ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.251.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 251/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2018 o dovolání podaném L. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 11 To 267/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 136/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 11 To 267/2017, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 2 T 136/2016, zrušují.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Semilech přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 2 T 136/2016, byl L. K. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla dále uložena přiměřená povinnost během zkušební doby uhradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně způsobenou škodu. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody vůči České průmyslové zdravotní pojišťovně a H. H.
O odvolání obviněného a o odvolání poškozené H. H., rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 11 To 267/2017, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že si v R. n. J. dne 4. 3. 2016 v dopoledních hodinách kolem 10:00 hodin na modře značené lyžařské sjezdové trati vedoucí z vrcholu Lysé Hory ve vzdálenosti 254 m od horní stanice lyžařského vleku A3 – Z. nepočínal dostatečně obezřetně a v souladu se závaznými pravidly FIS pro chování na sjezdových tratích, kdy narazil zezadu do levého boku H. H., která po srážce upadla na zem, v důsledku čehož poškozená H. H. utrpěla kompresivní zlomeninu zevního kloubního výběžku holenní kosti s výrazným postižením zevní kloubní plochy, otokem kolene a krvácením do kloubní štěrbiny, přičemž uvedené zranění si vyžádalo operativní zákrok s hospitalizací do 16. 3. 2016 a následnou dobou hojení utrpěného zranění nejméně 3 měsíce (kdy by po tuto dobu s největší pravděpodobností trvala i pracovní neschopnost poškozené, byla-li by pracovně zařazená) . Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla dále uložena přiměřená povinnost během zkušební doby uhradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně způsobenou škodu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy vůči České průmyslové zdravotní pojišťovně a H. H.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně podotkl, že dovolání, kterým napadá výroky o vině, trestu i náhradě škody, směřuje do způsobu postupu podle §264 odst. 1 tr. ř. (tj. řízení u soudu prvního stupně po zrušení rozsudku ), vůči aplikaci ustanovení §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kde je upravena generální prevenční povinnost, vůči aplikaci pravidel FIS, jakož i co do absence uplatnění korektivu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. V daném kontextu namítl, že soud prvního stupně ve svém dřívějším rozhodnutí dospěl k závěru, že se obviněný protiprávního jednání nedopustil, tudíž vydal zprošťující rozsudek. Soud druhého stupně, aniž by prováděl patřičné dokazování, se však s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudu prvního stupně neztotožnil a věc mu vrátil k novému projednání. Soud prvního stupně však při nezměněné důkazní situaci obviněného uznal vinným ze spáchání trestného činu, přičemž podotkl, že tak činí s ohledem na vázanost právním názorem, vysloveným soudem druhého stupně. Uvedeným postupem byly podle obviněného porušeny elementární zásady trestního řízení, zejména pak zásada volného hodnocení důkazů a zásada bezprostřednosti. Nesprávně poté mělo být interpretováno ustanovení §264 odst. 1 tr. ř., neboť tímto v podstatě nelze podsouvat soudu nižšího stupně, jakým způsobem hodnotit provedené důkazy, nýbrž toliko korigovat otázky stran právního posouzení věci. Jelikož soud prvního stupně za totožné důkazní situace prvně obviněného zprostil obžaloby a následně jej odsoudil, mělo podle obviněného dojít k zásadnímu porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soudy dále podle obviněného opomenuly zkoumat otázku možného spoluzavinění poškozené. K předmětnému incidentu totiž nedošlo při předjíždění poškozené obviněným, nýbrž za situace, kdy po delší dobu jeli oba lyžaři vedle sebe. Dále obviněný poukázal, že poškozená byla v době incidentu ve věku 64 let, přičemž soudy povrchně přistoupily na argumentaci, že pokud byla poškozená dětskou lyžařskou instruktorkou, tak zároveň v době incidentu byla schopna bezproblémové účasti na lyžařské sjezdovce. Podle obviněného se ovšem poškozená na sjezdovce nepohybovala zdatně, jak si sám povšimnul již v horní části sjezdovky. Soudy tudíž měly blíže zkoumat lyžařské schopnosti poškozené. K nehodě tedy došlo primárně špatným posouzením lyžařských schopností poškozené, nikoli tím, že by do ní obviněný vrazil. Jestliže je přitom v jednání obviněného spatřováno porušení prevenční povinnosti ve smyslu §2900 občanského zákoníku, mělo být důsledněji vzato v potaz právě spoluzavinění poškozené. Za nepřesvědčivou následně obviněný označil argumentaci poškozené, že jednáním obviněného jí byly zmařeny plány na aktivní důchod. V další části svého dovolání se obviněný ohradil proti názoru soudu druhého stupně stran možností aplikace pravidel FIS, jelikož v daném případě se vůbec nejednalo o manévr předjíždění či objíždění, nýbrž jednalo se o pohyb, ve kterém obviněný jel rychleji jen v místě mimo dosah poškozenou, přičemž když poškozenou dojel, pohyboval se stejnou rychlostí jako ona, v důsledku čehož se jednalo o paralelní jízdu vedle sebe. Již z toho důvodu není možné aplikovat pravidla FIS o objíždění a předjíždění na nyní projednávané jednání obviněného. Krom toho je obviněný přesvědčen, že pravidla FIS nezamýšlejí takovou obezřetnost lyžaře, kterou by předvídal veškeré možné pohyby níže se na sjezdovce nacházejících lyžařů, jako může být např. výrazné vybočení lyžaře z jím dodržované stopy, k čemuž došlo právě na straně poškozené. Podle obviněného má každý lyžař na sjezdovce neustále kontrolovat situaci kolem sebe a počínat si obezřetně. Krom výše uvedeného obviněný namítl, že soudy dostatečně nepřihlédly k zásadě subsidiarity trestní represe, neboť vůbec nebylo nutné obviněného sankcionovat prostředky trestního práva. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně, případně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně, aby obviněného v celém rozsahu zprostil obžaloby.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který podotkl, že námitky obviněného stran porušení ustanovení §264 odst. 1 tr. ř. nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud druhého stupně v původním zrušovacím rozhodnutí ze dne 14. 2. 2017 sice nesouhlasil s hodnocením důkazů ze strany soudu prvního stupně, avšak z daného rozhodnutí nelze dovodit, že by soud vydal konkrétní pokyny, jak má soud prvního stupně jednotlivé důkazy hodnotit a jakou váhu jim má přikládat. Pokud jde dále o otázku spoluzavinění poškozené, tak pro takový závěr neexistuje v provedeném dokazování žádný podklad. Přesto, zavinění obviněného z nedbalosti by nebylo vyloučeno ani za situace, když by se na nehodovém ději poškozená spolupodílela. Stran prevenční povinnosti podle §2900 občanského zákoníku a uplatnění pravidel FIS státní zástupce plně odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, se kterým se ztotožňuje. Ohledně aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku podle státního zástupce nelze ve věci spatřovat žádná výjimečná specifika, díky kterým by bylo možné konstatovat, že přečin obviněného nedosahuje ani spodní hranice trestnosti obvyklé pro typově shodnou trestnou činnost. Konečně, ve věci není možné dovodit ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž odůvodnění napadeného rozhodnutí je plně přezkoumatelné. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dále pak, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod. V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí a vyhodnocení stylu jízdy jak jeho, tak poškozené) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Stran hmotněprávního posouzení skutku Nejvyšší soud dále uvádí, že pokud by soudy dospěly k závěrům, že předmětné jednání obviněného coby výlučného viníka nehody bylo bez důvodných pochybností prokázáno na základě provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění, jakož i s přihlédnutím ke konkrétnímu následku stran těžké újmy na zdraví u poškozené, resp. při absenci úmyslného zavinění na straně obviněného, tak by se kvalifikace daného jednání jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku jevila jako zcela přiléhavá. K argumentaci obviněného vůči aplikovatelnosti pravidel FIS pro chování na sjezdových tratích může Nejvyšší soud zcela odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. str. 4 a 5 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud rovněž již dříve předestřel, že pravidla chování pro lyžaře, vydaná Mezinárodní lyžařskou federací FIS, obsahují normy, jejichž dodržováním má být zajištěna bezpečnost uživatelů lyžařské sjezdovky, přičemž tato mají sloužit k předcházení vzniku škod, s nimiž zákon spojuje odpovědnost. Přestože tato pravidla nejsou obecně závazným právním předpisem, jsou pro lyžaře na sjezdových tratích závazná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1506/2004). Přitom se nejedná o žádné přespříliš sofistikované normy, když ty základní, jako je povinnost lyžaře chovat se tak, aby ostatní lyžaře neohrožoval (č. 1), povinnost lyžaře přijíždějícího zezadu volit jízdní stopu tak, aby neohrožoval lyžaře jedoucího před ním (č. 3), anebo možnost předjíždět jiného lyžaře vždy jen s odstupem, který poskytne předjížděnému lyžaři pro všechny jeho pohyby dostatek prostoru (č. 4), by měla být všem uživatelům sjezdových tratí zřejmá, ať již se s uvedenými pravidly někdy seznámili či nikoli. Pokud jde o obviněným rozporovanou prevenční povinnost s odkazem na ustanovení §2900 občanského zákoníku, tak i k této otázce se již Nejvyšší soud dříve vyjadřoval, kdy dospěl k závěru, že pokud lyžař zaviněně nedodrží pravidla, jako je přizpůsobení rychlosti a způsobu jízdy svým schopnostem, zkušenostem a celkové situaci na místě, jímž projíždí, lze u něj dovodit porušení tzv. prevenční povinnosti uložené každému podle §2900 občanského zákoníku (resp. §415 zák. č. 40/1964 Sb.) nebo též nedodržení potřebné míry opatrnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 68/2010). Otázka spoluzavinění poškozené v této chvíli není zcela namístě, neboť soudy za současných skutkových zjištění na základě dokazování uzavřely, že výhradním viníkem je právě obviněný, který je též plně odpovědný za způsobený následek.
Jako poměrně nelogické se poté jeví tvrzení obviněného o paralelní jízdě s poškozenou, neboť jestliže sám tvrdí, že jel vyšší rychlostí a poškozenou na svahu de facto dojel, není vůbec zřejmé, proč by měl dále pokračovat v jízdě vedle poškozené a stejnou rychlostí jako ona, mj. s přihlédnutím, že se pro něj jednalo o osobu neznámou, nikoli např. někoho, s kým se vydal lyžovat. Stejně tak, pokud si již (opětovně podle vlastního tvrzení) v horní části sjezdovky povšimnul, že poškozená měla mít problémy se stabilitou na lyžích, tak o to více tuto okolnost mohl brát v potaz při samotné jízdě, kdy se poškozená pohybovala před ním níže na svahu a teoreticky i předvídat riziko kolize, resp. vyhnout se poškozené na větší vzdálenost.
Přesto Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že nastíněné úvahy jsou v této chvíli poněkud předčasné, neboť zejména v rozhodnutí soudu prvního stupně byla shledána taková pochybení, která v některých ohledech hraničí se samotnou zákonností.
Nejprve je namístě připomenout dosavadní vývoj předmětné trestní věci. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 23. 11. 2016, č. j. 2 T 136/2016-145, byl obviněný L. K. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat přečin těžkého ublížení na zdraví ( z nedbalosti ) podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Soud v rámci dokazování zejména vyslechl obviněného, poškozenou, svědka J. Ch. a svědkyni N. P., jakož i přihlédl ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, který zpracoval znalec MUDr. Josef Pleskot. Přitom dospěl k závěru, že není jednoznačně prokázáno, jak vlastně zranění poškozené vzniklo, neboť obviněný uvádí, že mu poškozená nečekaně zabočila a přejela špičky lyží, přičemž poškozená uvádí, že do ní obviněný zezadu narazil. Verze obviněného stran nárazu je podporována svědeckou výpovědí J. Ch. a nikdo jiný (ze zjištěných svědků) již náraz neviděl. Za současné důkazní situace se tedy nepodařilo jednoznačně a bez pochybností dokázat, že obviněný předmětnou nehodu zavinil. Soud tudíž v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodl o zproštění obviněného obžaloby. Proti tomuto rozhodnutí podal v neprospěch obviněného odvolání příslušný státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Semilech, ve kterém mj. namítal, že s učiněnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně nelze souhlasit, jelikož to byl právě obviněný, který nerespektoval pravidla FIS a nehodu zavinil. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 2. 2017, č. j. 11 To 6/2017-167, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud druhého stupně mj. konstatoval, že obviněný si při dojetí a předjíždění poškozené nepočínal dostatečně opatrně, jak bylo jeho povinností, poškozenou srazil způsobem, jež popsala ve své výpovědi, a způsobil jí i dané zranění. Soudu prvního stupně tedy bylo nařízeno věc opětovně projednat a rozhodnout. Okresní soud v Semilech následně rozsudkem ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 2 T 136/2016, uznal obviněného vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, kdy v odůvodnění tohoto rozhodnutí de facto zrekapituloval závěry soudu druhého stupně z jeho zrušovacího usnesení a dále toliko uvedl, že „ se řídil pokynem krajského soudu a jeho názorem, provedl znovu hlavní líčení, které však žádné nové skutečnosti v podstatě nepřineslo “. A „ s ohledem na názor krajského soudu tedy rozhodl tak, že obžalovaného uznal vinným s tím, že nerespektoval stanovená pravidla a jeho jednání tedy naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví dle §147 odst. 1 tr. zákoníku “. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno soudem druhého stupně, kdy ke zrušení a novému rozhodnutí došlo především v důvodu nepřesné citace ustanovení §147 odst. 1 tr. zákoníku.
Dále Nejvyšší soud připomíná, že podle §264 odst. 1 tr. ř. (na který obviněný ve svém dovolání opětovně odkazoval) soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil . Povinností soudu prvního stupně je tedy respektovat právní názor odvolacího soudu a provést úkony a doplnění nařízené tímto soudem. Vázanost právním názorem znamená povinnost soudu prvního stupně respektovat závěry, které učinil odvolací soud v řešených problémech v otázkách hmotného i procesního práva. Soud prvního stupně by ovšem nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu, pokud by změnou skutkových zjištění v novém hlavním líčení daný právní názor ztratil svůj skutkový podklad. Dále pak, soud druhého stupně sice může vyslovit závazný právní názor i v otázkách provádění důkazů, avšak není oprávněn sám činit o důkazech odchylné závěry od závěrů obsažených v napadeném rozsudku (pokud je soud druhého stupně sám znovu neprovedl a nehodnotil), ani nemůže nařizovat soudu prvního stupně, jak má hodnotit provedené důkazy a k jakým závěrům má po provedení a zhodnocení důkazů dospět. Jak přiléhavě podotkl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, z rozhodnutí soudu druhého stupně nelze automaticky vyvozovat, že by soudu prvního stupně výslovně nařizoval, jakým způsobem hodnotit jednotlivé provedené důkazy a jakou jim přiznávat váhu. Odvolací soud přitom ani není oprávněn zrušit rozsudek soudu prvního stupně pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, které však sám neprovedl. Ústavně neakceptovatelné zasahování do skutkových zjištění soudu prvního stupně poté nelze označit za závazný právní názor ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 tr. ř.
Přesto, na základě totožného dokazování byl obviněný týmž soudem nejprve zproštěn obžaloby, neboť jeho zavinění na nehodovém ději se nepodařilo bez důvodných pochybností prokázat, a následně byl uznán vinným, přestože soud prvního stupně konstatoval, že po opětovném provedení dokazování nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti a dále pak, že soud rozhoduje „ s ohledem na názor krajského soudu “. Toto „odůvodnění“ soudu prvního stupně, tedy z jakého důvodu uznal obviněného vinným z jemu obžalobou přisuzovaného jednání, evokuje, že soud snad s ohledem na názor soudu vyšší instance ani neměl na výběr, jak postupovat. Což je zcela nepřijatelné, přičemž problematickým se podle Nejvyššího soudu jeví právě postup soudu prvního stupně v rámci nového řízení, přičemž rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 2 T 136/2016, rozhodně nesplňuje kritéria vyžadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. pro náležité odůvodnění rozhodnutí, jelikož úvahy soudu o celkovém hodnocení provedených důkazů naprosto absentují (lze jen stěží přihlížet k podrobnějšímu odůvodnění z rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 23. 11. 2016, č. j. 2 T 136/2016-145, neboť obviněný byl právě na základě provedených důkazů obžaloby zproštěn). Uvedeným postupem podle Nejvyššího soudu došlo k narušení zásady volného hodnocení důkazů, přičemž rozhodnutí soudu prvního stupně je na samé hranici přezkoumatelnosti. Nelze tedy konstatovat, že by právo obviněného na spravedlivý proces bylo ve všech aspektech zachováno. Soud druhého stupně přitom mj. uvedl, že byť je „ hodnotící část rozsudku velice stručná, když okresní soud zejména citoval právní úvahy krajského soudu z předešlého rozhodnutí “, tak „ i přes tuto zjevnou mezerovitost napadeného rozsudku tento považuje krajský soud za přezkoumatelný “. Jestliže ovšem takřka celou část rozsudku soudu prvního stupně, kde by měly být předestřeny úvahy pro hodnocení provedených důkazů a vyvození právně relevantních závěrů, tvoří závěry soudu druhého stupně z jeho zrušovacího usnesení, tak za „přezkoumatelné“ soud druhého stupně může považovat toliko své vlastní (dřívější) rozhodnutí, nikoli rozhodnutí soudu prvního stupně, ve kterém jakékoli vlastní úvahy naprosto absentují.
Jako právně relevantní lze považovat rovněž námitku obviněného stran možného přistoupení k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, jak ji předvídá §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zejména pak z důvodu, že se soudy nikterak nezmínily, proč považují jednání obviněného za natolik společensky škodlivé, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Aniž by tedy Nejvyšší soud na tomto místě jakkoli předjímal, že soudy opravdu měly k takovému postupu přistoupit, tak zdůvodnění, proč tomu tak nebylo, v rozhodnutích soudů prvního i druhého stupně chybí.
Státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného sice poukazoval, že námitky stran hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění, jak je učinily soudy prvního a druhého stupně, zpravidla nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž Nejvyšší soud opravdu zcela výjimečně přistupuje k přezkumu skutkových zjištění. Takový přístup ovšem nelze přijmout absolutně a bez výjimky, zejména pak s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu. Pokud tedy Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí shledal argumentaci obviněného vedenou proti postupu soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů a utváření skutkových zjištění, jakož i odůvodnění učiněných závěrů, jako důvodnou, nelze porušení práva obviněného na spravedlivý proces dále umocňovat tím, že Nejvyšší soud toliko poukáže na nedostatek svých kompetencí.
Je tedy nezbytné, aby Okresní soud v Semilech trestní věc obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se opětovně bude zabývat zejména hodnocením důkazů podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, aby tak dostál jedné z elementárních zásad trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. a své rozhodnutí náležitě a důsledně odůvodní. Případně provede další důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro náležité objasnění věci.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání obviněného nezbylo, než podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 11 To 267/2017, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 2 T 136/2016, zrušit a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Okresnímu soudu v Semilech přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc obviněného před soudem prvního stupně, přičemž v tomto novém řízení je Okresní soud v Semilech vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu