ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.274.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 274/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 3. 2018 o dovolání podaném J. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 61 To 366/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 27/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 3 T 27/2017, byl J. H. (dále jen obviněný) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) v jednočinném souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 27. 8. 2016 po 12:00 hod., v P. – L., na cestě vedoucí od ulice N. Š. směrem k ulicím N. O. a N. L. p., s nožem v ruce, za křiku vulgárních nadávek, doběhl poškozené E. Š. a T. H., zastoupil jim cestu a se slovy „dej to sem“ udeřil do hlavy nejprve poškozenou Š. a snažil se jí současně strhnout kabelku, poškozená Š. v důsledku úderu upadla na zem, čímž jí způsobil zranění ze soudně lékařského hlediska hodnocené jako ublížení na zdraví, a to zlomeninu horní části pravé pažní kosti zahrnující tříštivou zlomeninu chirurgického krčku s odlomením velkého hrbolku pažní kosti i s posunem úlomků a neúplné vykloubení hlavice pažní kosti, tržně-zhmožděnou ránu v délce 3 cm na temeni hlavy a kožní oděrky, následně udeřil do hlavy i poškozenou H. a snažil se jí vytrhnout kabelku, kterou měla pověšenou přes pravé rameno, což se mu po jejím pádu na zem podařilo, poškozené svým jednáním způsobil zranění ze soudně lékařského hlediska hodnocené jako ublížení na zdraví, a to zlomeninu horní části pravé pažní kosti spočívající ve zlomenině chirurgického i anatomického krčku a v odlomení velkého hrbolku pažní kosti, tržně zhmožděnou ránu délky 4 cm na levé straně hlavy a kožní oděrky, následně z místa s odcizenou kabelkou s obsahem utekl, ve vzdálenosti cca 250 metrů od místa činu kabelku zahodil, přičemž si z ní ku škodě poškozené T. H. ponechal mobilní telefon zn. Samsung Galaxy J5, klíče od bytu a černou peněženku s finanční hotovostí 700 Kč,
přičemž svým jednáním současně mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že se bez povolení a vážného důvodu předmětného dne zdržoval na území hlavního města Prahy, přestože si byl vědom toho, že mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 4. 2010 pod sp. zn. 51 T 31/2010, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 9 To 352/2010, který nabyl právní moci 13. 10. 2010, uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu 3 let, přičemž v době od 10. 7. 2010 do 28. 11. 2013 a v době od 5. 7. 2014 do 3. 3. 2016 byl ve výkonu trestu odnětí svobody, tudíž trest zákazu pobytu dosud nebyl vykonán . Za uvedený zvlášť závažný zločin a přečin, a dále za sbíhající se přečin pokusu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 41 T 41/2016, který nabyl právní moci dne 6. 9. 2016, dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 3 T 106/2016, který nabyl právní moci dne 4. 1. 2017, byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 41 T 41/2016, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 3 T 106/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.), §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy.
O odvolání obviněného rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 61 To 366/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že v rámci řízení před soudy prvního a druhého stupně došlo jak k porušení jeho práva na spravedlivý proces, tak i k porušení zásady in dubio pro reo . Krom toho, rozhodnutí soudu druhého stupně je podle obviněného v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Rozhodnutí soudů přitom byla postavena na nepřímých důkazech, kdy základem se staly zejména svědecké výpovědi poškozených, svědků M. L. a J. N. a pachové stopy. Samy poškozené ovšem obviněného za pachatele neoznačily, ani jej nepoznaly v rámci rekognice, přičemž soudy toliko spekulovaly, proč tomu tak bylo. Při svém rozhodování tudíž soudy nevycházely z provedených důkazů, nýbrž z pouhých domněnek. Pokud jde o pachovou identifikaci, ta byla podle obviněného provedena v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16. Zejména poukázal, že obhájce obviněného nebyl vyrozuměn o úkonu pachové identifikace a nemohl se jej tak účastnit. Nebyly tedy ani splněny požadavky vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15. Jestliže přitom poškozené obviněného coby pachatele nepoznaly, zůstává pachová stopa důkazem osamoceným, a jako takový nemůže sloužit k odsouzení obviněného. Za nezákonný důkaz obviněný rovněž označil mapu okolí místa činu, kdy soud odkazoval na web mapy.cz . Pod uplatněný dovolací důvod lze podle obviněného rovněž podřadit námitky stran mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody. Soudům mj. vytkl, že se nikterak nezabývaly kritérii ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž v tomto ohledu je napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 6. 2. 2018 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušná státní zástupkyně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné, resp. v mnohém shodné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom částečně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí, listinných důkazů, výsledků provedené pachové identifikace apod.) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. zejména str. 12 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 4 a násl. rozsudku soudu druhého stupně). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Pokud obviněný ve svém dovolání naznačoval, že provedené důkazy jsou toliko nepřímého charakteru, je nezbytné připomenout, že v žádném případě není vyloučeno, aby závěr o vině byl založen pouze na nepřímých důkazech. Ty však musí tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku, aby tedy ve výsledku byly způsobilé k prokázání viny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1190/2014; případně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1491/2014). Jak dále uvedl Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014, „ není pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých, postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých, které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou v úvahu připadající souvztažnosti “. Soudy prvního a druhého stupně podle Nejvyššího soudu braly charakter ve věci provedených důkazů důsledně v potaz a patřičně odůvodnily, proč právě tyto ve svém souhrnu svědčí o vině obviněného z projednávaného trestného jednání.
Náležitou pozornost soudy věnovaly taktéž skutečnosti, že poškozené obviněného při rekognici neztotožnily. Nelze tak souhlasit s obviněným, že se soudy nastalou situaci snažily překlenout pouhými domněnkami, proč nebyl obviněný při rekognici ztotožněn. Naopak, podle Nejvyššího soudu byly zcela správně a logicky předestřeny okolnosti útoku, které zpětné vybavení si podoby osoby obviněného u poškozených ztížily.
V rámci své dovolací argumentace poté obviněný poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4266/16, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, přičemž namítal, že v rozporu s uvedenou judikaturou nebyl jeho obhájce přítomen úkonům při pachové identifikaci a nemohl např. dohlížet, aby nedošlo k manipulaci s důkazním materiálem, a dále pak, že pachová stopa zůstala důkazem osamoceným (s ohledem na neztotožnění obviněného coby pachatele trestného činu při rekognici ze strany poškozených), a jako takový nemůže sloužit k odsouzení obviněného.
Nejvyšší soud předně podotýká, že podmínkami použitelnosti metody pachové identifikace, resp. použitím pachových stop jako důkazu a jeho věrohodností se již v minulosti mnohokráte zabývaly jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud. Tento důkaz je obecně nazírán jako nepřímý, či podpůrný, kdy na jeho základě je možné dospět toliko k závěru, že se určitá osoba s největší pravděpodobností nacházela na určitém místě anebo např. byla v kontaktu s určitou věcí, přičemž vycházeje pouze z tohoto důkazu nelze bez dalšího dovodit, že se uvedená osoba dopustila trestného činu, který se např. na daném místě stal. Výsledek metody pachové identifikace je tedy typickým nepřímým důkazem, který zpravidla potvrzuje skutečnost, že se určitá osoba dostala do kontaktu s předmětem, z něhož byla pachová stopa sejmuta (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 394/97; nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 418/99; nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/02; usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 90/04; nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 439/2008; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1486/2012).
Jak již ovšem Nejvyšší soud předestřel dříve v tomto rozhodnutí, soudy mohly vycházet z vícera nepřímých důkazů, přičemž nelze přisvědčit námitkám obviněného, že pachová stopa byla jediným důkazem, na kterém mohly soudy svá rozhodnutí postavit (srov. zejména veškeré ve věci provedené důkazy a jejich hodnocení na str. 3 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Takto lze poukázat zejména na okolnosti za kterých obviněný prodával mobilní telefon odcizený poškozené H. a to s ohledem na výpověď svědka N. i neexistující osoby jménem K. od kterého měl obviněný (podle své výpovědi) předmětný telefon získat.
Pokud jde o otázku nepřítomnosti obhájce při odběru srovnávacích pachových vzorků, resp. v obecné rovině o právo obhájce být takovému úkonu přítomen, tak Nejvyšší soud nejprve podotýká, že obviněný měl v tomto ohledu přiléhavěji uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Uvedený nedostatek se přitom nemusí dotýkat pouze situací, kdy obviněný neměl obhájce během celého trestního řízení, nýbrž i dílčích fází či při jednotlivých procesních úkonech. Mj. s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, však neuplatnění právě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. není nikterak zásadního charakteru.
Dále pak, stran otázky nepřítomnosti obhájce při odběru srovnávacích pachových vzorků, resp. v obecné rovině práva obhájce být takovému úkonu přítomen, tak i této problematice se již Nejvyšší soud i Ústavní soud dříve věnovaly. Pro připomenutí, Nejvyšší soud např. konstatoval, že mezi vyšetřovací úkony podle §165 odst. 2 tr. ř. nepatří postupy policejního orgánu při zajišťování kriminalisticko-technických expertiz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování ohledání podle hlavy IV., oddílu 6 tr. ř. (§113 a §118 tr. ř.). Takové úkony totiž činí osoby odlišné od orgánů činných v trestním řízení při provádění shromažďování materiálu, který musí být nejprve odborně zpracován, posouzen, případně vyhodnocen. Výsledek této činnosti pak může být použit v rámci trestního řízení ke konkrétnímu vyšetřovacímu úkonu (resp. jako důkaz) např. v podobě znaleckého posudku nebo kriminalistické expertizy či odborného vyjádření (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 3 Tdo 96/2010; obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1227/2003). Rovněž z dalšího rozhodnutí vyplývá, že odběr pachových stop není vyšetřovacím úkonem ve smyslu §165 odst. 2 tr. ř., takže o jeho provedení nemusí být obhájce obviněného vyrozumíván, a to ani v případě, že jsou ve věci splněny podmínky nutné obhajoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1318/2013). Taktéž Ústavní soud v minulosti předestřel, že odběr vzorku pachu stěžovatele nelze považovat za vyšetřovací úkon, kterému by měl mít právo být přítomen obhájce, stejně jako tomu není u snímání otisků prstů, odebírání krve a jiného biologického materiálu obviněného (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 90/04). Z této argumentace vycházejí i některá rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, kde bylo konstatováno, že odběr vzorku pachu podezřelé osoby a jeho porovnání se zajištěnými pachovými stopami nejsou vyšetřovacími úkony ve smyslu §165 odst. 3 tr. ř., tudíž nelze v případě, kdy ve věci absentuje kvalifikovaná žádost obhájce o vyrozumění o těchto úkonech, shledat v postupu orgánů činných v přípravném řízení pochybení, pokud obhájce o těchto úkonech nevyrozumí. Neúčast obhájce na tomto úkonu tak nemá žádný vliv na procesní účinnost tohoto důkazu v soudním řízení (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 5 To 46/2016, anebo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 6 To 95/2011). Zejména za předpokladu, že obviněný měl možnost v průběhu tohoto trestního řízení seznámit se s výsledky provedeného vyšetřovacího úkonu a současně na tyto výsledky odpovídajícím způsobem reagovat v rámci své obhajoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 11 Tdo 958/2011). Není-li poté možné určitý postup policejního orgánu považovat za vyšetřovací úkon ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu, je vyloučena i účast obhájce při takovém postupu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1288/2013). Resp. jestliže obhájce neoznámí policejnímu orgánu, že se chce účastnit vyšetřovacích úkonů, není policejní orgán povinen ho vyrozumívat o jejich konání. Ve smyslu §165 tr. ř. totiž není účast obhájce při vyšetřovacích úkonech povinná, ale jde o právo obhajoby, které následně musí policejní orgán respektovat a zajistit jeho uplatnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 108/2010).
Žádné z výše uvedených rozhodnutí tedy nedeklarovalo nezbytnost účasti obhájce obviněného při snímání srovnávacího pachového vzorku, aby mohl být výsledný důkaz procesně použitelný v řízení před soudem. Zároveň však lze v těchto rozhodnutích shledat odlišný náhled na otázku, zda je přítomnost obhájce u vyšetřovacího úkonu a priori vyloučena, anebo má být na základě předchozí žádosti obhájce zajištěna. K této otázce se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15 (obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1207/2008), na který obviněný v rámci dovolací argumentace odkazoval, tak, že při sejmutí a identifikaci pachové stopy obviněného po zahájení trestního stíhání je za účelem minimálního dohledu nad provedením tohoto úkonu nezbytná přítomnost obhájce obviněného případně státního zástupce (§165 odst. 3 tr. ř.); přítomnost těchto osob nesmí mít nežádoucí vliv na nerušené, resp. objektivní provedení tohoto úkonu . Z uvedeného lze dovodit, že přítomnost obhájce u daného úkonu vyloučena není (za podmínky, že jeho přítomnost nemá nežádoucí vliv na nerušené, resp. objektivní provedení daného úkonu). Zároveň však nelze přehlédnout, že Ústavní soud sám odkazuje na ustanovení §165 odst. 3 tr. ř. Podle tohoto ustanovení, oznámí-li obhájce policejnímu orgánu, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu […] , je policejní orgán povinen včas obhájci sdělit, o jaký druh úkonu se jedná, dobu a místo jeho konání, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce nelze zajistit . Lze tedy dovodit, že za účelem garance alespoň jistého minimálního dohledu nad prováděním úkonu (snímání srovnávacího pachového vzorku), má mít obhájce právo účastnit se tohoto úkonu, zejména však za situace, že o to projeví kvalifikovaný zájem s ohledem na §165 odst. 2, 3 tr. ř. (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/02). Kvalifikovaná žádost obhájce ve smyslu §165 odst. 3 tr. ř. přitom v nyní projednávané trestní věci absentovala. Obhájce by samozřejmě mohl být ze strany orgánů činných v trestním řízení k danému úkonu i přizván z jejich iniciativy (vyrozuměn o úkonu), nejedná se však o obligatorní povinnost těchto orgánů.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně v nyní projednávané trestní věci (se kterým se soud druhého stupně de facto ztotožnil) je poté zřejmé, že soud reflektoval rovněž závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, přičemž se taktéž věnoval otázce přítomnosti obhájce obviněného při sejmutí a identifikaci pachové stopy (srov. str. 15 rozsudku soudu prvního stupně). Současně se věnoval otázce, zda byly dodrženy alespoň minimální standardy Pokynu ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 9 ze dne 1. 7. 2009, který (v novelizovaném znění) upravuje postup při odběru otisku pachových stop a jeho zabezpečení pro následnou komparaci. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí sám konstatoval, že ačkoli nebyl obhájce obviněného vyrozuměn o prováděné komparaci pachové stopy s pachovým vzorkem obviněného, což lze s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, hodnotit jako vadný postup vůči obhajobě, měl obviněný spolu s obhájcem možnost klást svědku J. M. coby zpracovateli odborného vyjádření u hlavního líčení otázky stran pachové identifikace, jakož i zjišťovat okolnosti, zda nemohlo dojít k nesprávnému nakládání či záměně pachových vzorků, namítat případné nedostatky apod., což ovšem zjištěno nebylo. Samotná neúčast obhájce u daného úkonu tedy poté není takovou vadou řízení, která by použití výsledného důkazu znemožňovala. Ve výsledku tudíž podle Nejvyššího soudu není možné shledat, že by ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, přičemž neúčast obhájce u předmětného úkonu samotnou spravedlivost procesu jako celek narušit nemohla.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily a dílčí nedostatky v rozhodnutí soudu prvního stupně byly soudem druhého stupně náležitě korigovány. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Stran námitek obviněného vůči mimořádnému zvýšení trestu odnětí svobody Nejvyšší soud předně připomíná, že samotná námitka proti použití ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 5 Tdo 588/2014), tudíž ji Nejvyšší soud shledal jako uplatněnou právně relevantně. Zároveň se ovšem jedná o námitku neopodstatněnou. Podle §59 odst. 1 tr. zákoníku může soud pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena. Obviněný přitom namítal, že se soudy dostatečně nezabývaly kritérii, jež musí být splněny, aby mohlo být přistoupeno k postupu v souladu právě s ustanovením §59 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud však po provedeném přezkumu věci může konstatovat, že krom základního předpokladu, že obviněný již byl v minulosti pro jiný zvlášť závažný zločin potrestán (pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona), byly v nyní projednávané věci náležitě odůvodněny všechny další okolnosti, které mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody patřičně odůvodňují. Zejména tedy povaha a závažnost spáchané trestné činnosti, osobní, rodinné a majetkové poměry obviněného, dosavadní způsob života obviněného, možnosti jeho nápravy atd. Obviněný je osobou již mnohokrát soudně trestanou pro různorodou majetkovou (ale i násilnou) trestnou činnost, a opakovaně ukládané nepodmíněné tresty odnětí svobody k nápravě obviněného nikterak nepřispěly. Tudíž lze uzavřít, že podmínky pro aplikaci ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku splněny byly a soudům prvního a druhého stupně v tomto ohledu nelze nic vytknout.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 3. 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu