovýmto předem stanoveným účelem lze prostředky z dotace použít. Představy dovolatele, podle kterých by účelové určení dotace při jejím poskytnutí mělo jen jakýsi orientační význam a skutečný způsob užití dotace by byl až následně konkretizován a upřesňován jednáními mezi poskytovatelem a příjemcem dotace, by vedly k „dotační anarchii“.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit i námitku týkající se zásady subsidiarity trestní represe, ani tuto námitku však nepovažuje státní zástupce za důvodnou. Skutkové okolnosti dílčích útoků, kterými byl dovolatel nově uznán vinným v trestní věci Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 1 T 199/2014, jsou obdobné až shodné jako u dílčích útoků, za které již byl dovolatel pravomocně odsouzen ve věci téhož soudu sp. zn. 4 T 130/2013. Lze proto v tomto směru pro stručnost v celém rozsahu odkázat na stanovisko, které k obdobným námitkám dovolatele již zaujal Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017, a též na argumentaci v citované věci. Jestliže dovolací soud neshledal podmínky pro použití zásady subsidiarity trestní represe za situace, kdy obviněný V. byl uznán vinným trestným činem dotačního podvodu podle §212 odst. 2, odst. 4 tr. zákoníku spáchaným „pouze“ třemi dílčími útoky, pak tím spíše nemohou být dány podmínky pro použití uvedené zásady v situaci, kdy obviněný byl uznán vinným týmž trestným činem spáchaným v přísnější kvalifikované skutkové podstatě podle §212 odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku v mnohem větším počtu dílčích útoků. Dodává pouze, že argumentace dovolatele týkající se zásady použití subsidiarity trestní represe je poněkud rozporuplná. Aplikace této zásady totiž přichází v úvahu až poté, kdy je postaveno najisto, že formální znaky trestného činu byly naplněny. Dovolatel se však domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe za situace, kdy současně odmítá existenci prakticky všech formálních znaků trestného činu dotačního podvodu.
Uzavírá, že ty dovolací námitky obviněného V. V., které lze podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou zjevně nedůvodné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věcí v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že podané dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný V. V. podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tak mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud je tak oprávněn zabývat se z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v podaném dovolání obviněný uplatnil v rámci své obhajoby již v předchozích stadiích trestního řízení, a tvořily i obsah jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 To 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck). Navíc je v dovolání polemizováno i s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 409/2017, které se týká této věci, neboť jde o skutky popsané v bodech 11–13 byly přejaty v rámci společného trestu do výroku o vině.
Z textu předmětných smluv o poskytnutí účelové dotace, a to na roky 2007 na č. l. 138 a násl. spisu, 2008 na č. l. 156 a násl. spisu, a rok 2009 na č. l. 175 a násl. spisu sp. zn. 1 T 199/2014 Okresního soudu v Příbrami, stejně jako z dalších smluv na roky 2010 (viz č. l. 43 a násl. spisu 4 T 130/2013 Okresního soudu v Příbrami) a na rok 2011 (viz č. l. 8 a násl. spisu 4 T 130/2013 Okresního soudu v Příbrami), vyplývá, že dotace byly poskytovány na projekt s názvem „Činnost mládežnických družstev Volejbalového oddílu Příbram“, „Celoroční činnost mládežnických družstev Volejbalového oddílu Příbram“, „Činnost mládežnických družstev volejbalového oddílu“ či „Činnost mládežnických družstev volejbalového oddílu Volejbal Příbram“ (viz článek I. všech smluv). V dalším textu smluv je pak přesně, taxativně vymezeno, na co konkrétně měly být dotace použity. Jednalo se toliko o náklady úzce vázané na faktické provozování sportovní činnosti mládežnických oddílů, včetně organizování mládežnických turnajů. Podle čl. II. odst. 2 předmětných smluv bylo poskytnutí dotace a její použití účelově vázáno na realizaci projektu uvedeného v čl. I. Podle čl. III. smluv pak byla stanovena povinnost dotaci řádně a efektivně využít a řádně doložit k vyúčtování daného projektu. Obviněný V. si podle provedeného dokazování musel být jednoznačně vědom toho, pro jaký účel byly prostředky poskytnuty, přesto však s příslušnými dotačními prostředky naložil jinak, tj. v rozporu s dotačními smlouvami.
Ačkoli znění zákona č. 250/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, v tehdy účinném znění, dotaci jasně nedefinovalo, tak přesto není pochyb, že šlo o takové poskytnutí peněžních prostředků z rozpočtu územního samosprávného celku, městské části hlavního města Prahy, svazku obcí nebo Regionální rady regionu soudržnosti právnické nebo fyzické osobě na stanovený účel s výjimkou příspěvku podle §28 odst. 4 a §31 odst. 1 písm. b) citovaného zákona – následně definováno v §10a odst. 1 písm. b) citovaného zákona č. 250/2000 Sb. s účinností od 20. 2. 2015 – novela provedená zák. č. 24/2015 Sb. O tom, že se v konkrétních případech vždy jednalo o dotaci účelovou, tedy určenou na „Činnost mládežnických družstev Volejbalového oddílu Příbram“, ev. „Celoroční činnost mládežnických družstev Volejbalového oddílu Příbram“ anebo „Činnost mládežnických družstev volejbalového oddílu“ není pochyb z textu smlouvy o poskytnutí účelové dotace, stejně jako z výpovědi starosty města Ř.
O pojmu dotace z hlediska trestního práva pak hovoří jak právní teorie, tak i komentář k trestnímu zákoníku, kdy dotací se obecně rozumí zpravidla pravidelný příděl peněz nejčastěji poskytovaný obcím, některým úřadům nebo ústavům, ale i fyzickým a právnickým osobám. Na konkrétní akce nebo předem stanovené okruhy potřeb se poskytují účelové dotace , a to za podmínek stanovených zásadami dotační politiky. V takovém případě pak mohou být použity jen na určené účely a podléhají ročnímu zúčtování se státním rozpočtem republiky. Účel dotace je dán a musí být dodržen – prostředky nelze použít na nic jiného, než stát stanovil. Nevyčerpané prostředky se musí vrátit. Nejvíce je to patrné např. u dotací v investiční výstavbě. U některých dotací jsou právními normami stanoveny určité podmínky či předpoklady. Dotace se také mohou rozlišovat podle toho, zda mají nebo nemají podmiňovat finanční spoluúčast příjemce dotace. Dotace bez spoluúčasti je zpravidla obecnou, neúčelovou dotací, dotace se spoluúčastí je zásadně účelovou dotací. Neúčelové dotace může ten, kdo je obdrží, použít podle svého uvážení. Jde buď o odvětvově vyrovnávací dotace (na financování školství a sociálního zabezpečení), nebo dotace územní vyrovnávací (k odstraňování rozdílů v daňové výnosnosti jednotlivých oblastí). Mezi dotace zařazujeme zejména dotace do místních rozpočtů, a to jak účelové , tak i neúčelové , které patří mezi významné výdajové položky státního rozpočtu. Pomocí nich se zabezpečuje náhrada nákladů, které obcím vznikají plněním úkolů v přenesené působnosti státní správy (Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2010 str. 1912-3). O účelovosti dotace bylo pohovořeno výše, je zřejmá ze všech okolností a obsahu smluv. V dané věci je rozhodné, že šlo vždy o účelovou dotaci.
Současně platí, že obviněný V. tyto prostředky částečně v každém z pěti dílčích ročních období použil částečně k jinému účelu, to způsobem popsaným v jednotlivých dílčích bodech rozsudku soudu prvního stupně. Jednalo se dílem o využití prostředků na pronájem vozidla tov. zn. Fiat v rozsahu 192.000 Kč za roky 2007 a 2008 (body 1 a 4), další pronájem vozu v roce 2008 za 230.000 Kč (bod 5) a konečně 114.240 Kč za rok 2009 (zde je vozidlo Fiat označeno pod shodnou reg. značkou – bod 7). Zde chybí analogické jednání za pozdější období let 2010 a 2011, tedy i z rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 409/2017. Nicméně platí, že soudy obou stupňů k této otázce (dovolatelem uváděné potřebné diskusi) uzavřely, že pod pojmem cestovné a cestovní náhrady se rozumí vyúčtování jednorázové dopravy mládežnických celků, když odvolací soud správně poukázal na skutečnost, že obviněný nemůže ani při vysoké dávce fantazie tvrdit, že si nebyl vědom, že jedná v rozporu s uzavřenou dotační smlouvou. Tomu odpovídá i požadavek na jednotlivá vyúčtování podle dat a ujetých kilometrů, nikoli faktura za pronájem vozidla. Soud druhého stupně dále poukázal na skutečnost, že jízdné bylo ve „vyúčtování dotací“ (2007, 2008, 2009) účtováno současně i jednorázově na jednotlivé akce, i ve formě jízdenek – rozdíl mezi „cestovným“ a „pronájmem“ vozidla je tak i z těchto dokumentů předkládaných obviněným víc než patrný.
Dále pak jde o hrazení mzdových nákladů hráčů A mužstva, zde konkrétně pod bodem 2 za rok 2007 v rozsahu 132.000 Kč, pod bodem 9 za rok 2009 v rozsahu 259.000 Kč a naposledy v bodě 12 za rok 2010 v rozsahu 71.920 Kč (zde jde o převzatý výrok o vině z původního rozsudku sp. zn. 4 T 120/2013, kdy se jednalo o údajné trenéry mládeže, což bylo v rozporu se skutečností). Zde je možno již nalézt analogii a shodnost argumentů mezi body z rozsudku Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 199/2014 a 4 T 120/2013, tedy s věcí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 409/2017. Zde konkrétně platí, že hrazení prostředků hráčům A mužstva bylo zcela v rozporu s dotační smlouvou, stejně jako hrazení platů trenérů mládeže v neprokázaném rozsahu.
Dalším případem je užití částky v proplacení účetnictví – bod 8 za rok 2009 s částkou 59.500 Kč, kde je opět analogické jednání s věcí Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 120/2013, takto bod 11 za rok 2010 s částkou 102.000 Kč, a opět je zcela bez větších obtíží seznatelné, že ani na tento účet nebylo lze dotaci použít.
Poslední případy se týkají poskytnutí prostředků firmě Vavex 1990, s. r. o., takto bod 3 – rok 2007 a částka 268.751 Kč, bod 6 – rok 2008 a částku 390.071 Kč, bod 10 – rok 2009 a částka 919.693 Kč, bod 11 a bod 13 – rok 2011 a částka 1.440.000 Kč, kdy poslední je převzat z rozsudku Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 120/2013. Celkem tak byla jen tímto způsobem částka ve výši 3.018.515 Kč pocházející zjevně z dotačních prostředků za příslušné roky převedena na účet společnosti Vavex 1990, s. r. o., když nelze takové nakládání s dotačními prostředky v žádném případě považovat za použití v souladu s účelem sjednaným v příslušných smlouvách, jak již podrobně zdůvodnily rozhodující soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat. Jeho případné pohledávky rozhodně nešlo řešit tímto způsobem.
Z hlediska zavinění a jeho vědomosti správně odvolací soud v této věci poukázal na to, že obviněný opakovaně žádal o změnu účelu dotace, poté, co argumentoval, že částka poskytovaná dotací je příliš vysoká, aby z ní byla financována potřeba pouze mládežnické části volejbalových oddílů. Tento postoj a povědomí obviněného V., že množství dotačních prostředků, jež žádá, významně převyšuje potřeby mládežnických družstev, však nijak neodpovídá koncepcím jeho každoročních žádostí o poskytnutí dotací, neboť prostřednictvím těchto žádostí se domáhal zpravidla částky ještě vyšší, než ve které mu nakonec byla městem poskytnuta, tedy i s tím vědomím, že dotace, která bude volejbalovému oddílu na činnost mládežnických družstev poskytnuta, překračuje jejich skutečné potřeby.
Za neopodstatněnou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba označit také obviněným deklarovanou námitku neuplatnění zásady ultima ratio. Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestněprávní řešení představuje krajní prostředek („ultima ratio“) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu „ultima ratio“ plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015).
Správně bylo odvolacím soudem řečeno, že jestliže poskytovatel dotace, tedy Město Příbram, akceptoval dlouhou dobu způsob vyúčtování předkládaný obviněným, nemůže to založit závěr, že si obviněný nebyl vědom protiprávnosti svého počínání. To platí jak pro onen skutkový omyl, tak pro naplnění znaků skutkové podstaty úmyslného pokračujícího zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku.
V této posuzované věci, stejně jako ve věci předchozí, není na základě učiněných skutkových zjištění možno dospět k závěru, že by jednání obviněného vykazovalo nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria §39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. I když v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by obviněný jednal v úmyslu se obohatit a i kdyby jednal v zájmu zachování chodu příslušného sportovního oddílu, jak tvrdí, naplnil svým jednáním všechny znaky přečinu dotačního podvodu podle §212 odst. 2 tr. zákoníku, navíc v kvalifikované skutkové podstatě podle odstavce 5 písm. c), který svou závažností nikterak nevybočuje z hlediska závažnosti jednání z toho, co zákon v tomto směru obvykle předpokládá. Jednáním obviněného byl porušen zájem na nakládání s dotačními prostředky v souladu s jejich určením, a to měrou, kterou již nelze v žádném případě nikterak bagatelizovat. Obviněný jednající jménem příjemce dotací uzavřel příslušné smlouvy, zavázal se je plnit, avšak své povinnosti z nich vyplývající následně porušil, v důsledku čehož byly ve skutkové větě uvedené čerpané finanční prostředky použity v rozporu s účelem, pro nějž byly poskytnuty. Je proto zřejmé, že jednání obviněného nelze hodnotit jako méně škodlivé, u kterého by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Námitka právním omylem neobstojí, kdy by se mělo jednat o právní omyl negativní týkající se otázky protiprávnosti pramenící z mimotrestních norem, kterých se trestní zákon dovolává, v blanketních nebo odkazovacích skutkových podstatách. Ustanovení §212 odst. 2 tr. zákoníku není blanketní ani odkazovací skutkovou podstatou a neodkazuje na žádnou mimotrestní právní normu. Aplikace ustanovení §19 tr. zákoníku o právním omylu tedy nepřichází v předmětné věci v úvahu. Dovolatel nespecifikuje ani jinou mimotrestní normu (takovou, které se trestní zákon nedovolává), které by se měl jeho právní omyl týkat.
Omyl skutkový by byl dán tehdy, kdyby pachatel neznal ani nepředpokládal jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu. Nejednal by pak úmyslně, když by nebyla dotčena případně jeho odpovědnost za nedbalostní trestný čin. Obviněný V. však nepochybně věděl o účelovém určení finančních prostředků a věděl také z předložených vyúčtování to, k jakému účelu je část z nich skutečně používána. Znal tedy všechny skutkové okolnosti významné z hlediska zákonných znaků trestného činu dotačního podvodu ve smyslu §212 odst. 2 tr. zákoníku, a to včetně rozsahu nesprávně použitých finančních prostředků, tj. okolnosti zakládající znak kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §212 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. O této jeho znalosti však bylo ostatně pohovořeno shora ve vztahu k úmyslnému zavinění, a nelze skutkový omyl dovodit ani z okolnosti dlouhodobého akceptování situace ze strany poskytovatele dotace.
Ostatními uplatněnými námitkami obviněný napadá pouze rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Jedná se o námitky, v rámci kterých obviněný tvrdí, že se žádného trestného činu nedopustil, kdy dlouholetá jednání mezi volejbalovým oddílem a Městem Příbram, v rámci kterých docházelo k ujasňování účelu dotací, vylučují jeho úmysl dotace čerpat a používat dotační prostředky vědomě nezákonně. Tomu nelze přisvědčit, když čerpání dotačních prostředků bylo přesně určeno všemi ve skutkové větě specifikovanými smlouvami o poskytnutí účelové dotace. Prostor pro nějaké „ujasňování“ v tomto směru dán nebyl, kdy si stěží lze představit situaci, kdy by vynakládání dotačních prostředků na ten který účel nevycházelo předem z vymezení takového účelu, ale bylo až následně dohadováno poskytovatelem dotací a jejich příjemcem. To by skutečně vedlo ke státním zástupcem citované „dotační anarchii“. Je možno zopakovat již vyřčené v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu, že obviněný de facto zkoušel, co poskytovatel ještě bude akceptovat a co již nikoliv, avšak pokud byla dotace poskytnuta k přesně stanovenému účelu, není ani v kompetenci poskytovatele dotace diskutovat o tom, zda je možné dotaci použít i nad rámec účelu, pro který byla poskytnuta.
Skutkový charakter má rovněž námitka existence tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními, týkající se hodnocení výpovědí jednotlivých hráčů, zda a v jakém rozsahu trénovali, či netrénovali mládež, když rozhodující soudy nižších stupňů se k tomu jasně vyjádřily. Tato námitka vychází tedy primárně z odlišných skutkových zjištění a z vlastního hodnocení provedených důkazů, přičemž teprve na základě tohoto vlastního hodnocení obviněný V. V. hovoří o existenci extrémního nesouladu. Namítaný nesoulad nemůže být odůvodněn tím, že soudy nepřisvědčily obhajobě obviněného a dospěly logicky k jiným právním závěrům, než které nedůvodně předpokládal obviněný. Obviněný se domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení vyvozuje z vlastní verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Právní relevanci nepřiznal Nejvyšší soud opětovně ani argumentu, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo napadá způsob hodnocení provedených důkazů soudy. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ani žádný jiný, byť neuplatněný) dovolací důvod.
Procesního rázu jsou ostatně námitky ve smyslu porušení práv, jestliže došlo k předchozím zprošťujícím rozhodnutím ve věci samé, kdy skutečně tato rozhodnutí existují, byla však v rámci odvolacího řízení vždy zrušena. To samé platí i pro údajné odlišné rozhodnutí, kdy o stejném skutku mělo být odlišně rozhodnuto, konkrétně v případě M. K. a vyplacení jeho odměny v bodech 2 a 9, kdy se jednalo o odlišná období.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného V. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovoláních bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal