ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.278.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 278/2018-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2018 o dovoláních, která podali obvinění V. B. a J. J. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. 5 To 301/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 230/2014, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. B. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 5 T 230/2014 , byl obviněný V. B. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že jako zaměstnanec spol. DB Trans se sídlem v Bohumíně, ul. Bezručova 336, jemuž bylo svěřeno nákladní vozidlo zn. Volvo, k plnění pracovních povinností spočívajících v přepravě různého materiál pro spol. DHL Appenweir, Spolková republika Německo, v době od 10. 10. 2013 do 19. 12. 2013 při jízdách mimo území České republiky, a to po území Spolkové republiky Německo, Rakouska a Švýcarska, odstranil dva kusy bezpečnostních sítek z palivových nádrží svého vozidla, které brání nedovolenému odčerpávání paliva a postupně z nádrží odčerpal pro svou potřebu celkem 2.207,27 litrů motorové nafty, a způsobil tak spol. DB Trans, s. r. o., se sídlem v Bohumíně, ul. Bezručova 336, škodu ve výši 58.623 Kč .
Za to byl obviněný V. B. odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku a 6 (šesti) měsíců.
Předmětným rozsudkem byl obviněný J. J. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že jako zaměstnanec spol. DB Trans se sídlem v Bohumíně, ul. Bezručova 336, jemuž bylo svěřeno nákladní vozidlo zn. Mercedes, k plnění pracovních povinností spočívajících v přepravě různého materiálu pro spol. DHL Appenweir, Spolková republika Německo, v době od 5. 12. 2013 do 19. 12. 2013 při jízdách mimo území České republiky, a to po území Spolkové republiky Německo a Španělska, odstranil dva kusy bezpečnostních sítek z palivových nádrží svého vozidla, které brání nedovolenému odčerpávání paliva a postupně z nádrží odčerpal pro svou potřebu celkem 1.180 litrů motorové nafty, a způsobil tak spol. DB Trans, s. r. o., se sídlem v Bohumíně, ul. Bezručova 336, škodu ve výši 31.603 Kč .
Za to byl obviněný J. J. odsouzen podle §206 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku a 2 (dvou) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému V. B. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené obchodní společnosti DB Trans, s. r. o., Bezručova 336, Bohumín, okres Karviná, částku 58.623 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. J. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené obchodní společnosti DB Trans, s. r. o., Bezručova 336, Bohumín, okres Karviná, částku 31.603 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost DB Trans, s. r. o., Bezručova 336, Bohumín, okres Karviná, odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 5 T 230/2014, podali oba obvinění odvolání, která směřovali do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. 5 To 301/2016 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. k odvolání obviněného J. J. napadený rozsudek ve vztahu k tomuto obviněnému zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že jej na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že jako zaměstnanec spol. DB Trans se sídlem v Bohumíně, ul. Bezručova 336, jemuž bylo svěřeno nákladní vozidlo zn. Mercedes, k plnění pracovních povinností spočívajících v přepravě různého materiál pro spol. DHL Appenweir, Spolková republika Německo, v přesně nezjištěné době do 19. 12. 2013 odstranil dva kusy bezpečnostních sítek z palivových nádrží svého vozidla, které brání nedovolenému odčerpávání paliva a z nádrží na parkovišti DHL Appenweir, Spolková republika Německo, pro svou potřebu odčerpal nejméně 730 litrů motorové nafty, a způsobil tak spol. DB Trans, s. r. o., se sídlem v Bohumíně, ul. Bezručova 336, škodu ve výši 19.551 Kč , uznal vinným přečinem zpronevěry pode §206 odst. 1 tr. zákoníku.
Za to byl obviněný J. J. odsouzen podle §206 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku a 2 (dvou) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. J. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené obchodní společnosti DB Trans, s. r. o., Bezručova 336, Bohumín, okres Karviná, částku 19.551 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost DB Trans, s. r. o., Bezručova 336, Bohumín, okres Karviná, odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného V. B. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. 5 To 301/2016, podali obvinění V. B. a J. J. dovolání.
Obviněný V. B. v rámci svého dovolání (č. l. 338–341) uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Obviněný namítl, že odvolací soud nesplnil ze zákona vyplývající povinnost přezkoumat správnost postupu soudu prvního stupně při provádění důkazů a při rozhodování o vině a výsledek své přezkumné činnosti shrnul nebývale stručně do konstatování, že jemu vytýkané jednání bylo prokázáno nejen doklady k čerpání motorové nafty a záznamy z tachografu, ale především záznamy ze systému Dynafleet, který zaznamenával náhlý úbytek pohonných hmot z nádrže v době odpočinku vozidla. Soudům vytýká, že se zcela vyhnuly otázkám technického charakteru, zejména pak stran bezpečnostních sítek na hrdle palivových nádrží. Závěry soudů, že do nádrže nebylo vniknuto násilím, považuje za absurdní a nepřijatelné a trvá na tom, že víčko není překážkou k násilnému vniknutí již díky shodným univerzálním klíčům od výrobce a samotná víčka byla demontována, takže o násilné vniknutí zcela jednoznačně šlo. Shodnou situaci byl nucen řešit o několik dnů dříve, a to odčerpáním části pohonných hmot a opravou sítek, a pokud pak kterýkoliv ze svědků tvrdil, že odčerpání části pohonných hmot není nutné, pak se nejedná o vyjádření znalce v daném oboru a už vůbec ne osoby nezainteresované na výsledku řízení, nýbrž o zaměstnance poškozeného. Soudy se spokojily pouze s opakovanými tvrzeními zaměstnanců poškozeného o tom, že to které jeho chování bylo v rozporu s vnitřními předpisy, aniž by tyto předpisy byly předloženy a konfrontovány s jeho obhajobou. Obviněný namítá nepřípustnost důkazu fotografiemi pořízenými podle jeho názoru v rozporu se zákony na ochranu osobních údajů. Zpochybňuje dále informace ze zařízení Dynafleet a s tím související vyjádření J. s tím, že nelze určit, kdy k úbytku došlo a zda to tedy jednoznačně bylo v době, kdy mohl naftu odcizit, anebo to udělal jiný řidič jiného vozidla z jiné země Evropy. Rovněž napadá použitelnost úředních záznamů policie coby listinných důkazů, z nich soud čerpal skutková zjištění o počtu ujetých kilometrů, spotřebovaném palivu, rozdílech mezi údaji ze systému Dynafleet a kartou pohonných hmot. Stejně tak je podle obviněného nepřijatelné přejímat jako důkaz tvrzení policisty z úředního záznamu z č. l. 136–137, kterým mělo být prokázáno, že odčerpáním paliva v množství 2.207,27 litrů způsobil škodu ve výši 58.623 Kč. Při krádeži přistižen nebyl, na čemž nemění nic ani sporné fotografie, zůstatek nafty v nádržích nebyl konkretizován, přesto byla stanovena výše škody. Dále namítá, že žádné konkrétní údaje ze systému Dynafleet k dispozici nejsou a technické údaje zcela nepřijatelně nahrazuje stanovisko policie. Nelze tedy dovodit, z čeho soud vycházel při rozhodování ani o vině jako celku, ani o výši způsobené škody. Nelze opominout ani přístup soudu k práci s důkazními návrhy obhajoby, které buďto bez náležitého odůvodnění odmítl provést (výslech „fotografa“ z Appenweiru), některé zcela ignoroval (doklad o tankování nafty po opravě sítek v důsledky odcizení nafty na parkovišti, který jednoznačně dokazuje, že za svoje peníze dotankoval po provedení opravy nádrže do plna a pak vozidlo odstavila na parkovišti a společně s J. odcestoval domů).
Obviněný V. B. v rámci podaného dovolání nijak nekonkretizoval závěrečný návrh.
Obviněný J. J. v rámci podaného dovolání (č. l. 546–549) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že právní závěry obou soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Téměř všichni slyšení svědci uvedli, že prvotní informaci o jeho údajné trestné činnosti získali z fotografií, které jim byly zaslány z Německa, a které dokumentují krádež nafty. Od počátku řízení namítá nepřípustnost jejich provedení coby důkazu pro absenci legitimity jejich pořízení. Trvá na tom, že k odčerpání části paliva v rozsahu 2x 100 litrů z každé nádrže přistoupil na základě pokynu zaměstnance servisu, který opravoval sítka v nádržích, a který stanovil podmínku pro tuto opravu v tom, že je třeba odčerpat část obsahu nádrží před vjezdem tahače do dílny, aby nedošlo k vylití nafty na podlahu dílny, popř. odstavné plochy zbytečně. Celá záležitost by byla zřejmá v okamžiku, kdyby datum pořízení fotografií korespondovalo s údaji ze systému Dynafleet a bylo by zjištěno, že nebyl odčerpán pouze zlomek objemu nádrží, nýbrž nádrž celá. Tento důkaz však schází. Navíc výpočty ze systému Dynafleet nejsou použitelné a není zřejmé, z jakých podkladů soudy vycházely. Zpochybňuje i sdělení svědka Š. o tom, že na fotografii je jeho osobní auto, jímž měl naftu odvézt. Soud i přes jeho námitky bližší zkoumání neprovedl. Popírá, že by svoje vozidlo Mercedes dotankoval do plna a rozporuje závěry, že k vykázané vysoké spotřebě paliva u vozu Mercedes nebyl žádný technický důvod, přičemž má za to, že je v podstatě stíhán za tvrzenou nadspotřebu. Dále namítá, že vozidlo Mercedes nebylo oficiálně předáno oproti předávacímu protokolu a bylo zkontrolováno svědkem S. a svědkyní S. až 3 dny poté, co se nacházelo na nezajištěném parkovišti v SRN. Svědkyně S. po návratu z kontroly vozidel v SRN sepsala záznam, nicméně oficiálně se vůbec nevyšetřovalo, kdo, kdy a jakým způsobem vozidlo vykradl. Na pořízené fotografii, která má prokazovat domnělou trestnou činnost, však není jeho vozidlo, jak je tvrzeno v odůvodnění rozsudku.
Na podkladě výše uvedených námitek obviněný J. J. navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2016, č. j. 5 To 301/2016-512, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 3. 2016, č. j. 5 T 230/2014-459, a podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Karviné, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný současně navrhl, aby dovolací soud podle postupu §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, jelikož by výkon napadeného rozhodnutí mohl mít nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti.
Opis dovolání obviněného V. B. byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 18. 1. 2017 (č. l. 543). Opis dovolání obviněného J. J. pak Nejvyšší státní zastupitelství obdrželo dne 16. 10. 2017 (č. l. 559v).
Opisy dovolání obviněných byly soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které je obdrželo dne 16. 10. 2017, resp. 18. 1. 2017 (č. l. 543, 559v). Dne 20. 10. 2017 (obv. J.) a dne 30. 1. 2017 (obv. B.) byla Nejvyššímu soudu doručena sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, sp. zn. 1 NZO 84/2017, v nichž státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se po seznámení s obsahem podání obou obviněných k těmto nebude vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného V. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. 5 T 301/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolání obviněného J. J. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. 5 T 301/2016, je pak přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými V. B. a J. J. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný V. B. současně uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g). Předmětný dovolací důvod uplatnil i obviněný J. J.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve vztahu k dovolání obviněného V. B. lze s ohledem na výše uvedené uvést, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze jím uplatněné námitky podřadit. Jedná se o námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (dokladů k čerpání motorové nafty, záznamů z tachografu, záznamů ze systému Dynafleet, kteréžto neposkytují žádné konkrétní údaje, výpovědi svědků J. S. a V. J., a dále fotografií, u nich rozporuje i způsob jejich pořízení s tím, že byly pořízeny v rozporu se zákony na ochranu osobních údajů; spadá sem i námitka neprovedení důkazu vnitřními předpisy firmy, výslechu osoby, která pořídila fotografie, a dokladu o tankování nafty po opravě sítek v důsledku odcizení nafty na parkovišti; pod námitky spadající do sféry důkazní pak lze podřadit i ty, v rámci nichž obviněný zpochybňuje použitelnost úředních záznamů policie obsahující informace o výši způsobené škody a technických otázkách stran provozu předmětného vozidla) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že skutkový stav nebyl náležitě a úplně zjištěn, zejména pak, že se soudy nezabývaly technickými otázkami jako bezpečnostními sítky na hrdle palivových nádrží, dále možností, že do nádrží mohlo být vniknuto násilím, zjištění, zda mu byl dán pokyn dílenského zaměstnance servisu k odčerpání části nafty a jak bylo odstavené vozidlo na parkovišti zabezpečeno, dále zjištění stran toho, zda vozidlo, na němž byly kanystry, bylo vlastnictvím obviněného J. J., a zejména pak zjištění, kdy konkrétně k odcizení nafty došlo, resp. zda v té době bylo vozidlo v jeho držení, a jaký byl zůstatek nafty v nádržích poté, co bylo vozidlo zajištěno na parkovišti v obci Appenweiru), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že v řízení nebyl proveden jediný důkaz, kterým by bylo možno vyvrátit jeho obhajobu, podle které se do nádrží mohl dostat násilím kdokoliv) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že před odstavením vozidla na parkovišti v obci Appenweir doplnil naftu v nádržích do plna na své útraty a poté odcestoval do ČR, přičemž ve sporných dnech prosince roku 2014 cestoval společně s obviněným J. J. z Německa do ČR na vlastní pěst).
Stejně tak nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky obviněného J. J. Obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména fotografií pořízených na parkovišti v obci Appenweir, výpovědi svědka J. Š., záznamů ze systému Dynafleet, které spolu vzájemně nekorespondují, dalších listinných důkazů k prokázání aktuální spotřeby vozidel) a z nich vyplývající vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění týkajících se pokynů zaměstnance servisu, otázky čí auto je zachyceno na předmětných fotografiích, zjištění stran toho, zda dotankoval plnou nádrž či nikoli, stran otázek technického charakteru, zejména pak spotřeby vozidla, stěžejní jsou pak skutková zjištění týkající se toho, kdo, kdy a jakým způsobem vozidlo vykradl, zatímco bylo 3 dny odstaveno na nezajištěném parkovišti v SRN), přičemž současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že k odčerpání paliva v rozsahu 2x 100 litrů z každé nádrže přistoupil na základě pokynu zaměstnance servisu, který opravoval sítka v nádržích; dále uvádí, že přestože se v rámci poslední jízdy v roce tankovala vozidla do plna, on své vozidlo do plna nenatankoval).
Takto obviněnými vznesené námitky jsou založeny na podkladě jejich vlastního hodnocení provedených důkazů a z toho učiněných vlastních skutkových závěrů, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obvinění vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhají přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Obviněný V. B. navíc své dovolání částečně směřoval proti samotnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, a jemu předcházejícího rozhodnutí soudu nalézacího. Zde je třeba připomenout, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění V. B. a J. J. uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy namítli nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Z hlediska výše uvedeného, ve vztahu k námitce obviněného V. B. stran tzv. opomenutého důkazu je třeba poznamenat, že je výlučně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12) a soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další). O takovou situaci se jednalo také v projednávané věci; soud prvního stupně opodstatněně považoval provedené důkazy za postačující k prokázání jednání obviněného, resp. všech spoluobviněných a tyto své úvahy odůvodnil zcela dostačujícím způsobem. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné a dostupné důkazy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., přičemž své skutkové a právní závěry v potřebném rozsahu a přesvědčivě odůvodnil a s jeho argumentací se ztotožňuje a na ni odkazuje, s výjimkou výpočtu škody, resp. množství odcizené nafty u obviněného J. J. Nejvyšší soud uzavírá, že těmto závěrům nelze ničeho vytknout.
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku obou obviněných, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto namítají oba obvinění. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karviné, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného, jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněných opodstatněnými. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obvinění uplatnili ve většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovoláním obviněných nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
Obviněný V. B. v rámci podaného dovolání vznesl i návrh na odklad výkonu napadeného rozhodnutí. Vzhledem ke skutečnosti, že předseda senátu soudu prvního stupně nepodal návrh na odklad výkonu rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř. a Nejvyšší soud rozhodl, jak výše uvedeno, Nejvyšší soud o takto vzneseném návrhu nerozhodoval, a to ani ve smyslu §265o tr. ř.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl dovolání obviněného V. B .
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že dovolání obviněného J. J. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu